Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herta Pokorná (* 1940)

• narodila se 7. listopadu 1940 v Albrechticích v Jizerských horách

• pocházela ze smíšeného manželství, matka Elly Dressler byla z německé rodiny

• rodiče otce Emila Pospíšila přišli do Jizerských hor za prací začátkem 20. století

• dědeček Rudolf Dressler během první světové války sloužil jako zdravotník, poté se živil výrobou skla

• oba strýcové bojovali ve wehrmachtu, jeden zahynul v Dněpropetrovsku a druhý skončil v sovětském zajetí, z něhož se vrátil až v 50. letech 20. století

• celé příbuzenstvo matky po válce muselo do odsunu

• matka díky smíšenému manželství zůstala v Československu, dlouho marně žádala o občanství

• komunisti po roce 1948 rodinu vystěhovali z domu, který měli v národní správě, otec navíc přišel o truhlářství

• pamětnice po škole dělala v porcelánce, později žila v Brandýse nad Labem a v Kladně, pracovala jako listonoška

• dvakrát se provdala, z prvního manželství měla dvě děti

• poté, co ovdověla, se vrátila do rodných Albrechtic, kde žila i v roce 2023

Herta Pokorná zrovna nastupovala do první třídy v albrechtické škole. Po cestě viděla, jak její prarodiče a další Němce usazují na korbu náklaďáku. „Brečeli, já jsem tomu nerozuměla, že jsme se vlastně viděli naposledy,“ vzpomíná.

Její dědeček a babička tehdy nuceně opouštěli domov, z druhé světové války se navíc nevrátili jejich synové. Jeden zahynul v bojích na východní frontě a druhý padl do sovětského zajetí. Měli ještě dceru, ale ta zůstala v Albrechticích, protože byla provdaná za Čecha a do odsunu nemusela.

Maminku Herty Pokorné ale v Československu v následujících letech čekalo hlavně ponižování ze strany úřadů pro její národnost. Svým mateřským jazykem se ona i její děti bály na veřejnosti mluvit. A do toho všeho ještě nastoupili komunisti, kteří pamětnici a její rodinu vyhnali z domu a dlouho jí znemožňovali vycestovat na návštěvu do sousední Německé demokratické republiky za odsunutými příbuznými.  

Dědeček s babičkou doma foukali sklo

Pamětnice Herta Pokorná se narodila 7. listopadu 1940 v Albrechticích v Jizerských horách do smíšeného manželství. Německý původ zdědila po mamince Elly Dressler, jejíž rodina z tohoto regionu pocházela.

Dědeček Rudolf Dressler se narodil v sousedním Antonínově a pracoval jako listonoš. S manželkou Elizabeth měli tři děti, kromě nejstarší Elly ještě dva syny Huga a Rudolfa. Když vypukla první světová válka, ocitli se v těžké situaci, protože Rudolf Dressler narukoval a po celou dobu působil jako zdravotník v Innsbrucku.

„Babička vyprávěla, že měli hlad, hodně chodili na houby, aby měli co jíst. Jezdila až někam k Brandýsu nad Labem kupovat mouku a vyměňovat zboží. Mouky tady bylo málo, byl tady v Jizerských horách chudý kraj kvůli dlouhým zimám. Hlavní potravou byly brambory a to, co narostlo,“ vypráví Herta Pokorná.

Po válce se život Dresslerových v Mariánské Hoře zase zlepšil. Dědeček i babička se začali věnovat foukání a broušení skla. Nebyla to vůbec náhoda, sklářské řemeslo mělo v podhůří Jizerských hor tradici. Tehdy se téměř v každém druhém okolním domě nacházela brusírna, skláři zásobovali jablonecké exportní domy, které výrobky prodávaly do celého světa.

„Dědeček do učení nechodil, přišel do brusírny, ukázali, zkusili a dělali. Babička doma foukala sklo, perly se potom řezaly a napouštěly stříbrem nebo zlatem. Pamatuju si, že měli velký dubový stůl, na něm kahánek, nahřívali tyčky a foukali podle toho, jakou velikost měli udělat,“ líčí pamětnice.

Češi a Němci vedle sebe žili bez problémů

Rodiče tatínka Emila Pospíšila do Jizerských hor přišli začátkem 20. století. Oba pocházeli z Českého ráje, kde jejich rodiny vlastnily různě velké statky a polnosti. Dědeček Štěpán Pospíšil se však vyučil truhlářem a za prací odešel do Josefova Dolu. Svoji budoucí ženu Marii potkal ve vlaku, když si četla českou knížku v jinak převážně německojazyčném regionu.

Soužití mezi Čechy a Němci však před rokem 1914 a i později mezi válkami zde podle Herty Pokorné fungovalo bez problémů, o čemž svědčí i sňatek jejích rodičů. Smíšená manželství tehdy vznikala běžně. Dresslerovi i Pospíšilovi tak žili spokojeně vedle sebe, jedni se věnovali sklářství a druzí truhlářství.

