Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Polák (* 1947)

• narodil se 27. listopadu 1947 v Jaroměři

• základní školu vychodil v Jaroměři

• strojírenskou průmyslovku začal studovat v Novém Městě nad Metují

• kvůli dlouhým vlasům průmyslovku dokončil v Hradci Králové

• v šedesátých letech hrál se skupinou Hells Angels, byl kapelníkem

• od roku 1966 pracoval jako civilní zaměstnanec ve vojenském útvaru 1117 v Josefově

• roku 1968 chodil diskutovat s polskými vojáky o okupaci

• začátkem osmdesátých let emigroval jeho švagr do Švýcarska, po půl roce se vrátil

• od roku 1983 do roku 1986 na něho vojenská kontrarozvědka vedla svazek jako na agenta

• roku 1989 fotografoval generální stávku v Hradci Králové

• roku 1993 odešel do soukromé sféry

• od roku 1982 pracoval na fotokronice města Jaroměře

• roku 2022 žil v Jaroměři

Bigbítová kapela Hells Angels z Jaroměře měla zrovna koncert, když do sálu vstoupilo pár mužů v kožených kabátech a kloboucích. Muzikanti přestali hrát a muži požádali kapelníka Jindřicha Poláka, aby s nimi šel do zákulisí. „Otevřeli tam přede mnou časopis 100+1, kde jsem četl, že Hells Angels je organizace v Americe, že vyznávají fašistické symboly, strojí se do koženého oblečení, jezdí na motorkách – a režimu se to nepozdávalo,“ vzpomíná pamětník. Článek si pak přečetli i ostatní členové kapely a dohodli se, že se tedy budou jmenovat pouze Angels, aby mohli bez problémů vystupovat dál. Incident se odehrál v šedesátých letech a po roce 1968, kdy už anglické názvy nebyly možné, stali se z nich Andělé.

Začátkem osmdesátých let emigroval z dovolené v Jugoslávii pamětníkův švagr. Pracoval tehdy jako civilní zaměstnanec u vojenského útvaru v Josefově. „Okamžitě jsem dostal od vojáků předvolání. Politruk, kontráš, náčelník. Zpovídali mě, co o tom vím,“ svěřuje se s nepříjemným zážitkem. Musel podepsat, že pokud ho švagr jakýmkoliv způsobem znovu kontaktuje, bude vše hlásit. Švagr se po půl roce vrátil domů, za pamětníkem ale od té doby chodil Jan Vašata z vojenské kontrarozvědky. „Švagr už byl tady, ale on plynule navázal, jestli jsem si něčeho nevšiml v Jaroměři a Josefově,“ uvádí Jindřich Polák.

Vojenská kontrarozvědka ho vedla jako agenta. Tvrdí však, že neměl žádné informace, které by jí mohl předávat.

U babičky na horách se cítil nejlíp

Jindřich Polák se narodil 27. listopadu 1947 doma v ulici Na Vinicích v Jaroměři a měl dvě starší sestry. Tatínek Jindřich Polák se vyučil elektrikářem a později pracoval jako podnikový energetik. Maminka Vlasta Vávrová byla švadlenou a spoustu let prodávala v drogerii. Tatínek se stal členem KSČ. Jeho děti si to později vysvětlovaly tím, že pocházel z chudých poměrů a ve straně viděl lepší budoucnost. Oba rodiče patřili mezi členy Sokola, tatínek dělal atletiku a maminka zpívala a zkoušela hrát divadlo.

Pamětník měl krásné vzpomínky na prarodiče z maminčiny strany Josefa a Aloisii Vávrovy, kteří po druhé světové válce odešli v rámci osídlování pohraničí do volné chalupy ve Velké Úpě v Krkonoších. Trávil u nich prázdniny, měl tam partu kamarádů a v zimě k nim jezdil lyžovat. Dědeček byl legionář a uměl poutavě vyprávět, jak se plavil na lodi America z Vladivostoku do Terstu.

