Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Polášek (* 1923)

• narozen 6. listopadu 1923 v Drozdově u Zábřehu na Moravě

• serafínská škola – tzv. serafika, u řádu kapucínů v Třebíči

• 1948 vysvěcen v Praze na kněze kardinálem Josefem Beranem

• přijal církevní jméno otec Anastáz

• první odsloužená mše v obci Jedlí

• duben 1950 – Akce K, kapucínský klášter v Praze

• internován v broumovském klášteře, kde absolvoval tzv. převýchovu

• od 1950 sloužil u PTP (Šumava, Banská Bystrica, Zvolen)

• po propuštění zákaz výkonu kněžského povolání

• 1957 práce na pile v Hoštejně

• 60. léta návrat do duchovní sféry – Liberecký kraj

• od 70. let povolání kněze v Praze – kostel Nejsvětějšího srdce páně, kostel sv. Josefa, dále v Olomouci a ve Šternberku

• od 2005 na odpočinku v klášteře kapucínů na Hradčanském náměstí v Praze

Bohumil Polášek, otec Anastáz, se narodil 6. listopadu 1923 v moravském Drozdově, nedaleko Zábřehu na Moravě. Pochází z chudých poměrů, otec pracoval jako lesní dělník a maminka se v domácnosti starala o pět dětí. Pamětník měl starší sestru Aloisii, bratra Petra, dosud žijící sestru Marii a nejmladšího bratra, který zemřel ještě v dětském věku. Navštěvoval klasickou dvoutřídku, která pojala až padesát dětí. Základní škola v Drozdově dosud stojí na svém místě, na rozdíl od pamětníkova rodného domu. Rodina byla přísně katolická a všichni chodívali pravidelně do půl hodiny pěší chůzí vzdáleného kostela v Jedlé.

Uhodil do mě blesk

Půl hodiny pěší chůze opačným směrem od Drozdova měla rodina Poláškových kravky a pole, na kterém stála dřevěná bouda. V roce 1933 do ní uhodil blesk. „Bylo mi deset let, spal jsem na dřevě, maminka seděla, bratr a táta viděli přímo místo, kam blesk uhodil. Krávy spadly na zem, já jsem se probudil a začal moc plakat. Byl jsem popálený na noze a na břiše. Nikomu jinému se nic nestalo. Soused, pan Pulkrt, který se později za války stal starostou Drozdova, mě vzal k nim domů, dal mi najíst a ošetřil mě. Byl to moc hodný člověk, šikovný malíř a jako jeden z mála v našem kraji uměl německy.“

S řádem kapucínů se pamětník poprvé blíže seznámil v Třebíči, kde navštěvoval jimi vedenou školu, tzv. serafiku. Bylo to zčásti racionální a ekonomické rozhodnutí rodičů, protože například na rozdíl od jezuitů byla částka šedesát korun za měsíční studium přijatelná. „Vzpomínám, jak jsem o Velikonocích navštívil kamaráda Jaromíra Křenka na jižní Moravě u Jemnice. Byl to divný kraj, nikomu jsem nerozuměl. U nás doma, přestože to byly Sudety, nikdo německy nemluvil. Snad jen ti, co se vrátili z vojny. Pak přišla mnichovská dohoda a my byli strašně zklamáni. Válku jsem prožil v Třebíči. Pamatuju si na jednoho spolužáka, který byl u partyzánů zastřelen, a pak taky jednoho kluka, co ukradl v třebíčské továrně sukno. Jeho mladší bratr mu musel vykopat hrob a Němci ho zastřelili.“ Poblíž Drozdova Němci oběsili skupinu partyzánů. Koncem války pak táhli městem zajatí Němci. „Pochodovali ve čtyřstupech štrúdlem městem, dívali jsme se ze střechy a lidé říkali nezdravit a nevšímat si jich... hlavně nevyvolat žádné střety.“

Roku 1945 se pamětník definitivně zasvětil životu v řádu a v červnu 1948 byl vysvěcen na kněze kardinálem Josefem Beranem, který se vrátil z koncentračního tábora Dachau. „První mši jsem odsloužil v kostelíku v Jedlé, kam jsem patřil k farnosti. Vzpomínám na vesnickou slavobránu, celá vesnice šla se mnou půlhodinovou cestu do kostela.“ V rodném, zbožném kraji Bohumila Poláška lidé po únoru 1948 ničili a rozstříhávali komunistické plakáty.

