Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Pokorný (* 1931  †︎ 2016)

• narozen 22. prosince 1931 v Praze

• pod vlivem politických událostí se po maturitě rozhodl nepokračovat ve studiích

• pracoval v podniku zahraničního obchodu Feromet a později ve Výzkumném ústavu těžkého průmyslu

• po dvouleté službě u PTP zastupoval nakladatelství Artia při jednáních se západními partnery

• v roce 1962 emigroval do Anglie, z důvodu bezpečnosti nadále vystupoval pod jménem Martin Heller

• od roku 1965 působil u British Printing Corporation a po pěti letech založil vlastní nakladatelství Orbis

• na mezinárodní úrovni úspěšně propagoval české vědce a umělce, jejichž knihy vydával i ve statisícových nákladech

• posledním dokončeným dílem zůstala výpravná publikace Pražský hrad: křižovatka dějin z roku 2014

• zemřel 15. října 2016 v Londýně

Život ze čtyř perspektiv

Věnováním poslední knihy, kterou připravil k vydání, vzdal Miloš Pokorný (22. 12. 1931, Praha – 15. 10. 2016, Londýn) hold svému otci Františku Pokornému, spoluautorovi první anglicky psané publikace o Československu. A skutečně se zdá, že chceme-li dobře číst příběh tohoto pozoruhodného nakladatele, musíme se nejprve vydat právě po stopách Františka Pokorného, syna svobodné matky z jihomoravských Švábenic a vyučeného obchodního příručího, jenž se vlastní cílevědomostí vypracoval na vedoucí pozici v jednom z klíčových koncernů první republiky.

Malý František byl postižen hned trojím způsobem: vyrůstal bez otce, ve skromných podmínkách a navíc v dětství protrpěl křivici. Zatímco první dvě znevýhodnění se odrazila v jeho příznačné houževnatosti a cílevědomosti, třetí handicap se záhy po vypuknutí světové války proměnil takřka ve výsadu: protože svaly v jeho pravé ruce zasáhla v důsledku onemocnění atrofie, nevztahovala se na něj branná povinnost, a až do porážky mocnářství tak pracoval v brněnském obchodním domě Osvald a po večerech pilně studoval cizí řeči.

Hned po uzavření příměří se František Pokorný rozhodl svých jazykových znalostí využít, odešel za lepším do Londýna a tam prostřednictvím jednoty sokolské získal zaměstnání v tiskovém oddělení právě se ustavujícího československého vyslanectví. Od nových nadřízených dostal za úkol informovat formou článků britskou veřejnost, průmyslníky i obchodníky o příležitostech, které se jim v Československu nabízejí. Již během druhého roku v diplomatických službách sestavil František Pokorný ekonomickou část příručky¹ o mladé republice, zatímco za část politickou byl odpovědný Jaroslav Císař.² Dílko vyšlo v roce 1921 a setkalo se s takovým ohlasem, že do něj ministerstvo zahraničních věcí investovalo další prostředky, díky čemuž o rok později vznikla bohatě ilustrovaná publikace.

V listopadu 1921 se František Pokorný stal otcem – narodila se mu dcera Milena,³ nejstarší z celkem čtyř dětí. Do Londýna totiž relativně krátce po něm přibyla i Marie, jeho kolegyně z obchodního domu Osvald, kterou na vyslanectví přijali jako sekretářku a s níž také brzy slavil svatbu. O tři roky později přišel na svět druhorozený Jiří, v té době však již rodiče začali plánovat návrat do Československa, poněvadž jim velmi záleželo na tom, aby jejich děti chodily do české školy. A ať se jeho rodina nacházela zrovna v Československu, nebo v Británii, František se o ni dokázal výtečně postarat. „Otec si musel horko těžko doplňovat vzdělání a nakonec se mu podařilo při zaměstnání získat nejen maturitu, ale také doktorát práv; vlastním úsilím se vyšplhal z nejnuznějších poměrů do vysoké funkce v koncernu Báňská a hutní společnost a stal se z něj ukázkový self-made man. Když na své rodiče vzpomínám,“ svěřil se v květnu 2016 Miloš Pokorný: „přijde mi pozoruhodné, ba téměř k neuvěření, jak filozoficky brali v pozdějších letech rány osudu, aniž se jimi dali vyvést z rovnováhy nebo zbavit energie a životního optimismu. Jejich příběh mě velmi inspiroval a ovlivnil.“

