Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Poláchová (* 1930)

• narozena 3. dubna 1930 ve Valašské Bystřici do zemědělské rodiny

• otec Josef Martinát zapojen za války do odboje, pomáhal partyzánům

• roku 1946 se rodina přestěhovala do Nových Valteřic u Moravského Berouna

• v letech 1946 -1948 se Ludmila vyučila prodavačkou v Bruntále

• po roce 1948 přišla rodina o majetek v rámci kolektivizace

• roku 1953 - sňatek s Lubomírem Poláchem, vychovali čtyři děti

• roku 1954 stěhování do Šternberku

• roku 1982 stěhování do Olomouce

• pracovala jako prodavačka, kuchařka v ZŠ a šéfkuchařka v dětském domově

• s manželem nebyli v KSČ, nejstarší syn měl problém s přijetím na VŠ

• roku 2024 žila v Domově pro seniory Na Valech ve Šternberku

Ludmila Poláchová vyrůstala v krásné přírodě Beskyd, na samotě u obce Valašská Bystřice. Zdejší kopcovitá a lesnatá krajina se za války stala útočištěm partyzánů, kterým místní poskytovali pomoc, přestože tím vystavovali smrtelnému nebezpečí sebe i své blízké. Do odboje se zapojil i Ludmilin otec, Josef Martinát. Partyzáni často docházeli do jejich chalupy, skryté před zraky kolemjdoucích vzrostlými stromy, za níž už začínal les. Rodina jim poskytovala jídlo i nocleh, otec chodíval často pryč s různými zprávami. Na podzim roku 1944 došlo nedaleko bydliště Martinátových, v místě zvaném Provázkovy chlévy, k tragické události. Místo si zvolila za úkryt malá partyzánská skupina. Jejich útočiště nečekaně objevil německý protipartyzánský oddíl. Od vystřelených kulek chlév vzplál. Zemřelo zde osm partyzánů, dva další němečtí vojáci zajali. Martinátovi také za války skrývali vysokoškolského studenta ze Vsetína před nuceným nasazením, zahynul pár dní před koncem války, když úkryt opustil.

Tatínek čekal, až přijdeme ze školy, aby se rozloučil

Ludmila Poláchová, roz. Martinátová, přišla na svět 3. dubna 1930 ve Valašské Bystřici jako nejstarší z šesti dětí. Rodiče, Josef a Rozálie Martinátovi, měli hospodářství, čítající devět hektarů polí a 11 hektarů lesa. Rodina obývala dřevěnou chalupu na samotě nad obcí. Rodiče byli věřící římskokatolíci, otec chodíval do kostela spíše o svátcích. Patřil ke členům Sociální demokracie. Ludmila prožívala krásné dětství v beskydské přírodě. Roku 1936 nastoupila do obecné školy ve Velké Bystřici. Do školy to měli se sourozenci šest kilometrů lesem. Když v zimě nasněžilo, otec zapřáhl koně a pomocí špalku dřeva musel dětem protáhnout cestu k louce nad obcí.

Roku 1937 zemřel prezident Tomáš Garigue Masaryk, Ludmila Poláchová si vybavuje, že tehdy podepisovali ve škole kondolenční listy. Třicátá léta byla poznamenaná hospodářskou krizí, lidé měli problém uživit rodiny. Ludmila Poláchová si vybavuje, že slýchávala, že Masaryk nadržuje inteligenci.

V Evropě se zatím schylovalo k válce. Rozpínavé snahy hitlerovského Německa vyústily roku 1938 v anšlus Rakouska. Na jaře roku 1938, několik týdnů poté, byla situace v příhraničních oblastech přiléhajících k Říši napjatá, došlo k radikalizaci sudetských Němců a jejich organizací. Vzrůstající agresivita sousedního Německa vedla nejprve k přijetí mimořádných opatření v době od 20. května do 22. června a nakonec k vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938. V květnu 1938 se mobilizace dotkla i Ludmilina tatínka. „Vím, že jsme přišli ze školy, maminka strašně brečela. Táta čekal, až přijdeme, aby se rozloučil, nevím, za jak dlouho se pak vrátil,“ popisuje Ludmila Poláchová dětskou vzpomínku. Mezi lidmi převládalo odhodlání se bránit, veškeré naděje však ukončil 30. září 1938 podpis mnichovské dohody, příhraniční oblasti byly postoupeny Německu. 15. března 1939 byl zřízen protektorát Čechy a Morava. 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, když Německo napadlo Polsko.

