Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Pokorný (* 1922)

• narozen 10. prosince 1922 v Hodoníně u Nasavrk

• učil se mechanikem v pardubické Telegrafii

• 1949 zatčen, vyslýchán a odsouzen za velezradu

• lágr v Prachovicích, fáral v Jáchymově

• v prosinci 1954 propuštěn na amnestii

• režimem šikanován až do roku 1989

Mládí na vesnici

Josef Pokorný se narodil v zimě 1922 v malé vesnici Hodonín u Nasavrk. Jeho otec byl nasazený v první světové válce. „Byl někde v Itálii, potom měl něco s plícema, tak ho pustili dřív.“ Po vyléčení začal pracovat jako dělník v lese. Navíc se rodina starala o šestnáctiarové hospodářství. Protože otec chodil přes den do práce, na poli musel odmala pomáhat i Josef a jeho tři sourozenci. Po nějakém čase si od obce pronajali ještě dva palouky. Chovali pár krav, vepřů, husy a slepice. „S tím bylo práce dost.“

Josefa Pokorného a jeho sourozence rodiče vždy vedli nejen k pracovitosti, ale také k víře. Sám vzpomíná, jak všichni každoročně chodívali do Nasavrk, kde s procesím absolvovali pouť na nedaleký kopeček. „Většinou byl kostel nabitej, ještě před válkou. (…) Odmala jsem chodil a těšil jsem se na to.“ Jako malý také pravidelně cvičil v Orlu v Nasavrkách. Od Sokola se tato katolická tělovýchovná jednota lišila pouze svým náboženským založením. „Když bylo třeba boží tělo, tak jsme stáli stráž u hrobu. Jinak to cvičení bylo stejný.“

Po dokončení měšťanky zůstal rok doma a pomáhal na rodinném hospodářství. Poté nastoupil do pardubického učiliště Telegrafie, kde se začal učit mechanikem. Dodnes vzpomíná na dlouhé cesty na kole z Hodonína do Pardubic. „Asi o půl pátý ráno jsem vyjel, ale zpátky, do těch kopců, to trvalo dýl. (…) Tak přes hodinu jsem to jel.“ Při jedné z cest zpátky domů, bylo to v roce 1942, pozoroval přes kopec hořící Ležáky. V Pardubicích zažil, když na tamním zámečku Němci popravovali civilní obyvatele. Jinak se ale heydrichiáda pamětníka jako mladého chlapce nijak nedotkla. „Musel si člověk dávat pozor. (…) Ale ve fabrice se nic nedělo.“

Díky studiu na učilišti Telegrafie se Josef Pokorný vyhnul nasazení v říši. Ve fabrice se montovaly vysílačky, telefonní stanice a další podobná zařízení, důležitá pro německý válečný průmysl.

Ještě před koncem války se stihl vyučit. „Měl jsem samý jedničky, jenom dvojku z mravů.“ Jako své závěrečné tovaryšské dílo vyrobil automatický telegrafní klíč. „To bylo mechanický. Kontakty a mezi nima běhala ručička a nějaký tlačítko.“

Konec války

Poslední dny války byly v Hodoníně dramatické. Vesnicí prošla německá kolona. „To vojsko se přihnalo od Kamenice a pak to hnalo tady někde na Seč, na tu Běstvinu se hnali. Tady zabili tři lidi. Blažka, toho zastřelili někde támhle na kopci. Pak jednu paní, co se schovávala v písníku. Taky ji tam zastřelili. A pak jedno malý dítě. Děti se dívaly z okna a [Němci] tam to děcko zastřelili.“

Situace se nezlepšila ani po příjezdu Rusů. „Koukali, kde co sebrat. Třeba sebrali postroje na krávy.“ Josef Pokorný je ale potřeboval, a tak vyrazil za vojáky do lesa, kde tábořili. „To už bylo o strach mezi nima, tak jsem nic nepřinesl a museli jsme shánět nový.“ Vzpomíná, že Rusy ze všeho nejvíce zajímala kořalka a ženy. „Jednu zavedli někam do toho jejich lágru a tam ji znásilňovali.“

Život po válce

Krátce po válce potkal Josef Pokorný svou budoucí ženu. Setkali se na vesnické maškarní tancovačce.

Jako vyučený v telegrafickém oboru začal hned po závěrečných zkouškách pracovat v pozici revizora telefonních ústředen. Nejprve měl na starost montáže ústředen, poté i jejich revize, kontroly a uvádění do provozu. „To byla pěkná práce, to mě bavilo.“

Protože stále dojížděl do Pardubic, často převážel různé vzkazy a materiály mezi Orlem v Nasavrkách a okresním vedením, které sídlilo právě v Pardubicích. „Třeba knížky nebo divadelní papíry.“ A občas také nějaký dopis.

Josef Pokorný si vybavuje svou účast na sjezdu Orla, který se konal v roce 1947 v Hradci Králové. Vrchní představitelé zde odmítli komunistickou snahu o jednotnou tělovýchovu v Československu. V roce 1948 pak byla celá organizace komunisty postavena mimo zákon.

