Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Od dělostřelců jsem se přihlásil k letectvu. Protiletecký dělostřelectvo není nebezpečný, nic jsme nesestřelili, tak snad nás taky nesestřelej.“
narodil se 29. března 1913 v Praze, dětství prožil v Kolíně
pocházel z rodiny kolínských Židů, jejíž členové zemřeli v Osvětimi
1935 nastoupil vojenskou službu, účastník mobilizace 1938
1939 emigrace
cesta na lodích Melk a Milos, jeden ze zachráněných pasažérů lodi Patria
výcvik na Blízkém východě, Tobruk
od 1943 letcem-telegrafistou ve Velké Británii
po výcviku ochrana konvojů plujících do Ruska
1945 návrat do vlasti, demobilizace
od 1951 do důchodu pracoval jako kopáč
zemřel v dubnu 2008
Pan Poláček se narodil 29. března 1913 v Praze, ale vyrůstal v Kolíně a za Kolíňáka se i považuje. V obou městech absolvoval školy. Po 1. světové válce tvořili velkou část učitelů legionáři, jejichž vyprávění a vlastenecké postoje pana Poláčka ovlivnily. Jeho otec provozoval obchod uhlím. Po škole pracoval Jiří Poláček v Ústí nad Labem a později u otce v Kolíně. Boxoval také za kolínský klub, a to dokonce na mezinárodní úrovni. Roku 1935 narukoval do Kostelce nad Orlicí jako jezdecký dělostřelec. Účastnil se mobilizace roku 1938.
Patnáctý březen roku 1939 prožil Jiří Poláček v Praze jako úředník. Okupace pro něj znamenala rozhodnutí opustit republiku a proti nacismu pokud možno bojovat. „Jestli bude nějaká armáda v zahraničí, to jsem pochopitelně nevěděl, ale taky jsem si s tím tenkrát nelámal hlavu.“ Doslechl se o formování československé jednotky v Polsku. S bratrem a rodiči se dohodli, že jeden z nich odejde do zahraničí a druhý zůstane s rodiči. Pokus jeho bratra odejít do Polska však nevyšel, chytili ho čeští četníci a bez následků poslali zpět.
Pan Poláček se přihlásil do organizovaného transportu na Blízký východ. První pokus ale nevyšel. V práci poté dostal výpověď a odešel pracovat do Štěchovic jako dělník. Podařilo se mu však později dostat do židovského transportu namísto muže, který jej odřekl. Dne 2. září 1939 ve 22.00 tak Jiří Poláček nastoupil na Masarykově nádraží.
Skupina přibližně 700 lidí z protektorátu se v Rakousku nalodila na podunajský parník Melk, který převážel celkem asi 2000 lidí. Pan Poláček se cestou podílel na založení „vojenské skupiny Patria“ pod vedením kapitána Emila Grégra (otce bývalého ministra Miroslava Grégra v Zemanově vládě). Loď směřovala do Rumunska, odkud se na ní zpět měli přepravovat Němci z Besarábie. V Rumunsku se nalodili na starý nákladní parník, který se začal potápět, když na něj začali lidé nastupovat. Jednalo se o parník Milos, který nakonec opravili a odjeli. Po cestě uprchlíkům docházelo jídlo, udržet pořádek na lodi pomohla právě organizovanost skupiny Patria. Na lodi propluli přes Černé moře až do Řecka. „Už jsme neměli žádný uhlí, mimoto, že jsme neměli ani potraviny, že se musely vařit brambory v mořský vodě a přidělovaly se dvě brambory na osobu. ... Situace byla skutečně zoufalá.“Uprchlíky nechtěli přijmout v žádném přístavu, kapitán proto v přístavu Lavrion přistál pod rouškou tmy – tímto „fait accompli“ přiměl dobročinné organizace k vydání alespoň jistého množství potravin a uhlí, které by dostačovalo k cestě na Krétu. Z Lavrionu také uprchlíci poslali telegram do Londýna prezidentu Benešovi, kde se hlásili jako zájemci o službu v armádě.
Další uhlí, velmi nekvalitní, dostali v přístavu Heraklion. K topení v parním stroji tak museli použít i postradatelné dřevěné části lodě, jako bylo třeba zábradlí. Dopluli na Kypr, kde uspořádali sbírku cenností: „Teď přišly na řadu prstýnky a náramky a takové věci, a za to jsme nakoupili potraviny a uhlí.“ Kyperský obchodník vrátil cestujícím všechny snubní prstýnky: „To bylo od něj velmi slušný.“ Brzy je nalezl britský člun, do Haify již museli plout v jeho doprovodu.