V lesích se skrývali i před nuceným nasazením

Záhy začala platit německá nařízení, byly zavedeny potravinové lístky. „Dostávali jsme potravinové lístky na tři měsíce, každý si to musel vybrat z obchodu. Tatínek nákup vždycky donesl ještě sousedům, takže toho měl fůru, homole cukru, mouku,“ vzpomíná Ludmila Poláchová. Hospodářská zvířata musela být evidována, zabíjačky mohly probíhat pouze na povolení. Z každého prasete se odevzdával krupon a sedm kilo sádla. Bylo zakázáno mlít doma mouku, tato nařízení Martinátovi porušovali, vzhledem k tomu, že jejich dům stál na samotě. Jednou se také stalo, že tatínek odjel na nákup pro sebe a sousedy a zpět se vrátil pouze kůň. Na silnici hlídkovali Němci a otec musel jít domů pěšky.

Od roku 1939 byli pracující z českých zemí posíláni na práci do Říše. Roku 1942 Německo zintenzívnilo rozšiřování válečné výroby a současně zahájilo rozsáhlý program nuceného přikazování zahraničních pracovních sil do práce v německém průmyslu. Roku 1939 byly příkazem Konstantina von Neuratha uzavřeny české vysoké školy. Studenti byli odváženi na práci do Německa, utíkali z vlaku a úkryt pak hledali v hlubokých beskydských lesích nebo na samotách. Takto do rodiny přibyl Olin. Vysokoškolák ze Vsetína, jenž měl už pouze maminku. Přečkal pak u Martinátů téměř celou válku, osudnou se mu stala netrpělivost.

Partyzáni našli v Provázkových chlévech smrt

S tím, jak fronta postupovala čím dál víc na západ, sílila i aktivita partyzánských skupin. V oblasti Beskyd působil v podzimních měsících roku 1944 také partyzánský oddíl Za rodinu – Za vlast. Její činnost na Moravě řídil major Nikolaj Alexandrovič Kuzmin, který uprchl ze zajetí a koncem roku 1943 nalezl úkryt u Jana a Anny Košárkových v Malé Bystřici č. 95. Kuzmin si vytvořil z obyvatel obcí Malá a Valašská Bystřice skupinu spolupracovníků, k níž se později připojovali i ruští partyzáni a uprchlí zajatci. Ke Kuzminovým spolupracovníkům patřili v Malé Bystřici Jan Košárek, Jan Válek, Josef Kočíb a Jan Urban, ve Valašské Bystřici vyvíjel aktivitu zejména Josef Křenek, jehož dcera Vlasta na toto období vzpomínala v rozhovoru pro Paměť národa v roce 2013. Otec Ludmile nikdy o své odbojové činnosti nevyprávěl, pamatuje si ale, že často zmiňoval jméno Jana Košárka. Bývala svědkem jeho odchodů za partyzány, někdy byl pryč i více dní.

Ve druhé polovině října 1944 se postupně rozšiřovala činnost Žižkova oddílu do oblastí kolem Vsetína, Vizovic a Frenštátu pod Radhoštěm. Oddíl byl rozdělen na několik menších skupin, jedné z nichž velel major Kuzněcov. Čtyři členové byli vysláni provést destrukci železničního mostu v Ústí u Vsetína. V noci z 26. na 27. října nalezli úkryt v chlévě pasekáře Jaroslava Provázka zhruba šest kilometrů od Nového Hrozenkova. Ráno 27. října sem dorazilo ještě osm dalších osob české národnosti a jeden ruský partyzán. Dva z nich poté odešli pro zásoby, takže se jim podařilo uniknout, zbytek byl ve 14.30 hodin téhož dne napaden příslušníky roty ZbV-Kommanda z Moravské Ostravy, která spadala pod Einsatzkommando Ruhsam. Oddílu velel Hauptmann Miethe. Partyzáni byli obklíčeni a při přestřelce byl dřevěný chlév zapálen. Dva z partyzánů, jeden Rus a jeden Čech nezjištěných jmen, byli zajati a předáni SD ve Velkých Karlovicích, jednomu se podařilo uniknout a ostatní zaživa uhořeli. Na německé straně byl střepinami ručního granátu těžce zraněn příslušník Schutzpolizei Zugwachtmeister Elster, kterého převezli do lazaretu Luftwaffe ve Zlíně.

