Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ester Pokorná (* 1939)

• narozena 26. března 1939 v Praze

• rodiče Michal a Gertruda Fezekašovi patřili ke Svědkům Jehovovým

• v letech 1943 až 1945 matka i otec vězněni v koncentračních táborech, o Ester pečovali příbuzní

• po ukončení základní školy pracovala jako dělnice v pekárnách

• v roce 1955 otec na jeden rok uvězněn

• roku 1964 se vdala za Jiřího Pokorného a přestěhovala se do Českých Budějovic

• pracovala jako dělnice v tiskárnách

• od počátku sedmdesátých let s manželem kvůli víře trvale perzekvováni Státní bezpečností

• roku 1988 sedm měsíců vězněna

• po roce 1989 rehabilitována

• v roce 2019 žila v Českých Budějovicích

Ester Pokorná, rodným jménem Fezekašová, přišla na svět 26. března 1939 v biblickém domě v Praze. Otec Michal Fezekaš pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny a do Čech zamířil, aby se vyučil kolářem. Matka Gertruda, rozená Janovská, se narodila ze smíšeného česko-německého manželství v Nejdku na Karlovarsku. Oba rodiče vstoupili ve třicátých letech mezi svědky Jehovovy.

 

Rodiče zažili koncentrační tábor

Biblický dům, kde rodina žila, zkonfiskovali po nacistické okupaci Němci a Fezekašovi se přestěhovali do jednopokojového bytu v Praze Vysočanech. Gertruda a Michal Fezekašovi byli kvůli své víře v roce 1943 zatčeni gestapem a do konce války pobývali v koncentračních táborech. O malou Ester se zatím starala teta Ema Pilnajová a matčina příbuzná Hilda. Během natáčení vzpomínala pamětnice na návrat rodičů: „Já vím jenom, jak přišel tatínek, tak jsem ho nepoznala. Já jsem říkala, že má jinou hlavu. Když se vrátil. No, hubený, bílé vlasy, ježka, tak jsem si říkala, že má jinou hlavu. Já jsem k němu nechtěla. Maminku jsem poznala podle bradavice. Tatínka vysvobodili Američani a maminku Rusové. Tatínek šel pochod smrti do Dachau, maminka byla v Ravensbrücku a Terezíně.“

 

Ať se třesou váleční štváči!

Esteřina matka Gertruda zemřela v roce 1948 na zhoubný nádor na mozku vzniklý následkem bití v koncentračních táborech. V té době již v Československu vládli bolševici a svědkové Jehovovi se stali jedním z nežádoucích náboženských společenství. Pamětnice vzpomínala, jak na prvním stupni základní školy psali v době budování kultu J. V. Stalina tomuto sovětskému vůdci přání k narozeninám. Ester ho nepodepsala, protože svědkové Jehovovi narozeniny neoslavují. Zmanipulované děti ve třídě na ni tehdy křičely: „Ať se třesou váleční štváči!“

 

Otec ve vězení

Po ukončení základní školy se pamětnice chtěla učit švadlenou, na obor se však nedostala. Začala pracovat jako dělnice v pekárnách. Otec Michal se znovu oženil. Jeho druhá manželka Božena přivedla v roce 1954 na svět syna Bohumila. Fezekašovi svou víru i přes zákaz nadále praktikovali a snažili se získávat další věřící. V roce 1955 byl otec Michal za tuto činnost zatčen. Soud ho shledal vinným z maření dozoru státu nad církvemi a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu. Ve vězení si odpykal jeden rok. Nevlastní matka Božena se s malým bratrem Bohumilem přestěhovala k sestře na venkov. Ester vydělávala prací v pekárně a po dobu otcova věznění živila celou rodinu.

 

Sledování manžela

V roce 1964 se pamětnice provdala za Jiřího Pokorného a přestěhovala se za ním do Českých Budějovic. Zde získala místo dělnice v tiskárnách. Jiří pracoval jako dělník v podniku zpracovávajícím uranovou rudu a patřil také do společenství svědků Jehovových. V té době se poměry v Čechách začaly měnit, svědkové Jehovovi se více stýkali a společně trávili volný čas. Represe tajné policie povolily, náboženská společnost byla však stále ilegální. S příchodem normalizace po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 obnovila Státní bezpečnost (StB) útlak nepovolených církví, jenž se dotkl i svědků Jehovových. Od roku 1973 vedla StB svazek na manžela Jiřího, v roce 1974 ho zaevidovala jako nepřátelskou osobu.

 

Zákrok Státní bezpečnosti

V polovině sedmdesátých let zažila Ester první zákrok komunistické tajné policie. Společně s několika příbuznými a známými se sešli na návštěvě a četli si z Bible. Do bytu vtrhli příslušníci s obušky a všechny odvezli do sídla StB na tehdejší Malinovského třídě v Českých Budějovicích. Esteřin výslech trval dlouhých jedenáct hodin. Po zákroku provedli estébáci v domě Pokorných domovní prohlídku.

