Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Polák (* 1920  †︎ 2013)

• rodinné zázemí v Olomouci

• cesta za strýcem do Jugoslávie

• v září 1938 návrat do Československa

• práce na ministerstvu zemědělství

• činnost v odboji v západních Čechách

• člen ostravské odbojové organizace Slezský junák

• zatčení na konci války

• návrat na ministerstvo zemědělství

• zemřel 4. února roku 2013

Zahradník, lesník nebo vinař?

Bedřich Polák se narodil jako prvorozený syn zahradníka v botanické zahradě v Olomouci. Rodiče už byli starší, protože se nasčítaly jak otcovy roky na vojně, tak i válka. To se projevilo i na otcově prchlivosti k plačícím dětem.

„To moje dětství nebylo nijaké šťastné. Mně se stalo, když matka musela pykýrovat květinky, zeleninu a to v pařeništi, tak já jsem tam sedával na takovém kameni studeném břidličném a nachladil jsem se a dostal jsem výhřez konečníku. Tak matka mě odvezla do nemocnice a tam mi do toho dali nějaké drátky. No bohužel jeden nebo dva z těch drátků, já nevím, se mi vzpříčily, a já jsem začal plakat, hlavně v noci. Otec, ten tyhle věci moc nesnášel, a tak mě chytil jednou v noci a praštil se mnou o postel a já zůstal v bezvědomí. Matka mě dala do kočárku, když jsem se probral, a odvezla mě do nemocnice, to bylo asi 400 metrů od našeho domova. Jinak to moje dětství bylo takové klidné…“

Při studiích na gymnáziu v Olomouci se začaly rýsovat první možnosti budoucího směřování mladého Bedřicha Poláka. Otec chtěl, aby synek vystudoval, Bedřich Polák chtěl být lesníkem a bratr Bedřichova otce, majitel prosperujících vinic v Jugoslávii, chtěl synovci předat svůj podnik.

„Otec trval na tom, abych dodělal celé gymnázium, já jsem ovšem neměl zájem, poněvadž původně jsem chtěl být lesníkem, a potom, jak přijel bratr mého otce z Jugoslávie, tak chtěl, abych po ukončení studia na vyšší hospodářské škole v Olomouci absolvoval jeden rok vinařské školy, a chtěl, abych převzal celý jeho závod, to vinařství v Jugoslávii. Bohužel ta situace se vyvinula jinak.“

Bedřich Polák do Jugoslávie skutečně odjel, avšak situace v Československu byla znepokojivá, a tak se mladý vlastenec ještě před uzavřením mnichovské dohody rozhodl vrátit domů.

„No, kdybych se tam bejval dostal, nevím, jestli bych zůstal v podniku, ale určitě bych se snažil dostat do naší zahraniční armády.“

Možná že nakonec bylo toto rozhodnutí nejlepší, jelikož strýce čekal krutý osud.

„Hitler napadl Jugoslávii z jara 1941, můj strýc utekl do Chorvatska, které zůstalo samostatné, tehdy tam byl vedoucím Ante Pavelič. Bohužel nebyl dlouho na svobodě, ti ustašovci ho zavřeli do koncentráku ve Varaždinu, jenže on měl takovou prudkou povahu a žádal, aby ho poslali do protektorátu, že on je Čech. On stále bojoval, že chce tohle, a oni byli tak sprostý, že ho utloukli kladivama, hodili do řeky Drávy, takže ani nevíme, kde je pochovaný.“

Během mobilizace byl Bedřich Polák spolu s ostatními skauty nápomocen při hlídání železniční tratě.

„Jak byla mobilizace, tak nás jako skauty vzali a hlídali jsme tratě. Hlídali jsme trať Hanušovice – Jeseník a tu oblast kolem Hané, v noci jsme se stahovali jenom k těm můstkům a tam jsme to chránili, protože tam už byla běžně střelba.“

Válečná léta

„No, přišel Mnichov, pro mě to bylo strašlivé, hrozné, já jsem opravdu byl velký vlastenec a miloval jsem ten náš národ, a proto jsem se taky do té republiky v tom roce 1938 vrátil. Tehdy jsem ještě studoval v Olomouci a nějak aktivní odbojovou činnost jsem ještě nedělal. Až teprve v roce 1939, když nás zabral Hitler a vznikl ten protektorát, tak jsem začal plnit úkoly, které mi určil náš vůdce Karel Haas. “

Dostudovaný Bedřich Polák po německé okupaci neměl příliš možností, co dělat.