Druhou linii pamětníkových osudů můžeme vytušit z jeho svědectví o otcově neutuchající činorodosti. Když na konci své nakladatelské kariéry Miloš Pokorný sběrači Paměti národa vyprávěl, jak se otec v důchodu vrhl na studium historie a rodným Švábenicím věnoval objemný spis – kterého si místní považují do té míry, že jemu i postavě jeho autora vyhradili čestné místo v muzejní expozici – z pamětníkových slov byla cítit nejen hrdost a obdiv; mezi řádky se dalo vyčíst taktéž vědomé přihlášení se k otcovu odkazu; vždyť právě snaha poznat minulost svého rodiště, neotřelým, čtenářsky zajímavým a přitom vědecky podloženým způsobem popsat jeho vývoj a význam v českých i evropských dějinách stály za sepsáním publikace Pražský hrad: křižovatka dějin.

Třetí rozměr života tohoto pozoruhodného emigranta – tedy snaha o napřímení česko-německých vztahů – se nám otevírá v jeho vzpomínkách na okupaci, germanizační strategii, Pražské povstání a poválečné násilí na Němcích. „Naše rodina bydlela od počátku 30. let ve služebním bytě Báňské a hutní společnosti na Vítězném náměstí, po 15. březnu přejmenovaném na náměstí Branné moci, přímo naproti československému generálnímu štábu, později velitelství říšských vojsk. Oblast Dejvic byla pod plnou kontrolou německých jednotek, a tak zde v květnu 1945 žádné barikády nevyrostly,“ vysvětluje Miloš Pokorný. „Celé povstání jsem s matkou a dvěma bratry strávil v krytu, a když jsem 9. května poprvé vyšel z domu, viděl jsem, jak v dnešní Verdunské ulici visí na pouliční lampě za nohy člověk. Zřejmě byl pozvolna upalován, protože jeho tělo bylo omotáno filmem. Sadistickým, bestiálním způsobem ho mučili a postupně opékali! Kolem mrtvého poskakoval nějaký tajtrlík a mával pistolí. Krátce poté jsem byl svědkem toho, jak surově se čeští lidé chovají k německým civilistům internovaným v jedné blízké škole. Nadávali jim, plivali po nich, bili je – to všechno dělali nejen zdatní mužové, ale i ženy, většinou starší. Tyto zážitky na mne v mých třinácti letech učinily dost hluboký dojem.“

A konečně čtvrtý, neméně důležitý aspekt pamětníkova příběhu i světonázoru spočívá v jeho více než padesátileté zkušenosti života v emigraci, konkrétně ve Spojeném království. Díky ní se u Miloše Pokorného setkáváme s cennou schopností hodnotit minulé události se zdravým odstupem, nadhledem i v přiměřených proporcích; ba co víc, Miloš Pokorný dokáže tímto způsobem interpretovat rovněž minulost svou a své rodiny – stačí si poslechnout jeho přímou odpověď na otázku, jakou pozici zastával jeho otec v době německé okupace. „Můj otec byl ředitelem nákupního oddělení Báňské a hutní společnosti, která byla stejně jako celé protektorátní hospodářství zcela ve službách německé říše. Vzhledem k tomu, že nás dnes nejvíc zajímá ilegální činnost a protifašistická aktivita, nám uniká, že celý Protektorát Čechy a Morava tvořil významnou součást říšského válečného hospodářství. Pokus izolovat kolaboranty a vydělit je z ostatního obyvatelstva byl pokusem soustředit pozornost na ty nejaktivnější podporovatele nacistického režimu. Že celý národ sloužil říši, ať už ve formě odvodů na práci, nebo aktivitou na území protektorátu, je nepopiratelná skutečnost.“