Učitelům se nelíbily jeho dlouhé vlasy

Rodiče se několikrát stěhovali, ale s dětstvím měl Jindřich Polák spojený především dům v Bavlnářské ulici blízko podniku Čerych (později Lina, a ještě později Tiba), ve kterém pracoval tatínek. V lesíku na konci ulice jezdil s kamarády na kolech a hrál fotbal. Základní školu vychodil v Jaroměři a s učením neměl problémy. V jedenácti letech prodělal těžkou spálu, po které špatně dýchal. Nakonec mu pomohl pobyt v lázních Luhačovice a mohl konečně zkusit fotbal, který ho lákal. Začal hrát rovnou za dorost pro Jiskru Jaroměř a u fotbalu zůstal až do vážného zranění kolene v osmdesátých letech. Hrál také hokej a nohejbal.

Po základní škole pokračoval na strojnické průmyslovce v Novém Městě nad Metují. „To už jsem začal hrát bigbít, přišly dlouhé vlasy a byly tam určité neshody,“ říká. V polovině třetího ročníku odešel a školu dokončil v Hradci Králové. Maturoval až později při zaměstnání v roce 1971.

Nutili nám dederonové košile

Jindřich Polák měl rád hudbu a stal se členem první bigbítové kapely v Jaroměři, která se po vystřídání několika názvů jmenovala Hells Angels. Hrál na klavír, zpíval a působil jako kapelník. Vystupovat s kapelou v době socialismu mělo ovšem svá pravidla. Byla sice šedesátá léta, kdy se poměry uvolňovaly, stát si přesto držel nad veřejným vystupováním kontrolu. Nebyli to sami muzikanti, kteří rozhodovali, zda budou moci oficiálně vystupovat a kolik peněz za své hraní dostanou.

„Z kulturního střediska v Náchodě jsem dostal přihlášku, kterou bylo radno akceptovat, tedy vyplnit a odeslat,“ vzpomíná pamětník. Kapela musela sepsat seznam skladeb z repertoáru, předstoupit před komisi a tři vybrané písně zahrát. Komise pak rozhodla, kolik procent ze zisku z koncertu kapele připadne. Přitom záleželo i na jejím složení. „Když tam bylo víc dechovkářů, tak ti neradi viděli rousňáky a kytary,“ vypráví Jindřich Polák. Kdo chtěl vystupovat, musel popsanou proceduru absolvovat každý rok. Hells Angels začínali vystupováním za pivo a párek, postupně se ale vypracovali ke sto procentům ze zisku za vystoupení. Hráli převzatý repertoár například od kapely Deep Purple, The Hollies nebo Cream.

Domovskou scénou kapely byl jaroměřský Nároďák, ZK Mír, a na koncerty jezdili i lidé z širokého okolí. „Tři čtvrtě hodiny před začátkem se stály fronty, aby se člověk mohl dostat dovnitř,“ vzpomíná pamětník. Založili Klub mladých, v rámci kterého se konaly doprovodné programy, jako např. beseda s horolezcem nebo vyšívání. Občas museli řešit i problémy s oblečením: „Závodní klub Mír nás nutil do dederonových košil a kluci s kytarami odmítali hrát, protože se jim košile od kytarového pásku za krkem ničila,“ vysvětluje pamětník.

Jindy zase museli platit ze svého vybavení, které fanoušci při koncertě zničili. Jindřich Polák od roku 1976 spolupracoval se skupinou Katakomby 74. Seznámili se s dýdžejem Antonínem Nevímem a pořádali komponované večery, kde se střídala živá a reprodukovaná hudba.

Projížděl město se státní vlaječkou na motorce

Roku 1966 nastoupil Jindřich Polák k vojenskému útvaru 1117 v Josefově, kde pracoval jako civilní zaměstnanec nejprve ve skladu a od roku 1970 v oddělení zásobování. Jednalo se o jakýsi velký armádní opravárenský závod. Nabízeli mu vstup do KSČ, ale odmítl s výmluvou, že ještě není dost zralý na takový krok.