Tam přesedli na velký parník Patria, vstup na blízkovýchodní pevninu neměli zatím povolen. Na Patrii již stejnojmenná vojenská skupina působila jako jeden celek. Loď měla budoucí vojáky odvézt do výcvikového tábora v Suezu, ostatní cestující měli pokračovat na Mauricius. Dne 25. listopadu asi v deset hodin se ale ozvala „rána a loď se začala naklánět na bok“. Panu Jiřímu Poláčkovi se podařilo z potápějící se lodi uniknout skokem do vody. „Měl jsem zafixováno, že když se loď potápí, že se udělá vír a že to stáhne i ty lidi. … Plaval jsem od lodě, až jsem doplaval na molo.“Poté, co se uklidnil, zanechal na molu své věci a šaty a plaval zase zpět a pomáhal se záchrannými pracemi. „Asi 300 lidí se utopilo, z naší skupiny to bylo 14 vojáků, co se utopilo.“ Po návratu na molo již své osobní věci nenašel.
„Samo sebou, že jsme se chtěli dozvědět, co se vlastně stalo… Později jsem se dozvěděl, jaká to byla sabotáž. Ilegální (židovské) organizace v Palestině dělaly všechno pro to, aby bylo emigrantům povoleno vystoupit v Palestině.“ To Britové nechtěli dovolit kvůli potížím s Araby. „Nálož … udělala větší škodu, než ti, řekl bych teroristé, předpokládali. Ti chtěli loď poškodit, ale nechtěli tolik obětí. … Tak to bylo s tou katastrofou Patria.“
Zachránění obdrželi šaty a byli odvezeni do internačního tábora Atlit, kde byli devět měsíců vyšetřováni. Po výcviku se vojáci dozvěděli, že budou nasazeni u Tobruku. „Připluli jsme k Tobruku, viděli jsme, jak je Tobruk bombardován… Když se setmělo, tak se ty torpédoborce přiblížily ke břehu, potom jsme museli po takových prknech přeběhnout na břeh.“ Vojáci se „ubytovali“ v „hrobečcích“ – výkopech, kde přespávali ukryti před bombardováním, a ráno vystřídali Australany na jejich pozicích. Italové ovšem měli pozice dobře zakreslené a jejich ostřelování tak bylo velmi přesné. Nejhorší byla minová pole při nočních hlídkách. Australané vyznačili bezpečnou cestu bílými fáči, ale „mezitím přišel vítr, roztrhal to, takže bezpečná cesta nikde nebyla… Italové dělali to samý, posílali hlídky, ale žádná bitva to nebyla… My jsme vysílali hlídku v noci tak, aby viděla na italský opevnění. Tam zůstala celý den, pozorovala a hlásila telefonem, co se tam děje. A potom v noci zase se vracela zpátky k jednotce. Já jsem měl hlídku právě v ten den, kdy došlo k osvobození Tobruku. Měl jsem hlídku s nějakým desátníkem aspirantem Ledererem. … Viděli jsme, že u Italů jako by balili, vyklepávali deky a takový věci. … Odpoledne potom přišel rozkaz, abychom se vrátili.“ K tomu ve dne jindy nedocházelo, návrat ale proběhl bezpečně a spolu s ostatními se hlídka pana Poláčka vydala na italské pozice. „Tam jsme nacházeli italské konzervy. To byla pro nás kořist… Byli mnohem lépe zásobeni, než jsme byli my.“ Konzumace nepřevařeného jídla však u některých vojáků způsobila dyzenterii.
„Dalším úkolem bylo odminování a falešné zaminování Tobruku.“ Pomocí kamenů vytvářeli dojem, že na určitých místech leží miny. Největším nepřítelem u Tobruku byly miliony písečných blech.
Po Tobruku se jednotka pana Poláčka začala přeškolovat z pěchoty na dělostřelce. „To se mi celkem hodilo, poněvadž já jsem byl vycvičenej dělostřelec.“ Výcvik probíhal u Haify, kde se pan Poláček vrátil k boxu. Po absolvování kurzu zůstal nějaký čas ve výcvikovém táboře jako instruktor, poté se stal zástupcem velitele protileteckého stanoviště v Haifě. Tam ale k vážnějším bojům nedošlo. Jednoho dne pan Poláček využil nabídky a přihlásil se k letectvu. „Protiletecký dělostřelectvo není nebezpečný, nic jsme nesestřelili, tak snad nás taky nesestřelej.“ Poté, co byl přijat, odplul do Anglie k RAF. Po cestě do Anglie hlídali italské zajatce, kteří byli pak ve Velké Británii zapojeni do zemědělství.
Cesta lodí kolem Afriky byla dlouhá (Madagaskar, Mombasa, Jižní Afrika, Vánoce strávili v Gibraltaru, Liverpool, poté vlakem do Walesu).
