Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pokorník (* 1933)

• narozen 2. ledna 1933 v Rohatci

• 1949 dostal výuční list a začal pracovat jako opravář elektrospotřebičů

• 1953 odešel na vojnu, kde se naučil ladit a opravovat první televizory

• 1956 se oženil

• 1963 inicioval a zorganizoval první odlévání zvonu pro Rohatec v dílně J. Dytrycha

• 1993 odešel do důchodu a zapojil se do práce ve farnosti jako kostelník

• 2013 obdržel medaili Jana Sarkandera za službu ve farnosti

Josef Pokorník se narodil 2. ledna 1933 v Rohatci na Hodonínsku jako nejstarší ze tří sourozenců manželům Josefovi a Viktorii. Na dětství vzpomíná rád. Rodiče byli pracovití a k práci vedli i děti. Brzy ráno vstávaly, postaraly se o dobytek a pak šly do školy. Josef chodil do Skautu, hrál fotbal a také rád chodil do kina.

Rohatecké zvony putují do Německa

Když začala válka, chodil Josef do obecné školy v Rohatci. Pro kluky to bylo pozdvižení, do té doby žádné vojáky neviděli. V roce 1939 se sundávaly zvony pro válečné účely. „To jsem byl ministrantem. Kostelník s panem farářem se domlouvali, že by některý ze zvonů schovali do sena nebo do studny. Jenže na věži kostela byla rozhledna a němečtí vojáci tam hlídali slovenskou hranici.“ Ze strachu z Němců všechny zvony přiznali. „Nejtěžší byl Bartoloměj. Museli vysekat prostor ve věži, aby ho dostali ven.“ Němci vzali i starý zvon z kapličky z roku 1733, ale po dvou týdnech ho vrátili, protože byl památkově chráněný. Němci odváželi mosazné věci, kliky a svícny. Ty ministranti pochromovali, aby vypadaly jako slitina, a to je zachránilo před odvozem.

O zvonech vedli Němci velice podrobné zápisy. Po válce se místní kněz dověděl, že zvony jsou v Hamburku. „Ty zvony byly naskládané po pěti na sobě, ale byly rozřezané, tedy nepoužitelné.“ Daly by se upotřebit jako materiál na nové zvony, ale padlo rozhodnutí, že doprava by byla dražší než pořízení nových zvonů.

Bombardování Hodonína v dubnu 1945

Z obecné školy v Rohatci přešel Josef z páté třídy na měšťanku do Hodonína. Tam ho také zastihla fronta v dubnu 1945. Rozezněly se sirény jako upozornění před bombardováním. „Nás pustili ze školy, rozkaz byl jít na lúky, kde to bylo víc chráněné. My jsme se rozprchli, byli jsme zmatení, šli jsme na nádraží na vlak.“ Vojáci stříleli z nádraží. Josef se dostal k hlavní křižovatce ve městě a viděl, jak nad ní krouží letadla. „Dívali jsme se na ně, pustili bombu doprostřed křižovatky a ta tlaková vlna mě odhodila a zlomil jsem si ruku. Viděl jsem německého vojáka, jak má střepinu a řve.“ Josef byl jako omámený, seděl u cesty a držel si ruku. Poznal ho známý a dovedl k místnímu porodníkovi, který mu na ruku dal dlahu. Nemocnice tenkrát v Hodoníně ještě nebyla. Pak šel Josef pěšky domů.

Po bombardování museli muži z místních podniků, i Josefův otec, likvidovat škody. Vytahovali mrtvé z rozvalin a uklízeli. Přes Rohatec šla fronta od řeky Moravy ze Slovenska. Na věži kostela byla rozhledna, proto se střílelo hodně na toto místo. „Stříleli na kostel, byl dost poškozený. Levá strana byla zničená, trámy byly zničené, okapy byly prostřílené.“

Poválečné období a první kroky radiomechanika

Když přešla fronta, Josef chodil do měšťanky. Chtěl jít na radiomechanika, musel absolvovat ještě jednoletý kurz. Otec v poválečném nadšení vstoupil do komunistické strany. „Kdyby nebylo jeho, tak bych se radiomechanikem neučil. Buď bych šel na zedníka, nebo na horníka.“ Otec byl komunistou od fronty, ale velmi brzy chtěl vystoupit, jenže už to nešlo. „Je to, jako když jedete na lodi v moři. Vystupte…“ V rámci kolektivizace musela rodina odevzdat kozu a krávu, maminka pak pracovala v jednotném zemědělském družstvu.

