Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Polák (* 1952)

• narozen 7. listopadu 1952 v Jirkově

• v roce 1970 se neúčastnil voleb a následně byl zadržen policií za protikomunistické vystoupení na prvomájové oslavě

• v srpnu 1978 se podílel na explozi pomníku Klementa Gottwalda na náměstí v Příbrami

• v lednu 1979 odsouzen na sedm let žaláře ve věznici ve Valdicích

• propuštění na svobodu se dočkal v srpnu roku 1986

• od 90. let provozoval obchod s potravinami na sídlišti v Jirkově

František Polák se v osmnácti letech odmítl zúčastnit voleb. Psal se rok 1970 a mladík byl několik dní držen v cele na místním oddělení Veřejné bezpečnosti. Na pódiu při městských slavnostech po volbách totiž hlasitě upozorňoval na to, že komunisté lžou, když říkají, že účast u voleb byla stoprocentní. On totiž volit nešel.

Na vojně nepatřil mezi ty, kteří ctili vojenskou disciplínu. Často se nevracel do kasáren v předepsanou dobu. Nasluhoval proto téměř další rok a půl a na vojně tak strávil necelé čtyři roky. Z vojny se dostal do uranových dolů v Příbrami. Pokud by tam nenastoupil, čekal by ho soud za nelegální prodej benzínu z armádních zásob.

V Příbrami potkal Ondřeje Stavinohu. Den po desátém výročí okupace vojsk Varšavské smlouvy, 22. srpna 1978, společně umístili nálož k pomníku Klementa Gottwalda, která pomník výrazně poškodila. Za to byl František Polák odsouzen k sedmi letům žaláře ve věznici ve Valdicích. Stavinohu i Poláka udal jejich společný kamarád. Při výslechu do konání soudu a po celou dobu trestu zažíval František Polák šikanu vězeňských dozorců. Když kriminál opustil, měl problém najít práci. Nikomu nevěřil a trauma z vězení si s sebou nese dodnes. 

 

Babičce s dědou komunisté ukrajovali z hospodářství

František Polák se narodil v roce 1952 v severočeském Jirkově a v dětství jezdil na prázdniny za příbuznými na venkov k Čáslavi, Kolínu, ale také k České Lípě. Když mu bylo osm let, začal si všímat, že každé léto mají dědeček s babičkou méně a méně koní, krav a jiných domácích zvířat.

„Babička i děda mi říkali, jak se má co dělat, kdo komu pomáhá. Babička mi říkala, že si musím všechno zasloužit. Takže jsem pomáhal,“ vzpomíná František Polák. Při práci si často povídal s dědečkem, který mu vyprávěl, jak to na statku chodí a proč musí poslouchat JZD. „A mně bylo divné, proč musí poslouchat někoho, komu to tady nepatří. Proč musí odevzdávat louky, pole nebo zvířata, když to všechno roky budoval a patřilo mu to. Nešlo mi to do hlavy. Bylo mi divné, že makal od rána do večera a pak musel všechno někomu odevzdat.“

 

Maminka běhala po domě a bála se, že začala válka

Františku Polákovi bylo 21. srpna 1968 šestnáct let. Na příjezd vojsk Varšavské smlouvy má vzpomínku, jak jeho maminka běhala v Jirkově po domě a bála se, že začala válka. „Kolem našeho domu projížděly tanky a já byl vyplašený z toho, co se děje,“ říká pamětník. Zpočátku věřil propagandě, která tvrdila, že vojska přijela proto, aby osvobodila Československo od nepřátelských agentů a že tu vojáci z jiných zemí budou jen dočasně.

Jenže netrvalo dlouho a František pochopil, že to byla lež. „Od koho nás osvobodili? My jsme nikde žádného nepřítele neviděli. My viděli jen ty Rusáky, že měli zbraně a stříleli.“ Rodiče Františka Poláka víc a víc cítili, že se nesmí mluvit o všem. Například o komunistech a srpnové okupaci se nesmělo mluvit vůbec. A k tomu nabádali i své děti. „Říkali nám, abychom se starali o to, co je, a nestrkali jsme nos tam, kam nemáme. Že by se nám to mohlo vymstít. Pochopili jsme, že tady Rusové nebudou dočasně, ale že sem stále jezdí noví a noví. A že o tom nesmíme mluvit,“ vybavuje si radu rodičů František Polák.  

 

Nevěřte jim, lžou nám všem!

