Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Polacek (* 1936)

• narozen 6. července 1936 v Praze

• pochází z asimilované židovské rodiny

• rodiče hospodařili na pronajatých statcích ve středních Čechách

• 19. listopadu 1942 byl s rodiči deportován do ghetta Terezín

• 16. října 1944 byl jeho otec Leoš Poláček deportován do Osvětimi a zavražděn

• Petr s matkou zůstali v Terezíně do konce války

• v listopadu 1949 se Petr s matkou vystěhovali do Argentiny

• v roce 1963 vystudoval Vysokou školu technickou, obor strojní inženýrství v Buenos Aires

• v létě 1998 se svými dětmi poprvé navštívil Prahu

Češi v Argentině

Je známo, že dnešní obyvatelstvo Argentiny je z velké části tvořeno potomky evropských přistěhovalců. Statistiky uvádějí až 30 000 krajanů s českými kořeny a 25 000 potomků židovských přistěhovalců. Výrazné migrační vlny před válkou tvořili lidé ohrožení nacistickým nebezpečím v Evropě, další silné vlny těch, co přežili holocaust, se tu usídlily po válce. Argentina se paradoxně stala útočištěm pronásledovaných evropských Židů, ale taky azylem pro nacistické zločince. Petr Polacek přijel do Buenos Aires s maminkou v listopadu 1949 jako třináctiletý kluk.

 

Ze statku do Prahy

Petr se narodil v Praze ve vinohradské nemocnici 6. července 1936. Oba rodiče, Věra, rozená Saxlová, i Leoš, pocházeli z českých židovských rodin, které žily na venkově a po dvě generace se věnovaly zemědělství. Úspěšně hospodařily na propachtovaných půdách kapitulních statků převážně v okolí Prahy. Byly to velké rozvětvené, ale soudržné rodiny. Byli pracovití, ve svobodných poměrech předválečného demokratického Československa dostali rovné šance a dařilo se jim. Rodina Saxlova žila na velkostatku patřícím Vyšehradské kapitule na Drastech u Klecan, Poláčkovi hospodařili v Šibicích u Nymburka. Před svatbou vystudovala Petrova matka na ČVUT fakultu zemědělského inženýrství a bezesporu byla pro práci v zemědělství a na statku profesně dobře vybavená.

Po svatbě se Petrovi rodiče přestěhovali do nedalekých Mcel na velkostatek: „Můj táta pracoval na polích a organizoval ten statek s pár lidmi. Bylo to asi sto hektarů a zůstali jsme tam, až přišli Němci v roce 1939. Když přišli, tak tam tátu nechali nějakou dobu pracovat, aby je to naučil. A když je naučil, jak s tím statkem zacházet, tak nás poslali do Prahy,“ vypráví Petr Polacek. Malý Petr měl blízký vztah k otcovým rodičům Hugovi a Míně Poláčkovým a taky k otcovým sestrám, Zdeně a Mileně.

 

První léta protektorátu

Když Poláčkovy deportovali do Terezína, bylo Petrovi šest let. Ještě nemusel nosit hvězdu, takže rodina toho na počátku protižidovských nařízení mohla využít: posílala ho na nákupy. Petrovy vzpomínky na tu dobu jsou útržkovité: hraje si na Hagiboru, jediném hřišti přístupném židovským dětem, kamarádí s Pavlem (kamarádství trvá dodnes), knížka Půjde to!, z níž mu tatínek četl, asi aby ho připravil na těžké časy, které přijdou. Když bylo zřejmé, že Židům hrozí nebezpečí, nechala se celá rodina pokřtít a stala se evangelíky. Nepomohlo to.

Petr nastoupil 19. listopadu 1942 do transportu Cc 636 spolu s rodiči, babička s dědečkem odjeli do Terezína už v červenci. V batůžku si nesl hrozinky. Vzpomíná si, že po příjezdu do Terezína nevěděli, zda vlak nepojede dál na obsazené polské území. Měli strach. Teprve asi po půl hodině směli vystoupit.

V Terezíně bydlel nejprve ve velké místnosti s ostatními dětmi, v tzv. Kinderheimu. Byla zima, nebylo čím topit. Ženská část rodiny pracovala v Landwirtschaftu, v zemědělství. Sestra jeho babičky Elišky Saxlové, Adéla, měla za muže Leo Kollínského, který měl v Duchově v Sudetech před válkou hospodářství. Jeho sousedem a známým byl Němec Kurzawy, který se v Terezíně stal šéfem a správcem zemědělství. Po pozemcích jezdil na koni, podle svědectví ostatních vězňů neurvale řval, ale „svoje známé“ si chránil. Neudal je, když viděl, že něco „organizují“. Tak se Leo Kollínskému podařilo zachránit značnou část rodiny před transporty na Východ.

