Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Pokorný (* 1927)

• narodil se 17. května 1927 ve Frýdku

• 1944 totálně nasazen na pile ve Starém Městě

• vstoupil do ilegální skautské skupiny

• 1945 vstoupil do 4. oddílu skautů Frýdek

• 1968-1970 byl členem Okresní rady Junáka Frýdek-Místek a členem rady střediska 8. pěšího pluku Slezského Místek

• 1969-1970 vůdce střediska 8. pěšího pluku Slezského Místek

• 1990-1991 vůdce střediska 8. pěšího pluku Slezského Místek

• od roku 1991 vůdce Podbeskydské lesní školy

• 1994 byl přijat do Svojsíkova oddílu

Za války, nucené nasazení

Vladimír Pokorný (přezdívkou Pony) se narodil 17. května 1927 ve Frýdku na Jiráskově ulici. Jeho otec byl důstojníkem československé armády. Při okupaci v březnu 1939 to Vladimírův tatínek neměl lehké: „To byly velice divoké dny, spíš bych řekl měsíc. Protože otec byl důstojník, sloužil na okresním doplňovacím velitelství v Místku. Prakticky byli bez přestání v pohotovosti, jednoduše tam museli být každý den po ruce. Speciálně si dávali Němci pozor na kancelářské záležitosti, protože se jednalo o evidenční stav armády a tak dále. Tam měli po ruce vše, co potřebovali o armádě, respektive o naší posádce vědět. Matně si pamatuji, že jak to vybouchlo, tak myslím deset nebo čtrnáct dnů po přestřelkách v Czajánkových kasárnách otec prakticky vůbec nebyl doma. Důstojníci byli svým způsobem internováni - ne jako zavření v kriminále, ale byli někde bokem. Rozhodovalo se, co bude. Moc k tomu neřeknu, protože se o tom otec nikdy nebavil.“

Za války otce přidělili na okresní úřad ve Frýdku. „Vím jen, že prskal jako jezevec, protože měl nařízeno se každý druhý nebo třetí den ráno hlásit u okresního hejtmana. To byla určitá kontrola, jestli třeba nejezdí po horách a nevyvíjí protiněmeckou činnost.“

Do obecné a měšťanské školy chodil Pony ve Frýdku na ulici T. G. Masaryka. Poté úspěšně absolvoval přijímací zkoušky na střední průmyslovou školu. „Tehdy však přišla odpověď, že jsem sice splnil podmínky přijímacích zkoušek, ale nemůžu být z kapacitních důvodů přijat. To bylo za Německa. Předtím se na odborných středních školách otevíraly dvě či tři třídy, ovšem to Němci nedovolili. Dávali přednost lidem, kteří se vyučili zámečníky nebo nějakému černému řemeslu, jak se tenkrát říkalo.“

Nakonec se Vladimír uchytil ve Frenštátě pod Radhoštěm na obchodní akademii. V roce 1944 ale okupanti vzdělávací ústav uzavřeli a Pony byl nuceně nasazen na pile ve Starém Městě. Parta, se kterou se tam setkal, mu změnila život. „Zapadl jsem do lyžařského a turistického oddílu ve válcovnách. Byla to skupina skautů, kteří se věnovali turistice a horolezectví. Tam začalo mé skautování.“

Pony skautem

V roce 1945 se Vladimír oficiálně zaregistroval ve 4. oddíle Frýdek. Oddíl v té době vedl Jenda Bláha - Cyril. Oblastním velitelem byl Arnošt Kubínský, zástupcem Alfons Strakoš - Kohn. Jako střediskový velitel působil Miloslav Kublák a jeho zástupcem byl Alexander Winkler. Vladimír vzpomíná: „Až do roku 1948, až do maturity, jsem fungoval ve 4. oddílu. Potom jsem odešel do města Jeseník, kde jsem rok pracoval. Odtud jsem byl povolán na vojnu. V roce 1951 jsem se vrátil, ale to už prakticky Junák nefungoval.“

Přezdívka Vladimíra Pokorného „Pony“ vznikla na Podbeskydské lesní škole v Kunčicích pod Ondřejníkem v roce 1946: „Tuto školu vedl bratr Josef Jaroš, říkalo se mu Čert nebo Starý Čert, a ten po každém vyžadoval, aby mu podepsal to, co splní. Já jsem byl odjakživa líný na psaní, tak jsem podpis vždycky naškrábal, že byl vidět akorát začátek a konec mého příjmení. Čert z toho byl paf, napřed nadával, kdo se to tak podepisuje, a když jsem se nehlásil, tak se rozčílil a křičel: ‚Kdo je to Pony?‘ Tak jsem se dostal ke své přezdívce.“