Po roce 1968 František Polák pochopil, že se nemůže bavit o všem s každým. S kamarády později na pivu v hospodě raději řešil sport. O politice se bavit na veřejných místech nechtěli. Od jiných totiž věděli, kdo jsou místní donašeči Státní bezpečnosti.

Počátkem 70. let měl jít František poprvé k volbám. Když si dal dohromady, jak komunisté ublížili jeho příbuzným, že jim vzali majetky, že jim zničili životy, byl rozhodnutý, že je volit nepůjde. Protože jiné politické strany neměly šanci, k volbám prostě nešel. „Když jsem byl v učení, poslali pro mě do ředitelny. Vešel jsem tam a viděl jirkovské policisty a nějaké lidi v šedivých šatech, tak jsem utekl. Doma mi rodiče řekli, že mě sháněli z národního výboru, že tam byli s volební urnou, abych volil. Řekl jsem, že nebudu. Otec mi nemohl říct, že to chápe. Jen mi řekl, že je to moje věc, ať si ale dávám pozor,“ uvádí pamětník.

Při oslavách 1. máje se komunisté z pódia na náměstí v Jirkově chlubili, že účast u voleb byla stoprocentní. To Františka Poláka rozčílilo. „Tak jsem se tam prodral na pódium, stačil jsem zařvat, že lže, že já volit nebyl a nevím, kde tedy vzali těch sto procent. Víc jsem nestihl. Skočili po mně a odvezli mě na policejní oddělení, kde mě drželi tři dny.“

Příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti ho bili a nedávali mu najíst ani napít, nenechali ho spát. „Když jsem řekl, že mám žízeň, otevřeli dveře, jeden z nich mě polil a druhý do mě mlátil obuškem. Ptal se, jestli mám ještě žízeň a jestli chci ještě přidat. To se opakovalo dva dny,“ vzpomíná na své první zatčení František Polák. Třetí den si pro něj přišel otec, který mu doma řekl: „Drž se svého kopyta. Musíme poslouchat, ale nech si to pro sebe. Žijeme svobodně, ale jen podle jejich představ. Ty jako jednotlivec tady nikdy nebudeš žít svobodně, dokud tu budou oni.“ 

 

Politruk nám do hlavy tloukl nesmysly a já zařval, že je to lež

V dubnu 1971 narukoval František Polák na vojnu do Týna nad Vltavou k tankové a ženijní rotě. Kromě problémů s vojenskou disciplínou a včasnými návraty k posádce míval problém i s některými přednáškami důstojníků pro věci politické, takzvaných politruků. „Nelíbilo se mi, že nám tloukl do hlavy nesmysly o tom, co všechno pro nás stát dělá a jak jsou západní státy nebezpečné. Takže jsem se občas neudržel a zařval jsem, že lže. Po službě jsem pak šel mnohokrát za to do vězení,“ upozorňuje. Františkovi tak naskakovaly tresty, které vojnu prodlužovaly. Sebrali mu zbraň. Čím víc Františka trestali, tím víc byl vzpurný.

Po mnoha štacích, kam ho vždy po krátké chvíli v rámci vojny přeložili, skončil v Bělé pod Bezdězem. Potkal se tam s dalšími vojáky, kteří kvůli trestům přesluhovali a trávili na vojně už třetí nebo čtvrtý rok. Celkem nasluhoval rok a půl, na vojně tak strávil necelé čtyři roky. Bývalo by to bylo asi i víc, kdyby se nepřišlo na to, že prodává naftu a benzín z armádních zásob. Osudným se mu stal prodej kanystru s benzínem - prodal jej muži v hospodě, z něhož se vyklubal plukovník, který přijel na útvar na kontrolu. Vojáci dali Františkovi na výběr - buď půjde před civilní soud a stráví několik let ve vězení, nebo se krádeže benzínu anulují a on nastoupí do uranových dolů v Příbrami na dobu pěti let. 

 

Rebelem i v uranových dolech

František si vybral uranové doly. Pracoval tam v úpravně uranu. Práce mu nevadila, výdělek tam byl slušný. Bydlel na ubytovně. Spřátelil se tam s Ondřejem Stavinohou, který měl na komunistické zřízení obdobný názor jako František. Nenáviděli komunisty, neuznávali tehdejší Revoluční odborové hnutí (ROH).