 

Chráním tu vzpomínku na tátu

Když se Petr narodil, tatínek Leoš onemocněl obrnou. Na fotografiích ho vidíme, jak se po „nájemním dvoře“ pohybuje s holí. Obrna mohla být důvodem, proč v roce 1939 měl obavy využít víza pro práci v zemědělství a emigrovat na Haiti. A taky proč v Terezíně nebyl zařazen mezi ostatní členy rodiny do skupiny pracující v zemědělství, která měla štěstí a byla vyjmuta z transportů. Pracoval na Správě ghetta a v říjnu 1944 byl s ostatními vězni ze Správy zařazen do jednoho z posledních transportů do Osvětimi. Dlouho se věřilo, že se vrátí, že ho třeba Sověti odvezli s sebou. Nevrátil se.

„Že se loučím s tátou, jsem tehdy nevěděl. Vzal mě s sebou do sprch, co se stávalo málokdy v Terezíně. Pamatuju si, že tam bylo víc mužů. A tuto vzpomínku chráním jako poslední kontakt s tátou a hřeje mi to srdce a též se musím smířit, že už není s námi,“ říká Petr Polacek a dodává: „Táta je pro mě stále důležitá osoba.“ Vzpomíná také, jak ho babička Mína učila strategii, jak v ghettu přežít: ‚Schovat se, jako bys ani neexistoval.‘ 

Malé děti neměly povinnost pracovat, s ostatními kluky lezl Petr po střechách, hráli si, sháněli pro rodinu jídlo. Poté, co tatínek odjel, se Petrově mamince nějakým způsobem podařilo, že se směl nastěhovat k ní. Petrovi bylo osm let a dostal možnost se učit. Hanka Bendlová, která s nimi bydlela, učila Petra a jeho kamaráda z Hagiboru Pavla češtinu a psaní. Tatínek, než odjel, ho cvičil v násobilce. „Nevím, jak se to stalo, že dostal papír a tužku, a když já jsem se spletl, tak jsem musel pětsetkrát napsat to, v čem jsem se spletl. A tím jsem se to docela dobře naučil,“ říká.

Když do Terezína přijel Červený kříž, nechali nacisté natočit film, aby světu ukázali, jak dobře se tam lidem žije. „Nevím, jakým způsobem naše rodina sehnala tričko a kalhoty na fotbal. Hrál jsem před obecenstvem, to se asi filmovalo,“ dodává pamětník a pokračuje: “Ke konci války jsme měli strach, že nás zaplynujou. Jednou nás vzali ven na hradby na počítání. My byli dole, Němci nahoře, měli jsme strach, že nás zastřelí. A byl tam rybník, po spočítání jsme měli strach, že nás utopí.“

 

Máma toho před únorem už měla dost

Několik dní po osvobození Terezína přijelo pro Petra a jeho blízké nákladní auto rodiny Šťastných z Veltrus, aby je odvezlo k sobě. Jejich dcera byla spolužačka a kamarádka Petrovy maminky. Všechno, co si u Šťastných před odchodem do Terezína schovali, dostali samozřejmě v pořádku zpátky. Ve Veltrusech zůstali víc než tři měsíce. Petr vzpomíná, že tam získal nové hobby, naučil se sbírat známky. 

„Máma dostala zpátky statek, který jsme měli pronajatý před válkou ve Mcelích. Tak jsme dojeli do Mcel a máma tam začala hospodařit s pomocí jednoho kamaráda táty, který byl zahradník. Byla to moc těžká věc pro mámu. Ti lidi nebyli rádi, že se Židi vrátili a začali ten statek zase používat. Tím způsobem se stalo, že před únorem 1948 toho máma měla dost. Ty věci - mašiny a dobytek, to bylo naše, to nám vrátili, to máma prodala. Dostala za to milion korun a dala to do banky. Krátce potom se stal únor a ty peníze, které byly na kontě, jsme nikdy už neviděli.“

 

Zase v Praze

Maminka s Petrem dostali zpátky byt na Vinohradech, který měli pronajatý před válkou. Ke kamarádovi Pavlovi to měl jenom dvě stě metrů a navíc spolu chodili do třídy. Díky tomu, že v Terezíně se jim dostalo přece jen nějaké výuky, ač nesystematické, neměli problém s dohnáním učiva. Petr Poláček vzpomíná: „Hráli jsme fotbal na chodníku, sbírali obaly od žiletek a krabičky od sirek, jezdili na tábory na Sázavu a na Slovensko. Měli jsme se dobře.“ Ve škole neměl nikdo zájem dozvědět se, jak prožíval válku v Terezíně: “Já jsem jim to ani nenutil,“ říká.