V RAF absolvoval letecký výcvik a tříměsíční kurz radiotelegrafistů. Problémy frekventantům samozřejmě dělala při výuce angličtina, pomohl československý styčný důstojník Fišer – při zkouškách si mohli vybrat jazyk, takže „když jsme si nebyli jisti, tak jsme mluvili česky, a on to překládal tak, jak to bylo správně“. Poté byli v létě 1943 odesláni lodí Queen Mary do Ameriky. Luxusní loď byla uzpůsobena vojenským účelům, kromě výbavy i výzbrojí – „tam byl kanón na kanónu“. Z Ameriky pokračovali k výcviku na Bahamách. Během výcviku došlo i ke ztrátám na životech.
Z Baham se vraceli v únoru 1944 přes Miami, kde se seznámili s vdovou po Jaroslavu Ježkovi. Přes New York pokračovali do Montrealu, „tam jsme měli za úkol přepravovat z továrny letadla na letiště, odkud potom měly lítat do Velké Británie. Přes všechny přípravy k tomu nedošlo.“ Místo toho dostali letci dovolenou, kterou většina z nich strávila v New Yorku. „My jsme bydleli u nějaké paní na 42. ulici, ona dala celý to jedno patro k dispozici vojákům, kteří jsou na dovolený. Odpoledne přicházely její přítelkyně, které vojákům vařily čaj.“
Po dovolené vyjeli přeplněnou lodí zpět do Velké Británie. „Tam se spalo v sítích, strava byla jednou denně, ale to není důležitý.“ Při invazi létal pan Poláček nad Biskajským zálivem a chránil invazní vojska. Pak byl přemístěn do Skotska, odkud plnil na Liberator úkoly spojené s ochranou konvojů plujících do SSSR. Činnost vyžadující neustálou bdělou pozornost byla velice namáhavá. „To jsme lítali kolem norskýho pobřeží až daleko na sever za Narvik.“ Lety trvaly kolem 12–14 hodin, „s přípravou a brífinkem po letu to máte 24 hodin“. Následovalo dvoudenní volno.
Se svou posádkou zažil Jiří Poláček osvobození Norska. „Dne 5. května 1945 jsme startovali v 8:55, let trval 11 hodin, a to jsme právě letěli k Norsku. A když jsme přiletěli před přístav Narvik, tak náš kapitán, jmenoval se Šesták, letěl blízko narvického přístavu, a nic se tam nedělo.“ Nikdo přístav nebránil, troufal si stále blíž, „až jsme viděli, že německé lodi mají na žerdi bílé vlajky… Při návratu jsme chytili zprávu, že v Praze je revoluce… Počítali jsme s tím, že poletíme Praze na pomoc… Bohužel potom přišel velitel, že musíme dělat dál naše úkoly a že do Prahy neletíme.“ Létali až do 22. května „s tím, že musíme pátrat po ponorkách, na kterých se různí němečtí prominenti snaží utéct do Jižní Ameriky“. Trénovali také letecké formace pro přehlídku, která byla plánována po návratu do Prahy. Piloti však nadávali, protože nechtěli přijít o život„při nacvičování nějaký parády“.
Pan Poláček nalétal přibližně 400 operačních hodin.
Teprve 12. července skončili činnost ve Skotsku a postupně odlétali z jižní Anglie domů. „Návrat byl velmi smutný, protože mnozí z nás doma ty své nejdražší již nenašli.“ Jedním z nich byl i sám pamětník. Na konci léta 1945 pan Poláček demobilizoval, do roku 1948 pracoval ve svém původním zaměstnání z roku 1940. V roce 1951 nastoupil do dělnické profese k n. p. Konstruktiva, kde pracoval až do odchodu do důchodu a ještě i poté. „Moje profese byla kvalifikovaný kopáč 6. třídy. Byl jsem dělník, byl jsem na tom nejnižším stupni, nebyl o mě zájem, nebyl jsem aktivní, nebyl jsem důstojník… Neměl jsem šanci se nikam dostat.“
S antisemitismem se v britské ani československé armádě pan Poláček nesetkal, o holokaustu nevěděl. Až po návratu zjistil, že jeho rodinu povraždili nacisté v Osvětimi. U výslechů během emigrace se zřejmě se zpravodajskými službami do kontaktu dostal.
„Jak jsme se sami mohli sestřelit. My jsme byli na cvičný střelbě a u Liberatoru byly kulomety… Tam se vždy otevřelo takový velký okno, vystrčily se kulomety a mohlo se střílet. Při cvičný střelbě byl u kulometu Franta Měřínský, dobrej kamarád a vídeňský Čech. Letadlo se náhle propadlo a kulomet se urval. Franta Měřínský střílel dál, kulomet se nahnul a prostřílel celý letadlo. Piloti měli co dělat, aby s tím přistáli.“
„Vývoj jde rychle kupředu, těžko lze říct, aby nové generace byly národovci, to zní jako fráze. Těžko říct, jak to bude v tý Evropě vypadat. Každá generace se musí postarat sama o sebe. Jenom jim držet palec.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Jaroslav Richter)