Před propagandou nebylo úniku

Dětství strávil Miloš Pokorný v Dejvicích, kam se jeho rodina přistěhovala v roce 1930. Byl to čas spokojený a poklidný; největší vzrušení do něj přinášely matějské poutě s tureckým medem, cukrovou vatou, provazochodci a motocyklistickou stěnou smrti. Zásadní událost znamenal pro tehdy pětiletého Miloše pohřeb prezidenta Masaryka – pohled na smuteční průvod v něm vzbudil ohromnou touhu být vezen na lafetě děla a fascinoval jej natolik, že si z dětských kostek stavěl mauzolea. V následujícím roce se odehrála česká premiéra animovaného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků, doprovázená vydáním gramofonových desek s hudebními čísly, která pro děti také znamenala ohromnou senzaci. Nebezpečí války si na rozdíl od starších vrstevníků pamětník příliš neuvědomoval, jistou změnu ve společenské náladě zaznamenal jen proto, že prodejci začali dětem nabízet gumové figurky vojáků a rodičům plynové masky; přímý střet s nacistickou hrozbou přišel až 15. března 1939. „Živě si pamatuji, že byla obleva, já jsem stál u okna a díval se na německé sajdkáry, jak cestou na Vítězné náměstí klouzají po Velvarské, dnes Evropské třídě. Pak už jsme já a mí sourozenci měli stále před očima říšskou vlajku a pod okny nám pochodovaly německé oddíly, doprovázené hudbou nebo zpěvem vojenských písní. Později za války se městský rozhlas používal k vysílání zpráv o úspěších německých ponorek při potápění britských lodí – znělku Englandlied si vybavuji dodnes – a tramvaje zdobila na znamení vítězství velká V.“

Všechny tyto vjemy ještě umocnila obratná kampaň cílící na dětské publikum: po obsazení Kréty vyšel technicky velmi zdařilý komiks oslavující triumf německých parašutistů, neméně působivá byla propagandistická brožura o ponorkové válce nebo publikace Všemi silami k vítězství na téma ruského tažení. Přesně dva roky po zřízení protektorátu se v pražském Národním muzeu otevřela dočasná expozice nesoucí název Německá velikost, na konci února 1942 pak na holešovické výstaviště dorazila putovní výstava Sovětský ráj. A pokud by snad unikl z dosahu mediálního tlaku a velikášských akcí, musel se stejně zapojit do pomoci říši – Miloš Pokorný se svými spolužáky k válečnému úsilí chtě nechtě přispíval sběrem surovin, jako byl papír či kov, a také léčivých rostlin pro farmaceutický průmysl. Do třídy navíc jednou měsíčně přinesli štos nacistické literatury, která se povinně rozprodala – žáci si mohli odnést tituly jako Tři roky před mikrofonem či V úloze mouřenína od Emanuela Moravce, oslavnou obrazovou publikaci fotografa Emila Hájka Jihočech Emil Hácha nebo knihu Tajné fondy třetí sekce pojednávající o tom, jak se Edvard Beneš snažil škodit velkoněmeckým zájmům. Jednou dokonce školu osobně navštívil obávaný ministr školství a lidové osvěty, a když procházel kolem zhruba desetiletého Miloše, opřel se mu o rameno takovou silou, že malý chlapec div nespadl pod lavici. „Tak jako ostatním vrstevníkům, i mně za války prováděli rentgeny plic a rovněž mám stále osvědčení o psychotechnické zkoušce, jíž se u dětí testovala inteligence,“ vypočítává Miloš Pokorný o dobrých pětasedmdesát let později. „Všechna tato opatření spadala do soustavného vyhodnocování kvality českého obyvatelstva z hlediska možnosti poněmčení.“

