Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Poláková (* 1956)

• narozena 26. listopadu 1956 v Chebu

• od roku 1966 se s rodinou opakovaně stěhovali

• maturovala roku 1976 v Písku a působila zde v pionýrském oddílu

• začátkem 80. let se v Ledči nad Sázavou podílela na organizaci folkových koncertů

• v letech 1984 až 1988 připravovala dramaturgii hudebního festivalu Folková Lipnice (Písní za mír)

• spolu s manželem v létě 1988 pozvali Václava Havla na Folkovou Lipnici

• od roku 1988 pracovala pro hudební vydavatelství Panton

• od roku 1991 až do současnosti vede produkční společnost Film & Sociologie

Od roku 1984 vedla dramaturgii hudebního festivalu Folková Lipnice, který pořádala organizace svazáků. Na festival dodnes vzpomínají tisícovky návštěvníků, zejména pak na veřejné vystoupení disidenta Václava Havla z roku 1988. Na pódium lipnického letního amfiteátru ho vyzval konferenciér Jan Rejžek, s čímž souhlasila i dramaturgyně Jarmila Poláková.

Havlovo vystoupení se stalo prvním signálem politických změn, které později nastaly. Pro okresní komunistické představitele včetně pracovníků oddělení Státní bezpečnosti v Havlíčkově Brodě to znamenalo především obrovský průšvih. Báli se o své funkce a rovněž následků, které z Havlova zjevení se na veřejnosti mohou jejich nadřazené struktury komunistického aparátu vyvodit. Celou událost tak nejvíce odnesl organizátor festivalu a vedoucí Klubu mládeže Osma Jan Hammer, který se po výsleších na Státní bezpečnosti psychicky zhroutil a s následky nemoci se léčí dodnes.

„Celé si to odskákal Honza. Je mi to líto, že to takhle odnesl. Ten tlak estébáků... sama bych něco takového hodila za hlavu, ale já jsem v té době byla lehkomyslná. Honza takovou povahu ale neměl a já z toho mám dodneška výčitky,“ svěřuje se Jarmila Poláková.

Z Osoblažska na opačnou stranu země

Jarmila Poláková se narodila 26. listopadu 1956 a prvních deset let radostného dětství prožila v Chebu. Její rodiče sem přišli z Osoblažska, kam odešli pracovat po druhé světové válce po absolvování vysokoškolských studií. Oběma zemědělským inženýrům na Moravě nezbývalo nic jiného než přivyknout hospodářským pracím. Do osoblažské periferie navíc odcházeli pracovat alkoholici nebo recidivisti, kteří měli zakázaný pobyt v Ostravě. „Maminka vzpomínala na to, že když byla výplata, tak věděla, že půlka zaměstnanců nepřijde do práce. Oba dva rodiče byli městští lidi a naučili se tu dojit krávy i zacházet s koňmi, protože jediným dopravním prostředkem tu byla dvoukolka za koněm,“ vypráví Jarmila Poláková.

Později, když Jarmilina starší sestra Helena měla nastoupit do školy, nastaly potíže s dojížděním, a proto si vybrali jednodušší život ve městě a odstěhovali se na opačnou stranu země, do Chebu.

Bydleli přímo ve středu města v historickém domě se zahradou a s výhledem na náměstí. Oba dva její rodiče pracovali v podniku, jenž mapoval půdní povrch, avšak činnost podniku byla v roce 1966 zastavena a rodiče se znovu rozhodli pro život na venkově.

Jarmilini rodiče Josef Polák a Jarmila Klabanová se nenechali nikdy sezdat. Manželský svazek totiž považovali za pouhý právní akt, který není pro společný život ničím zásadním. Co však nebrali na lehkou váhu, bylo členství v Komunistické straně Československa, kam vstoupili ještě v roce 1945.

