Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Pokludová (* 1944)

• narozena 13. dubna 1944 v Brušperku

• otec Rudolf Šoltys byl až do roku 1958 živnostník - kovář

• rodina byla zbožná, kvůli čemuž pamětnice nesměla studovat telekomunikační školu

• v roce 1958 nastoupila do učení v Třebíči a vyučila se pekařkou

• po pěti letech složila maturitní zkoušku na průmyslové škole v Pardubicích

• do revoluce pracovala v laboratoři Severomoravských pekáren a cukráren v Martinově a Sviadnově

• v roce 2022 žila v Brušperku

Jana Pokludová, rozená Šoltysová, poznala již ve čtrnácti letech, co dovede komunistický režim. Její věřící rodina se ocitala v hledáčku funkcionářů Místního národního výboru v Brušperku. Janu nenechali studovat vysněnou telekomunikační školu. Problémy měl i tatínek, který se živili jako kovář. Řemeslo se u Šoltysů předávalo z otce na syna. Komunističtí funkcionáři ho živnosti zbavili, donutili ho jít do komunálních služeb, a dokonce mu bránili nastoupit do černouhelného Dolu Jeremenko.

Rodinu v 50. letech postihla další pohroma – požár jejich stodoly. Kromě sena a slámy tam měli uložený i materiál na dostavění rodinného domu. V obecní kronice se píše: „Požár vznikl z neznámých příčin ve stodole řezníka Huga Dvorského. Rozšířil se na sousedské stodoly, a to z jedné strany na stodolu Sasína a z druhé strany na stodolu kováře Rudolfa Šoltyse. Stodoly byly plné sena, slámy, jetele. Poplach způsobila hlídačka uhelných skladů Palkovská a Josef Laník, kteří zalarmovali sousedy. Když již byly zachváceny zuřícím živlem dvě stodoly, začala houkat poplašná siréna a sbíhali se lidé a hasiči. Hydranty u stodol nebyly v pořádku. Štěstí, že bylo bezvětří a po dešti.“

Jana Pokludová vzpomíná na hlídačku Palkovskou, která přiběhla oznámit rodině vzniklou situaci se slovy: „Šoltysko, stodola vám hoří!“ Mezi lidmi se podle pamětnice šířily zvěsti, že stodoly někdo poškodil naschvál, stejně jako hydranty s vodou na hašení. Pozemky, na nichž stodoly stály, později vykoupil národní výbor za symbolických 40 haléřů za metr čtvereční. Na jejich místě vznikla veřejná silnice. Nebylo výjimkou, že výstavbě komunikací musely v 50. letech 20. století ustoupit kromě stodol a domů i významné památky.

Kovářství měli v krvi

Rodinnou kovářskou dílnu založil v Brušperku Martin Šoltys narozený v roce 1850. S řemeslem začal kolem roku 1880. Do té doby živilo rodinu soukenické řemeslo, jež bylo pro Brušperk typické. Martin Šoltys vybudoval kovářskou dílnu v čísle domu 416, tedy tam, kde se narodila i Jana. Kolem roku 1908 dílnu převzal Jan Šoltys, dědeček pamětnice, a v roce 1939 převzal dílnu Rudolf.

Jana se narodila 13. dubna 1944 do velmi skromných poměrů. Kovářskou dílnu, kterou Jana Pokludová nenazve jinak než kuzňa, měl tatínek v jedné z místností malého domečku. Rodina žila ve dvou obytných místnostech. „Já když jsem se rodila, můj tříletý bratr, aby tomu nebyl přítomen, tak jednomu z učňů povolili vzít ho na procházku, aby měla maminka soukromí,“ vzpomíná pamětnice na vyprávění rodičů. Jednu místnost nesdíleli pouze s rodiči a bratrem, ale i s prarodiči.

Učni se vždy stali součástí rodiny, a když někde získali práci, nezapomněli jít poděkovat svému mistru a mistrové. I když nebývalo zvykem, aby se ženy vyučily kovařině, pamětnice se spolu s maminkou nevyhnula tomu, aby otci při práci pomáhaly. Dodnes si Jana vybavuje, jak maminka uměla téměř poslepu rozžhavit kovářskou výheň. Sama zná stále postup, jak správně okovat koně nebo vyrobit pluh.