Dojem okupace byl obecně velmi silný a až do posledních dnů války se jej nedalo zbavit ani na okamžik. Tento rys protektorátního života Miloši Pokornému utkvěl také díky zážitku ze dne, kdy se cílem spojeneckého náletu stala pražská ČKD. „Na Květnou neděli jsme s kamarády vyrazili na Barrandov a najednou jsme z jedné louky v dálce uviděli stříbrná letadla a bílé obláčky kouře. Vypadalo to téměř jako pohádková scéna, nebylo nic slyšet – a my jsme si neuvědomovali, že takříkajíc před našima očima umírají stovky lidí. Na louce jsme dlouho nevydrželi, poněvadž z jednoho domu vyšel nějaký Němec a zavlekl nás k sobě, abychom nebyli zasaženi šrapnely. Vevnitř jsme úplně oněměli úžasem: interiér domu byl vyzdoben nacistickými praporky a insigniemi jako vánoční stromeček. Bylo to k neuvěření! Ještě v březnu 1945 žili někteří lidé v domnění, že snad Hitler nasadí nějakou mimořádnou zbraň, která mu umožní zvrátit proces směřující k porážce Německa. Měl jsem z toho skutečně zvláštní pocit.“

Třída, na jakou se nezapomíná

Osvobození zastihlo Miloše Pokorného v Dejvicích; navzdory šoku z české odplaty vůči německým spoluobčanům vnímal následné dva a půl roku třetí republiky jako období plné očekávání a nadějí. Když ovšem politický vývoj nabral jednoznačně totalitní směr, nedal se tím zlomit on ani ostatní studenti Masarykova reálného gymnázia v Křemencově ulici. Zkraje roku 1948, tedy těsně před uzavřením školy a rozptýlením gymnazistů do jiných ústavů, se stal svědkem odvážného vystoupení svého spolužáka a celoživotního přítele Vladimíra Škutiny. Vladimír Škutina jako aktivní člen studentského výboru přišel v době komunistického převratu s návrhem zorganizovat k nedožitým 98. narozeninám prezidenta osvoboditele sbírku, z níž by se patronovi gymnázia pořídila busta či pamětní deska. Akční výbor v čele s profesorem Václavem Klímou o něčem takovém nechtěl ani slyšet, Škutinův projev ke slavnostnímu shromáždění v biografu Alma seškrtal – nepočítal však s tím, že středoškolák před plénem přečte celý text včetně začerněných pasáží, na něž upozorní prostým výrazem „cenzurováno“.

Takový projev občanské neposlušnosti byl jedinečný, s ohledem na třídní kolektiv ale patrně ne náhodný – kromě publicisty a scenáristy Vladimíra Škutiny patřil mezi spolužáky Miloše Pokorného například Petr Kadlec, jenž v roce 1969 uvedl protinormalizační film 15. březen po 30 letech, dále televizní scenárista a režisér Ivo Paukert, potom třeba recitátor, vydavatel bibliofilských tisků a dlouholetý ředitel Lyry Pragensis Milan Friedl, egyptolog Evžen Strouhal, orientalista Jan Marek, vysoký činovník Československých státních drah Pavel Řezáč nebo renomovaný kardiolog Antonín Hornych.

Kniha jako vývozní artikl

Na gymnáziu se Miloš Pokorný živě zajímal o anglofonní literaturu, nemohl se vynadívat na snímky britské a americké produkce, hltal jazzovou hudbu a toužil po studiu anglistiky či amerikanistiky. Pod vlivem politických událostí se však na vysokou školu nakonec ani nepřihlásil; dobře totiž věděl, že studium čehokoli západního by bylo silně ovlivněno sovětskou ideologií. Namísto původních plánů se dal zaměstnat jako korespondent v podniku zahraničního obchodu Feromet – dopisoval si hlavně francouzsky s francouzskými a belgickými firmami; když úřady přibližně po roce vyhlásily akci 77 000 do výroby, jíž chtěla vláda kompenzovat ztráty způsobené dosazováním dělnických kádrů do administrativy, bylo pamětníkovi jasné, že jako služebně nejmladší půjde ze svého pracoviště na řadu jako první, a tak si sám našel místo ve Výzkumném ústavu těžkého průmyslu v areálu Aritmy v Praze-Vokovicích.

Roku 1952 Miloš Pokorný nastoupil základní vojenskou službu u 5. pomocného technického praporu; umístění k „černým baronům“ v jeho případě nebylo motivováno politicky, nýbrž zdravotně, viděl totiž dvakrát a kvůli pokusům vyhnout se odvodům ztratil nemalou část tělesné váhy.