Příchod do Posázaví a proměna v dramaturgyni

Další rok žili ve vesnici na Královédvorsku, ale nadobro se ustálili až v jižních Čech - nejprve na státním statku Koloredov nedaleko Nevězic a později v Písku, kde Jarmila Poláková v roce 1976 odmaturovala. Během střední průmyslové školy se podílela na činnosti tamního pionýrského oddílu, kam dojížděla ještě v době, kdy od roku 1977 studovala na Českém vysokém učení technickém v Praze.

V rámci vysokoškolského stipendia, nabízeného národním podnikem KOVOFINIŠ v Ledči nad Sázavou, se Jarmila Poláková přesunula do posázavského městečka na Vysočině. Závod nabízel vysokoškolákům výhodné podmínky v zaměstnání, ke kterému náležel i byt, což do závodu přilákalo poměrně značný příval mladých vysokoškoláků. „Tehdy sem přišla spousta mladých lidí, kteří na vysoké škole chodili do všech těch hudebních klubů, kde zažili folkové písničkáře Lutku, Mertu nebo Hutku. A následkem toho pak v Ledči založili filmový klub, díky němuž se promítaly filmy, které tehdy jinak nebyly v distribuci,“ vzpomíná Jarmila Poláková na začátky filmového klubu, který spadal pod podnikovou organizaci Socialistického svazu mládeže.

Začlenila se do kolektivu a do Ledče nad Sázavou postupně zvali folkové písničkáře i kapely. Na koncerty, které podléhaly schvalovacímu řízení, ale přicházelo poměrně málo místních, jen na vystoupení Vladimíra Merty zaplnili místní kino spíše fanoušci z Prahy či sousedních měst. Nezájem o folkové koncerty ale měl nakonec své světlé východisko. ,,Jirka Choun přišel s nápadem: Pojďme udělat velký festival, na který přijede víc lidí, vybereme vyšší vstupné a budeme mít peníze na provoz klubu během roku, kdy Pražáci nemohou přijet,“ vzpomíná Jarmila Poláková na vznik Folkové Lipnice.

Pak už jsme předem vyřazovali texty, které se zdály jen trochu problematické

Folkový hudební festival probíhal v letech 1984 až 1988. Vždy v září se letní amfiteátr pod hradem Lipnice nad Sázavou zaplnil tisícovkami hudebních nadšenců, tehdy tuzemský folk zažíval svůj zlatý věk. V textech písní často zaznívala závažná témata, která si získala příliv nových posluchačů, což ale mělo i své stinné stránky.

Oficiální název festivalu zněl „Písní za mír“ a pořadatelé jej používali zejména pro jednání s oficiálními schvalovacími složkami, kterými byl v tomto případě Odbor kultury Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě (ONV HB). Ten rozhodoval o povolovacím řízení a pořadatelům ve svých vyjádřeních jasně určoval, kdo z interpretů smí či nesmí vystoupit, případně s jakými písněmi. „Pak už jsme předem vyřazovali všechny texty, které se nám zdály jen trochu problematické. Pamatuji si, jak mi paní na odboru kultury říkala, ať jí vysvětlím, co Vladimír Merta myslí slovy ‚,cínový vojáček‘,“ směje se bývalá dramaturgyně folkového festivalu Jarmila Poláková.

Po skončení prvního ročníku Folkové Lipnice, kde například vystupoval písničkář Jaromír Nohavica, se na kádrové oddělení podniku KOVOFINIŠ dostavili příslušníci Státní bezpečnosti, kam si nechali přivolat Jarmilu Polákovou. Obzvláště je zajímalo její napojení na ostravské písničkáře a prostředí kolem Milana Kaplana, organizátora ostravského hudebního festivalu Folkový kolotoč.

V příštím roce pak Odbor kultury sice vyjádřil svůj souhlas s konáním druhého ročníku festivalu „Písní za mír“, ale rovněž zamítl vystoupení Jaromíra Nohavici nebo Petra Lutky a u hraní Vladimíra Merty se dožadoval, že texty písní budou konfrontovány před jeho vystoupením. (Celé znění viz. Dodatečné materiály: Povolovací řízení - Okresní národní výbor Havlíčkův Brod, odbor kultury).