Na tuto událost vzpomíná i tehdy čtrnáctiletá Ludmila Poláchová. „Táta šel ráno do chlíva a tam, u koně, se krčil v korytě chlápek, oblečený jen v košili a podvlíkačkách, bosky. Utekl z těch Provázkových chlévů. Byl sníh, tak ho nebylo tak vidět, zmrzlý byl,“ vzpomíná. Martinátovi se o něj postarali, nechali ho zahřát a odpočinout, zůstat však nechtěl. Přišel pro něj kamarád. Nakonec s nimi odešel i Olin. Byli zadrženi a zastřeleni, jejich těla pro výstrahu pověšena na stromě. Otec se šel na místo podívat, vrátil se otřesen. Mrtví údajně měli uřezané nosy a uši. Zprávu o smrti syna pak otec musel sdělit Olinově matce.

Nový domov našli v pohraničí

Na jaře roku 1945 už bylo jasné, že je konec války na dohled. K hranicím protektorátu Čechy a Morava se blížila Rudá armáda. V Beskydech se mezi partyzánskými oddíly a německými fašisty stále bojovalo. Obec byla osvobozena 5. května 1945. Partyzáni se přišli s Martinátovými rozloučit. Válka skončila 8. května 1945. Život se pomalu začal vracet k normálu. Po válce chtěli Martinátovi začít stavět větší dům. Povolení ale nedostali, odpovědí jim bylo, že v pohraničí je prázdných domů spousta. Začali tedy hledat možné nové bydliště. Volba padla na Nové Valteřice u Moravského Berouna, kam odešlo z Valašské Bystřice více rodin. Žily zde už asi tři rodiny z Kyjova a později se do obce přistěhovali také rumunští Slováci.

Martinátovi se stěhovali v březnu 1946. Nejprve odjel otec s hospodářskými zvířaty, po týdnu maminka s dětmi. Nové Valteřice byly za války německou obcí, němečtí obyvatelé zde v době jejich příjezdu ještě bydleli. Martinátovi žili tři měsíce společně s manželským párem, kterým zůstalo jediné dítě – dcera. Oba synové za války padli. Soužití bylo klidné, vycházeli spolu dobře. Josef Martinát se stal v roce 1946 starostou obce. Měl tedy na starosti i odsun Němců. V červnu roku 1946 odjeli němečtí manželé, jejichž jména už si Ludmila Poláchová bohužel nevybavuje, do sběrného tábora v Moravském Berouně. Otec, jako starosta, je ještě mohl navštívit. Ludmile chtěli před odjezdem věnovat šicí stroj, který pak otec poznal mezi zabavenými věcmi ve skladu sběrného tábora a postaral se, aby se nakonec přece jen dostal k Ludmile. V souvislosti s odsunem Němců se množily i případy rabování v opuštěných domech. „Po válce se utvořila taková četa komisařů, než Němce odsunuli z pohraničí. Mohli si vzít padesát kilo na osobu, komisaři to chodili kontrolovat. Co se hodilo, sebrali. Říkala jsem si tenkrát, že se lidi nestydí.“ Vzpomíná na manželku jednoho z místních lesáků, které manžel donášel z opuštěných domů látky. Každý týden pak chodila do kostela v nových šatech.