Josef od pěti let ministroval v kostele. Tatínkův bratr Pavel byl knězem a působil v Tučapech. Pamětník tam každé prázdniny jezdil, měli spolu pěkný vztah. Začátkem 50. let byl strýc vězněn v Uherském Hradišti. Ve svém působišti dostali povolení na stavbu zdi u hřbitova, ale když se chystali na práci, museli cihly odevzdat ke stavbě místního kulturního domu. Strýc nesouhlasil a to bylo záminkou pro zatčení. Protože měl tuberkulózu, pustili ho brzy domů. Rodina se snažila sehnat léky přes známé v Americe. Penicilin skutečně poštou dorazil, ale až dva týdny po smrti kněze.

V roce 1949 dostal Josef výuční list a nastoupil v Hodoníně k firmě Martin, kde se opravovaly elektrospotřebiče. Pamětník stále ministroval a všemožně pomáhal v kostele. Tam se také seznámil s budoucí ženou, která zdobila kostel a dávala květiny.

Místo vojny montáže prvních televizí

Koncem roku 1953 nastoupil Josef na vojnu do Volar k pohraničnímu oddílu. „Byl jsem tři měsíce ve výcviku, oni nás tak honili. To byl hotový kriminál.“ V březnu přišla zpráva, že má vojín odjet do Prahy na hlavní správu ministerstva vnitra. Jako vyučený radiomechanik se dostal do podniku, kde pracovali bývalí vojáci a zabývali se montováním a opravou televizorů. První televize přišly ze Sovětského svazu. „Došly televize, to bylo všecko tajné, to měla všecko policie. To se dávalo lampasákům. Nerozuměl jsem tomu, ale rychle jsem se naučil.“ Josef zapojoval nové televize a byl velmi šikovný. Přemlouvali ho, aby zůstal v Praze, ale protože měl doma vážnou známost, vrátil se do Rohatce.

První televize na Slovácku

V roce 1956 se Josef oženil. V roce 1957 se manželům Pokorníkovým narodila první dcera. Poslední, pátá dcera se narodila v roce 1977.

Po vojně se pamětník vrátil do podniku v Hodoníně, opravoval dál elektrospotřebiče. Znalost prvních televizí se mu však velmi hodila, začal montovat první televize v regionu. „Tady se tenkrát prodávaly televizory jen v Uherském Brodě. Zákazníkovi jsem montoval v Hodoníně anténu, lidi si ťukali na čelo. Postavili jsme to, na kole jsem rychle jel domů, počkal na monoskop a zase jel zpátky a ladil.“ Lidé z okolí se mezitím shromáždili na místě a pozorovali první vysílání v Hodoníně. „Byla tam osoba, to se nevědělo, jestli je to ženská nebo chlap, byly to zprávy. Zrnilo to.“ Dovednosti Josefa se brzy rozkřikly a televizorů přibývalo.

Potom začaly vídně (montáž další antény, která zprostředkovala sledování televizního kanálu z Vídně). „To bylo zakázané, to se nesmělo. Ale lampasáci to chtěli.“ Nesmělo se o tom mluvit. Pak už byly povolené i zvuky a bylo to volnější. Televizory byly dost poruchové, měsíčně se opravovaly. Postupně přibývalo techniků, kteří uměli s televizory zacházet.

Technici měli každých pět let zkoušky. „My jsme měli průkaz jako policajti. Když jsem jel a zastavili mě policajti, tak jsem ukázal ten modrý průkaz a pustili mě dál.“ Kolem roku 1963 se stal členem komunistické strany. „Přišel za mnou tajemník, já jsem chtěl být lidovec. Nechtěl jsem být komunistou. Ale přemluvili mě, zapsali mě.“ Josef nadále pomáhal v kostele a všechny děti chodily na náboženství. Schůzí se neúčastnil, do aktivit se nezapojoval. Místní tajemník taky chodil do kostela. Předseda místního národního výboru chodíval na kúr, aby ho nebylo vidět. „Jedna paní ho tady udávala. To bylo nejhorší, naši lidi byli nejhorší, co byli mezi námi. Říkali mi ‚Čest práci‘ a já jim odpovídal ‚Pánbu daj‘.“