Když si po dvou letech znovu hledal zaměstnání, akce 77 000 do výroby už odezněla, díky čemuž mohl získat místo odpovídající své kvalifikaci i jazykovým znalostem – byl přijat v nakladatelství Artia a následujících osm let tento podnik zastupoval na jednáních se západními, zejména pak britskými a americkými partnery, mimo jiné se solotvinským Židem Abrahamem Leibem Hochem, který po válce na Západě vystupoval pod jménem Robert Maxwell. V této souvislosti se ukazuje jako velmi významné, že oproti jiným produktům nepodléhal vývoz knih a tiskovin do kapitalistické ciziny kvótám, a právě proto se z tohoto artiklu stal vítaný a nezanedbatelný zdroj valut pro státní pokladnu; západní nakladatelství zase s oblibou využívala československé tiskárny, díky nimž mohla snížit výrobní náklady.

Emigrantská dilemata

V rámci své pracovní náplně Miloš Pokorný přicházel do styku nejen s majetnými zadavateli, ale také s diplomaty anglofonních zemí, a není tedy divu, že neušel pozornosti tajné policie. Jednoho dne mu v práci sdělili, že na něj čeká návštěva – muž v montgomeráku se představil jako inženýr Sláma z StB a nic netušícímu obchodnímu zástupci řekl, ať jde s ním; z dnešního pohledu se zdá neskutečné, že si pamětník za takto vyhrocených okolností zachoval rozvahu i svůj pověstný smysl pro humor. „Inženýr Sláma mě zavedl do velké a zcela vylidněné nealkoholické kavárny Luxor v prostorách dnešního knihkupectví Neoluxor na Václavském náměstí, přemlouval mě ke spolupráci, všechno zdůvodňoval bizarními odkazy na bezpečnost státu, a když jsme končili, koutkem úst mi zašeptal, že si zaplatíme útratu každý sám, abychom nebyli nápadní, a že mi ty peníze venku vrátí!“ líčí pobaveně pamětník a stěží zadržuje smích. „Přitom číšník určitě věděl, o co jde! Mně to připadalo nesmírně komické a nemohl jsem se udržet, abych to kolegyním neřekl.“

Z porušení závazku mlčenlivosti mohli agenti Státní bezpečnosti usoudit, že Miloš Pokorný nebude tím pravým kandidátem pro výzvědnou činnost, styčný důstojník mu však dal čas na rozmyšlenou; když pamětník na dalších schůzkách stále vytrvale odmítal, zlomila nad ním tajná policie hůl a pokusila se mu prostřednictvím partajních orgánů zasáhnout do osobního života. V roce 1962 se Miloš Pokorný od své známé z osobního oddělení dozvěděl, že vedení Artie přišel dopis od komunistické organizace z místa jeho bydliště s doporučením, aby už nebyl vysílán na zahraniční cesty, protože prý podlehl buržoazním vlivům. V téže době ovšem nakladatelství nutně potřebovalo vyslat do Velké Británie delegáta, kvůli interním záležitostem nepřipadal v úvahu nikdo jiný než právě Miloš Pokorný, a tak navzdory varování stranické buňky padla volba na něj.

Pamětník se nacházel ve svízelné situaci – další příležitost k emigraci by už zřejmě nedostal, po případném návratu z ciziny mohl počítat se zájmem StB a podle vlastních slov se mu zhroutilo manželství, soužití s první ženou bylo čistě formální... Nakonec se rozhodl v cizině zůstat. V Londýně, kam měl namířeno, se mu otevíraly netušené možnosti, jež také v pozdějších letech dokázal výborně uchopit a využít ku prospěchu sobě, ale především českému umění a vědě; během rozhovoru pro Paměť národa však opakovaně přiznával, že na své rozhodnutí není nijak hrdý, že ho naopak lituje. Miloš Pokorný si do smrti vyčítal, že v Československu zanechal šestiletou dceru Helenku a svým odchodem na Západ zasáhl do života svým sourozencům, zejména starší sestře Mileně, která přišla o místo na ministerstvu zahraničního obchodu a novou práci získala až na šestapadesátý pokus.

