Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Jan Pokorný , DrSc. (* 1939)

• narozen 28. prosince 1939 v Náchodě

• jako dítě se účastnil XI. všesokolského sletu roku 1948

• v letech 1957–1963 studoval na Vojenské lékařské akademii Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové

• v letech 1963–1968 vojenským lékařem u několika vojenských útvarů, včetně výsadkářů

• v srpnu 1968 účastníkem odporu vojenského útvaru v Novém Městě nad Metují proti invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v období 1969–1986 zástupcem náčelníka oddělení anesteziologie a resuscitace pražské ÚVN

• věnoval se výzkumu elektroanesteziologie a vývoji plicních ventilátorů

• roku 1986 odešel do civilu

• v letech 1986–1988 ordinářem pro anesteziologii a resuscitaci v Nemocnici Na Františku

• v letech 1988–1990 ARO v nemocnici v Motole

• roku 1989 nakrátko emigroval do Švédska

• podílel se na vzdělávání budoucích záchranářů na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT

Doc. MUDr. Jan Pokorný, DrSc., jako specialista na urgentní medicínu pečoval o mnoho známých osobností, politiků i hvězd dobového showbyznysu. Odmítá však své pacienty třídit podle tohoto klíče: „U nás je pacient významný jen svým onemocněním nebo tím, do jaké míry jsou ohroženy jeho životní funkce. Jestli je to prezident nebo obyčejný člověk, to nehraje roli.“

Jan Pokorný se narodil 28. prosince 1939 v Náchodě v rodině, kde se už po tři generace dědila učitelská profese: „Byl jsem pod vlivem pedagogů od raného dětství, pedagogem byl i můj dědeček a pradědeček.“ Bydleli naproti budově gymnázia, které figuruje také v knihách náchodského rodáka Josefa Škvoreckého. Škola byla ovšem v době protektorátu obývána wehrmachtem. Jedna z prvních písní, kterou se malý Jan naučil hned po Pásla ovečky, tak byla Wir fahren gegen England, německá námořnická píseň z doby první světové války, která doprovázela cvičení německých vojáků. 

Oba Janovi rodiče se jako věrní Sokolové zapojili do protinacistického odboje, a když ho vozili v kočárku, ukrývali údajně pod peřinkou krabičky s municí určenou pro odbojáře. Otec však předčasně zemřel roku 1944 a Jan vyrůstal jen s matkou a starší sestrou. 

Konec války na Náchodsku, ústup německých vojsk, střelbu v pohraniční Bělovsi i násilnosti proti ustupujícím Němcům, to všechno Jan Pokorný zná pouze z vyprávění nebo z historických pramenů. Více už si vzpomíná na poválečnou obnovu Sokola, které se jako dítě sám účastnil. V roce 1948 pak jako osmiletý cvičil na XI. všesokolském sletu na Strahově a vzpomíná si na sokolský protest proti novopečenému prezidentu Gottwaldovi. 

Medikem na vojenské akademii

Zájem o lékařství se v něm projevil zpočátku snad jako snaha vyhovět matce, která sama kdysi také chtěla studovat medicínu. Když se v roce 1957 rozhodoval, kam půjde studovat, zvolil Vojenskou lékařskou akademii Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové. „To je velmi prosté,“ vysvětluje svou motivaci. „Rozhodlo ekonomické hledisko. Neměl jsem na to, abych studoval civilní fakultu. Maminka vydělávala jako učitelka 1 300 až 1 400 korun měsíčně, starala se o svoje staré rodiče, kteří měli minimální penzi, a o svou sestru s roztroušenou sklerózou, která dostávala invalidní důchod 100 korun měsíčně. Moje sestra navíc také studovala. Snadným početním úkonem vám vyjde, že nebylo možné to utáhnout.“ 

Svého rozhodnutí však nikdy nelitoval. Výuka lékařství na vojenské akademii měla velmi vysokou úroveň: „Výuka medicíny tam byla daleko lepší než v civilu, měli jsme předměty, které se tam normálně nevyučovaly. Operativní chirurgii jsme se učili na experimentálních zvířatech. Byli jsme skutečně dobře prakticky připraveni, což se o absolventech civilní medicíny nedá říct. Ti jsou pacientům zpočátku dost nebezpeční,“ popisuje Jan Pokorný. Vzdělávali se také ohledně typických válečných poranění, probírali toxikologii, účinky bojových plynů, válečnou internu. Praktik se s vyučujícím účastnili jen dva až tři studenti, ne dvacetičlenný houf jako na civilních fakultách. 

