Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Pokorný (* 1966)

• narozen 15. června 1966

• vystudoval obor chemie – zpracování fotografií

• sloužil na vojně v Martině

• zaměstnán ve Fotochemě

• aktivně se účastnil protikomunistických demonstrací roku 1989

• z demonstrací pořídil obsáhlou fotodokumentaci

Rudolf Pokorný se narodil v Hradci Králové 15. června 1966. V roce 1989 měl krátce po vojně a pracoval ve Fotochemě. Chemii a zpracování fotografií také vystudoval. Jako patnáctiletý středoškolák narazil na pruderii totalitního režimu, když se účastnil rekonstrukcí historických bitev. „Byly to oslavy výročí prusko-rakouské války nebo bitvy tří králů ve Slavkově. Byla tam taky německá televize, já se v ní objevil v německé uniformě – a druhý den už u nás zvonili, už ze mě byl průserář a stal jsem se živlem. Na vojnu mě pak poslali až do Martina na Slovensko – za trest.“

Pasivní rezistence obyčejných lidí

Na pražské demonstrace v roce 1989 dojížděli se známými vlakem vždy na víkend, místa konání a data se dozvídali z vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Při těchto příležitostech vznikal postupně unikátní soubor dokumentárních fotografií, pořizovaných přímo z ohnisek střetů a událostí. Fotografie mapují přelomové období před sametovou revolucí. Dobrou strategií se ukázalo připojit se, pokud to šlo, k některému rozhlasovému nebo televiznímu zpravodajskému štábu, jejichž členy většinou nechávala policie na pokoji.

Tak vznikla, za doprovodu rakouské televize, například fotografie důchodce, který si při demonstraci v rámci nenásilného odporu lehl na žulový podstavec na zem na protest proti zásahu policejních složek, až byl odnesen a naložen do antonu jako mnoho dalších.

Osud ilegálních filmů

Z množství fotografií se všechny nezachovaly. Ochrana zahraničních novinářů nebyla dokonalá a Rudolf Pokorný byl často nucen utíkat s davem z policejního obklíčení, přitom několikrát zaběhl do dveří některého z domů a požádal někoho uvnitř, aby nafocený film zaslal na jeho adresu. Ve většině případů filmy opravdu došly.

Jako fotochemik si pamětník vyvolával filmy sám, takže další osoba se k nim nedostala. Někdy je však zabavila policie při zadržení, kdy byl Rudolf Pokorný odvezen s ostatními do Bartolomějské k výslechu, jindy se mu podařilo vykopnout dveře antonu a utéct. „Zaslechl jsem jenom, jak si estébáci říkají: ‚Nech ho, budou další!‘“

Estébáci s lepší technikou

Při další příležitosti se Rudolf Pokorný znovu nevyhnul obklíčení davu: „Bylo to po té snídani s Mitterrandem, při které se setkal s disidenty, stál jsem na náměstí v těsné blízkosti Václava Havla a nahrál audiozáznam jeho projevu.“ Vyhnout se hlídkám se dalo jen s obtížemi, mimochodem policisté v civilu se dali od kameramanů Československé televize rozeznat velmi snadno: měli totiž modernější vybavení. Zatímco televize natáčela na pětatřicetimilimetrový film, tajní už měli videokamery.

Karty rozdány

„Václav Havel? Kontroverzní osobnost, člověk, který důvěřoval a prověřoval, podle mého jediná skutečná persona revoluce, a to ostatní byla sněhová koule, která se stále nabalovala,“ hodnotí Rudolf Pokorný své vzpomínky.