Chytit šanci a nepustit

O osudech svých blízkých pamětník v Londýně zprávy neměl, naopak na řadu let přerušil kontakt, aby rodině zbytečně nepřitížil, a z důvodu bezpečnosti si změnil jméno na neutrální Martin Heller. Zatímco byl československou justicí v nepřítomnosti souzen a odsouzen k sedmi či osmi letům vězení za ilegální opuštění republiky, obrátil se ve Velké Británii na své známé z místních nakladatelství; ti mu poskytli ubytování a umožnili mu, aby si našel zaměstnání. Díky svým kontaktům, zkušenostem a znalostem Miloš Pokorný práci nehledal dlouho, mediální magnát Robert Maxwell totiž krátce předtím uzavřel smlouvu s československým Státním zdravotnickým nakladatelstvím na vydání všech příspěvků druhého farmakologického kongresu, jenž se měl konat v srpnu 1963 v Praze; a protože personál tohoto národního podniku nebyl schopen komunikovat anglicky, přišlo Robertu Maxwellovi velmi vhod, že mohl zaměstnat Miloše Pokorného. Ten později ve výrobním oddělení pracoval také s knihami sovětské provenience, připravoval publikace k vydání – přičemž plně uplatnil znalost kontinentálních i angloamerických norem v polygrafickém průmyslu – a udržoval styk s východoněmeckými, maďarskými či polskými dodavateli.

Po osmnácti měsících ve společnosti Pergamon Press dal Miloš Pokorný u Roberta Maxwella výpověď, od roku 1965 působil v British Printing Corporation a po pěti letech se mu podařilo založit vlastní nakladatelství Orbis. Potřebné finance poskytl začínajícímu podnikateli italský koncern De Agostini, který uvažoval o vytvoření vlastní pobočky ve Velké Británii a jako vedoucího pracovníka si vybral našeho nadějného emigranta, jenž během krátkého angažmá na ostrovech stihl navrhnout mezinárodně úspěšné projekty, v branži si získal uznání a jeho série Cordon Bleu Cookery, History of the 20^th Century, History of the Second World War či Animal Life se staly klasickými díly svého žánru.

Po vzoru italského koncernu se Orbis Publishing pod vedením Miloše Pokorného a jeho blízkých spolupracovníků George McVicara a Briana Innese⁴ zaměřil na výrobu sériových ilustrovaných encyklopedií; těžil přitom z živelného rozmachu polygrafického průmyslu, zejména pak revoluce, již v předchozím desetiletí přineslo zlepšení technologie ofsetového tisku. Nové metody totiž umožňovaly levnou masovou produkci publikací s barevnými ilustracemi; a zatímco dříve se encyklopedie na pokračování prodávaly po jednotlivých svazcích, v šedesátých letech se prosadila distribuce v sešitových vydáních s týdenními intervaly – neprodané soubory pak mohlo nakladatelství svázat a prodávat po starém způsobu. Ve své době tyto publikace nabízely unikátní způsob, jak holdovat například zájmu o letectví, historii, gastronomii, zahradnictví nebo třeba vyšívání, setkaly se s vysokou poptávkou u mužské i ženské veřejnosti a doslova si podmanily svět. Kromě toho italská společnost Miloše Pokorného pověřila přípravou původních publikací, jež by byly vhodné pro překlad do dalších evropských jazyků, a prosazováním knih, k nimž koncern skoupil práva, na britském trhu.

Postupem času přidal Miloš Pokorný k sešitovým encyklopediím také knižní tvorbu, konkrétně literaturu faktu, a ta v následujících letech tvořila čím dál větší podíl jeho nakladatelské činnosti. I v tomto případě dokázal zužitkovat osobní kontakty, využil důvěry, kterou v něj italský koncern vkládal, a inicioval vydávání děl československých autorů v cizojazyčných verzích; na Západ tak pronikly práce předního českého archeologa Zdeňka Váni či významného odborníka na starořeckou civilizaci Pavla Olivy. A když se na Miloše Pokorného obrátila s jistou žádostí jeho domovská Artia, svým někdejším kolegům vyšel vstříc, získal tím přístup k tiskovým kapacitám tohoto státního nakladatelství a brzy se začala rodit dobře fungující, oboustranně výhodná spolupráce. Orbis a Artia společně připravily k vydání kupříkladu životopisnou knihu o Leoši Janáčkovi, jindy zase Artia na popud Miloše Pokorného publikovala knihy jako Svět dávných Slovanů Zdeňka Váni či sbírku židovských pohádek ve zpracování Lea Pavláta.