Bušil tam vesele do želez z ocele

Vzhledem k tomu, že Rudolf Šoltys převzal po svém otci majetky, museli se společně manželkou a dětmi postarat o oba rodiče. Ti na stará kolena žili v místnosti u své dcery, ale teplé jídlo jim donášela právě malá Jana. Stejně tak doprovázela téměř slepou babičku na procházkách a starala se o ni.

Když v 50. letech zemřel dědeček Jan, dobrovolný hasič a kovář, místní se postarali o důstojný pohřeb. Rakev vezli na nově přivezeném červeném hasičském autě. „Zůstali na křižovatce stát a naši muzikanti mu hráli písničku, která zněla: ‚Bušil tam vesele do želez z ocele, perlík už nikdy nezazvoní.‘“ Učni v kovárně mezitím bušili do kovadliny.

Louka, to byla naše Jugoslávie

Rodina by se však neuživila bez malého kousku polnosti, který si sami obdělávali. Jednalo se o necelé dva hektary půdy, kde pěstovali žito nebo brambory. „Na dovolenou jsme chodili na louku, to byla naše Jugoslávie. Hrábě do ruky a šlo se sušit seno,“ vzpomíná pamětnice. Domácí zvířata rodina chovala u domu. Když šli rodiče v poledne z pole, aby dali nažrat zvířatům, zůstala pamětnice s bratrem na polnosti a vytvářeli snopy z obilí.

Otec jako kovář dostával po komunistickém převratu v roce 1948 velmi málo potravinových lístků, poněvadž se soukromé podnikání neslučovalo s ideologií KSČ. Lidé si však vždy najdou způsob, jak svým dětem přilepšit. „Maminka nám čaj sladila medovými bonbony, kakao nám dělala z ledovek,“ prozrazuje pamětnice.

Musela se vyučit pekařkou

Její bratr se dostal na zemědělskou školu obor veterinář do Kroměříže, ačkoliv byla rodina silně věřící. Předsedkyně MNV Horkelová si nicméně nenechala ujít příležitost, aby rodině dokázala, že má možnost nechat bratra pamětnice vyhodit od maturity. Bratr však nakonec maturitu úspěšně vykonal.

Jana si ale nemohla obor zvolit sama tak jako její bratr. Její přihlášku na telekomunikační školu do Opavy ředitel školy v Brušperku vůbec neposlal a jen jí oznámil, že přihláška se vrátila zpět. Ona tak stanula před rozhodnutím, zda půjde do učení do Slezanu obor špulkař, tedy textilní dělník, nebo na práci v JZD, či vystuduje obor pekařka.

Jana se po poradě s maminkou rozhodla pro třetí možnost. Jako čtrnáctiletá dívka musela do školy dojíždět až do daleké Třebíče. „Jelo se do Ostravy na autobus, do Brna. V Brně jsem musela přestoupit a večer jsem dorazila do Třebíče.“ Za rodinou se tak vracela jen pětkrát do roka.

Na internátě neměli sprchy, proto dívky chodily jednou týdně do městských lázní. Praktickou výuku měly v různých podnicích. V jednom se učili péct chleba, ve druhém rohlíky a sladké pečivo.

Ředitel učňovského střediska vyplnil Janě díky výbornému prospěchu přihlášku na průmyslovou školu do Pardubic. Dívka se ovšem rozhodla, že zůstane ve škole v Třebíči. Učňovské zkoušky složila s vyznamenáním. Rok pracovala jako pekařka a poté nastoupila na průmyslovou školu do Pardubic.

Vyčítali mu, že plýtvá elektřinou

V 50. letech začala nově vzniklá státní správa silnic dávat Rudolfu Šoltysovi zakázky. Národní výbor v Brušperku však došel k názoru, že kvůli nim zanedbává práci pro místní obyvatelstvo. Roku 1958 se raději rozhodl ukončit živnost, ale rada místního národního výboru mu odchod do jiného zaměstnání nepovolila. Když tatínka donutili, aby nastoupil do komunálních služeb, nepřestali mu dělat problémy. „Byli nespokojení s velkou spotřebou elektrické energie a ptali se, jakými lustry svítíme. Přitom jsme měli v celém domě pár žárovek na objímkách,“ tvrdí Jana Pokludová.