Nové zvony pro Rohatec

Po válce nebyl ve věži ani jeden zvon. „Tady bylo bití hodin na nárazník z vagonu.“ Zvonění se od roku 1946 pouštělo z gramofonu z místního úřadu. Lidé neměli chuť investovat do zvonů. Přišli o zvony v první i druhé světové válce. V Rohatci byl farářem P. Bělík, který podpořil myšlenku nového zvonu. Blížilo se 1100. výročí příchodu svatých Cyrila a Metoděje, tak bylo rozhodnuto, že zvon zkusí zajistit. Původní návrh byl zvon ocelový, který by nikdo neodvezl. Ale lidem se to nelíbilo, chtěli bronzový.

Ke zhotovení zvonu bylo potřeba povolení církevního tajemníka. Jelikož v Rohatci zvon chyběl, farnost povolení dostala. „Šli jsme pak za děkanem a ten nám doporučil známého v Brodku u Přerova.“ Byl jím Josef Dytrych, který odléval zvony, ale chyběla mu na to dílna a další prostory. „Jezdili jsme tam na brigády, přepravili jsme tam všechno. To bylo dva až tři měsíce každý víkend.“ Přistavili budovu, postavili nové pece, vrátky na odlévání, předělali elektřinu. Postupně vybudovali velká přátelství.

Na zvony byla potřeba měď. Tenkrát se shazovalo měděné vedení, pamětníkovi se ho podařilo získat ve velkém množství. Doma materiál nařezal na desetikilové části a schovával. Na několikrát pak osobním autem odvozil do Brodku. To bylo kolem sta kilometrů. Vzhledem k tomu, že měl průkaz jako televizní opravář, podařilo se mu přepravit velké množství materiálu. Mezi lidmi se sbíraly pivní trubky, dráty, kotle, hmoždíře.

První zvon byl do Rohatce dopraven v roce 1963. „Převezli jsme ho v noci k nám na dvůr.“ Zvon Cyril a Metoděj vážil 160 kilogramů. Na věž ho vytáhl Josef sám v noci jen s pomocí rukou.

Protože zůstalo mnoho suroviny, rozhodli se farníci pro další zvon. Církevní tajemník už byl opatrnější a schválení podmínil tím, že musí být dost materiálu. „Věděl jsem, že je v komunálu malý sanktusový zvoneček, který se používal na zavírání vrat. Vyptal jsem si ho, domluvil jsem si, že mi ho prodali. Tajemníkovi jsem pak ukázal papír, že máme materiál. Váha tam nebyla. Tajemník tedy povolil i druhý zvon. Ale farářovi jsme to neřekli.“ U Dytrychů se podařilo odlít pětimetrákový zvon svatý Bartoloměj. Zavolali kolaudátora, který ho schválil, a telefonovali knězi. „Pan farář se zlobil, měl strach. Dělali jsme si starosti, jak to vytáhneme do věže.“ Nikdo nechtěl pomoci s dovozem a zavěšením. Nakonec zvon přivezli pracovníci firmy Slokov. Nechali ho pod věží a odjeli. Farníci půjčili kladky a zvon vytáhli do věže. Psal se rok 1967.

Odlévání zvonů u Dytrychů

Materiálu bylo stále dost, tak se rozhodlo pro odlití zvonu Panna Maria. Odlívat se mělo v srpnu 1967. Pan Dytrych ležel v nemocnici, kvůli zvonu podepsal reverz a jel domů. Všechno bylo připraveno na sobotní odlévání. Pan Dytrych v noci zemřel. Forma, která už byla zakopaná, se musela vykopat a nechat vysušit. Rohatečtí dál jezdili do dílny a podpořili paní Dytrychovou v odhodlání dál odlévat. První odlívání se bohužel nepodařilo. Chyběly zkušenosti pana Dytrycha. Zvon měl velké trhliny. Musel se rozbít a práce začala nanovo.