Hlavními trumfy Orbisu se ovšem měly stát umělecko-historické publikace, jako byly bohatě ilustrované svazky o velikánech impresionismu a postimpresionismu nebo monografie malířů spojené s jejich osobní korespondencí – za všechny jmenujme alespoň velmi ceněný titul Vincent by Himself; tyto knihy, při jejichž přípravě Miloš Pokorný nedbal času ani prostředků a podle vzpomínek svých podřízených vždy usiloval o všestranně dokonalé dílo, se prodávaly po statisících. Značného ohlasu dosáhly také publikace s vizuální dokumentací od českých fotografů, jako jsou Karel Hájek, Václav Chochola, Jan Lukas či Ladislav Neubert. Konkrétně s Janem Lukasem se Miloš Pokorný znal z let, kdy tato legenda české fotografie pořizovala pro nakladatelství Artia sérii snímků z pražského židovského ghetta a sovětské střední Asie; podobně se pamětník seznámil i s kmenovým fotografem Artie Wernerem Formanem,⁵ na nějž v dramatickém roce 1968 náhodně narazil v ulicích Londýna. Při tomto setkání si Miloš Pokorný opět nenechal ujít příležitost – se svým známým, který se ještě v Československu proslavil monumentálními díly o exotickém umění, se hned dohodl na spolupráci a takto vznikl plán na vydání celé knižnice o světových kulturách a civilizacích, jež později dostala název The Echoes of the Ancient World. Mamutí projekt odstartoval publikacemi o Vikinzích a Aztécích, jež byly skvěle přijaty, poté následoval přibližně tucet dalších svazků.

Kruh se uzavírá

Nakladatelství Orbis Publishing zdárně fungovalo šestnáct let, pak ale došlo k několika chybným krokům, Miloš Pokorný firmu opustil, knižní produkci prodal Robertu Maxwellovi a přestoupil do jeho společnosti. Ve své nové pozici vedl koncem osmdesátých let vydávání sešitové encyklopedie o dějinách Skotska; chytře přitom využil toho, že do Maxwellova impéria patřil mimo jiné i jeden velmi žádaný skotský deník, a jeho odběratelům v podobě přílohy zdarma distribuoval první číslo. Díky tomuto prozíravému tahu přesáhla prodejnost encyklopedie tři miliony výtisků a po dokončení historické série navázala neméně oblíbená vlastivědná série o krajích, přírodě a památných místech Skotska.

U Roberta Maxwella pracoval Miloš Pokorný do roku 1986, kdy znovu zahájil vlastní podnikatelskou činnost. Na pulty knihkupectví pak pod hlavičkou nakladatelství Opus putovaly až v tuctu jazykových mutací knihy jako Posmrtný život na Nilu, kombinující snímky Wernera Formana s textem Evžena Strouhala; v devadesátých letech se Miloš Pokorný blíže zaměřil na českou historii, dal sepsat a roku 1995 vydal dodnes jedinou obrazovou příručku o dějinách svatovítské katedrály, jež se na Pražském hradě stále prodává v devíti jazycích. V posledních deseti letech života soustředil veškeré síly na přípravu výpravné publikace Pražský hrad: křižovatka dějin, v níž chtěl podat pro širokou mezinárodní veřejnost poutavý a zároveň odborně fundovaný nástin českých dějin s důrazem na tradiční mocenské sídlo naší země a politické, společenské i kulturní přesahy jednotlivých historických kapitol.