Do jejich životů výrazně zasáhla až druhá světová válka, které předcházel rok 1938 a mnichovská dohoda, na jejímž základě se Sudety připojily k nacistickému Německu. Češi odtud poté prchali a byli vyháněni do vnitrozemí, ale hodně jich v pohraničí například i kvůli rodinným vazbám zůstalo, přestože přišli o veškerá národnostní práva.

Oba strýčkové odešli do války

Někteří sudetští Němci připojení k Říši vítali s nadšením, naopak ti, kteří smýšleli protifašisticky, také prchali. Dresslerovi se nijak politicky neangažovali, nepatřili ani na jednu stranu, přesto se jich nacisty rozpoutaná světová válka citelně dotkla. Oba strýcové Herty Pokorné narukovali do wehrmachtu a odešli bojovat na východní frontu. Ani jeden z nich se však už do rodné Mariánské Hory nevrátil.

„Strýčkovi Rudolfovi bylo asi dvacet šest let. Měl tady přítelkyni a chtěli se vzít, tak za války měli polní svatbu, že ona zašla s otcem na radnici a zapsali sňatek se strýčkem, ale po válce se to neuznávalo. Vím jenom, že když mě křtili v kostele, tak tam spolu ještě byli, ale asi to měla být poslední návštěva, potom padnul v Dněpropetrovsku. Rodina ztrátu prožívala těžce, protože byl velice milovaný,“ vypráví pamětnice.

K hrobu svého mladšího bratra se dostal i Hugo Dressler, který během bojů skončil v sovětském zajetí. Rodina o něm dlouho nic nevěděla a ozval se až v padesátých letech, když už většina jeho příbuzných žila v NDR, kam za nimi nakonec ze zajetí přišel. 

Matky s dcerami se u nás schovávaly

Zatímco strýcové museli odejít do války, tatínka pamětnice jako Čecha nacisti totálně nasadili na nucené práce pro německý válečný průmysl. Herta Pokorná si vzpomíná, že na nějaký čas odešel do Wuppertalu, patrně koncem války, protože se často skrýval v továrně před nálety.

Podobné zážitky si z tohoto období odnesla i ona sama. „Jako děti ve školce jsme museli do sklepa, když začaly houkat sirény. Vodili nás po schodech dolů, na lavicích jsme seděli zády k sobě. Pošťuchovala jsem se s jedním klukem, oba jsme spadli a paní učitelka vysvětlila, proč jsme v tom sklepě, že může spadnout bomba a zabije nás. Jako děti jsme to tehdy nevnímali jako nebezpečí.“

Kromě náletů na okolní továrny se Albrechtic boje téměř nedotkly. Válka se zde projevila až v samotném závěru. Pamětnice viděla za okny svého domu procházet zástup polských vězňů, netušila, odkud a kam šli. Pak přišla Rudá armáda a k Pospíšilovým do baráku se ze strachu před vojáky přicházely schovávat matky s dcerami z domácností, kde chyběl muž. 

„Kousíček pod námi stál krám, kde žili bezdětní manželé. Hned po osvobození zastřelili sebe i psa a podpálili dům. Šli jsme s maminkou kolem, viděla jsem jejich těla přikrytá černou plachtou. Asi byli za války politicky angažovaní a měli strach, co s nimi bude,“ připojuje další obraz z konce války pamětnice.

Tehdy jsem nerozuměla, že jsme se viděli naposledy

Herta Pokorná nedlouho poté z okna zahlédla sousedy, jak ze svého domu odchází pryč pouze v zimních kabátech, nic jiného s sebou neměli. Jednalo se o jedny z prvních Němců odsunutých z Albrechtic, brzy je následovali další. Po válce Československo opustily při divokém odsunu doprovázeném i masakry a při organizovaném vysídlení téměř tři miliony Němců.

Emil Pospíšil měl tehdy v truhlárně hodně napilno, vršily se mu zakázky na dřevěné bedny, v nichž si odsunovaní odnášeli menší objem svého majetku, který stanovily předpisy. Poté je z horských vesniček sváželi do sběrných lágrů v Jiřetíně pod Bukovou či v jabloneckých Rýnovicích a odtud posílali do Německa. Odejít museli i všichni příbuzní Herty Pokorné z matčiny strany.

„Dědeček s babičkou odešli v září, šla jsem zrovna do školy a stálo tam auto, nakládali je a usazovali na lavice. Když maminka dostala povolení a jeli jsme je v roce 1955 navštívit, dědeček už nežil,“ vzpomíná pamětnice.  

Její maminka se rozhodla zůstat v Československu kvůli svým dětem, díky manželství s Čechem se jí odsun navíc ani netýkal. Prarodiče Dresslerovi tak po válce postrádali oba syny a od jejich zbývajícího potomka je oddělila hranice. V rámci odsunu je přidělili do východoněmeckého Manebachu, kde pracovali jako lesní dělníci.

Žádosti o státní občanství matce opakovaně zamítali

Pospíšilovi se odsunu vyhnuli, ale po válce je v Československu čekaly jen další těžké chvíle. Pamětnice se svým starším bratrem Ottou se nově museli učit češtinu, svým mateřským jazykem se báli na veřejnosti mluvit. Německé děti také zažívaly šikanu ze strany učitelů, Herta Pokorná s tím později za komunismu měla navíc zkušenost i jako dcera živnostníka.

