Josef Pojman

* 1922

  • „Když to chtěli sloučit, tak už jsme měl přes čtyřicet let a řekli mi, že už nepůjdu na cvičení a zavolali mi, že půjdu. Už jsem měl léta. Byl jsem v Bohosudově. Každou sobotu a neděli jsem jezdil domů. A tenkrát, když byla schůze a chtěli to spojit, tak – u nás byl velitel spojovacího praporu, major, a vždycky mi to podepsal, tykali jsme si – pak jsem přišel a on řekl, že ne, že mi to nepodepíše. – Proč? –Vyšší rozkaz." - "Chtěli, abyste tady nebyl přítomen, když se hlasovalo o spojení družstev? Takže si to odhlasovali." - "Šel jsem do kina. Přišel jsem z kina a ten na vrátnici povídá: ‚Máte tady povolenku domů.‘ Přijel jsem po dvanácté hodině, šestkou, a ty jsi řekla: ‚Už to odhlasovali, je to spojené.‘“

  • „Tenkrát jsme s Tondou táhli dráty. Na louce vedle Dukly, kde útočila 3. brigáda, bylo hodně mrtvých. Byli černí, protože bylo tenkrát sluníčko. To nic není, vojáci to tak [neberou]. Ale přicházeli jsme do Dukly a tam byla velká zeď. Koukáme: jsou tam dvě děti. Sedí. Říkám: ‚Co tam tak sedí?‘ Tak jsme malinko odbočili a přicházíme a oni byli mrtví. Vzduch je zabil, protože vedle byl trychtýř od miny. Kluk mohl mít tak sedm let a holčička pět, možná ani ne. Kluk držel mandolínu a holčička panenku. To bylo hrozné.“

  • „[Ludvík ]Svoboda tenkrát v lese říkal, že před námi jsou Rusové, a kdyby se narazilo na německou [jednotku], tak couvnou a my z druhého sledu půjdeme dopředu. Jenže nikdo před námi nebyl, naši neměli žádný průzkum a dostali jsme se až na 500 m. Tam jsme dostali ten první nátěr. Bylo tam hrozně raněných a zabitých. I náš velitel byl zraněný – Krumpholc, byl to Židák, ale dobrý chlap. Byl zraněný do lopatky, tak jsme ho vezli do nemocnice asi 8 km, možná víc. Byl to panský dvůr v zahradách. Leželo tam mrtvých... měli rozdělané oblečení a poskládaní [na sobě]. Říkalo se, že tam byl dům plný naskládaných mrtvol. To bylo hrozné.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Oparno, 05.11.2004

    (audio)
    délka: 02:09:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kluk držel mandolínu a holčička panenku

Josef Pojman se narodil 24. července 1922 v obci Mirotín na Volyni v tehdejším Polsku, dnešní Ukrajině. Navštěvoval zprvu polskou, později českou školu. Doma pomáhal s hospodářstvím. Za nacistické okupace a masového vraždění židovského obyvatelstva se jeho rodina podílela na ukrývání Židů. V březnu roku 1944 se Josef dobrovolně přihlásil k 1. československému armádnímu sboru. Absolvoval výcvik a jako spojař (stavěč týlové telefonní ústředny) prošel boji u Machnowky i v Dukelském průsmyku. Po válce sloužil ještě v Postoloprtech a na Žatecku. V lednu 1946 demobilizoval. Využil nabídky k osídlení hospodářství po německém obyvatelstvu v Sudetech. Nový domov našel v Oparně a založil tam rodinu. V manželství s Annou Pospíšilovou, také volyňskou Češkou z Mirotína, vychovali tři děti. Do roku 1952 Josef hospodařil na svých jedenácti a půl hektarech jako soukromý zemědělec a poté na nátlak vstoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD) a stal se na dlouhé roky jeho předsedou. Po snahách sloučit proti jeho vůli prosperující JZD Oparno a úpadkové družstvo ve Velemíně z funkce odešel. Až do důchodu roku 1980 působil nadále v zemědělství, ale na jiných pozicích. Za své zásluhy během druhé světové války byl vyznamenán Polským válečným křížem, čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem, československou vojenskou medailí Za zásluhy, pamětní medailí se štítem SSSR, sovětským řádem Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941 – 1945, sovětským Řádem Vlastenecké války II. stupně a dalšími. Dosáhl hodnosti nadpor. v záloze. Roku 2004 žil v Oparně.