Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Poláková (* 1950)

• narozena 22. ledna 1950 v Praze

• její dědeček Miloš Klika se podílel na tzv. chlebíčkové aféře

• vystudovala Střední průmyslovou školu stavební

• od roku 1971 se věnovala sokolnictví

• v roce 1979 odjela do USA, aby se věnovala umělému odchovu dravců

• uzavřela účelové manželství s Američanem

• v roce 2022 žila střídavě v Salt Lake City v Utahu a v Praze

Od dětství měla blízko přírodě a ke zvířatům. Marii Polákovou ale nikdy nenapadlo, že právě tahle záliba ji zavede až za oceán. Aby se mohla věnovat sokolnictví, vzdala se možnosti studovat vysokou školu, přestěhovala se na venkov a měla několik zaměstnání najednou. To všechno proto, aby mohla odjet do Spojených států amerických a vzdělávat se v oboru umělého odchovu dravců. Její sen se nakonec splnil a v roce 1979 odletěla do města Ithaca ve státě New York. Byla odhodlaná zůstat na Západě a věnovat se tomu, co ji baví. Když jí úřady neprodloužily vízum, nesmířila se s tím. Potřebovala získat americké občanství, a tak si začala hledat muže, který by si ji vzal.

Komunisti nám sebrali, co mohli

Marie Poláková se narodila 22. ledna 1950 v Praze do rodiny lékaře a grafičky. Její matka Viera Poláková pocházela ze smíšeného manželství Čechoslováka Miloše Kliky a Viery Stefanové, která se narodila v Kyjevě. Miloš Klika, významný pražský lékař a skaut, se podílel na tzv. chlebíčkové aféře, kdy se jeho přítel a protektorátní ministerský předseda Alois Eliáš pokusil otrávit infikovanými chlebíčky sedm kolaborantských novinářů. Miloše Kliku vyslýchalo gestapo, ale nakonec vyvázl bez trestu.[1] 

Rodina Marie Polákové vlastnila v Praze několik nemovitostí, včetně domu na Ovocném trhu, ve kterém měl dědeček ordinaci. O ty po komunistickém převratu přišli. Vilu, ve které dříve v několika bytech bydleli členové rodiny Klikových a Polákových, komunisté vyvlastnili. „Sestěhovali nás, že jsme v jednom bytě bydleli babička, strýc, rodiče, sestra a já. Ve druhém bytě bydlela teta, dědečkův bratr, jeho manželka a jejich dcera s manželem. Bylo to náročné,“ vzpomíná pamětnice. Podmínky pro žití nebyly ideální nejen kvůli tomu, že malý prostor muselo sdílet mnoho lidí, ale také proto, že stát vilu neudržoval, a tak chátrala. Nové pořádky, které totalitní režim nastolil, Polákovy silně zasáhly. „My jsme měly se sestrou nataženou autoplachtu v pokoji, protože protékal strop. Uprostřed jsme měly vaničku a tu jsme musely vylévat,“ popisuje.

V padesátých letech Polákovi velkým jměním neoplývali. Matka se nemohla věnovat své profesi a musela pracovat na podřadných místech. Ačkoliv Viera Poláková mluvila čtyřmi jazyky a měla středoškolské vzdělání, pracovala v baru jako šatnářka. Aby si přivydělala a mohla dopřát svým dětem to, co potřebují, chovala laboratorní myši a prodávala je. Otec Rembert Polák pracoval v podniku Prodejny nábytkářského průmyslu. I přese všechny překážky, které jim režim přichystal, prožívala Marie Poláková a její starší sestra Zuzana šťastné dětství. Protože jejich matka i babička uměly několik jazyků, lpěly na tom, aby se v tomto směru vzdělávaly i ony. Marie Poláková od čtyř let docházela k Angličance, která se do Československa provdala, a ta ji učila svému rodnému jazyku. Jako malá neměla Marie Poláková ráda, když po ní její matka chtěla, aby spolu mluvily anglicky. Později jí za to ovšem byla vděčná.

Vlítli sem Rusové

Po ukončení základního vzdělání nastoupila na Střední průmyslovou školu stavební. Nejspíš tehdy si uvědomila, že žije v nesvobodné zemi. „Samozřejmě jsem věděla od rodičů, že ten systém je špatný, ale jako dítě jsem si to ještě vůbec neuvědomovala. Považovala jsem to za normální,“ říká pamětnice. V patnácti letech začala závodně plavat za Tělovýchovnou jednotu Bohemians Praha. Díky sportu se mohla několikrát podívat za hranice Československa, dokonce i na Západ. Navštívila třeba Spolkovou republiku Německo, Rakousko nebo Nizozemí. Na plaveckých trénincích si našla přítele, se kterým později prožila invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Spolu jsme jezdili každý rok Vltavu. Jednadvacátého srpna jsme nasedli do lodi a najednou jsme slyšeli, že měl někdo puštěné rádio, a z toho mluvil hlas, který byl rozrušený. My jsme vůbec netušili, co to mohlo být, absolutně ne. Takže jsme se vrátili a tam seděli v domečku u řeky lidi, paní plakala. Já jsem pak plakala taky, protože nám řekli: ‚Vlítli sem Rusové a je problém.‘“

Po maturitě nastoupila do Okresního podniku bytového hospodářství (OPBH) a dohlížela na opravu fasád. Polákovi dlouho žádali o to, aby jejich vilu, která chátrala, opravili. Kdyby Marie Poláková nezačala pracovat v OPBH, zřejmě by se rekonstrukce ani po letech nedočkali. Protože měla už od dětství ráda zvířata, na počátku sedmdesátých let ji zlákalo sokolnictví. Aby se mu mohla naplno věnovat, udělala si v roce 1971 myslivecké zkoušky. Život v Praze se s novým koníčkem neslučoval, a tak se časem přestěhovala na venkovskou chalupu. Jezdila přednášet o sokolnictví a snažila se dál vzdělávat. Při četbě odborných textů narazila na článek o umělém odchovu dravců, na který se specializovali na americké univerzitě v Ithace. Metoda ji nadchla natolik, že napsala tamnímu profesorovi. Brzy od něj dostala pozvání do Spojených států amerických. Od té doby dělala všechno pro to, aby se jí podařilo vycestovat.