Zatčení a odsouzení

Po roce 1948 začali komunisté likvidovat všechny jednotky Orla včetně té v Nasavrkách a Pardubicích. „Sebrali tam profesora Havla a manželku Metelky. (...) Tu vystrašili, tak mě do toho zatáhla.“

Pro Josefa Pokorného si přišli o rok později přímo na pracoviště v Pardubicích, odkud putoval na služebnu StB. „Když jsem slyšel, co všechno se tam dělo, tak jsem ještě dopadl dobře. (…) Nějakou jsem ale taky dostal.“ Výslechy probíhaly snad týden. „Hlavně jsem se staral o to, abych do toho nikoho dalšího nezatáhl. To stačilo říct jméno někoho a už to bylo.“ Josef Pokorný se však držel a nikoho neprozradil. „Tak mě dali do temnice, že mě obměkčej. (…) V temnici jsem byl třeba devětačtyřicet hodin v jednom kuse. A musel jsem celou dobu stát. (…) To bylo krutý, to byly hodiny nekonečný a člověk pořád čekal, co přijde. Kdy tam vleze bachař.“

Nakonec byl obviněn za převážení materiálů z Orla. „To bylo třeba jednou dvakrát do roka. To byl vždycky nějakej dopis nebo něco.“ Lidový soud probíhal v Pardubicích. Pamětníkův obhájce za ním přišel pouze jednou a sdělil mu, že to vypadá na doživotí. „To měli nalinkovaný od strany. Ještě, že mě nedali pověsit.“

Nakonec Josefa Pokorného odsoudili za velezradu. „Oni velezradu tenkrát napařili skoro každýmu.“ Dostal šest let odnětí svobody, ztrátu občanských práv na deset let a propadnutí majetku. Jeho rodičům po jeho odsouzení komunisté vyrabovali dům, sebrali motocykl, starožitné hodinky a ztratila se i spousta dalších věcí. „Vyděsili je, už to byli starší lidi.“

Lágr v Prachovicích

Po odsouzení odvezli Josefa Pokorného do chrudimské věznice, kde strávil asi týden. Pak následovala cesta do tábora v Prachovicích. Lágr tam tvořily asi dva nebo tři baráky pro vězně. „Nás tam bylo poměrně dost, chodilo se tam i na směny do toho lomu.“ Na pořádek dohlíželi příslušníci SNB z Chrudimi. „Jeden byl dost zlej. Pořád na nás řval a honil nás. (…) Tam to bylo ze začátku dost krutý.“ Pamětník byl z domu zvyklý pracovat, ale s tvrdou prací v lomu se to nedalo srovnat. Ruce měl zničené od neustálého bušení do kamene. „Už ani přesně nevím, jak jsem tam byl dlouho. Asi půl roku.“ Dvakrát za tuto dobu mohl mít návštěvu. Jednou přijeli rodiče a podruhé přítelkyně.

Následoval převoz na služebnu StB v Pardubicích, kde s ostatními vybranými vězni pracoval na stavbě záchodů. Kopali v betonu místo pro mísy a potrubí kanalizace. Odtud je poslali do Jáchymova. „A tam jsem zůstal necelý dva roky.“

Jáchymov

V Jáchymově byli s Josefem Pokorným zavření i kriminálníci, pár německých retribučáků, ale co si vybavuje, většinou se jednalo o „běžné lidi z vesnic“. Na cele měli jednoho bohoslovce a pak také jednoho Maďara. „To byl takovej slušnej hoch. Pak jsem se dozvěděl, že tam někde přišel o život.“

Dodnes vzpomíná na svoje první fárání do pětačtyřicetimetrové hloubky, jen po žebříku. „Pocit to byl divnej. Já jsem zas nebyl nějakej takovej vyjukanej, tak jsem to slez. A dole mi hned dali práci.“ Většinou bylo jeho úkolem shazovat odstřelené kusy horniny dolů do „komína“. „Tam vždycky před námi byli lamači, ti odstřelili. (…) A my jsme to museli shazovat do toho komína a dole se to muselo vycapovat.“ Jednou měli problém s příliš velkým kusem, se kterým se jim nepodařilo pohnout. Střelmistr tak dal trhavinu přímo pamětníkovi, ať si to zařídí sám. „Já jsem to dal na ty kameny, zapálil jsem to (…) a přitom, někde na jiným díle, něco odstřelili a mně ta tlaková vlna zhasla lampu. Teď já jsem sirky neměl a měl jsem to zapálený. Měl jsem štěstí, že jsem se potmě z toho povalu tou dírou přes komín na žebříky dostal.“

Další dramatická situace pod zemí nastala, když vypadl proud. Do šachty se nahrnulo velké množství vody a všichni museli důl urychleně opustit. Mokrá práce to ale byla, i když všechno fungovalo. Aby nebyli pořád promoklí, měli speciální kabáty s gumou u krku. „To nepromoklo, pokud jsme nebyli úplně ve vodě.“

