Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Poláková (* 1949)

• narozena 18. dubna 1949 v Praze

• maturovala v roce 1968 na zemědělské škole v Brandýse na Labem

• nesouhlasila s okupací v roce 1968 a účastnila se protestních akcí

• v letech normalizace žila na Vysočině, později v Praze

• v letech 1988 a 1989 se účastnila protirežimních demonstrací

• 17. listopadu zažila policejní masakr na Národní třídě

• po revoluci se stala tajemnicí v Křesťanskodemokratické straně

• působila jako personalistka na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu

Loktem do obličeje dostala Jaroslava Poláková od příslušníka Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti na Národní třídě. Policista v helmě na ni 17. listopadu 1989 řval: „Ty svině, já tě zabiju.“

Žena, která mohla být ve 40 letech maminkou brutálně zasahujícího policisty, unikla z jeho dosahu. A z epicentra masakru vyvedla vyděšeného kluka. „Z jedné strany byly policejní helmičky a z druhé přijížděl obrněný vůz s radlicí. Viděla jsem, jak tam pobíhá mladý chlapec, ještě dítě. Brečel,“ vzpomíná Jaroslava. „Tak si říkám, přece se musí dostat ven. Vzala jsem ho za sebe a doufala jsem, že do ženský si třeba nedovolí tolik bouchnout. A opravdu jsme policejní uličkou prošli.“

Potom se Jaroslava dostala z Mikulandské do postranní ulice. Tam viděla červené barety, dokonale vycvičené příslušníky speciální jednotky ministerstva vnitra. „Zasahovali hrozně krutě. Bylo vidět, jak uplatňovali svoje bojové umění a kopali lidi do obličeje,“ tvrdí pamětnice.

Národní třída nebyla její první demonstrací proti totalitnímu režimu. Jako mladá holka jezdila v letech 1968 a 1969 do Prahy, kde protestovala proti okupaci Československa vojsky státy Varšavské smlouvy. Svoboda a demokracie pro ni byla vždy důležitá, proto se v letech 1988 a 1989 zapojila do protestů proti neomezené vládě KSČ.

Na demonstraci 28. října 1988 nešla z rodiny sama. Při potlačování protestů v centru Prahy dostal zásah vodním dělem i manžel. Živě si pamatuje na atmosféru, jakou mělo večerní setkání doma se syny, kteří přišli z demonstrace také mokří. Po celém bytě rozvěsili Polákovi mokré oblečení, jeden ze synů hrál na kytaru a ostatní zpívali.

Při Palachově týdnu v lednu 1989 u Polákových tak veselo nebylo. Syna odvlekli policisté 19. ledna z demonstrace na Václavském náměstí do Bartolomějské ulice, kde ho seřezali. „Přišel druhý den a dva dny nemluvil. Byl zbitý a v šoku,“ tvrdí pamětnice.

Tatínek prásknul s legitimací KSČ

Jaroslava Poláková se narodila v Praze 18. dubna 1949 a měla ještě starší sestru a bratra. Její maminka, Marie, rozená Fialová, pochází rovněž z Prahy, kam přišli její rodiče z Jižních Čech. Otec  Karel vyrůstal v pražském Radotíně. Vyučil se drogistou a oboru se věnoval do doby, než se vzepřel komunistům „Otec neprozřetelně vstoupil do KSČ. Ale měl takovou prudkou povahu a po několika týdnech, když mu došlo, o co jde, tak prásknul legitimací o stůl. A jak ho znám, ještě u toho měl určitě slovní doprovod,“ upozorňuje pamětnice.

Od té doby se Karel živil jako pomocný dělník. Vzhledem k tomu, že jeho manželka byla nemocná a pracovat nemohla, žila rodina ve skromných poměrech. Jaroslavu rodiče vychovávali k lásce k vlasti a především k víře. Tím, že spolu se svou sestrou dvojčetem chodily na náboženství, se od jiných dětí odlišovaly. „Spolužáci nám říkali kostelní myši, protože paní učitelka nás před ostatními zesměšňovala,“ uvádí pamětnice. 

Pamětnice měla vřelý vztah k přírodě a zvířatům a proto v roce 1965 nastoupila na zemědělskou školu do Poděbrad. Po roce a půl přestoupila do Brandýsa nad Labem. V Poděbradech žila na internátu, poprvé bez přímého vlivu rodičů. Měla drobné kázeňské prohřešky a špatné známky. „Byla jsem jako utržená ze řetězu,“ říká. „Přemlouvali mě, abych šla na vysokou školu, ale rodiče už čekali, že si budu vydělávat. Navíc jsem si nedovedla představit, že bych ještě tolik let studovala.“

Ze strachu před okupanty spala se sekyrkou u hlavy

Po maturitě začala pracovat jako zootechnička v Jednotném zemědělské družstvu (JZD) Libeř v Dolních Jirčanech jižně od Prahy. Nejdříve žila v malé budce u váhy na vozy, poté se přestěhovala na statek do větší místnosti, kde rovněž bydlela úplně sama. Tady prožila obsazení Československa vojsky států Varšavské smlouvy.

