Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Polakovič (* 1963)

• narodil se 6. září 1963 v Liberci

• zanedlouho se rodina přestěhovala do Staré Boleslavi

• často jezdil k babičce do Náhlova na Českolipsku

• babička byla ze smíšeného česko-německého manželství a narodila se v dnes již zaniklé sudetoněmecké vesnici Holičky

• okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy zažil na dovolené s rodiči u maďarského Balatonu

• Náhlov ležel ve vojenském prostoru Ralsko, a tak tam potkával sovětské okupanty

• vystudoval gymnázium a Vysokou školu ekonomickou v Praze

• v létě jezdil na mezinárodní budovatelské tábory, kde se potkával s vysokoškoláky ze západu

• v roce 1987 nastoupil do Podniku zahraničního obchodu IMEX

• sametovou revoluci prožil v Praze

• od 20. listopadu 1989 chodil na demonstrace na Václavském náměstí

• po roce 1989 se začal zajímat o své německé, české a slovenské předky a zmapoval jejich tragické osudy

• zkoumal historii obcí zaniklých po druhé světové válce na území Ralska

• v Náhlově založil Muzeum zaniklých Horních vsí a Muzeum vystěhovalectví do Brazílie

• potomkům sudetských Němců, kteří odjeli v 19. století do Brazílie, pomáhal najít jejich staré domovy

• v roce 2021 žil v Náhlově

Německou, českou, slovenskou i chorvatskou krev má v žilách Petr Polakovič. Jeho předci ze sudetoněmeckého rodu Hörbe žijí ke všemu v daleké Brazílii, kam odjeli z Hamburku lodí v 19. století. Také jim věnoval v Náhlově na Českolipsku Muzeum vystěhovalectví do Brazílie a Muzeum zaniklých Horních vsí.

Inženýr ekonomie se po roce 1989 pustil do pátrání po svých předcích a především u maminčiny sudetoněmecké rodinné větve narazil na tragické příběhy, spojené s druhou světovou válkou. Muži umírali za Hitlera především na východní frontě. Naopak tatínkův bratr jako Slovák bojoval proti Němcům v řadách partyzánů.

Do Mnichovské dohody žila pamětníkova maminka Vlasta spokojeně Janově Dole (německy Johannesthal) na území Sudet. V říjnu 1938 však Hitlerovo nacistické Německo obsadilo československé pohraničí a když 1. září 1939 vypukla druhá světová válka, musel narukovat Vlastin otec Wilibald Tomasch do wehrmachtu. „Měl německou národnost, zatímco matka mojí babičky Emmy Tomaschové si ponechala českou. Dědeček padl u Stalingradu v roce 1942,“ říká Petr Polakovič. „Babička pak byla sama se čtyřmi malými dětmi. Až do konce života se neprovdala a zůstala jako vdova.“

Po mrtvém muži zůstaly dopisy. Schraňuje je jeden ze tří strýců Petra Polakoviče. „Wilibald Tomasch se dostal z války párkrát domů na dovolenou,“ dodává pamětník. „Z fronty posílal dopisy, takové, jako když píše muž ženě, kterou má rád. Předával přes ni pozdravy svým dětem. Myslím, že svého posledního syna vůbec neviděl. Narodil se až po jeho smrti. Pro babičku to musela být rána. Její otec Adolf Möniger neměl k nacismu žádné sympatie. Říkal, že válka je vždycky špatná a narušila jim klidný život. Z maminčina rodu ji nepřežilo víc mužů než jen Wilibald Tomasch. Třeba muž tety Gerlindy, pilot luftwaffe, ztratil život po sestřelení nad Polskem.“

Tatínkovi předci utekli z Chorvatska před Turky

Petr Polakovič se narodil 6. září 1963 v Liberci, kde jeho otec sloužil jako důstojník v Československé lidové armádě. Tam se již v roce 1957 narodil i jeho starší bratr Pavel. Rodina se brzy po Petrově narození přestěhovala do Staré Boleslavi, kam tatínka přeložili.