Musela jsem najít někoho, kdo by si mě vzal

Marie Poláková měla před sebou několik překážek, jednu z nich představovalo to, že žije v totalitním Československu. Nemohla si být jistá, jestli ji do kapitalistické země pustí. Chyběly jí také finance, které pro svou cestu potřebovala. Aby si vydělala, pracovala v místním kravíně, roznášela noviny, uklízela nebo za úplatu střílela holuby. Někdy měla i čtyři zaměstnání současně. Po čtyřech a půl letech měla dostatek peněz na to, aby si koupila letenku. Povolení od úřadů vycestovat nakonec s podivem také dostala, a tak se mohla vydat za oceán. „Když jsem v roce 1979 přijela do New Yorku, přijela jsem tam v myslivecké uniformě. Šla jsem takhle po New Yorku, měla jsem jít k matčině spolužačce, která tam žila, lidí jsem se ptala na adresu, ale nikdo se nechtěl zastavit, protože si mysleli, že jsem střelená,“ vypráví pamětnice. Ačkoliv západní země párkrát navštívila jako závodní plavkyně, Spojené státy pro ni byly něčím jiným. Jak sama říká, tehdy se jí otevřel úplně nový svět plný možností.

Nějakou dobu strávila na Cornellově univerzitě v Ithace, kde se mohla věnovat dravcům. Zanedlouho dostala od tamního odborníka, profesora Toma Cadea, nabídku k ročnímu studijnímu pobytu. Marie Poláková nemusela dlouho přemýšlet, rozhodla se, že v Americe zůstane. Brzy však narazila na problém, protože na československé ambasádě ve Washingtonu jí neprodloužili vízum. Nevzdala se a snažila se najít jinou cestu. Aby získala občanství, musela by se provdat za Američana. „Sháněla jsem někoho, kdo by si mě vzal. Byla jsem na největším sokolnickém sletu v Alamose, což je ve státě Colorado. Tam bylo asi čtyři sta sokolníků...Tak jsem pronesla: ‚A kdo byste si mě vzal?‘ Z toho byla strašná legrace,“ říká. Nakonec ji její přátelé seznámili se svým známým, rozvedeným mužem, který potřeboval peníze na to, aby mohl platit alimenty, a tak s nabídkou souhlasil. „Musel přiletět do Čech a vzít si mě tady v Praze. V té době nikdo nevěděl, že to je fingovaná svatba... Kdyby nás odposlouchávali, museli jsme se v Americe na všem domluvit. Měla jsem papír, kde mi napsal jména sourozenců, kdy se narodili, jaké mají rádi barvy, jakou má on rád barvu, jak se jmenuje máma a táta. Museli jsme si to všechno připravit,“ říká pamětnice. Nikdo nepojal podezření, že jde o sňatek „na oko“, Marie Poláková se skutečně provdala a mohla se vrátit do Spojených států. Aby získala občanství, musela spolu se svým manželem žít alespoň tři roky. Chtěli předejít případným problémům, a proto si oba našli bydlení blízko sebe. „Nikdy jsme nevěděli, jestli nás někdo nepřijde zkontrolovat. Nebyla to legrace. Já bych ho mohla ohrozit, a to by si nezasloužil, nechtěla jsem mu ublížit,“ podotýká. Pro Marii Polákovou to znamenalo to, že se musela na nějakou dobu vzdát svého snu o studiu na univerzitě v Ithace. Její muž totiž bydlel ve vzdáleném Chicagu. „Pořád mi to místo drželi, byla jsem s nimi v kontaktu. Jezdila jsem s nimi na sokolnické srazy. Jenže pak celou tu odnož, která se zabývala umělým odchovem dravců, přesunuli do Colorada a pak do Idaha. Pro mě už měli jenom práci, abych chovala koroptve, kterými se dravci krmili, a to mi přišlo nedůstojné,“ popisuje pamětnice. Když uplynuly tři roky, Marie Poláková se musela smířit s tím, že její sen, kvůli kterému z Československa odjela, se nesplní.

V USA nejprve pracovala jako au pair a ošetřovatelka koní. Později si našla zaměstnání v projekční kanceláři a v pohostinství. Několikrát navštívila svoji rodinu v Československu. I v Americe se stýkala s krajany, kteří emigrovali, a sledovala dění ve své rodné zemi. Když se dozvěděla o tom, že komunistický režim padl, byla šťastná. Po revoluci se do Prahy vracela stále častěji. Tři roky žila v Německu. V září roku 2002 se provdala za emigranta Jiřího Kratochvíla. V roce 2022 žila střídavě v Salt Lake City v Utahu a v Praze.

 

[1] Miloš Klika. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2022 [cit. 2023-04-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Milo%C5%A1_Klika