Jednou se proti ROH ohradil a následoval výslech. „Říkal jsem jim, že nevím, za co jsem u výslechu. Vždyť jsem řekl pravdu a komunisté nás učí, že máme říkat pravdu. Jen jsem zmínil, že odboráři nedostávají vánoční kolekce zdarma, protože každý měsíc platí příspěvky a za celý rok, co platí, jim pak dají kolekci za pár korun,“ podotýká František Polák. Bezpečnost poté zjišťovala na pracovišti, jestli František Polák nemá spojení se Západem. To Františka dopálilo a sám si došel na služebnu Veřejné bezpečnosti zeptat se, proč se na něj ptají, že se ho lidé teď straní. Příště se mají zeptat jeho samotného, on jim na vše odpoví. Následovalo bití a tři dny v cele bez jídla. 

 

Gottwalda odpálily celkem tři nálože s trhavinou

Desáté výročí okupace z 21. srpna 1968 připomínal tehdejší rozhlas a televize jako výročí osvobození spřátelenými armádami. To Františka Poláka a další jeho kamarády provokovalo a štvalo. Tehdy se domluvili v hospodě U Koníčka, že provedou něco, aby dali najevo svůj nesouhlas. V den výročí to nebylo možné. Náměstí v Příbrami obsadili vojáci, milicionáři i příslušníci Veřejné bezpečnosti. „Tak jsme se vrátili do hospody U Koníčka, kam jsme chodili, a začali jsme debatovat,“ říká František Polák.

Druhý den se Polák a Stavinoha sešli v závodní jídelně a domluvili se, že o půlnoci vyhodí do povětří pomník Klementa Gottwalda. Stavinoha v jídelně ukázal Polákovi trhavinu ukrytou pod kabátem. Do deseti hodin večer seděli U Koníčka, aby pak vyrazili tmou k pomníku. „Až tam jsem se dozvěděl, že nemá jen jednu šulku, ale tři. Řekl jsem mu, ať neblbne, že jedna stačí a ty dvě si schováme na jindy. Na náměstí nikde nikdo. Já hlídal v ulicích - kdyby někdo šel, tak bych zapískal. Čekal jsem na výsledek, ale nedočkal se, protože to byla taková šlupa, že mě to poslalo na zem. Pak už jsme jen utíkali,“ popisuje František Polák detonaci. Podívat se šli na místo až po třech dnech. Druhý den se ale František dozvěděl, že Stavinoha na odpálení Gottwalda použil všechny tři nálože s trhavinou.

 

Zradil je společný kamarád

Zhruba po deseti dnech Poláka i Stavinohu zatkla policie. Komando si pro Františka přijelo na ubytovnu. Z Příbrami odvezli oba muže na pražskou Ruzyň k výslechu. „Ráno, v poledne i večer výslechy a bití. Přišel jsem tam o část zubů. Za každou mou odpověď ve smyslu neznám, nevím a nebyl jsem tam jsem dostal ránu,“ prohlašuje.

Kdo byl udavačem, se František Polák dozvěděl až po třech měsících ve věznici na Pankráci, ještě před soudním líčením. Od Stavinohy tehdy dostal moták s informací, že ve vězení je i Jaroslav Týsl. Muž, který s Polákem a Stavinohou bydlel na ubytovně v jednom pokoji. U soudu pak vyšlo najevo, že sám došel na policii, aby objasnil výbuch pomníku.

Co Týsla vedlo k tomu, co udělal, nikdo neví. Podle Františka Poláka v tom mohl hrát roli strach z Týslova švagra, který byl komunistou. „Vzkázal jsem mu tehdy, že až vylezu, bude to horší bití, než jsem zažil já a že to bude horší, než že mu jen zlámu kosti,“ vzpomíná František Polák. Možnost odplaty ale Polák neměl. Týsl údajně půl roku před Františkovým propuštěním spáchal sebevraždu.

„U soudu to bylo rychlé, naši advokáti museli být nasazeni komunisty. Za celou dobu neřekli jedinou větu, která by byla v náš prospěch. Vůbec nezmínili, že podle osobního hodnocení a podle prémií jsme byli hodnoceni mezi nejlepšími. Neměli jsme žádné absence, nebyly na nás žádné stížnosti,“ líčí proces pamětník. Soud ho odsoudil na sedm let, Stavinohu na devět let a Týsla na dva roky za to, že o záměru věděl a neoznámil ho dříve. Měsíc po procesu putoval Polák do Valdic na Jičínsku. Se Stavinohou se od hlavního líčení několik let neviděl. „Já byl týden ve Valdicích a pořád jsem nevěřil tomu, že tam jsem. Nemluvil jsem, skoro jsem nejedl,“ vzpomíná na první dny ve vězení František Polák.