„Táta pocházel z Bíňovců u Trnavy, kam přišli jeho předci asi před třemi sty lety z Chorvatska. Nejspíš odtamtud utekli před Turky,“ uvádí pamětník. Měl šťastné dětství, z čehož vybočil jeho zážitek z doby, kdy mu bylo necelých pět let. Dvacátého prvního srpna 1968 trávil s rodiči a starším bratrem dovolenou u maďarského Balatonu. Tam se dozvěděli o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

Tohle není hračičkování

„U Balatonu jsme byli s tatínkovým kolegou Jungrem, jako důstojníci dostali telegram, ať se urychleně vrátí. Cestou domů jsme se zastavili na Slovensku u babičky,“ prozrazuje Petr Polakovič. „Pamatuji si dodneška, jak se rodiče baví o okupaci v zavřeném autě, jako dítě jsem měl velký strach. Koukal jsem kolem sebe na sovětské tanky. V tátových kasárnách jsem je při armádních dnech viděl taky, ale najednou jsem cítil, že tohle není hračičkování.“

Na vpád vojsk Varšavské smlouvy doplatil velitel útvaru, kde sloužil otec Petra Polakoviče. Neotevřel bránu kasáren a nepustil do nich okupanty. „Měl pak problémy a snad si i sáhnul na život,“ poznamenává Petr Polakovič. „My jsme měli štěstí, nikdo nás neperzekvoval.“

V dětství jezdil často do Náhlova za sudetoněmeckou babičkou. Po okupaci obklopil malou vesnici vojenský prostor Ralsko, kde si Sovětská armáda vybudovala cvičiště a střelnici. Babička pracovala u Vojenských lesů a statků, vlastnila průkazku ke vstupu do vojenského prostoru, ale během ostrých střeleb nesměla ani na pole, ani do lesa.

Někteří Češi z Ralska kšeftovali s okupanty

„Když už jsem byl starší, věděl jsem, jak místní lidi kšeftují se sovětskými důstojníky s kradenou vojenskou naftou, kupovali od nich i barevné televize,“ tvrdí Petr Polakovič. „Do vojenského prostoru jsem se dostal výjimečně, ale měl jsem tam jednou ohromný zážitek. Pan Nagy, zaměstnanec Vojenských lesů a statků a traktorista, mě vzal se svými třemi dětmi do zaniklé obce Palohlavy na houby. Zpátky jsme jeli s plným valníkem hřibů, kozáků a křemeňáčů.“

Po gymnáziu přijali pamětníka na Vysokou školu ekonomickou v Praze. O prázdninách začal jezdit na mezinárodní budovatelské tábory, kde se potkával s vysokoškoláky z demokratické západní Evropy. Byly v ČSSR a se studenty na nich besedovali i vedoucí tajemníci komunistické strany z okresů, kde se tábory konaly.

„Besedovali s námi u táboráků a byly mezi nimi určité rozdíly. Některý propadl zuřivosti, když nedokázal diskuzi ukočírovat a po otázkách studentů z Holandska nebo z Belgie mu došly argumenty,“ upozorňuje Petr Polakovič. „Na druhou stranu mezi nás přišel i takový soudruh, který diskuzi vedl dobře a účastníci tábora, zvláště pak levicově orientovaní, byli docela spokojeni. Některým se líbily naše přídavky na děti nebo bezplatné zdravotnictví a další sociální vymoženosti.“

Jeho jednotka byla vysvobozením ze šikany

Po vysoké škole šel Petr Polakovič na vojnu a sloužil u provianťáků. Jeho jednotka se starala o přeškolování vojáků na kuchaře. „Pro některé byl kurz vysvobozením. Měli u nás ráj, protože jako mladí vojáci, zobáci, zažívali předtím u jiných útvarů šikanu ze strany mazáků,“ prohlašuje. „Jeden kluk k nám přišel úplně vyčerpaný, úplně na dně. Tvrdil, že musel kartáčkem na zuby drhnout podlahu. Mazáci ho buzerovali i v noci, skoro vůbec nespal.“