Zábory klášterů a internace u PTP

Pamětník, který toho času žil mezi pražskými kapucíny, vzpomíná na duben 1950 a tzv. Akci K. „Přišel voják, nic nežádal, choval se celkem slušně. Všechny nás shromáždil do jídelny v refektáři, museli jsme mít sbalené věci. Chtěli jsme si vzít s sebou kněžská vína. Nad dva litry nám víno zabavili a popíjeli ho ve sklepě. Autobusem nás odvezli do benediktinského kláštera v Broumově. Tam se nás komunisté snažili převychovat. Každý den nás školili negramotní dělníci, kteří rozhodně nemohli nikoho nadchnout. Po takové debatě se někdy rozvířila diskuse, rebelanti byli přepraveni do Želivského kláštera, kde panoval přísnější režim.“ V Broumově pamětník zůstal několik měsíců. Po záboru klášterů byl internován u PTP a z Broumova se přes Šumavu dostal k Banské Bystrici a do Zvolena. „V Podmořanech jsme pracovali v lese, káceli nálety. Ubytovaní jsme byli v hospůdce, tam jsem byl ještě ve společnosti výlučně duchovních. Pamatuji se na srnku, která mezi náma pobíhala a měla ráda cigarety. Pak jsem se dostal do Plaveckého Podhradí u Banské Bystrice, kde jsem tři měsíce pracoval na výkopech u výcvikového vojenského letiště. Tam jsme ještě zpočátku měli povoleno sloužit mše. Když mši sloužil pétépák, kostel byl vždy narvaný k prasknutí. Když ale kázal jejich kněz, nikdo tam nebyl. Nakonec se naštvali tak, že mše zakázali pro jistotu úplně.“ Dalších asi devět měsíců pracoval Bohumil Polášek na stavbách v Banské Bystrici, v tamějších kasárnách se sloužily tajné mše. Slováci, kteří měli odjakživa k víře blízko, je v malém měřítku nechávali. „Poté jsme se dostali pod Tatry do nových kasáren, kde jsme pomáhali stavět bytovky. Bylo nás tam okolo 300 pétépáků, takový mix Cikánů, duchovních a jiných. Když nás propouštěli, neříkali jsme na shledanou, ale sbohem.“

Po propuštění v 50. letech nesměl pamětník vykonávat kněžské povolání a vrátil se do rodného kraje, kde pracoval na pile. V Hoštejně byl mezi známými lidmi. Bydlel u švagra mlynáře, nedaleko dosud žijící sestry Marie, která byla švadlenou. Často se vídal i s rodiči, kteří stále žili v sousedním Drozdově. „Měl jsem povoleno sloužit soukromé mše, vždycky se to nějak udělalo, aby se mohlo zúčastnit několik sousedů.“

Mé duchovní působení v Čechách a na Moravě

V 60. letech byl pamětníkovi umožněn návrat do duchovní správy, ale pro jistotu až do severních Čech, do Liberce. Pobýval na faře u Liberce, ve kterém tehdy bylo asi deset kostelů. V regionu strávil i rok 1968. Později mohl Bohumil Polášek přesídlit do Prahy k Nejsvětějšímu srdci páně na Vinohradech, kde zůstal čtyři roky. V době sametové revoluce sloužil při kapucínském kostele sv. Josefa na náměstí Republiky. „Ve Vatikánu jsem bohužel nebyl, ale potkal jsem v Praze papeže Jana Pavla II. Viděl jsem ho i v Polsku, když prohlašoval sto umučených Němců za svaté.“ Během svého působení žil otec Anastáz v Olomouci, Šternberku a posledních asi devět let je na odpočinku v klášteře kapucínů na Hradčanech.