Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Polášková (* 1938)

• narozena 20. března 1938 v obci Sýkorec

• tchán Alois Polášek v roce 1957 odsouzen za trestný čin násilí na veřejném činiteli k deseti měsícům vězení

• Václav Polášek v roce 1957 odsouzen za trestný čin teroru k třem letům vězení

• dobytek a pozemky zabralo JZD Lubina

• problémy s návratem pozemků po roce 1990

• dnes žije v Lubině

Pamětnice se v roce 1960 provdala za Jaromíra Poláška. Dostala se tak do rodiny těžce postižené komunistickým režimem. Otce a bratra jejího manžela, Aloise a Václava Poláškovy, v roce 1957 odsoudili k nepodmíněným trestům za napadení předsedy jednotného zemědělského družstva (JZD) Albína Bardoně. Trest měl zastrašit drobné rolníky, aby nekladli odpor při vstupu do JZD. Poznamenalo to všechny členy rodiny zvláště poté, co se několik měsíců po návratu z nápravně pracovního tábora Bytíz narodil Václavu Poláškovi postižený syn Pavel. Marie Polášková si dodnes myslí, že jeho postižení je následkem pobytu jeho otce v uranových dolech.

První potíže

Marie Polášková, dívčím příjmením Sochorová, se narodila 20. března 1938 v obci Sýkorec, která je dnes součástí města Kopřivnice. Její otec se živil jako svářeč u firmy Ringhoffer – Tatra a.s., přejmenované v roce 1946 na Tatra národní podnik. Jeho dělnický plat sotva stačil na uživení devítičlenné rodiny, a tak rodiče vlastnili ještě drůbež a krávy a k tomu si pronajímali malé pozemky. Marie Polášková vzpomíná, jak ještě v době přídělového systému, zkraje roku 1953, matce i dětem odmítli vydat přídělové lístky. „Když šla matka na obecní úřad pro potravinové lístky, byly jí vydány jen pro otce Jana jako pracujícího a bratra Jana jako učně dělnické profese a pro zbývajících šest dětí a matku jim potravinové lístky a šatenky odmítli vydat s odůvodněním, že máme polnosti a chováme dobytek pro obživu rodiny a máme z toho být živí. Moje maminka se po této události téměř zhroutila a pamatuju si dobře, jak s pláčem řekla, když oddělovala poslední potravinové lístky, že neví, jak budeme dál žít, a kdyby nás neměla ráda a nebylo nás tolik, že by nejradši skočila pod vlak. Otec, který byl tvrdý, pracovitý, ale též prchlivý, šel na obecní úřad a řekl místním mocipánům, že lístky na potraviny nám nevzal ani Hitler a oni to dokázali už po válce, a že nevlastní žádnou půdu a zvířata živíme z najaté půdy. Proto po tomto otcově tvrdém a oprávněném vystoupení byly obecním úřadem lístky opět vráceny,“ vypráví pamětnice. V ten samý rok si Marie Polášková podala přihlášku do školy pro budoucí učitele, ale jako věřící člověk prý nedostala doporučení, a tak se nakonec vyučila kuchařkou.

Odnesla to celá rodina

V roce 1960 se pamětnice provdala za Jaromíra Poláška. Znala ho již od dětských let, protože jeho rodina bydlela hned ve vedlejším Drnholci nad Lubinou (od roku 1959 pouze Lubina). Po svatbě se k nim Marie Polášková přistěhovala. Její tchán a bratr manžela měli v té době za sebou vězení za násilí na veřejném činiteli, respektive trestný čin teroru. Alois a Václav Poláškovi totiž měli 12. srpna 1957 slovní konfrontaci s předsedou JZD v Drnholci nad Lubinou a sousedem Albínem Bardoněm. „Bardoň jel na pionýru po cestě před naším barákem, kde teď sedíme. Měl za úkol založit družstvo, do něhož nechtěl nikdo vstoupit. Václav mu hodil pruty do armatury do pionýra. On zastavil. Předtím Bardoň volal do fabriky, že taťka půjde z fabriky a bude dělat za JZD, že jim všechno seberou a všichni půjdou do JZD. Samozřejmě že jim to nechtěli dát. Hádali se. On mu akorát hodil před pionýra dvoumetrové pruty. On prý spadl na řídítka a jenom se odřel. Tak mi to aspoň taťka říkal, že neměl žádné zranění, že odjel sám na pionýru. A k večeru přijeli a zatkli ho estébáci, odvezli je do Ostravy a už se nevrátili,“ vypráví pamětnice, která tento příběh často slýchávala od svého tchána, jenž se nechtěl vzdát svých dvouhektarových polností.