Na škole vládl tvrdý režim, studenti měli pouhý jeden měsíc prázdnin a navíc nad nimi stále visel Damoklův meč: kdo školu nedokončil, musel vrátit celé do té doby obdržené stipendium. „K přijímacím zkouškám se nás hlásily čtyři tisíce, ale vzali nás jen sto. A studium dokončilo jen asi 40 lidí z ročníku. To bylo skutečně velmi husté síto,“ říká Jan Pokorný. 

Studenti prodělávali tvrdý vojenský a sportovní výcvik. Jan Pokorný zde mimo jiné potkal japonského profesora Kitayamu, který ho trénoval v judu; dnes je držitelem třetího danu. Naproti tomu podle slov Jana Pokorného nebyli vystaveni ideologickému tlaku, který bychom na vojenské vysoké škole na přelomu 50. a 60. let spíše předpokládali: „To je právě zvláštní. Chtěli po nás, abychom se učili – dobře učili! – a tím to haslo. Žádný politický tlak jsem nepociťoval. U útvarů snad existovali politruci, na fakultě jsme takovou funkci snad ani neměli.“ 

Urgentní medicína v praxi vypadá jinak

Jan Pokorný školu dokončil v roce 1964. Asi čtyři měsíce působil u útvaru v Jaroměři, potom byl převelen k výsadkovému praporu v Prostějově. Právě u výsadkářů strávil Jan Pokorný jako lékař období, které bylo pro jeho kariéru zásadní. „Bylo tam tvrdé, leč kamarádské prostředí. Pevný režim začínal už od božího rána, rozcvičkou na opičí dráze, kterou jsem absolvoval s vojáky. Do jídelny jsme nechodili po schodech, ale museli jsme bez přírazu vyšplhat po lanech do druhého patra. Po cestě zpátky jsme zase skákali z okna z prvního patra,“ vzpomíná. „Nejčastější úrazy, s nimiž jsem se setkával, byly naražené paty, typický úraz výsadkářů, k němuž obvykle dochází při výcviku doskoků.“

Jan Pokorný nastoupil k výsadkářům krátce po karibské krizi, kdy se svět vzpamatovával z akutní hrozby vypuknutí jaderného konfliktu. Už ve škole se na takovou možnost připravovali studiem nemoci z ozáření či úrazů způsobených chemickými zbraněmi a jejich kombinací. U výsadkářů ale podle svých slov pochopil, že urgentní medicína v praxi vypadá ještě poněkud jinak, než se učili na fakultě: „Museli jsme improvizovat, ale se znalostí věci. Byli jsme připraveni a vybaveni na mimořádné podmínky. Hodně život zachraňujících zákroků jsme dokázali provést přímo v terénu.“

Tyto své dovednosti mohl Jan Pokorný několikrát použít i v praxi: v sedmdesátých letech byl například povolán do Iráku k pacientovi, který utrpěl vážné zranění protitankovou minou, a jeho péče směřovala k tomu, aby pacient mohl být bezpečně převezen do Prahy. Na podobné jednorázové mise vycestoval několikrát také do Íránu, Libye a dalších zemí severní Afriky. Účastnil se také lékařské mise na pomoc československým občanům uneseným v Angole roku 1983. 

Přes barikády v Novém Městě nad Metují okupanti neprošli 

Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy prožíval Jan Pokorný velmi dramaticky. Vojenské útvary, u kterých sloužil, totiž patřily k těm, které se vzepřely vstupu „bratrských“ armád. Jan Pokorný vzpomíná zejména na incident v Holešově, kde výsadkáři odmítli kasárna vydat okupantům. Zároveň vytvořili komando několika desítek mužů, které opustilo kasárna a hlídkovalo v Pálavských vrších: „Dokonale znali terén. Tam na ně neměli ani Rusové,“ říká Jan Pokorný. Poté, co se rozšířila zpráva, že politické vedení Československa bylo uneseno, byl ve hře také plán jeho osvobození. Když ale vyšlo najevo, že Alexander Dubček s ostatními politiky jsou drženi v Moskvě, ukázalo se, že plán jejich osvobození je nerealistický, a výsadkáři se vrátili do kasáren. Jejich statečný postoj měl pochopitelně své důsledky: v roce 1969 byl útvar rozpuštěn.