 

Děly se tam nelidské věci

„Když jsme dostali možnost napsat domů, odmítl jsem to. Rodiče nás vychovali dobře. Tak, abychom nezanedbávali to, co je naše povinnost, abychom byli zodpovědní. Neuměl jsem si proto představit, jak to všechno rodiče prožívají. První dopis domů jsem napsal až po roce. Byl krátký. Napsal jsem jen, že jsem zdravý, že chodím do práce a že je moc zdravím,“ podotýká s dojetím ještě po více než čtyřiceti letech František Polák. Rodiče odpověděli, že pokud bude něco potřebovat, má dát hned vědět.

Získat povolení k žádosti o zaslání balíku ale patřilo k běžné šikaně vězeňské služby. K zamítnutí stačilo málo. Například to, že vězeň nesplnil požadované nařízení při setkání s dozorcem. Vězeň musel v tu chvíli stát v pozoru, sundat si čepici a připažit. František Polák tohle všechno splnil, ale protože byl v zaměstnání a zrovna nesl v ruce materiál, při připažení ho držel v ruce. Za to dostal černý bod. První balíček od rodičů kvůli neustálé šikaně dostal až po třech letech, druhý po sedmi letech. V každém z balíčků ale dozorci poničili všechen obsah. Až pak ho Františkovi předali. 

Dozorci šikanovali Františka Poláka kromě cely i v dílně, kde pracoval. Lámali mu vrtáky, ničili práci, kterou vykonal, aby nemohl splnit normu. Když ji nesplnil, byl potrestán. Dozorci dělali rozdíly mezi politickými vězni a vrahy a zloději. Násilí bylo podle Františka na denním pořádku. Dozorci hráli s vězněm fotbal nebo hokej, vězeň představoval míč anebo puk.

Nelidské podmínky panovaly i na takzvaných ostrých. Byly to cely, do kterých chodili vězni za trest. Šlo o kobky, kde spali vězni na zemi a tekla do nich voda. V létě proto spali ve vodě a v zimě byly na zdech rampouchy. V běžných celách zas dozorci celou noc bušili obušky do dveří, aby vězni nemohli spát. „Děly se tam nelidské věci,“ říká František Polák. Dodnes se Františkovi vrací vzpomínky a traumata z vězení, která se ho drží i několik dní.

 

Před lidmi jsem utekl do lesa

Po propuštění z vězení po sedmi letech v roce 1986 nemohl František Polák najít práci. O bývalého politického vězně žádný zaměstnavatel nestál. František návrat z vězení popisuje takto: „Prvních čtrnáct dní jsem nikam nevycházel, byl jsem doma. Další dva měsíce jsem vycházel jen za známými a rodinou. Práci jsem najít nemohl. Abych se uklidnil, tak jsem se vždy sbalil a utekl jsem do lesa, abych se nemusel na nikoho dívat, na nikoho mluvit a nikomu odpovídat.“ 

Po nějaké době Františka zaměstnal lesnický podnik na přímluvu kamaráda. Každé dva týdny musel František docházet do nemocnice na kontrolu, jestli chodí do práce, nemá absence, nepije alkohol. Dvakrát týdně pak docházel na policii ze stejného důvodu. Do nemocnice takto docházel František půl roku, na policii dva roky. „Po dvou a půl letech od propuštění jsem začal žít jako normální člověk, který chodí do práce, má rodinu a občas zajde do hospody,“ konstatuje pamětník.

 

Nepřijel jste si vyřídit účty?

Po převratu na počátku devadesátých let lákala Františka Poláka představa vyhledání některých dozorců z Valdic. Vydal se proto jednoho dne do Jičína. Ve městě byl sotva pár desítek minut, když ho zastavila policie. „Oni mě zatkli. Ptal jsem se, co se děje. Řekli, že vědí, že jsem tady, a jestli jsem si nepřijel vyřídit účty,“ uvádí. Františka Poláka nakonec pustili a varovali ho, aby si případnou mstu rozmyslel.

Po roce se vydal do Jičína znovu s kamarádem a situace se opakovala. Opět jej zastavili policisté a chtěli znát důvod jeho návštěvy. Opět ho upozornili, aby přehodnotil své plány, pokud sem přijel kvůli své minulosti. „Nevím jak, nevím kdo, nevím. Ale jakmile jsem opustil chomutovský okres, tak o mně věděli, že někam jedu. Tak jsem to vzdal,“ říká Polák. 

V devadesátých letech si František Polák spolu s manželkou otevřel večerku na sídlišti v Jirkově. Provozoval ji úspěšně 22 let. V červenci 2021 si užíval zaslouženého důchodu.