Čas od času také Josef Pokorný chodil pomáhat civilistům. Ti holýma rukama přebírali rozstřílenou rudu. „Byli tam dva, ti civilové, tak jsem to tam s nima přebíral. Tak mi pak dali krajíček chleba.“ Jinak se s ostatními vězni moc nestýkal. „Já jsem se tam s nikým nějak zvlášť nescházel. Jsme šli na šichtu a přišli jsme ze šichty. Většinou nás zase ještě honili na nějaký práce, a tak nebyl žádnej čas. Člověk byl rád, že se trochu vydejchal.“

Nebyly to pouze tvrdé pracovní podmínky, co ohrožovalo fyzické i psychické zdraví Josefa Pokorného a dalších vězňů. Přidával se k tomu i nedostatek spánku, jídla a tvrdé kázeňské postihy ze strany dozorců. „Některý byli psi úplný. (…) Nástupy byly šeredný. (…) Naštěstí jsme neměli nástup, že tam někoho přivezli mrtvýho a my jsme museli chodit kolem něj. Ale nástupy jsme tam stáli kolikrát v zimě a kdoví jak dlouho. To bylo asi všude stejný.“

V Jáchymově byl i hlad. Josef Pokorný si pamatuje, jak chlapi, kteří měli na starost vyvážení odpadků z kuchyně, seškrabovali všechno alespoň trochu poživatelné. „To víte, že kdyby nebyl hlad, tak by to nedělali.“ Ke konci svého pobytu začal dostávat táborové poukázky, za které si kupoval mléko. „Tím mlíkem jsem to zaháněl. (…) Tím jsem se tam trochu zrekreoval.“

Ani vyspat se nebylo vždy jednoduché. „Když jsme měli ranní službu, tak jsme přišli na tábor a většinou nás vyhnali na nějaký brigády. Ale když jsme měli třeba noční, tak ranní, co byla před námi, zase vypadla, a my když jsme přišli na lágr, tak jsme mohli usnout. Když nás nevyhnali ještě někde. On si člověk zvykne. Musí.“

Byla to víra, která Josefu Pokornému pomohla přežít pobyt v tvrdých pracovních podmínkách a s nedostatkem jídla. „S boží pomocí jsem to přečkal. (…) Člověk už byl na pokraji, ale vždycky se vzpamatoval a vždycky mu víra pomohla. To mi dali rodiče největší vklad.“

Propuštění se dočkal na amnestii před Vánocemi 1954. „Člověk byl nadšenej. (…) Akorát před Štědrým dnem mě pustili.“ Z Jáchymova Josef Pokorný odjel vlakem do Prahy a poté do Pardubic, kde se sešel se svým bratrem.

Život po propuštění

Když se pamětník vrátil domů, zjistil, že komunisté donutili rodiče vstoupit do družstva. Přišli tak o všechny své pozemky i hospodářská zvířata. Naopak zaměstnání se mu díky známému podařilo sehnat celkem rychle. Bez dobrého kamaráda by to ale nebylo možné. „Blbě na vás koukají: On byl zavřenej.“

Krátce po návratu z Jáchymova se Josef Pokorný oženil se svou přítelkyní, která na něj celých pět let čekala. Svatbu měli v kostele. „Nejdřív jsme museli na úřad a potom do kostela.“

Pamětník nastoupil jako elektrikář do znárodněné fabriky Transporta v Chrudimi. Přesto, že nebyl v oboru vyučený, rychle se zapracoval. Po nějakém čase si ho dokonce lidé začali vyžadovat. Věděli totiž, že svou práci vždy dokáže udělat pořádně. Když ale mělo dojít na odměny, nikdy přidáno nedostal. „Mistr mi napsal, že jsem nejlepší elektrikář v Transportě.“ Ale protože byl zavřený, vedení ho nikdy neocenilo.

Komunistické perzekuce se nevyhnuly ani jeho dětem. Nejstarší syn Josef se nejprve nedostal na žádnou školu, až po čase mohl dálkově nastoupit na průmyslovku. Dcera Zdislava se dostala na elektrotechnickou školu v Pardubicích. „Jedině díky tomu, že tenkrát potřebovali, já nevim kolik děvčat, a neměli je. Tak ji vzali.“ Mladší dcera Maruška se nedostala na medicínu, a tak začala navštěvovat zdravotní školu a pracovala jako ošetřovatelka. Nejmladší dcera Helenka vystudovala obchodní akademii.

Přesto, že komunisté Josefu Pokornému i jeho rodině velmi zkomplikovali život, díky svému náboženskému založení se nikdy nenechal ovládnout přílišnou nenávistí. „Aby je [komunisty] člověk nějak nenáviděl nebo pronásledoval, tak k tomu jsme nebyli vedený. Spíš jsme to nějak trpěli.“