Zvon Maria se Rohatcem rozezněl na jaře v roce 1968. Zvony už byly tři. „Od asi dvaceti šesti let jsem se tomu věnoval. Dytrychovi nás přijali za přátele, vzali si nás do rodiny. Volali nás tam každou sobotu. Dřív se nelilo, dokud jsme nepřijeli.“ Rohatečtí přijížděli v pátek, brzy ráno se zatopilo, rozžhavily se formy a roztavil kov. Po odlití se oslavovalo až do půlnoci. „Bavilo mě to, ale bylo to namáhavé a nebezpečné. Ty výpary síry nebyly moc dobré na plíce. Asi osm let jsem tam jezdil.“

Ruská okupace v Brně

V srpnu 1968 pomáhal Josef u cizí autonehody a nešťastně si poranil ruku. Dostal se do nemocnice v Brně. „21. srpna ráno přišla sestra a říkala nám, že nás přepadli Rusi. Podíval jsem se z okna a viděl jsem ty těžká letadla, ty andule.“ Ten den Josefa pustili domů. Ve městě panoval chaos, pamětník se snažil dostat na nádraží. „Na náměstí byly tři tanky, lidi pokřikovali, chtěli je vyhnat ven, policie tam byla, ale bylo to slabé. To sem tam teprve sjíždělo, než se to naplnilo, byl jsem pryč.“ Josef tenkrát kouřil. Na cestu neměl jídlo, jen kouřil. Stopem se dostal do Kyjova, pak šel pěšky domů. „Hlásili, že Rusi došli dočasně. Tak jsem řekl takovú podmínku. Až odejdú, tak si zapálím. Od osmašedesátého sem nekúřil ani jednu cigaretu.“ Za osm devět hodin se Josef dostal domů. Když začátkem 90. let Rusové odešli, prohlásil pamětník, že „si kvůli nim v hubě už špinit nebude“, a nekouří dodnes.

Další zvony, aby to ladilo

V 70. letech už byla ve společnosti volnější atmosféra a farníci se rozhodli nechat zhotovit další zvony. Do aktivit se kromě Josefa zapojil i Libor Salčák, tehdejší student teologie. Udělal návrh a nápis na zvon Duch svatý. Dělal se také zvon svatý Václav, svatý Josef a umíráček svatá Anna. Přesný výčet zvonů je tento: „Cyril a Metoděj 160 kg, svatý Václav 220 kg, Panna Maria 300 kg, svatý Bartoloměj 500 kg, Duch svatý 700 kg a svatý Josef 1200 kg a umíráček svatá Anna 30 kg.“ V 70. letech větší zvony do věže dopravovaly autojeřábem.

Zvonilo se nejprve ručně, postupně se předělávalo zvonění na elektřinu. „Předseda strany říkával: ‚Ty na to jednú doplatíš, ty z kriminálu nevyjdeš.‘ Zvony zvoní, nikdo mě nezavřel.“ Josef zvony kontroluje, promazává, stará se o hodiny. 

Medaile Jana Sarkandera jako projev uznání

V sobotu 4. května 2013 v katedrále svatého Václava v Olomouci byla udělena děkovná uznání a vyznamenání za nezištnou pomoc ve farnostech. Josef z rukou otce arcibiskupa Jana Graubnera převzal medaili svatého Jana Sarkandera, jež mu byla udělena jako projev uznání a vděčnosti za aktivní práci a za dlouholetou a obětavou starost o chod zvonů, údržbu kostela a službu kostelníka.

Starost o zvony není jedinou pamětníkovou zásluhou. Hned po vojně se pustil do oprav zdevastovaného kostela. V 70. letech byl při nasazování nového měděného kříže. Opravoval kapličky. Jako aktivní kostelník se pustil na přelomu tisíciletí do dalších oprav. Věž dostala novou omítku, opravovaly se římsy. Oprava trvala deset let.

„Lidi mě překvapili. Myslel jsem si, že po převratě nás bude o nějaké to procento víc, ale je to horší a horší. Přikládám to pohodlnosti, televizi, nelíbí se mi to ani trochu.“ Josef se v roce 2016 zařadil do projektu Příběhy našich sousedů, nevyhýbá se besedám s dětmi a mládeží. „Mladí neví, jaká ta doba byla. První to muselo být vyřízené se stranú, s lidma to nemělo nic společného.“ Pamětník je stále aktivním kostelníkem a ke zvonům vyběhne jako zamlada.