Pokračuje ve svých úvahách vyprávěním o zatčení spolu s dalšími čtyřiceti lidmi, které tam svezla policie po jednom z masakrů na Václavském náměstí: „Tam jsem pocítil určitou fraškovitost těch událostí, když jsem hovořil s přímými účastníky demonstrací v roce 1968: Prý to byla poslední příležitost, kdy v lidech byl nějaký duch vlastenectví, v roce 1989 už ne. Popisovali intuitivní pocit, že karty jsou rozdány.“ Po sedmi hodinách se vrátil domů do Hradce Králové a za tři dny přišli příslušníci StB za ním do práce. Někdy v polovině srpna 1989 přišel povolávací rozkaz do Tábora na cvičení, zcela účelově, aby v dobu očekávaných protestů na výročí invaze sovětských vojsk nemohl odjet do Prahy. „Tam ale to cvičení spočívalo v tom, že jsme byli zavření v cimře a čekali.“

Ukradené revoluční peníze

Při účasti na demonstracích byl Rudolf Pokorný několikrát fyzicky napaden. Bezpečnostní složky byly namíchány z Lidových milicí, Veřejné bezpečnosti a Státní bezpečnosti. Přímo na 17. listopadu státní aparát změnil taktiku a k ovládání davu využil mladé policisty, kteří čerstvě skončili školu, namísto těch zkušených a starších.

Mladí plnili rozkazy s větší vervou také proto, že byli vyděšenější, zato ale nevěděli, jak rozeznat „chronické“ demonstranty od běžných občanů, a v okamžicích zátahu brali všechny. V tento den pozoroval a fotografoval Rudolf Pokorný události od počátku demonstrací na Albertově, kde promlouvali také členové SSM a prozpěvovali pionýři, přes postup davu, který korigovali ozbrojenci, k Václavskému náměstí až po dění u svatého Václava.

Právě z fotografií pořízených 17. listopadu má podle názoru pamětníka vyplývat připravenost celé akce a bizarnost jednotlivých detailů. „Pod svatým Václavem se držely hlídky a lidé včetně starých babiček tam nosili svoje ušetřené peníze určené pro revoluci, až jich tam byla celá pyramida na dlažbě... a nakonec to někdo celé ukradl.“

Neexistující mrtvý student

Rudolf Pokorný také komentuje fámu zastřeleného studenta Šmída, kterou podle něj rozšířil samotný režim. Celé dva až tři dny se o nikom zabitém nemluvilo, až pak projížděl ulicemi policejní anton a tlampačem se rozhlašovalo, že žádný mrtvý student není, čímž se právě ve společnosti kumulovalo podezření a napětí. Teprve v příštím týdnu překročila tato „zaručená“ zpráva hranice Prahy.

Švorcová na houpačce

Zatímco v Praze žil duch revoluce, v regionech se ještě nic nedělo. I v Praze mimo demonstrační víkendy lidé žili jakoby nic a chodili do práce. Situace se změnila, až když ke společnosti začali promlouvat lidé z řad známých osobností, jako byli třeba herci. Rudolf Pokorný byl svědkem vystoupení mnoha z nich a jako nejbizarnější zážitek uvádí herečku Jiřinu Švorcovou, která znázornila houpáním se na jevištní houpačce způsob, jakým s ní mával režim.

Mimopražská veřejnost se o událostech dozvídala postupně díky práci studentů, kteří svépomocí tiskli letáky nebo objížděli města a hovořili k lidem. Docházelo i k tomu, že kvůli jedinému článku v některých městech nevyšly noviny, jelikož přišel pokyn vyházet celé balíky z vlaku.

Zrající dokumenty

Rudolf Pokorný nemá vzkaz k současným studentům jako spíše k jejich učitelům a apeluje na důležitost povědomí mladých lidí o minulosti. Současnost vnímá jako logickou tečku za podivným dojmem frašky, který cítil už v roce 1989. Fotografie, které nasnímal, byly vystaveny pouze jednou, bezprostředně po nafocení v Hradci Králové. Rozhodl se tak, když se zdálo, že se tu navzdory pražským událostem nebude měnit vůbec nic, a to ani na univerzitě.

Od té doby soubor „zraje jako víno“ a autor jej nemá v úmyslu zveřejnit jinak než na důstojné a společnost výrazně zasahující platformě.