Po vojně přijali pamětníka do Podniku zahraničního obchodu IMEX. Dva roky před sametovou revolucí označuje za nádherné, poněvadž se v totalitním Československu uvolňovaly tuhé poměry. „Vnímal jsem závany svobody. Ale režim se bránil, můj kamarád chodil na demonstrace a vyprávěl mi, že policisté proti nim zasahovali drsně. Dostal i pendrekem,“ podotýká Petr Polakovič.

V podniku IMEX jezdil po celé republice a sháněl zboží na vývoz. Cestoval na veletrhy po socialistických zemích. Když v ČSSR kvůli poruše linky v Harmancích chyběl kriticky toaletní papír, zapojil se do jeho shánění po celé Evropě také IMEX. „Režim na nákup toaletního papíru okamžitě uvolnil valuty. Nějaký jsme nakoupili v Maďarsku, nějaký v Rakousku,“ říká Petr Polakovič.

Po 17. listopadu 1989 chodil s kolegy z práce na demonstrace na Václavské náměstí. „Náš ředitel a vedoucí obchodních skupin nám umožnili protestovat proti totalitě už od pondělí dvacátého listopadu,“ svěřuje se.

V tržním hospodářství nicméně IMEX zkrachoval, pamětník se však dál živil zahraničním obchodem v jiných firmách. Po roce 1990 se pustil do pátrání po historii své rodiny. Objevoval také pozůstatky zaniklých vsí ve vojenském prostoru Ralsko, který po roce 1989 demokratická vláda zrušila. Mezi jednu z nich patřily Holičky (německy Hultschken), kde žili předci Petra Polakoviče z maminčiny strany, Mönigerovi.

Ves předků zplanýrovaly buldozery

„Holičky, odkud pocházela moje maminka, za svobodna Tomášová, byly malebná krásná vesnice se školou, kaplí, hřbitovem. V devatenáctém století tam vznikly dva velké penziony. Mönigerovi vlastnili šest hektarů polí a dva hektary lesa. Těsně před válkou si postavili velkou stodolu,“ konstatuje pamětník. „Když armáda zabrala Ralsko po roce 1968 na vojenský prostor, Holičky i další vsi zplanýrovaly buldozery. Z naší hrobky na hřbitově nezbylo skoro nic.“

Petrova babička se musela přestěhovat do domku v Náhlově, ale na Holičky nikdy nezapomněla. Podobně jako řada bývalých sudetských Němců odsunutých po roce 1945 do Německa. Za socialismu přijížděli do Ralska hlavně ze spřátelené Německé demokratické republiky, pokud je ale při tajných výpravách do zaniklých vsí chytili sovětští vojáci, měli velké nepříjemnosti.

Jel do staré vlasti, aby si opláchl nohy

Po roce 1989 se vraceli na místa předků také lidé ze západního Německa.

„Poznal jsem různé odsunuté sudetské Němce. Některé zahořklé, ale i ty, co žádnou hořkost a křivdu necítí. Nebo jejich bolest prostě zahojil čas. Kamarádíme s odsunutými Němci, kteří sem jezdí, kteří se tady narodili, nebo se už narodili v Německu. Naše setkání jsou milá a obohacující. Chtějí se dozvědět stejně jako my o zaniklých vesnicích, jak tam žili jejich předci. Je důležité, co nám říkají na sklonku života, kdy se člověk hodně vrací ke kořenům a vzpomínkám,“ svěřuje se pamětník.