„Po únoru 1948 nás bombardovala rodina tety Mileny dopisy, abychom přijeli za nimi do Argentiny. Strýc Steuer mě lákal, že mě vezme na mistrovství světa ve fotbale, a babička přesvědčila mámu, že mě má zachránit od komunistů.“ Nakonec se Petrova maminka nechala přesvědčit. Babička s nimi jet nechtěla, v Praze žili její synové Miloš a Zdeněk, chtěla zůstat s nimi. „Pamatuju se, že nám udělala parádní poslední oběd před cestou. Měli jsme svíčkovou a knedlíky, což se moc málokdy stalo. Ještě musím připomenout, že náš pas měl nějaký úřad. Aby nám ten pas dal, chtěl, abychom jim pod rukou dali 50 tisíc korun.“ Peníze si nakonec vypůjčili a na podzim 1949 opustil Petr s mámou Prahu. Pas byl platný pouze na výjezd z Československa a podmínkou jeho získání bylo, že se vzdají veškerého majetku i možnosti návratu.

 

Gin na přivítanou

Nejprve vlakem přes Rakousko do Itálie, týdenní pobyt u přátel v Miláně, poté cesta do Janova a lodí do Buenos Aires. Celé dobrodružství trvalo 22 dnů. 18. prosince 1949 čekala v přístavu teta Milena Steuerová s mužem Karlem, a nový život mohl začít.

Nejprve je ubytovali u sebe doma, po několika dnech se Petr s maminkou přestěhovali do dalšího bytu, kde na ně v ledničce čekala na uvítanou láhev ginu. Před nimi tu bydlel Honza Bunzel, který přežil Terezín a Osvětim. Zdá se, že Milena s Karlem fungovali jako dobré duše zajišťující bezpečný přístav pro nové židovské emigranty z Čech. „Bylo takové horko v prosinci a lednu, že jsem musel spát na balkóně,“ vzpomíná Petr Polacek. Zásadní krok, který Petra a jeho maminku čekal, bylo naučit se co nejrychleji španělsky.

 

Studium v éře Juana Peróna

Milena zapsala Petra do školy, kterou zřídila Eva Perónová pro děti, jež neměly domov – vacaciones útiles. Petr se tu začal učit španělsky, poté přidal výuku v soukromých kurzech a v roce 1950 nastoupil do 4. třídy obecné školy. Rok nato postoupil na střední školu, která tehdy měla pět tříd. Petr plánoval udělat zkoušky a přeskočit druhou a třetí třídu. Učil se dobře, a když měl slušné výsledky, dostával za odměnu jako motivaci známky do sbírky. V pololetí roku 1954 ale vážně onemocněl, zbytek roku musel strávit doma a zameškanou látku si sám doplnit. Na konci roku úspěšně složil všechny zkoušky za pátou třídu střední školy, kromě italštiny a chemie.

V té době byl argentinským prezidentem Juan Perón. Petr Polacek k tomu říká: „Pomáhal obyčejným lidem.“ V Petrově případě pomoc spočívala v tom, že mu bylo umožněno nastoupit na vysokou školu ke studiu strojního inženýrství a chybějící zkoušky si doplnit o rok později, což se také stalo. Našel si českého kamaráda, Tomyho Wahlea, který mu v adaptaci na nové prostředí dost pomohl. První zkouška, kterou Petr na univerzitě skládal, byla z fyziky. Na škále od 1 do 10 dostal známku 9. Byl to velký úspěch. Na vysoké škole se potkal s dalším kamarádem, Albertem Astroskym, velmi schopným studentem, který byl pro Petra jakýmsi vzorem, a s jeho pomocí studium inženýrství dokončil.

A opět pomohla teta Milena. Zajistila mu brigádu v ocelárnách v Duisburgu v NSR, kde Petr pracoval 18 měsíců. Zkušenost to byla zajímavá o to víc, že v té době se v Argentině začal budovat těžký průmysl a zdálo se, že se v zemi vytvoří zajímavé pracovní příležitosti.

 

Dnes prodávám už pro radost a rozptýlení

První pracovní příležitost získal Petr u firmy Chrysler: zkoušel a testoval technické vlastnosti osobních a nákladních aut ve specifickém argentinském horském terénu. Kromě pracovních zkušeností získal Petr příležitost projet si a poznat velký kus Argentiny. Po 17 letech z firmy odešel a začal pracovat v obchodním domě TIA, který v té době budoval další filiálky po celé zemi. Do nových obchodů kupoval zařízení a vybavení, např. ledničky, klimatizaci a osvětlení. Když se dozvěděl, že se TIA bude prodávat, z podniku po 12 letech odešel. Dostal roční odstupné a měl tak dost času začít se poohlížet po jiné práci. Spolupráce s firmou Osram se ukázala jako zajímavá. Začal s prodejem žárovek a baterií, potom importoval do Argentiny nouzová svítidla z kibucu v Izraeli.