Osudného 21. srpna 1968, kdy Československo přepadla a okupovala vojska Varšavské smlouvy, byl v práci a ze skladu viděl tanky stojící na silnici z Josefova na Nový Ples. Jeho nadřízený mu dovolil odjet na motorce zkontrolovat domů rodiče. Při té příležitosti si připnul na motocykl vlaječku a projel Jaroměř. Na Husově ulici viděl polské tanky, které se táhly směrem na Náchod až ke hřbitovu.

„Pak jsme se tam chodili odpoledne podívat, někdo po škole, někdo po práci. Viděli jsme válečnou výzbroj na vlastní oči,“ vypráví pamětník. Dal si s vojáky cigaretu a diskutoval o tom, jestli by byli schopni na lidi střílet. Vzpomněl si také, že jaroměřští představitelé vojákům odmítli poskytnout vodu a oni proto chodili k pumpě na hřbitov.

Zaměstnance trápili ideovou výchovou

Jindřich Polák si vybavil, že u útvaru během okupace někdo točil sirénou. Posléze nastalo vyšetřování a dotyčného člověka vyhodili. Stejně dopadl jiný zaměstnanec, který v práci přepisoval prohlášení Dva tisíce slov: „Vyndali válec na psacím stroji a odečetli to z něho podle písmen a úhozů,“ popisuje. Potom přišly prověrky, které se týkaly vojáků a straníků, jeho samotného k žádné prověrce nepozvali. Zato musel začít chodit na ideovou výchovu. „Trápili tam i uklízečky. Ženská, která znala vodu, hadr, kbelík a koště, dostala ukazovátko a měla na mapě ukázat, kde probíhal osvobozenecký boj v Biafře,“ vypráví.

V březnu 1969 sledoval pamětník druhý hokejový zápas mezi Československem a Sovětským svazem na mistrovství světa s kamarády v domku pod Josefovem. Když československý tým vyhrál, vydali se v euforii do ulic Josefova, kde už jezdila a troubila auta a lidé postávali venku. Jindřich Polák vzpomíná: „Vjel tam ruský džíp, nemohl pokračovat a zastavil na křižovatce. Lidé mu prořezali pneumatiky, a dokonce se pokoušeli auto postavit na chodník.“

Pro materiál jel hasicím vozem

Práce pro armádu s sebou přinášela spoustu absurdních situací. Jako civilní zaměstnanec objednával díly a součástky na armádní vozidla. Když bylo potřeba telefonovat například do Prahy, musel z útvaru dojít asi kilometr do jiné kanceláře pro žádanku, kterou vyplnil, vrátit se zpět a teprve potom volat. Často se spojení přerušilo a on musel jít pro novou žádanku, aby mohl zkusit číslo vytočit znovu.

„V nějakých letech byl zase problém s pohonnými hmotami, s benzínem, tak jsem jezdil pro materiál vlakem nebo autobusem. Musel jsem jet na místo třeba dvakrát, protože jsem to nepobral,“ popisuje Jindřich Polák, jak dopravoval objednané zboží pro armádu. Každé vozidlo mívalo přidělené určité množství paliva a stávalo se, že když auto potřeboval na dopravu materiálu, bylo už palivo vyčerpané. „Jednou jsem jel pro brzdovratné zařízení pro kanóny do Červeného Kostelce hasicím autem,“ vypráví. Kabinu pro řidiče zaplnil krabicemi, zbytek přivázal zvenku na vůz provázkem, který musel koupit.

