Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Arnošt Polák (* 1923  †︎ 2017)

• pochází z židovské rodiny

• v 16 letech byl spolu s bratrem poslán do Velké Británie

• další dva roky pracoval v Anglii jako zemědělský dělník

• v roce 1941 jako osmnáctiletý narukoval do československé zahraniční armády a prošel základním vojenským výcvikem

• poté se přihlásil k letectvu a po absolvování střeleckých a telegrafistických kurzů byl s hodností seržanta (četaře) přidělen k 311. bombardovací peruti

• po skončení války se vrátil zpět do Československa a dále působil u vojenského letectva jako telegrafista

• v roce 1946 vystoupil z armády a odešel do Anglie, kde si založil obchod

• zemřel 27. září 2017

Arnošt Polák pochází z židovské rodiny. V 16 letech byl spolu s bratrem poslán do Velké Británie: „Nebyl to útěk. Jelikož mi bylo 16 let, tak na mne nespadaly zákony o emigraci. Proto nás jako děti Němci pustili ven. Jediný problém bylo to, jak se dostat do Anglie. Pomohli nám kvakeři. Odjel jsem z Wilsonova nádraží, přes Německo a Nizozemí, lodí do Anglie. Nebylo to velké dobrodružství, bylo to štěstí.“ Odjezd do Velké Británie Arnoštu Polákovi s největší pravděpodobností zachránil život - zbytek rodiny totiž zahynul v koncentračním táboře.

K letectvu

Další dva roky Arnošt Polák pracoval v Anglii jako zemědělský dělník. V roce 1941 však jako osmnáctiletý narukoval do československé zahraniční armády a prošel základním vojenským výcvikem. Poté se přihlásil k letectvu a po absolvování střeleckých a telegrafistických kurzů byl s hodností seržanta (četaře) přidělen k 311. bombardovací peruti. Ještě stihnul zažít mise na letounech Wellington, zanedlouho ale byla „třistajedenáctka“ přezbrojena: „Dostali jsme Liberátory. Byly to báječné aeroplány, pohodlné, na rozdíl od Wellingtonů, kde jme se mačkali jako sardinky. Američané měli asi větší ohled na pohodlí mužstva. A to se nám líbilo.“

Lovci ponorek

Československá bombardovací peruť měla v popisu práce hlídkování nad Atlantikem, především musela vyhledávat německé ponorky a pokoušet se o jejich likvidaci: „Létali jsme až 15 nebo 16 hodin. Průměrná délka letu byla asi tak 13 až 14 hodin. Výzbroj byla mnohem lepší, modernější než u Wellingtonu, který neměl takový… A nemohl nést mnoho set kilo pum.  Později jsme měli pod křídly rakety - měly prorazit trup ponorky. Při jejich použití se muselo mířit celým letadlem. Také jsme měli hlubinné nálože.“ Protiponorková akce probíhala následujícím způsobem: „Létali jsme ve výšce 300 až 400 metrů. Když jsme měli na radaru, že je něco na vodě, a zjistili jsme, že je to ponorka, tak pilot zamířil rakety. Když byla ponorka pod vodou, tak jsme shodili hlubinné pumy. Ponorka se většinou během několika vteřin potopila. Poté jsme tam museli kroužit a zjišťovat, jestli jsme ponorku nezasáhli.“

„Dramatické to bylo jednou, když jsme podnikli nálet na dopravní loď. Protivník na nás ale zahájil prudkou palbu z doprovodných lodí. Díky tomu, že měl každý svoji práci, tak byl myšlenkami jinde. Podobné to bylo, když nám docházel benzín, ale naštěstí jsme byli už nad přistávací plochou a šli na přistání. Díky dobrému pilotovi jsme to přežili. Po odlétání povinných operačních hodin jsem začal lítat na východ do Indie.“

„Byl jsem mladý a rád jsem létal.“

Svou bojovou činnost dnes Arnošt Polák hodnotí s velkým nadhledem: „Bylo to do určité míry napínavé, ale každý jsme museli dělat svou práci, takže jsme to brali spíše věcně než jako veliké dobrodružství. Nějaké zvláštní pocity jsem z toho neměl. Na některé lidi to působilo víc, na jiné míň. Já jsem byl mladý a rád jsem létal.“

„Tak tady být nechci.“

Po skončení války se Arnošt Polák vrátil zpět do Československa a dále působil u vojenského letectva jako telegrafista. Jeho jednotka byla dislokována na letišti v Ruzyni a zabývala se dopravními lety. Arnošt Polák létal do Paříže, Frankfurtu a především do Bělehradu. Nepříznivé poměry v Československu jej však brzy zavedly zpět do Anglie: „Kamarád měl byt po rodičích v Jungmannově ulici. V tom bytě jsem s ním bydlel i já. Jednoho dne přišlo nařízení od města Prahy, že se byt zabavuje a že proti tomu není odvolání. Přijel vůz, odvezl nábytek a nastěhoval se tam místostarosta, komunista. Tak jsem si řekl: ‚Rodinu tady nemám a takové poměry, kde tě můžou vyhodit z bytu a není proti tomu odvolání, tak tady být nechci.‘“ A tak v roce 1946 Arnošt Polák odchází z armády a vrací se do Anglie, kde si založil obchod. Dění v Československu však sledovat nepřestal. Zejména jej zajímaly osudy bývalých spolubojovníků: „Bylo to hrozné. Každý měl velké starosti. Všichni jsme věděli, co tady dělají se zápaďáky.“ Také je Arnošt Polák dodnes činný v organizaci sdružující československé veterány žijící ve Velké Británii: „Scházíme se každé dva měsíce a jednou za rok máme valnou hromadu v Národním domě v Londýně.“

„Byl jsem si vždy jist, že se mi nic nemůže stát.“

Své životní krédo Arnošt Polák shrnuje do několika vět: „Každý si musí udělat vlastní štěstí, mít vždy optimistický názor na svět. Byl jsem přesvědčen, že z toho člověk dobře vyjde - a to jak za války, tak i v obchodu. Já jsem si byl vždy jist, že se mi nemůže nic stát.“