„Teď jsem se rozhodoval, co mám dělat, protože už povolávali do Říše na práci. Měl jsem dvě možnosti: zajít za bratrancem do Přáslavic, kde bych pracoval jako čeledín, anebo se přihlásit na výstavbu jezu na Moravě, ovšem tam bylo to nebezpečí, že se dostanu tím okamžikem do evidence pracovního úřadu v Olomouci, a byl bych možná okamžitě jako jeden z prvních poslán někam na práci do Říše.“

Zde zřejmě vinou těžké manuální práce onemocněl, dostal se do sanatoria, byl operován a jen díky této skutečnosti nemusel nastoupit na nucené práce do Říše.

„Asi týden, co jsem byl v tom sanatoriu, přišlo povolání do Říše.“

Nakonec pomáhal otci v botanické zahradě v Olomouci, kde působil do března roku 1940. Odtud odešel pracovat jako pomocný zahradník a začal se ucházet o místo v Praze v Obilosvazu. Přijat byl 15. 5. 1940. Nejprve působil v západních Čechách okolo Plzně.

„Já jsem tam měl ovšem zle, vedoucí té skupiny, my jsme sice podléhali ministerstvu zemědělství, ale po stránce pracovní nám přiděloval práci vedoucí hospodářské kontroly, jmenoval se Pitra.“

Bedřich Polák jako kontrolor se snažil, bylo-li to možné, varovat zemědělce před kolaboranty, přehlížet schované pytle s obilím. Kvůli nadřízenému Pitrovi, který několikrát nachytal zemědělce, jak ukrývají obilí, měl veliké problémy. Nakonec je ustál s přeřazením do Ostravy.

„Skončil jsem práci a on přijel v noci. On jako jediný, protože tehdy se v noci musela auta odstavit na špalky, a on jako velký kolaborant to auto měl a stále ho mohl používat. No a přišel do toho jednoho statku, a co viděl. Tam ti lidé měli udělanou ve studni takovou podlážku a tam měli schováno několik pytlů obilí. On je viděl zrovna, jak to nosí zpátky na sýpku, poněvadž aby to nenavlhlo.“

Sabotážník

Zde ho jeho budoucí žena přivedla do odboje, seznámil se se snoubenkou svého pozdějšího velitele Vladimíra Čermáka.

„Já nevím, já jsem něco hovořil, co se dělalo a že jsem sabotoval tam v západních Čechách, a tak mi navrhla, jestli bych nechtěl pracovat v odboji Slezských junáků. A vedoucím byl právě ten Čermák, on byl snoubenec právě téhle…“

Stal se tedy členem organizace Slezský junák.

„Tak ale měli jsme zavedený trojkový systém, on mě zavedl do Heřmanic k nějakému – teď už mně to jméno vypadlo – který mně potom předával ty věci a já jsem buď vozil věci, nebo jsem později konzervy, no hlavně konzervy, léky, obvazy jsem vozil do Beskyd a tam jsem to měl vždycky předávat podle hesla nějakému pracovníkovi. To jsem tam ponejprv přijel a mně to přišlo hrozně podezřelé, protože jsem přijel na nádraží na Ostravicu a řekl jsem to heslo a on byl oblečený v lesáckém oblečení…“

Shodou okolností se v práci seznámil i s dvojníkem Konstantina von Neuratha.

„V roce 1942 přidělili nám z Olomouce jednoho německého pracovníka, taky kontrolora z ministerstva zemědělství, jmenoval se Hilmann, jenomže on znal nádherně česky, ještě takový pražský přízvuk měl, tak jsem se ho ptal, kde se naučil tak česky. On říkal: ‚Já jsem jezdil od svých šesti let do čtrnácti let k babičce na celé prázdniny do Kladska a tam ještě některý rodiny mluvily česky. Tak tam jsem se naučil bezvadně česky.‘ Jenom on rád si přihnul, ale jak si přihnul, tak ukazoval svoji pravou tvář. On totiž byl dvojník říšského protektora von Neuratha a on, když musel jít na nějaké shromáždění, kde hrozilo nebezpečí atentátu, tak tam Neurath nešel, a posílali jeho.“

Činnost v organizaci Slezský junák byla různorodá.