Sám Jan Pokorný v té době působil u útvaru v Novém Městě nad Metují. Tam vojáci s pomocí ženijních strojů UŽAS, které vyráběl místní podnik Stavostroj, stavěli barikády, jež se okupačním vojskům nepodařilo prorazit. Na nedalekých česko-polských hranicích vyrostly hořící barikády, v nichž se pálily pneumatiky vyráběné v Rubeně Náchod. „To byla další věc, která našemu útvaru zatopila,“ konstatuje Jan Pokorný. „Proto jsme krátce po invazi jako útvar skončili, byl rozpuštěn, vojsko odešlo. Rozpuštěn byl i důstojnický sbor, náčelník štábu potom prodával rohlíky v obchodě.“ 

Jan Pokorný v té době onemocněl, léčil se na klinice v Hradci Králové a poté v rehabilitačním ústavu ve Slapech. Po rozpuštění svého útvaru byl přeložen do Ústřední vojenské nemocnice v pražských Střešovicích jako zástupce náčelníka oddělení ARO. „I tam nás zpacifikovali, ale nebylo to tak zlé,“ konstatuje. Na oddělení ARO nepracoval ani jeden komunista. Když tam později jednoho straníka přidělili, bylo nutno dát mu nějakou významnější funkci. Proto byla pozice zástupce náčelníka oddělení rozdělena: nový kolega se stal zástupcem pro anesteziologii, Jan Pokorný zůstal zástupcem pro resuscitaci a výzkum. 

Elektroanestezie a nové jednotky ARO 

Jan Pokorný se mnoho let věnoval výzkumu elektroanestezie, tedy metody znecitlivění pomocí elektrických impulzů do mozku, která měla nahradit anestezii s pomocí léků. Původní motivací tohoto výzkumu byla hrozba jaderné války: „Počítalo se s tím, že bude mnoho ozářených pacientů. A to je malér, protože pacienti trpící nemocí z ozáření by normální anestezii nepřežili,“ vysvětluje Jan Pokorný. Výzkumu alternativních metod anestezie se věnovali lékaři v USA, SSSR, ve Francii a v Československu – a právě Jan Pokorný dospěl při práci s pokusnými zvířaty k pozoruhodným výsledkům. „Výzkum jsem začínal na králících, později jsem přešel na psy a nakonec na primáty. Nikdy mi během výzkumu žádné zvíře nezemřelo,“ říká. Metoda elektroanestezie, kterou podle svých slov „dostal do použitelného stadia“, však nakonec skončila v trezoru. „Udělalo se z toho státní tajemství. Ale podobně tomu bylo i v zahraničí,“ říká Jan Pokorný. 

Věnoval se také vývoji nových modelů plicních ventilátorů, které by dokázaly fungovat i v terénu a za mimořádných podmínek, například v zóně radioaktivního ozáření. Technickou stránku tohoto vývoje zajišťoval inženýr Brychta z Považských strojáren a společně vyvinuli ventilátor ODA s filtrační jednotkou, který v extrémních podmínkách mohl provádět veškeré v té době známé typy plicní ventilace. 
Vzhledem k tomu, že v té době neexistovali specialisté na stavbu resuscitačních jednotek v nemocnicích, Jan Pokorný se postupně zaměřil také tímto směrem: jednotku ARO vyprojektoval nejprve pro ÚVN, později také pro nemocnice Na Františku a Na Homolce. „Nakreslil jsem stavební plány, rozvody elektřiny, stavebních plynů… V té době u nás neexistovali odborníci, kteří by se tím zabývali.“ 

V roce 1986 využil možnosti odejít do civilu, opustil Ústřední vojenskou nemocnici a stal se ordinářem pro anesteziologii a resuscitaci v Nemocnici Na Františku. Po dvou letech pak přešel do nemocnice v Motole, kde pracoval zejména v kardioanestezii a jako vědecký sekretář státního výzkumného úkolu.