V letech 2001 až 2003 došlo v Argentině ke státnímu bankrotu. Miliony lidí neměly práci, lidé opouštěli zemi, banky přestaly vyplácet peníze, nastal totální krach. V té době začal Petr spolupracovat s argentinskou firmou Cosmel a s importem a poté prodejem zboží pokračoval až do roku 2014, do konce svého aktivního pracovního života. „Ještě to dělám, to prodávání, ale spíš pro radost a rozptýlení,“ říká dnes. 

 

TeTa se španělsky řekne TIA

V roce 1963, po návratu z Duisburgu, se Petr oženil se Silvií Taussikovou. Rodiče jim koupili domek poblíž Buenos Aires. Postupně se jim narodily tři děti: Andrés, Karina a Sebastian. Děti začaly chodit do soukromých škol, Andrés a Karina pokračovali na státních středních školách, Sebastian absolvoval také střední vzdělání na soukromé škole. V roce 1979, poté, co Sebastian podstoupil ve 13 letech obřad bar micva, se Petr rozhodl, že „chce v životě najít něco nového,“ a odešel. Rozvedl se, koupil si byt ve městě a odstěhoval se, děti zůstaly u matky. Při posledním rodinném výletě do jižní Argentiny se náhodně seznámil s Marií Couso, která se později stala jeho druhou ženou a žije s ní dodnes. „Prodali jsme velký byt. Teď máme dva pokoje na předměstí a jsme tu rádi,“ říká Petr Polacek.

Československá republika a Argentina měly po léta jedno společné: byl to obchodní dům. V roce 1933 pověřil obchodník Karel Steuer, Petrův strýc, architekty Ernsta Mühlsteina a Victora Fürtha, aby postavili obchodní dům TeTa ve funkcionalistickém stylu. Dodnes ho lze spatřit v Jungmannově ulici 747/28 v centru Prahy. Karel Steuer stihl před válkou nechat postavit filiálky i v Rumunsku a Jugoslávii. Po emigraci do Kolumbie vznikla v roce 1940 první TeTa, nyní TIA, v Bogotě a po válce v roce 1947 v Buenos Aires. Postupně bylo jen v Argentině otevřeno asi 50 filiálek. Karel Steuer spolu s Federicem Deutschem okopírovali vnitřní členění z amerických velkoobchodů. Petrova maminka pracovala v TIA od příchodu do Argentiny až do důchodu. „V ostrovech byla jedna kasírka a máma dávala pozor, aby kunčofti nekradli,“ upřesňuje pamětník. Prodávaný sortiment nebyl žádný luxus, samé obyčejné věci, vše, co rodina může potřebovat, včetně občerstvení – kvy a párků. Roku 1999 byla argentinská TIA prodána řetězci Carrefour.

 

Cítíte se židovsky?

„Nikdy jsem neříkal, že jsem Žid,“ zdůrazňuje pamětník. Když přijel do Argentiny, silně katolické země, naopak říkal, že je evangelík. „Do synagogy nechodím, na židovské svátky do templu moc málo. Nejsem nábožný, ale věřím, že je jeden Bůh nad námi. Já jsem se narodil jako Žid a Žid zůstanu, i když jsem pokřtěný jako evangelík, a s tím jsem srozuměný,“ vysvětluje.

V roce 1996 se zúčastnil projektu iniciovaného Stevenem Spielbergem a španělsky vyprávěl svoje vzpomínky na video pro USC Shoah Foundation Institute. Kulturní pestrost argentinské společnosti dokládá na příkladu své rodiny: manželka Andrése má argentinsko-německé kořeny, zatímco Sebastianova žena má italské předky.

 

Nikdy jsem češtinu nezapomněl

Petr si po celých 72 let od odjezdu do emigrace udržel skvělou češtinu. S maminkou, která se dožila 99 let, mluvil pouze česky, měl české kamarády, chodil do českého spolku, dopisoval si s babičkou Eliškou, s kamarády. Dodnes čte v češtině. „Nikdy jsem češtinu nezapomněl,“ říká.

V roce 1998 přijel poprvé od roku 1949 do Prahy, se všemi třemi dětmi – byla to jejich iniciativa, k cestě ho samy pozvaly. Od té doby jezdí do Čech poměrně často i s dětmi a vnoučaty, a s radostí se zúčastňují rodinných sešlostí na Ždáni. Před čtyřmi lety souhlasil s tím, aby argentinská televizní společnost natočila jeho příběh v rámci projektu Otcové a děti. 

„Já osobně jsem šťastný člověk, ale těžkost mám tu šťastnost vyjádřit. Ale trauma vědomé nemám. Naopak. Nemám hrozné vzpomínky, spíš mám vzpomínky na ten zápas fotbalu v Terezíně. Já vždycky v životě těžkosti přežil. Jak jsem říkal, táta mě naučil, že musím všechno překonat. A že všechno, jak říká ta kniha: Půjde to!“