Situaci v Junáku v poválečných letech hodnotí Pony jako velmi složitou, neboť museli narychlo obstarat nové činovníky a nešlo to bez výjimek: „Já jsem ročník 1927 a v roce 1945 jsem měl osmnáct, jako ostatně další, čili jsme byli ve zralém roverském věku a už jsme většinou ani do oddílu nepasovali. Bylo nás v tom věku v našem oddílu víc. Bratři Lakomí, Standa Horák, Alík Galuška, Oldřich Blecha, Jaromír Míček, Jindra Kopidol…“

O činnosti v Junáku v poválečném období pamětník vypověděl: „My jsme dělali jakési instruktory a pracovali jsme jako samostatná skupina roverů, říkalo se tomu hlídka a tvořilo ji šest členů. My jsme měli svůj zájem, chodili jsme po horách, dělali turistiku, lezli po skalách, lyžovali jsme a podobně. Ale to, co vůdce oddílu potřeboval, jsme mu připravili. Dávali jsme dohromady všelijaké hry. Připravovali jsme turistické vycházky do okolí, většinou ve formě hledání něčeho. Obvykle se vyznačila trasa, třeba pomocí mapy a kompasu, a chlapci museli chodit od jednoho bodu k druhému. Tam vždycky našli pokyny, že běžte tam a tam, tam najdete to a to. Takovým způsobem jsme naše děcka vodili po Beskydech a hoši byli rádi, že poznávají okolí.“

Druhá a třetí obnova Junáka

Od 15. do 31. srpna 1969, právě v době prvního výročí okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, vedl Pony lesní školu v Krnalovicích pod Palkovickými hůrkami. „Byla to taková nesympatická lesní škola, čtrnáct dní nám propršelo. Myslím, že nanejvýš dva nebo tři dny se dalo vyběhnout ven. Nesympatické bylo, že kolem nás dvakrát přešla hlídka nějaké milice. Prostě přišli a vyptávali se, co jsme zač a kdesi cosi, dělali ze sebe ještě hloupější, než byli.“

Pony vzpomíná, jak se dostal k obnově Podbeskydské lesní školy po roce 1989: „Potom další dvacetiletá přestávka. A mně furt vrtalo v hlavě, jestli bude skautování pokračovat, bylo to takové všelijaké. Můj zájem se dotýkal čistě záležitostí výchovných. Snažil jsem se dát dohromady BeLŠ. Říkal jsem si: když jsem ji absolvoval, tak proč by měla zaniknout? Dlouho mi trvalo, zhruba deset let, než se vytvořila skupina 21 instruktorů. Nejlepší lesní škola se konala v roce 2001 v Nýdku, v údolí Hluchové. Bylo to ve výšce asi 600 metrů, bez elektřiny, takže to byla skutečně lesní škola, jak má být. Tábořiště nám poskytlo středisko Třinec. Krásné prostředí ve svahu nad cestou a potokem.“

Pony zastává k projektu Skautské století kritický postoj: „Ta akce je podle mého názoru s křížkem po funuse. Protože pokud se jedná o skautské století, to se už mělo začít sepisovat před dvaceti lety, když se otevřely dveře Junáku, když se mohlo začít pracovat. Ale dneska? Nemám prakticky v okolí vrstevníka, který by mohl říct, že nemluvím pravdu!“

Za svoje dlouhodobé zásluhy o skauting dostal Vladimír Pokorný několik vyznamenání. Dne 7. září 1997 získal Syrinx - bronz a 27. května 2002 vyznamenání Medaile Díků. V roce 1994 byl přijat do Svojsíkova oddílu. Účastnil se jamboree v roce 2007 ve Velké Británii a ve Švédsku v roce 2011. Od roku 2006 se podílí, spolu s instruktory BeLŠ, na přípravě a průběhu skautské military hry WOLFRAM.

Doporučené prameny a literatura

KALMUS, Bedřich. Historie skautingu v Místku. Místek: Středisko 8. pěšího pluku Slezského Místek, 2007. 74 s.

KOCICH, Václav a ŠTĚPÁNEK, Rudolf. Sborník k 10. výročí obnovení skautingu ve Frýdku: 1989 - 1999. Frýdek: Skautské středisko KRUH Frýdek, 2000. 48 s.

výpověď Jaroslava Paseky - Batula

výpověď Vladimíra Pokorného - Ponyho

výpověď Bedřicha Kalmuse - Bedry

výpověď Dušana Mlýnka - Šamana

VLK, Vilém (ed.). Buď připraven - k úmrtí A. Kubínského. Palkovice 1992. 21 s.

VLK, Vilém (ed.). Historie skautingu v Pobeskydí: 1935-1995. Palkovice 1995. 44 s.

http://www.kpv-praha15.wz.cz/kpv_zpravodaj_clanek116.htm