V komunálních službách vydržel Rudolf Šoltys pracovat necelé tři roky. V roce 1961 ho potkalo velké štěstí – narazil na svého známého, který mu pomohl získat práci na šachtě v Dole Jeremenko. Místní národní výbor v Brušperku pak dostal nařízení od okresního národního výboru, aby Rudolfa Šoltyse uvolnili z komunálních služeb. Na Dole Jeremenko pak setrval až do důchodu. Nejdříve na pozici kovář, posléze jako narážeč. Tím se připojil ke skupině takzvaných kovorolníků, kteří byli pro tehdejší Severomoravský kraj typičtí. Jednalo se o lidi zaměstnané v jednom z průmyslových podniků a obdělávající současně nejvýše pět hektarů půdy.

Do strany nikdy nevstoupila

Jana Pokludová byla po vystudování střední školy šťastná, že na ni nedosahovala pravomoc Místního národního výboru v Brušperku, s jehož funkcionáři neměla rodina dobré vztahy. V roce 1966 nastoupila do laboratoře Severomoravských pekáren a cukráren v Martinově. O rok později dostala nabídku, aby nastoupila do závodu ve Sviadnově, což přijala, jelikož tam byla snadnější doprava. V práci dostala na starost kontrolu jakosti pečiva. Například chystala vzorky pro rozbor kyselosti a vlhkosti chleba nebo tuku v dalším pečivu.

V době, kdy pamětnice pracovala ve Sviadnově, dostala nabídku od jistého Ševčíka ze Staré Vsi nad Ondřejnicí ke vstupu do strany. Jana Pokludová i přes nabídku kariérního postupu odmítla a byla na to celý život hrdá. Stejně jako manžel, kterého si vzala v roce 1968.

Mysleli si, že se jen přesouvá vojsko

Když Jana Pokludová 21. srpna 1968 vstala, nejdříve si myslela, že se jen stěhuje vojsko. To, že přijela vojska Varšavské smlouvy okupovat republiku, se dověděla až v autobuse při cestě do práce.

Místní kronika k okupaci uvádí: „Je slyšet přes půl hodiny hukot těžkých vozidel přijíždějících od Frýdku-Místku. Vojsko projíždí i Brušperkem. Před obchody dlouho před jejich otevřením se tvoří fronty lidí, nakupuje se.“

Největší starost pamětnice se vztahovala k tomu, aby v případě útoku dělostřelecké granáty nezasáhly obrovská sila plná mouky, která by zafungovala jako výbušnina. Sila se totiž nacházela ihned nad laboratořemi a v případě zásahu by byli zaměstnanci mezi prvními oběťmi. 

V roce 1968 zasáhla obyvatele Brušperka další pohroma. Postihly je rozsáhlé povodně, které napáchaly velké škody na majetku. „Podívala jsem se z okna a jen jsem viděla, jak se voda žene k nám do ulice, volala jsem dolů rodičům. Zrovna si naši koupili malý traktůrek a nestihli ho sklidit do dílny, tak se otec spolu s traktorem přivázal ke sloupu a přečkal celou vlnu.“

Největší strach měla rodina o svá hospodářská zvířata. „Otevřu okno a volám: ‚Malino!‘ A kráva se ozvala, tak jsme měli radost, že je naživu.“

V roce 1968 se Jana Pokludová vdala, postupně se jí narodily tři děti. S manželem roku 1986 dostavěli dům a mohli se tak odstěhovat od rodičů. Pamětnice pracovala v Severomoravských pekárnách a cukrárnách ve Sviadnově až do roku 1993, kdy ji nové vedení propustilo. O rok později si našla brigádu na expedici pekárny na Cihelní ulici v Ostravě, kde pracovala až do důchodu.

V době natáčení roku 2022 žila Jana Pokludová sama v Brušperku v domě, který vybudovali se zesnulým manželem.