Vojenská kontrarozvědka ho vedla jako agenta

Pamětníkův švagr se v roce 1980 na dovolené v Jugoslávii rozhodl utéct do Švýcarska. Jindřich Polák se svěřuje s pocity při výslechu v práci, ke kterému ho poté předvolali: „Máte obavy, ne, že ne. A to jsem byl z kapely celkem světem protřelý. Ale jde o práci, o peníze, máte děti.“ Skutečnost, že za ním pak chodil kontrarozvědčík Jan Vašata, mu nebyla příjemná. „Lidi si museli všimnout, že mě kontaktuje na ulici nebo v útvaru při práci, přišel do kanceláře nebo do skladu. Určitě to každý pochopí, je to, jako byste se měl bavit s katem. Každý z něho má spíš obavy než dobrý pocit,“ podotýká.

Pamětník si vybavil, že se Jan Vašata vyptával na Jugoslávce, který se začátkem osmdesátých let pohyboval v Josefově v západním sportovním autě a kterého zřejmě podezřívali ze špionáže. Jindřich Polák s ním přišel do kontaktu díky fotbalu, který v té době trénoval v Josefově, a zmíněný Jugoslávec si s nimi někdy chodil zahrát. Někdo ho prý zahlédl v okolí Nového Plesu, kde se nacházel muniční sklad s raketami. „V životě jsem se ho na to neptal a po fotbale v hospodě mluvíte o jiných věcech,“ říká pamětník.

Tvrdí, že neměl žádné informace, které by mohl Janu Vašatovi předávat. Nevybavil si ani, že by podepsal nějaký dokument o spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou. Existuje nicméně svazek s podepsaným prohlášením o spolupráci, ve kterém je uveden jako agent.

Zajímavý podle svazku byl právě proto, že by mohl při fotbale získat informace o Jugoslávci Borjanovičovi, případně i o dalších lidech. Ve svazku se také tvrdí, že ho využívali k průběžným prověrkám nositelů státního tajemství a že pamětník emigraci svého švagra vedoucímu v práci ohlásil sám v roce 1980.

Jan Vašata spolupráci po třech letech ukončil. Uvedl, že nedošlo k trestnímu postihu žádné osoby na základě zpráv předaných Jindřichem Polákem, že neodevzdával žádné písemné zprávy a nikdy nedostal peněžitou odměnu. Navíc se už kvůli vážnému zranění kolene nepohyboval ve fotbalovém prostředí a Jugoslávec Borjanovič přestal do Jaroměře jezdit. Pamětník se o existenci svazku dozvěděl až po roce 1989.

U vojáků se protestovat báli

V roce 1989, kdy se hroutil komunistický režim, měl Jindřich Polák problémy s imunitou po opakovaných operacích kolene. Sedmadvacátého listopadu, kdy byla sametová revoluce na svém vrcholu, jel zrovna na kontrolu k lékaři do Hradce Králové a neplánovaně se stal svědkem generální stávky. V té době už fotil a fotoaparát nosil pořád u sebe. „Viděl jsem plakáty Občanského fóra ve výlohách, začali se houfovat lidi a šli na Velké náměstí,“ vzpomíná. Přidal se a fotografoval. Protestů se ale jinak neúčastnil také kvůli obavám, které souvisely s prací ve vojenském prostředí. „Tam to bylo utažený, tam jste nemohl nic. Pokud byste někde něco organizoval, měl byste problém,“ dodává.

Po sametové revoluci se stal vedoucím oddělení zásobování a po pár letech odešel do soukromé sféry. V roce 1970 se oženil a měl dvě dcery, Petru a Andreu. Od zranění kolene v roce 1982 se nemohl věnovat milovanému sportu a našel si nového koníčka. Začal pracovat na fotokronice Jaroměře, fotografovat a zaznamenávat různé události, stavby a změny.

V roce 2022 měl na každý den naplánovanou vyjížďku s cílem zdokumentovat například rekonstrukci nádraží nebo kamenný kříž v krajině. Vytvořil publikaci Jaroměř ve starých pohlednicích a fotografiích nebo průvodce Jaroměř-Josefov. Spolupracoval s jaroměřským Zpravodajem a také  s historikem PhDr. Jiřím Uhlířem. V roce 2022 žil s manželkou v Jaroměři.