 

Manžel ve vězení

Roku 1976 Jiří vypovídal vyšetřovatelům v případu svého kolegy z náboženské společnosti Vladislava Sloupa. Později u soudu svou výpověď opravil a změnu vysvětlil rozrušením z výslechu a trestního řízení. Byl obviněn z trestného činu křivé výpovědi, v březnu 1977 uznán vinným, podmínečně odsouzen k osmiměsíčnímu trestu a platbě srážek ze mzdy. Prokurátor s podmínkou nesouhlasil, odvolal se a krajský soud poslal v květnu 1977 Jiřího na půl roku do vězení.

 

Rozsudek

Od podzimu 1979 vedla Státní bezpečnost na Ester signální svazek. Estébáci ji sledovali. Fotografie ze šmírování jí pak předkládali při výsleších. Během akce v roce 1987 zdokumentovali tajní policisté dva případy, kdy se pamětnice snažila získat nové členy náboženského společenství. Přišla na návštěvu paní Heleny Zemkové, která ji sama pozvala, a tam na ni čekali příslušníci Sboru národní bezpečnosti. Po výslechu provedli opět domovní prohlídku v bytě Pokorných a na jejich chalupě. Zabavili jim nalezenou náboženskou literaturu. Ester byla obžalována z maření výkonu státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Soud vinu uznal a vyměřil jí nepodmíněný trest odnětí svobody na jeden rok. Proces považovala pamětnice za zmanipulovaný: „To už měli předem určeno, koho jak zavřou. Ta soudkyně jedna si dělala manikúru,“ vzpomíná pamětnice. V rozsudku bylo mimo jiné uvedeno, že sekta svědci Jehovovi není státem povolena pro její učení, jež je v rozporu se socialistickým zřízením. „Tato činnost je v příkrém rozporu s naším světovým názorem, a to v takové míře, že vede k porušování našich zákonů. Proto rozšiřování tohoto učení, jakákoliv duchovenská činnost je společensky vysoce nebezpečná,“ popsal soudce působení svědků Jehovových v odůvodnění rozsudku.

 

V kriminále

Pobyt ve vězení ve Všehrdech byl pro Ester psychicky náročný. Ocitla se v nedůstojném prostředí, ve společnosti skutečných kriminálnic, jejichž drzosti stěží čelila. „Ten jeden bachař, když jsem měla ruce v kapse, byla zima, když jsme chodily, [...] a to byl takový cucák, dal mi přes ruku, no ponižující. Pak z toho měli v hospodě asi legraci,“ vzpomíná Ester na pokořující chování dozorců. Jindy byla nucena trénovat zkoušku amnestie: „Rychle se obléct, věci zabalit a jít. A zase hned se svléknout, a znovu. A některé ty Cikánky na to kašlaly a já, jako poctivá, to dělala,“ vypráví Ester. Během pobytu ve vězení děkovala Bohu, že nebyla vážněji nemocná. Lékařská péče byla za mřížemi těžko dostupná. Když jí manžel zaslal náplasti na bolavá záda, personál věznice jí je nepředal. Balíčky s jídlem jí spoluvězeňkyně snědly. „Ale hlavně, přece jsem měla nějakou rodinu. Dopisy mi psali, jenomže mi je nenechali. Takže jsem z toho nic nevěděla, jenom jsem si to přečetla, brečela jsem spíš, že z toho nic nemám. Ale některé... neměly tam nikoho,“ líčí Ester, jakou cenu pro ni měl v kriminále písemný styk s příbuznými. Po sedmi měsících byla podmínečně propuštěna. Vlivem psychického strádání se vracela na svobodu o dvaadvacet kilogramů lehčí.

 

Bratr odmítal vojnu

Perzekuci zažil i pamětničin bratr Bohumil Fezekaš. Jako svědek Jehovův odmítal službu ve zbrani. Než jít na vojnu, zvolil raději deset let práce v hlubinných uhelných dolech. I jeho dlouhodobě obtěžovala StB.

 

Svoboda

Příchod svobody v roce 1989 pamětnici překvapil. „Nevěřila jsem, že něco takového přijde, že by se to obrátilo,“ vzpomíná. Byla velmi ráda, že se členové náboženského společenství mohou svobodně setkávat a vyznávat svou víru. Období této svobody však považovala spíše za dočasné. „Tady zatím chvilku ne, ale jak dlouho nevím. Může se to otočit, jako je to teď v Rusku,“ komentuje možné perzekuce svědků Jehovových v České republice. I přes obtíže, které zažila, by se své víry nikdy nevzdala. Přináší jí naději na Boží království, kterou by přála všem.

„Já bych se chtěla dočkat té krásné doby, toho Božího království. Vždycky si dělám legraci a říkám: ,Tak co, řekneš kdy?’ To nevíme nikdo. Tatínek říkal, že přijde Boží království dřív, než budu plnoletá. Já budu pětkrát plnoletá. Ale opravdu, čím dál tím blíž je to,“ zakončuje své vyprávění.

Po roce 1989 byli manželé Pokorných rehabilitováni.

Ester Pokorná ovdověla. V roce 2019 žila sama ve svém domku v Českých Budějovicích.