„Jako třeba Werner Friedrich z Palohlav, který nám napsal předmluvu k Muzeu zaniklých Horních vsí. Odsunuli ho do Německa ve čtrnácti letech s bratry a s maminkou, takže o tom něco víc ví. Má třeba vzpomínku na nádrže na zachycování vody v Horních vsích. Vybudovali je z pískovcových kvádrů v Palohlavech. Vždycky ho tam maminka poslala a říkala: ‚Běž na schody a umej si nohy v nádrži.‘ Když jednou za rok přijede, tak jedeme do Palohlav k nádržím. Minule už byly zarostlé, tak to nešlo, ale předminule si tam nohy opláchnul. Přijde mi, že to má smysl, než nastane ten úplně poslední okamžik, že se takhle obohatí. Že staří lidé přijdou na rodná místa a my jim k tomu pomůžeme. Že se s nimi bavíme, smějeme se.“

Vezmi si s sebou panenku. Ale jen jednu

Petr Polakovič chápe, že nenávist vůči Němcům byla po válce velká, když se vyjevilo, co za hrůzy se děly v koncentračních táborech. Na druhou stranu si uvědomuje, že nic není jen bílé nebo černé. Při vyhnání se stala příkoří a odehrávaly se smutné životní příběhy. Když se pamětník před patnácti lety vypravil za příbuznými odsunutými do Německa, vyslechl jeden z nich.

„Jedna příbuzná mi vyprávěla: ‚Tak si představ, žila jsem si jako malá holka s rodiči v Kotli u Osečné – v krásné chalupě u tisíciletých lip – a měla jsem všechno pěkné.‘ Její tatínek bojoval jako německý voják na frontě. Po válce bylo mé příbuzné asi jedenáct let. Maminka jí před odsunem do Německa jednoho dne řekla: ‚Vezmi si panenku, ale jen jednu, svoji nejoblíbenější.‘ Potom se dostali k sedlákovi do východního Německa, moc je tam ani nechtěl, protože byl naštvaný, že se musí starat o další lidi. Nějaká ztrápená žena a jedna malá holčička mu ani moc nepomohly při práci. Takové příběhy jsou pro mě vždycky hrozné.“

Jeho prastrýcové odjeli do Brazílie

V devadesátých letech 20. století se pamětník dostal služebně do Brazílie a napadlo ho zapátrat po dávných předcích z rodu Hörbe, kteří tam kdysi odjeli. Nakonec zjistil, že 5. června 1877 odpluli z Hamburku dva bratři Hörbeové, prastrýcové jeho babičky. S některými jejich potomky se spojil a ukázalo se, že je v Brazílii skoro tisíc lidí vzešlých z rodu Hörbe.

Během dalších let pomohl navázat kontakty se starou vlastí nejednomu sudetskému Němci a naopak jejich příbuzným, kteří žijí v Česku či v Německu, zprostředkoval seznámení s brazilskými větvemi rodin. „Žijí tam i předci současného ministra vnitra Jana Hamáčka,“ dodává Petr Polakovič. Jedné brazilské ženě, Elaine Johnové, pomohl najít město i dům ve Smržovce, kde její předci žili. Navíc si zažádala o české občanství a s přispěním pamětníka ho před dvěma lety obdržela.

Jsou zamilovaní do toho, že u nás našli předky

„Dalších zhruba sto lidí má upřímný zájem získat naše české občanství. V našem muzeu v Ralsku-Náhlově máme databázi asi s třemi tisíci rodinami vystěhovalců do Brazílie. Když Brazilce nebo Brazilci povíte, odkud jejich předci přišli, jsou hrozně nadšení,“ tvrdí Petr Polakovič. „Elaine se ostatním brazilským krajanům svým českým občanstvím pochlubila a sní o tom, že se jednou do Smržovky vrátí napořád. Koupí si tu dům a naučí se češtinu. Pro naši zemi nejsou Brazilci s českým občanstvím přítěžkem. Když ho dostanou, získáme v nich až fanaticky hrdé občany zamilované do toho, že našli své předky, svou identitu.“

V roce 2022 oslaví Brazílie výročí 200 let od svého vzniku, své samostatnosti. Pamětník proto v roce 2021 připravoval vydání knížky o vystěhovalectví do Brazílie v portugalštině.