Vystrojili jsme svatbu, za týden padla měna

Ludmila vychodila v Bystřici pouze obecnou školu, od docházky do měšťanky byly tenkrát děti z beskydských kopců osvobozeny. Po příjezdu do Nových Valteřic se začala učit prodavačkou v Bruntálu. Výuční list získala roku 1948. Pracovala pak jako prodavačka potravin v Nových Valteřicích a Moravském Berouně. Téhož roku se k moci dostala KSČ. Záhy začalo znárodňování, kolektivizace, zemědělci byli přesvědčováni ke vstupu do vznikajících družstev. Ludmilin otec, sociální demokrat, odmítl vstoupit do KSČ při slučování stran. Funkci starosty vykonával ještě přibližně do roku 1954, Ludmila Poláchová uvádí, že starostu nikdo dělat nechtěl.

Ludmila se roku 1953 seznámila s Lubomírem Poláchem, byl zrovna na vojně. Téhož roku se brali a roku 1954 se stěhovali do Šternberku, odkud manžel pocházel. Svatba proběhla v roce 1953, týden poté uklidňoval Zápotockého hlas z rádia občany tvrzením, že naše měna je pevná. Druhý den vypukla měnová reforma. Lidé přišli často o celoživotní úspory. Veškerý majetek rodiny Martinátovy přešel pod Státní statky. Když odváděli otci koně, plakal, později už nevěřil nikomu. V důchodu dělal pro Státní statky hlídače. Díky domluvě známého, učitele, se s Ludmilinou maminkou přihlásili jako účastníci odboje a získali tak alespoň malý příspěvek k nízkému důchodu. Josef Martinát žádné zásluhy nechtěl, vždy říkal, že své konání za války považuje za povinnost.

Padesátá léta se nesla ve znamení utužování komunistické moci, politických procesů a tvrdých represí. Manželům Poláchovým se s malým časovým rozestupem narodily tři děti – Lubomír (1955), Květoslav (1956), Margita (1957), roku 1962 se narodila nejmladší Ludmila. Když děti trochu povyrostly, nastoupila Ludmila Poláchová do šternberské Chronotechny, kde pracoval i její manžel. Ten později odešel pracovat na dráhu. Ludmila Poláchová přešla do školní jídelny ZŠ Partyzánská ve Šternberku, kde jí bylo nabídnuto, aby se vyučila kuchařkou. Přihlásila se tedy do školy, na učiliště dojížděla do Olomouce. Výuční list získala roku 1972, pracovala pak na stejném místě až do roku 1982, kdy se s manželem stěhovali do Olomouce. Nadřízená v práci začala dělat Ludmile Poláchové problémy, chtěla dosáhnout jejího přeložení do Olomouce. Mimo to na ni přehazovala veškerou odpovědnost za provoz kuchyně. Roku 1982 tak z místa odešla a v Olomouci našla práci jako kuchařka v dětském domově v místní části Hejčín. V práci byla spokojená, zůstala zde až do svého odchodu do důchodu v roce 1984. Téhož roku zemřel manžel.

Sametovou revoluci v roce 1989 pozorovala Ludmila Poláchová spíše zpovzdálí, komunisty nemusela, ale ani jí nijak zvlášť nevadili. Dnes říká, že kdo neměl v okolí udavače, mohl si dělat v podstatě, co chtěl. Nadšená nebyla ani z volby nového prezidenta, Václava Havla. Demonstrací a sešlostí na náměstích se neúčastnila. Postupně převládlo zklamaní z politiků, kterým jde pouze o osobní prospěch. Ludmila Poláchová žila v Olomouci dvanáct let, poté se kvůli zdravotním potížím vrátila do Šternberku, aby byla blíže rodině. Posledních pět let žije v Domově pro seniory Na Valech ve Šternberku, kde proběhlo v roce 2024 i natáčení pro Paměť národa.

Zdroje:

https://is.muni.cz/th/uwb5y/Kopie__2__-_PROTIPARTYZANSKE_OPERACE_NACISTICKEHO_BEZPECNOSTNIHO_.pdf

https://www.valach.cz/clanky/valasska-bystrice-informace-a-podrobnosti/