Nebudu-li mít jiné disidentské povinnosti, přijedu

Na seancích u novináře a zakladatele Sekce mladé hudby při tehdejším Svazu hudebníků Ladislava Zajíčka se poznala se svým budoucím mužem Vladimírem Hanzelem, se kterým se v létě 1988 vydali na koncert Bruce Springsteena do Německé demokratické republiky. Na své cestě ještě zajeli za Václavem Havlem na Hrádeček „Zazvonili jsme a řekli, že organizujeme Folkovou Lipnici a bylo by fajn, kdyby na festival přijel. [..] Václav Havel tenkrát souhlasil a řekl: ,Nebudu-li mít jiné disidentské povinnosti, přijedu!‘ A já mu řekla, že mu do schránky před konáním festivalu hodím přívěšek ve tvaru kytary, která při vstupu do areálu posloužila jako vstupenka,“ vysvětluje Jarmila Poláková.

Václava Havla jsem zvala jako diváka a posluchače

Bez dalšího ohlášení tak v září 1988 prošel Václav Havel branou letního amfiteátru v Lipnici nad Sázavou. „Vůbec nikdo si nevšiml, že Václav Havel přijel na velkou kulturní akci. Přijel svým autem a zaparkoval ho. Nic jsme nemuseli tajit, vždyť naše práce byla organizovat festival a práce estébáků, že si ho mají hlídat. A navíc, když jsem ho na Lipnici zvala, nenapadlo mě, že by tam veřejně vystoupil a promluvil. Zvala jsem ho jako diváka a posluchače, ale jeho vystoupení bylo kouzlo okamžiku.“

S nápadem vyzvat disidenta Václava Havla na podium však přišel konferenciér Jan Rejžek. Dále vypráví Jarmila Poláková: „Když za mnou Jan Rejžek přišel a řekl, že by o přestávce, kdy zve lidi na podium, vystoupil Václav Havel, odpověděla jsem mu, že proč ne?! Svědkem toho byl i skladatel Petr Skoumal, kterého jsem se zeptala: ,Pane Skoumale, vy jste rozumný člověk, co byste řekl na to, že by tu vystoupil Václav Havel a něco krátkého pronesl?‘ ‚Někdy to začít přece musí.‘ odpověděl mi Skoumal.“

Po vystoupení Havla se přede mnou zhroutil estébák

Václav Havel naposledy veřejně vystoupil v roce 1969. Nyní, po 19 letech mlčení, tak mohl zčistajasna promluvit zhruba před pěti tisícovkou návštěvníků Folkové Lipnice. K davu však nevznesl žádná provokativní prohlášení a v podstatě jen neškodně odpověděl na otázku moderátora Jana Rejžka, jak se na festivalu cítí.

Podle Jarmily Polákové mohl jen málokdo z přítomných návštěvníků tušit, kdo na pódiu skutečně stojí. Aby reakci návštěvníků měla z první ruky, přešla si přímo před pódium a čekala, co bude následovat. „Řekl něco naprosto neškodného, ale lidi nevěřili vlastním uším. Poznali ho jen podle hlasu. Když slezl z pódia, lidi za ním chodili a nechávali si podepisovat občanské průkazy, peníze nebo vstupenky,“ upřesňuje pamětnice a popisuje pak paniku jednoho z příslušníků okresního oddělení Státní bezpečnosti, Viktora Púčaly.

„Ano, byl to on, který se mi po vystoupení Václava Havla na Folkové Lipnici úplně zhroutil. Snažila jsem se mu tam vysvětlit, že přece nic tak hrozného nezaznělo. ,To je ale přece jedno! Prostě tu vystoupil Václav Havel!‘ a vyprávěl mi o tom, že je jen vyučený strojvůdce a že u toho měl zůstat...že ho teď ho bude čekat šílený průšvih,“ vypráví Jarmila Poláková.