Otec po válce nadále pracoval v rodinném truhlářství a za maminkou, která se živila jako švadlena, dále chodili zákazníci. „Maminka v roce 1946 zažádala o československé občanství, několikrát ji odmítli a dostala ho až v roce 1950. Znamenalo to pro ni velké ponížení, měla velké problémy na úřadech, koukalo se na ni špatně, že je Němka,“ vysvětluje pamětnice.

Smíšené manželství mělo i další důsledky. Rodina se po válce přestěhovala do domu v ulici o kousek výš, který zůstal prázdný po odsunutých Němcích. Emil Pospíšil se stal národním správcem a usiloval o to, aby mohl dům odkoupit. To však kvůli německé národnosti manželky úřady nechtěly povolit, a když později o nemovitost projevil zájem vysoký komunistický funkcionář, museli se Pospíšilovi okamžitě poroučet zpět do domu k prarodičům.

V Albrechticích i celém pohraničí zbylo mnoho vysídlených domů, statků a usedlostí, často plně vybavených. „Po válce se kradlo, mohutně, náklaďáky za šera, aby nebylo vidět. Přišli se podívat na domy, dům se mu nelíbil, ale líbilo se mu vybavení. Tak přijeli, naložili a odjeli,“ popisuje tehdejší drancování Herta Pokorná.

Lidé se pomalu sžili

Nástup komunistů k moci v roce 1948 pro rodinu pamětnice znamenal také to, že se rodiče museli vzdát svých povolání. Otec těžce nesl ztrátu truhlářství, posléze šel pracovat na lesní stavby a matka do porcelánky v Desné. Tam po konci základní školy nastoupila i Herta Pokorná. 

Během padesátých let se podle pamětnice už zlepšila společenská situace v Albrechticích. „Lidé se pomalu sžívali dohromady, jeden druhého musel respektovat. Myslím, že to pak bylo už celkem v klidu,“ hodnotí pamětnice.

Od té doby také mohli navštěvovat odsunuté příbuzné ve východním Německu. Brzy tam ale zůstala babička Dresslerová sama, poté co zemřel její manžel i syn Hugo, který se ze zajetí vrátil s podlomeným zdravím. V šedesátých letech si Pospíšilovi babičku vzali z NDR zpět domů, kde dožila poslední roky svého života.  

Na Západ mohla, ale nechtěla

Herta Pokorná se poprvé vdala v roce 1964, kdy také odešla z Albrechtic do Brandýsa nad Labem a tam pracovala jako listonoška po vzoru svého dědečka. Do prvního manželství se jí narodili syn Martin a dcera Hana.

V Brandýse nad Labem pamětnice zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po ní z Československa odešla další vlna sudetských Němců, kteří zde z různých důvodů po roce 1945 zůstávali. Herta Pokorná emigrovat však nechtěla, přestože na Západě měla příbuzné a možnost se uchytit.

Později ale v západním Německu navštěvovala svoji tetu Gertrudu Scholze, vdovu po padlém strýci Rudolfovi. Zůstala vždy součástí rodiny, podporovala prarodiče Dresslerovy, kteří v NDR žili v horších podmínkách než ona. Pamětnice se svou tetou a zároveň kmotrou měla vždy blízký vztah.

„Vždycky mi říkala, proč za ní nepřijedu, těžko jsem mohla vysvětlit, že musím mít devizový příslib. S manželem jsme oba byli státní zaměstnanci na poště a museli podepsat, že nebudeme nic vynášet. Mohli jsme vynášet leda, kdo má jaké důchody. Po návratu nás vždy čekal pohovor a otázky typu ‚s kým jsme se setkali a o čem mluvili‘. Brali jsme si vždy ještě dva dny dovolenou, abychom se z toho všeho dostali,“ líčí pamětnice okolnosti cestování na Západ v 70. a 80. letech minulého století.

Musíme se všichni snášet

Komunistický režim padl v Československu v roce 1989. Herta Pokorná tehdy už delší dobu žila v Kladně a ten rok se také podruhé vdala. O pár let později však ovdověla a rozhodla se po více než třiceti letech vrátit do rodných Albrechtic.

Dům, v němž se oba narodili, si s bratrem rozdělili na půl. Část později s rodinou předělali na penzion, kam brzy začali jezdit i hosté z Německa.

Herta Pokorná vzpomíná, že se do Albrechtic vraceli i někdejší odsunutí obyvatelé. S mnohými z nich z řad kamarádů i příbuzných zůstávala po celou dobu v kontaktu, a tak věděla, jak těžce prožívali odsun i začátek v nové zemi, kde je ne vždy vítali.

„Česko-německé vztahy se od té doby vyvinuly dobře, ale i dnes jsou takoví, kteří Němce nenávidí. Jsou to taky lidi, každý má svoji národnost a musíme se všichni snášet,“ hodnotí závěrem pamětnice.