Jaroslava se cítila hrozně, sovětská okupace pro ní byla naprosto nepředstavitelná a brala ji jako obrovské zklamání. Po práci jezdila do Prahy a účastnila se protestů na Václavském náměstí. Večer se vracela posledním autobusem zpátky na statek.

Vzpomíná, jak byly v prvních dnech okupace zavřené obchody. Vzala proto do tašky několik slepic, které na statku chovali, a jela domů, aby měla rodina nějaké maso. Otec s budoucím manželem jí šli naproti. Po cestě jim zastavilo auto a svezlo je do Prahy. Před hlavním městem je ovšem zastavili sovětští vojáci a pod namířenými samopaly je přinutili z vozu vystoupit. „Auto prohlídli, slepice mi nesebrali a jeli jsme dál,“ vzpomíná. „Praha byla obšancovaná, sověti hlídali, aby se do ní nevozily zbraně.“

Na demonstrace proti okupaci jezdila z celé vesnice jako jediná. Ráno zajížděla traktorem pro noviny, které potom v práci dávala kolegům, aby věděli, co se po vpádu vojsk děje. S místními mladíky ohýbala cedule, aby v Psárech okupační armáda nenašla kasárna. „Sovětští vojáci se stáhli šestnáct kilometrů od Prahy a za vesnicí měli tábor. Chodili do hospody. Byla jsem mladá holka a bála jsem se, takže jsem v noci u sebe pořád měla velkou baterku a spala se sekyrkou u hlavy,“ vypráví..

Velmi silně prožívala oběť Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci. „V paměti mi utkvělo, jak jsme stáli u svatého Václava a zpívali hymnu. Lidé z projíždějící tramvaje otevřeli okýnka a zpívali s námi,“ vzpomíná Jaroslava.

Z dubna roku 1969, kdy se měnilo vedení KSČ a na místo pokrokového generálního tajemníka Alexandra Dubčeka nastoupil konzervativní a prosovětský Gustav Husák, si Jaroslava vybavuje debaty na Václavském náměstí. Dorazili tam příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří diskutující vykázali pryč. Lidé se vydali do podchodu, kde utvořili hloučky a opět se začali bavit. Zanedlouho se ze všech stran vynořili policisté i se psy a manifestaci ukončili. „Už jsem věděla, že začíná být po všem,“ podotýká pamětnice. 

Přihlásila dítě na náboženství, neměli pro něj místo ve škole

Na konci dubna se Jaroslava vdala. Po svatbě se Polákovi přesunuli na Českomoravskou vysočinu. Rodina se mnohokrát stěhovala. První syn se manželům narodil v roce 1970, druhý roku 1972 v Sousedovicích. V roce 1974 přibyla Polákovým dvojčata, rovněž kluci.

V roce 1977 se Polákovi přestěhovali do Chotěboře, kde přihlásili syna na náboženství, ale vzápětí přišel ze školy dopis, který si pamětnice dodnes pamatuje.

Stálo v něm, že její syn nemůže nastoupit do základní školy, protože jim chybí místo, a museli by snášet z půdy lavici. „Věděla jsem, o co jde a došla si do druhé školy i s dopisem,“ poznamenává pamětnice. „Pan ředitel se do něj koukl a řekl: ‚Aha, v tom něco je, že vy jste přihlásila dítě na náboženství?‘“

Nakonec chodil její syn na první školu, kde se naštěstí přes prázdniny vyměnilo vedení. V Chotěboři žili Polákovi sedm let, poté se přestěhovali do pražských Modřan, protože zemřel otec pamětnice a ona se potřebovala starat o nemocnou matku.

Při Palachově týdnu měla před očima hrozné výjevy

Přišel rok 1988, synové už byli velcí a Jaroslava se mohla znovu zapojit do boje proti totalitě a okupaci Československa Sovětskou armádou. Na Svobodné Evropě se dozvěděla o demonstraci k dvacátému výročí 21. srpna  a vypravila se na ni. Na manifestaci 28. října 1988 šla i s manželem a dostali zásah vodním dělem. Doma se poté sešli se syny, kteří byli také mokří. „Rozvěsilo se mokré oblečení, syn vzal kytaru. Zpívali jsme písničky Jaroslava Hutky a byla pěkná atmosféra. Manžel se ale dalších akcí proti totalitnímu režimu již neúčastnil,“ prozrazuje Jaroslava.