Že si to Honza odskákal si vyčítám dodneška

Jak se dnes po desítkách letech svěřuje, neuvědomovala si, jaké následky může vystoupení disidenta Havla způsobit. Hudební festival na Lipnici totiž v roce 1988 zaštiťoval Klub mládeže Osma v Havlíčkově Brodě. Za veškeré dění na festivale, tedy i Havlovo vystoupení, osobně zodpovídal vedoucí mládežnického klubu Jan Hammer, který kvůli pořádání folkového festivalu vstoupil do řad KSČ. Už hned druhého dne ráno po festivalu se měl dostavit na služebnu okresního oddělení Státní bezpečnosti v Havlíčkově Brodě.

Série výslechů v něm vyvolaly strach o svou budoucnost i o existenci rodiny. Po nátlaku vyšetřovatelů StB se psychicky zhroutil a byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, neboť tato psychická zátěž dala impuls ke spuštění duševního onemocnění, s jehož následky se potýká Hammer dodnes. „Celé si to odskákal Honza. Je mi to líto, že to takhle odnesl. Ten tlak estébáků... sama bych něco takového hodila za hlavu, ale já jsem v té době byla lehkomyslná. Honza takovou povahu ale neměl a já z toho mám dodneška výčitky,“ svěřuje se Jarmila Poláková.

„Mluvila jsem o onemocnění s lékařkou z psychiatrické léčebny v Havlíčkově Brodě. V podstatě stres byl spouštěčem nemoci, která v něm dřímala a mohla se projevit při jiném stresu, který v životě zažil. Člověk ale může zažít život bez většího stresu a nemoc se neobjeví, nemusí se projevit všechny neduhy, které v nás dřímou. Honza je ale nemocný dodnes a spouštěcí mechanismus nemoci byla akce, které jsem já dala podnět,“ vrací se k událostem dramaturgyně Folkové Lipnice.

Jana Hammera v Havlíčkově Brodě pak několikrát navštívila a po roce 1990, kdy její muž působil jako tajemník prezidenta republiky Václava Havla, opakovaně ho zvala na 28. října na Pražský hrad. „Přijel až na poslední rok, což mi bylo docela líto, a dokonce mi říkal, že asi dvakrát do Prahy přijel, ale vždycky zůstal jen na hlavním nádraží.“

Obavy z porevolučního lynče

Ale ještě dřív, než se v Československu komunistický režim zhroutil, během roku 1989 se Jarmila Poláková účastnila několika protirežimních demonstrací v Praze. Na jedné z nich ji příslušník Pohotovostního pluku VB udeřil pendrekem tak silně, že se sesypala k zemi a nedokázala se postavit zpátky na vlastní nohy.

Silné napětí prožívala zejména po listopadových událostech na Národní třídě. Měla vážné obavy a strach, aby se sametová revoluce neproměnila v krveprolití a nikdo nepřišel o život. „Že nenastal veřejný lynč bylo sílou osobnosti Václava Havla a za to jsem mu nesmírně vděčná,“ vypráví Jarmila Poláková. „Je to podobné, jako když se odhalují poválečné pogromy na úplně obyčejné Němce. To jsou veřejné lynče, kdy se dav nedá zastavit. A to bylo skvělé, že se u nás po listopadu 1989 nestalo. A já jsem z tohohle strach měla. Měla jsem radost i obavu, aby se něco takového nezvrhlo.“

V té době už Jarmila Poláková pracovala v propagaci hudebního vydavatelství Panton v Praze a po vypršení smlouvy byla požádána těmi, kteří věděli, že je schopna věci zorganizovat, Alenou Müllerovou a Helenou Třeštíkovou, aby pomohla založit nadaci na dokumentární filmy. Následně tak od roku 1991 až do současnosti vede produkční společnost Film & Sociologie, která vznikla na popud myšlenky reflexe společnosti, jež má být i určitou vizuální pamětí národa.

V roce 1992 začala jako producentka spolupracovat s Pavlem Kouteckým a podílela se tak například na časosběrném dokumentu Občan Havel.