O tomto konfliktu se v září téhož roku zmiňoval také článek z okresních novin Rozkvět od pracovníka ONV v Novém Jičíně Rudolfa Machýčka: „...Na vítězství družstevní myšlenky v obou obcích má lví podíl předseda Bardoň. Je kupodivu, kde bral na práci čas. Pracoval v závodě (nadále už ovšem nebude a věnuje se jen družstvu), dokázal řídit družstvo tak, aby výsledky přesvědčily i ty největší pochybovače, našel si čas na návštěvy u rolníků... Tím vším na sebe soustředil nenávist nepřátel družstva. A tak jednoho dne, když jel na poli na svém pionýru, mihnula se mu kolem hlavy dvoumetrová železná tyč. Prolétla mimo, ale útočníci se svého úmyslu nevzdali. Byli dva, otec a syn, Alois a Václav Polášek. Vrhli se na předsedu JZD, kterého chtěli stůj co stůj spravit ze světa. Nu, nepodařilo se jim to. Ukázali jenom, kam až vede nenávist k družstevnímu hospodaření. Není nesnadné si domyslet spojitost vedoucí od pomluv o zadlužení JZD až k poslednímu ‚argumentu‘ – železné tyči.

Předseda Bardoň vyvázl zdráv a v obou obcích si ulehčeně oddechli, když se dozvěděli o šťastném konci surového přepadení a teď, už bez pochyb, se pustili do práce ve společném hospodaření, aby se co nejdříve vyrovnali předním družstvům nejen výměrou půdy, ale i výsledky.“

Jak píše autor tohoto článku, není nesnadné si domyslet, co následovalo. Aloise i Václava Poláškovy odsoudil Krajský soud v Ostravě 4. listopadu 1957. Václava Poláška za trestný čin teroru k odnětí svobody v trvání tří let a Aloise Poláška za trestný čin násilí na veřejném činiteli k odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Následně rodině místní JZD sebralo dobytek a krmivo. Pozemky, na jejichž část rodina ještě několik let splácela hypotéku, JZD sice nepřevzalo, ale protiprávně je užívalo.

Alois Polášek strávil asi tři měsíce ve vězení v Ostravě a krátce po soudu ho po smrti prezidenta republiky Antonína Zápotockého propustili na amnestii domů. Václav Polášek strávil celý trest prací v uranových dolech v nápravně pracovním táboře Bytíz u Příbrami. Krátce po jeho návratu domů se v roce 1960 pamětnice provdala za jeho bratra Jaromíra. Než si postavili dům, všichni i s rodiči bydleli společně v jednom domě. V červenci 1961 se Marii Poláškové narodila dcera Anna a Václavu Poláškovi s manželkou v listopadu téhož roku druhý syn Pavel. Měl těžké postižení zvané achondroplázie neboli disproporcionální trpaslictví. Jde sice o dědičné onemocnění, ale naprostá většina dětí se rodí na podkladě sporadických mutací (chyb v DNA) zdravým párům. Mutace se objevuje výhradně v otcově zárodečné linii. Pamětnice si dodnes myslí, že důvodem byly následky ozáření Václava Poláška v uranových dolech. „Prožívala jsem to hrozně. Mamka se zhroutila, jak ho přivezli. (...) Měla jsem děcko zdravé a krásné, a on byl takové nebožátko. Doktorka řekla, že umře. Švagrová byla tvrdá, a to byla samá výčitka: ,To máš za to, že ses hádal s Bardoněm. Nemuselo to být, a teď to Pavel odskákal.‘“

Boj o rehabilitaci

Alois Polášek zemřel v roce 1978. Když předtím pamětnici vyprávěl, jak ho během vyšetřování násilím nutili k doznání, slíbila mu, že se postará o jeho rehabilitaci. První rehabilitace byla zamítnuta ještě během nástupu tzv. normalizace v roce 1970. Po pádu komunistického režimu o ni Marie Polášková znovu zažádala. Krajský soud v Ostravě ji ale opakovaně zamítl a kladného rozhodnutí se pamětnice dočkala až v roce 1994 od Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že průtahy a zamítavá stanoviska souvisely s navrácením pozemků, s jejichž průběhem je dodnes nespokojena. „Ještě jedno zlo neskočilo a už dělali druhé,“ dodává na závěr Marie Polášková, která s manželem Jaromírem stále žije v Drnholci nad Lubinou, jenž je dnes součástí obce Lubina.