Miloš Pokorný zemřel po vážné nemoci 15. října 2016. „Ti, kteří jej znali, na něj budou vzpomínat jako na výjimečného, vzácného člověka se znamenitým vzděláním a velkým smyslem pro humor, jejž formuloval angličtinou přesnější a bezchybnější, než s jakou se setkáme u mnoha rodilých mluvčích,“ napsal v nekrologu pro MOTOVUN Group of International Publishers Charles Merullo. „Zůstali po něm jeho žena Barbara, syn Antony, dcery Margot a Helenka a také vnuk Joseph. S velkou láskou na něj vzpomínají všichni – v neposlední řadě i jeho rozvětvená česká rodina.“

Lidé odcházejí, myšlenky zůstávají

Jestliže Miloše Pokorného inspiroval příběh jeho rodičů, v čem může ten jeho inspirovat nás?

Předně, co Miloše Pokorného nejvíce trápilo ve vztahu k vlastní zemi, se zdá zcela nadčasové. „Češi mají hluboké automatické přesvědčení o bezúhonnosti vlastního národa a jeho historie, a tudíž jakékoli negativní aspekty nevnímají,“ pronesl energicky v rozhovoru pro Paměť národa. „Nevnímají, že husitské spanilé jízdy byly zrovna tak obávané jako Boko Haram nebo Taliban a neměly nic společného s rozšiřováním přijímání pod obojí, ale s loupením, zabíjením, znásilňováním a tak dále. A zrovna tak nesnášejí, když někdo formuluje, že Němcům žijícím na českém území se stala křivda. Nenechají si sáhnout na Beneše a představa, že by někdo zpochybňoval demokratičnost první republiky, je pro ně nemyslitelná.“

Miloš Pokorný však nezůstával jen u minulých či současných chyb, ale hledal rovněž výhledy do budoucna, o nichž dokázal mluvit se stejnou rozhodností. „Abychom dospěli k realistickému pojetí vzájemných vztahů s Německem a docílili harmonického soužití ve středoevropském prostoru, musíme minulé události posuzovat co možná nejobjektivněji. Ze strany Německa jsme již zaznamenali mnoho vstřícných slov a přátelských gest, jako příklad bych mohl uvést prohlášení spolkového prezidenta Joachima Gaucka, mluvčího Sudetoněmeckého zemského spolku Bernda Posselta a dalších důležitých osobností. Česká oficiální reprezentace – až na osobní omluvy prezidenta Václava Havla a několika ministrů – zatím bohužel nenalezla sílu k adekvátní odezvě; naši představitelé v zahraničí naopak plácají o tom, že vyhnanci mohou být rádi, že nebyli postříleni. Vzhledem k současné situaci by přitom mělo být naším strategickým záměrem dosáhnout uměřeného, objektivnějšího postoje k Německu, vzájemné vztahy zlepšit a docílit toho, aby německá veřejnost vnímala český národ jako civilizovaný, přátelský a vědomý si svého dluhu vůči německé kultuře a civilizaci.“

Tento emigrant, který musel opakovaně začínat od nuly, dokázal v životě velmi mnoho – částečně proto, že nikdy nezapomněl, kdo je a odkud je, částečně proto, že ať jej potkalo cokoli, neupadal do sebelítosti ani do pasivity. Navzdory smrtelné chorobě zůstával až do svých posledních dní aktivní, byl dobré mysli, se zájmem sledoval světové dění a v rámci možností se snažil kladně ovlivnit alespoň to, co mohl.

1 Text knihy naleznete na adrese https://archive.org/stream/cu31924028113185/cu31924028113185_djvu.txt.

2 K osobnosti Jaroslava Císaře více viz POUSTA, Zdeněk. Jaroslav Císař: Astronom a diplomat v Masarykových službách. Praha: Vyšehrad, 2016.

3 K osudům Mileny Pokorné více viz http://www.pametnaroda.cz/story/pokorna-milena-1921-3145.

4 K historii Orbis Publishing více viz http://www.fondazioneaegboroli.it/fondazione/sigd/160.jsp a následující strany.

5 K osobnosti Wernera Formana, jeho dílu a archivu více viz http://www.werner-forman-archive.com/.