„Jak jsem začal chodit s tou mojí první manželkou, tak co čtrnáct dní jsme jezdili k nějaké paní Dubové číslo 49 v Hamrovicích vždycky na víkend. A ona mi zařídila, že měla možnost získat tam nějaké potravinové lístky, totiž jeden podnik, to byla tzv. Warmhalle – Vítkovická tržnice, měl povolení, že nemusel ty potravinové lístky nalepovat na sčítací archy, ale že se to balilo do balíků po sto kusech a že byla záruka, že to tak je. Tak manželka sem tam vytahovala nějaké ty balíčky, tak průměrně kolem té padesátky, a to jsem se právě nedávno díval, vozily se do takového maličkatého obchodu, bylo to těsně vedle, bylo to blízko Bezručovy chaty, kterou tam měl pod Lysou horou, tak jsme to tam vozili, to byly takové domy, tam měli sklad, maličký obchod a měli tam pokoj a kuchyňský kout jenom takový.“

Po kobercovém bombardování Ostravy 29. 8. 1944 byl jedním z likvidátorů škod.

„My jsme měli okamžitě zrušeno na příští den. Když jsem přišel do práce, byla zrušena ta moje činnost zemědělská a zjišťovali jsme škody po tom bombardování s tím doktorem Komárkem. No tak spadla třeba jenom omítka nebo nějaké sklo se vysypalo na pytle, tak jsme odepsali celý pytel. Na jatkách, kde byla uschovaná zvířata, kousek skla byl zapíchnutý do vepře, tak jsme odepsali celou fůru. No tehdy jsme sabotovali, já se divím, že nás nikdo neudal.“

Konec války

Prozrazení jejich odbojové skupiny bylo více méně náhodné. Přesto, že na Slezského junáka pořádalo hon gestapo, Canarisova kontrarozvědka i vojenská zpravodajská jednotka, prozradili je kolaboranti.

„Na závěr bylo rozhodnuto – to byla taková smůla, osud – Čermák rozhodl, protože viděl, že se blíží poslední měsíc války, že se celá naše skupina přesune do Beskyd, a mělo se to přesunout 5. 4. 1945. No jo, ale 3. 4. ráno začalo zatýkání. Hlavně ta Štěpánková měla velikou zásluhu, že co mohla, oběhla všechny ty lidi, nesmělo se telefonovat, oběhla všechny ty známé, a okamžitě ať se ukryjí, nebo pokud se můžou, ať se dostanou do Beskyd.“

Bohužel to znamenalo pro Bedřicha Poláka zatčení, zatkli ho 5. 4. 1945 na magistrátu města Ostravy.

„Jenže Čermák a někteří ti byli zatčení hned toho 3. 4. ráno a my jsme byli zatčeni o dva dni později, 5. 4. na magistrátu v Ostravě. Já jsem tušil, že se něco děje, chtěl jsem utéct, jenomže ten doktor Komárek měl protézu v noze a on nemohl chodit, on chodil s hůlkou. A my jsme byli obrovští kamarádi a přátelé, a tak jsem zůstal s ním.“

Měl ohromné štěstí, že nebyl jedním z mnoha popravených.

„Oni potom byli odváženi do toho polského Těšína a tam byly připraveny hroby hromadné a tam byli stříleni. Byli svázáni drátem telefonním a stříleni do týla. Čili nedalo se, jak potom byla prováděná exhumace asi za těch sedm až osm týdnů, tak nemohlo se podle obličeje poznat, ani kdo to je, poněvadž ten obličej byl úplně rozstřílený.“

Přežil jen díky práci, již dostal od gestapáků, kteří ve spěchu potřebovali za sebou zahladit stopy a rychle utéct.

„My jsme pálili veškerou dokumentaci gestapa celý týden.“

Podařilo se mu několik lístků z dokumentace gestapa propašovat pod košilí a v botách.

 „Pokud jsme pálili ty karty, těch jsme odhadovali, že bylo nejméně 50 tisíc. A my jsme tam do těch čtyř kotlů to mačkali, protože jsme počítali, že jak nebude přístup vzduchu, tak že to shoří jen tam nahoře a že nějaká tisícovka těch dokladů ve spodu zůstane.“

Po válce

Byl také svědkem agrese sovětských vojáků.

„Nejhorší byl potom ten večer, přišel jeden důstojník, mluvil částečně aj slovensky a sebral sestřenici mojí manželky. Manželka byla úplně zničená tím mým měsíčním pobytem na gestapu, tak o ni ani neměli zájem. Sebral si tu sestřenici a tam takhle v těch mumrajích ji znásilnil.“

Po válce pan Polák dále vykonával svoji práci na ministerstvu zemědělství.

Kuriózní zážitek má z února 1948.

„Dostali jsme za úkol zlikvidovat všechny nevěstince v Ostravě. On to měl sepsaný, bylo jich tam jedenáct.“

Od roku 1950 žil Bedřich Polák v Opavě, od roku 2002 žije v domově důchodců v Krnově.