Desátého prosince roku 1988 na Den lidských práv proběhla v Praze demonstrace proti totalitě v poklidu, bez zásahu Veřejné bezpečnosti. Komunistické úřady výjimečně akci povolily, ale nesměla se konat na Václavském náměstí, tak proběhla na menším Škroupově náměstí na Žižkově. „Pamatuji si, že tam mluvil z provizorního pódia Václav Havel. Byli jsme nadšení a člověk cítil, že se ve společnosti něco hýbe,“ dodává.

V lednu 1989 při Palachově týdnu se však o klidných demonstracích mluvit nedalo. Jaroslava Poláková stála s ostatním protestujícími v horní části Václavského náměstí a proti nim vyrukovali příslušníci pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. „Udělali jsme neproniknutelnou lidskou stěnu a čekali, co bude,“ vzpomíná Jaroslava. „Rozešli se proti nám a začali řezat do lidí. Podařilo se mi utéct do Jindřišské ulice, kde se ke mě přitočil pán a říkal: ‚Rádio Detsche Welle, rychle říkejte, co se tady děje.‘ Snažila jsem se popsat, jak nás řežou – zrovna nějaký dvoumetrový příslušník vzal dívku a praštil s ní o zem. No, hrozné výjevy.“

Jaroslavy syn se 19. ledna nevrátil domů. Policisti ho z Václavského náměstí odvezli do Bartolomějské ulice, kde ho zmlátili, až necítil nohy. Po nějaké době dostal od soudu obsílku s obžalobou z přečinu. V květnu se konal proces a díky soudkyni, jež se zachovala statečně, si vyslechl mírnější trest jen za přestupek.

Jaroslava Poláková navázala v květnu 1989 kontakt se Společností za veselejší současnost.  Její členové pořádali běhy, při nichž účastníci posílali pohlednice vězněným disidentům. V této době také pamětnice rozmnožovala a distribuovala prohlášení Několik vět. 

Cesta Národní třídy se jí úplně vymazala z hlavy

Jaroslava nechyběla ani na povolené demonstraci 17. listopadu 1989.  S kamarádem se sešli na Albertově a společně nesli transparent Jan Palach – Jan Opletal. Šli spolu téměř na konci davu směřujícího na Vyšehrad. Poté, co se demonstranti vydali na Václavské náměstí, se pamětnice dostala do čela průvodu. „Pamatuji si, jak v Národním divadle byli v okýnkách herci a jak jsme jim mávali. Atmosféra byla nádherná. Když se průvod dostal na Národní třídu, tak příslušníci pohotovostního pluku v bílých helmách zatarasili cestu,“ popisuje. „Celý průvod se zastavil, sedli jsme si na zem. Ani se mi nechtělo vstávat. Říkala jsem si, že to bude asi konec.“

Poté šel dav dál, okolo pasáže Metro. „Tam se na nás policajti vrhli. Tenkrát jsem měla opravdu velkou obavu o život. Natlačili nás na sebe tak, že hlavním úkolem bylo nespadnout,“ prohlašuje pamětnice. „Někoho tam ohnuli přes popelnici a jedna helmice ho řezala. Přišla jsem k nim a chtěla tomu člověku nějak pomoci.“

Pamatuje si, jak se lidé dostali do sevření. Vrátila na Národní třídu, kde viděla už jen poházené věci a jela domů. „Ta cesta se mi tak nějak vymazala z hlavy, protože situace byla skutečně hrozná,“ upozorňuje.

Poznala, jak těžké je potrestat komunistické zločiny

V následujících dnech se komunistický režim zhroutil jako domeček z karet. Ještě v prosinci roku 1989 vznikla Křesťanskodemokratická strana (KDS) pod vedením signatáře Charty 77 Václava Bendy a pamětnice do ní vstoupila. Působila v ústředním sekretariátu a po dvou letech se stala oblastní tajemnicí pro Prahu a Střední Čechy. Postupný zánik KDS v následujících letech ji zklamal, protože cítila její velké možnosti.

Poté se rok až do její smrti starala o svoji maminku. Také dostala nabídku zaměstnání v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV), kde pracovala jako osobní asistentka Václava Bendy a poté jako personalistka. „Tam jsem se setkala s tím, jak se těžko dalo prosadit potrestání komunistických zločinů. Když jsem viděla některé spisy, tak to byla  opravdu zvěrstva – co udělali komunisté s vesnicí, jak rozehnali rodiny, co lidí zemřelo v nelidských podmínkách,“ upozorňuje Jaroslava Poláková.

Po sametové revoluci pracovala 26 let jako přísedící u soudu. V roce 2019 žila v Hořicích a měla veliký strach o demokracii v naší zemi.