Věděl jsem, že pro mě není cesta zpátky 

Ke konci osmdesátých let, v době, kdy pracoval v Motole, dostal Jan Pokorný možnost odjet do Švédska, kde probíhal čtyřtýdenní kurz na téma umělé plicní ventilace. Už před odjezdem ale uvažoval o tom, že ve Švédsku zůstane natrvalo. Kontrola při odjezdu toto rozhodnutí jen potvrdila: „Odjezd do Švédska byl takový trochu dobrodružný, utvrdil mě v tom, že je tu pro mě nezdravo. Během hraniční kontroly přišli do vlakového kupé dva pánové, jeden z nich měl na krku takovou kastli a byla v ní různá data. Já jsem v tom jeho počítači figuroval. Všichni spolucestující museli ven z kupé. Zatáhli záclonky a následovala osobní prohlídka. Až do naha. Říkal jsem si: ,Hoši, tak sem už se nevrátím.‘ Odjížděl jsem už s tím, že pro mě není cesta zpátky.“

Po kurzu se mu naskytla možnost začít pracovat u firmy Gambro-Engstrom, vyrábějící zdravotnickou techniku. Začal ve Švédsku žít a pracovat, několik dní po 17. listopadu 1989 se ale vrátil do Československa a plynule navázal na svou práci v nemocnici v Motole. 

V roce 1990 dostal možnost nastoupit do nově budované Nemocnice Na Homolce, která vznikla v budově původně postavené jako Sanopz, tedy nemocnice pro komunistické prominenty. I zde vybudoval novou jednotku ARO a působil řadu let v jejím čele. 

Začal se věnovat také postgraduálnímu vzdělávání na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a později rovněž vzdělávání záchranářů na nově založené Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT. „Byl jsem zvyklý pracovat s techniky, převzal jsem jejich způsob technického uvažování. Rozuměl jsem jim a oni rozuměli mně, proto jsem bez problémů přešel na ČVUT,“ říká Jan Pokorný. 

Dubček, Štrougal i Ludvík Svoboda

„U nás je každý pacient významný,“ říká Jan Pokorný o práci na ARO, nicméně během jeho dlouhé kariéry mu v kritických okamžicích jejich života prošla rukama řada prominentních pacientů. Patřil k nim – krátce po těžké autonehodě roku 1992 – Alexander Dubček, ale i Jan Werich či herec Petr Haničinec.

Jedním z jeho pacientů byl dlouholetý ministr národní obrany Martin Dzúr, který se do funkce dostal v době politického uvolnění na jaře 1968, ale zůstal v ní i po normalizačních čistkách až do své smrti roku 1985. Jan Pokorný o něj pečoval v posledních dnech jeho života poté, co během pracovního pobytu na Slovensku upadl do bezvědomí: „Dostal jsem ho jako pacienta už v bezvědomí. Držel jsem ho naživu řadu měsíců, ale nevedlo to k ničemu, protože jeho mozek byl nevratně postižený nedostatkem kyslíku. Udržovali jsme naživu mrtvolu,“ vzpomíná Jan Pokorný. „Co se mu na tom Slovensku stalo, nevím. Celé oddělení jsme kvůli němu museli vyprázdnit a přijížděli různí konziliáři ze Sovětského svazu, kteří mu nechávali posílat z Kremlu různé léky. Nebylo to k ničemu, ale museli jsme mu je podávat, protože sovětský konziliář tak rozhodl.“

Dalším z jeho pacientů byl Ludvík Svoboda, v druhé polovině sedmdesátých let, v době, kdy již ze zdravotních důvodů odstoupil z prezidentské funkce. „Chodili jsme za ním držet služby, ale on nepotřeboval nic, byl stabilizovaný,“ říká Jan Pokorný. 

Jako konzultant byl přizván také k operaci Lubomíra Štrougala, k níž došlo už po roce 1989: „Nebyl v dobré pohodě. Ujišťoval mě, že on za nic nemůže a že má čisté svědomí. Na nic takového jsem se ho samozřejmě vůbec neptal.“

Nebát se a nekrást 

Přestože Jan Pokorný ve svém vyprávění téměř až do samého konce nezmiňuje svou rodinu, hraje v jeho životě velkou roli. Manželka Eva Pokorná vyučuje na Univerzitě Karlově němčinu a lingvistiku, starší dcera se věnuje obchodu, mladší dcera se vydala na vědeckou dráhu a zkoumá aerosoly. „Nechci od nikoho opisovat,“ říká Jan Pokorný, když je požádán, aby sdělil své životní krédo. „Ale moje motto je masarykovské ,nebát se a nekrást‘.“