Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Polišenský (* 1935)

• narozen 30. května 1935 ve Slížanech

• svědkem válečných událostí ve Slížanech

• zúčastnil se XI. všesokolského sletu v roce 1948

• vyučil se nástrojářem v PAL-Magneton Kroměříž

• vystudoval večerní průmyslovou školu

• absolvoval vojenskou službu u záložní roty Pohraniční stráže v Chebu

• pracoval v PAL-Magneton v Morkovicích

Na vesnici se za protektorátu nežilo snadně a nezměnilo se to ani po válce, ani v období stalinismu 50. let. Lidé, kteří kolaborovali se střídajícími se totalitními režimy, mohli žít dobře na úkor těch ostatních. Kdo ale žil podle pevných zásad a netočil se jako korouhvička podle toho, odkud vanul vítr, ten měl život těžký. Vypráví o tom i Josef Polišenský, který vyrůstal za války a v období stalinismu. Jeho rodiče museli nuceně vstoupit do družstva. Na vojně ho přidělili k Pohraniční stráži, ale hlídat hranice odmítl. Nikdy se nenechal zlákat ke vstupu do strany, která pronásledovala nevinné lidi, i když by mu to ulehčilo život.

Jak se střídaly armády

Josef se narodil 30. května 1935 ve Slížanech, malé zemědělské vesnici v okrese Kroměříž. Vyrůstal ve válečných letech, která na místní doléhala povinnými dodávkami zemědělských výrobků. Protektorátním úřadům museli odevzdávat velkou část své produkce, a tak jim často zbývalo málo pro vlastní obživu. Proto někdy zabíjeli hospodářská zvířata tajně, takzvaně načerno. Josef vzpomíná, jak i jeho rodiče jednou zabíjeli načerno, ale před ním to tajili, aby nic neprozradil.

„Samozřejmě se rodiče báli, i další lidé všeobecně, aby děcka něco neprozradila, protože za války za to byl koncentrák,“ popisuje Josef. Přesto na vesnici měli co jíst a přijížděli za nimi lidé z města, kde byl nedostatek potravin, aby je koupili nebo vyměnili za spotřební zboží, které zase chybělo na vesnici. K dostání nebyly například pořádné boty nebo oblečení.

Na konci války se ve Slížanech vystřídalo několik armád. V únoru 1945 přišli do vesnice maďarští vojáci, kteří bojovali na straně nacistického Německa. Obsadili školu a děti se musely učit jinde. „Ti vojáci byli sešlí, špinaví, límce měli černé. Jejich koně byli tak zubožení, že to byli jen kostlivci, kost a kůže. Když toho koně trošku žduchnul, tak spadl a už nevstal,“ vzpomíná Josef. Po týdnu bylo vyučování zrušeno kvůli nebezpečí nákazy skvrnitým tyfem, který přenášely vši od vojáků.

Když Maďaři v březnu odešli, vyučování se obnovilo jen na chvíli, než školu opět obsadili vojáci, tentokrát slovenští, které po dvou týdnech vystřídali vojáci němečtí. Fronta se blížila a německé dělostřelectvo se ve Slížanech připravovalo k obraně, ale ke štěstí obyvatel vojáci z vesnice odešli. 1. května Slížany osvobodili rumunští vojáci, a vesnice tak přečkala konec války bez újmy na životech a majetku. V okolí se ale válčilo až do 8. května. V posledních dnech války přišli do Slížan ještě vojáci Rudé armády.

Sokolové nového prezidenta odmítali

S válkou těžké období pro vesničany neskončilo. Zemědělcům chybělo krmivo pro zvířata, protože jím vojáci krmili své koně. Na polích mohli kvůli válce zasít až se zpožděním a v zemědělství byl nedostatek pracovní síly. Při tom všem je stále zatěžovaly povinné dodávky a 1. listopadu jim měnová reforma zablokovala úspory na vázané účty.

Když se po válce obnovil Sokol, začal do něj chodit i desetiletý Josef. Na kroji nosil hrdě nášivku župy Hanácké, pod kterou místní Sokol spadal. „Nacvičovalo se na všesokolský slet, kam potom jeli ti nejlepší. Každý se snažil, aby tam mohl jet a já jsem tam jel. Jeli jsme ve vagonech pro dobytek. To nám bylo jedno, hlavně že jsme se dostali do Prahy,“ vzpomíná Josef. Utkvělo mu v paměti, že v Praze dostal kakao a na potravinový lístek si koupil párek. Obě pochoutky pro něj byly velkou vzácností.

XI. všesokolský slet se ale odehrával v červnu 1948 za smutných okolností. V únoru komunisté násilně převzali moc v zemi a jen pět dní před sletem 14. června nahradil prezidenta Edvarda Beneše v úřadu Klement Gottwald. Sokolové při průvodu Prahou skandovali hesla na podporu Beneše a kolem tribuny s novým prezidentem prošli mlčky bez pozdravu a s odvrácenou tváří. Už v tom roce začali komunisté s perzekucí sokolů, která v mnoha případech znamenala uvěznění na řadu let.

Statkáře zlikvidovali ti, kterým za války pomáhal

Přišel 7. březen 1950, den nedožitých stých narozenin Tomáše Garrigua Masaryka. Josef byl zvyklý, že v tento den ve škole vyslechli proslov z rozhlasu a šli domů. Tak se zachoval i v tomto roce. „Na druhý den jsme přišli do školy. Kdo odešel hned po projevu o Masarykovi, dostal trojku z mravů. Kdo tam vydržel a nepřišel až na odpolední vyučování, dostal dvojku z mravů,“ popisuje Josef a vzpomíná, že nebyl naštvaný na třídního učitele ani na ředitele, ale na ministra školství Zdeňka Nejedlého, který tento trest nařídil.

„Tak nám to nešlo do hlavy, že byl masarykovec a že se tak obrátil. Byl korouhvička. Takových bylo hodně, co se obraceli. Je to tak doposud. Kam vítr, tam plášť,“ dodává Josef. Profesor Nejedlý na univerzitě patřil mezi Masarykovy žáky filozofie, organizoval se v Masarykově realistické straně a pozitivně vnímal i jeho pojetí humanismu. Ale po válce se stal jedním z čelních věrozvěstů komunistické ideologie.

Kolektivizace zemědělství v 50. letech zasáhla i Slížany. „Rodiče a všechny ostatní nutili vstoupit do družstva. Dobrovolně tam šlo jen pár komunistů a komunistek, kteří měli třeba jen půl měřičky pole,“ vysvětluje Josef. Tragicky dopadl místní statkář Domin Horák, který hospodařil na dvoře Obora. Josef na něj vzpomíná jako na velkého dobráka, který dával dobrou práci několika rodinám a pomáhal lidem. Když někdo za války nezvládal plnit povinné dodávky, odvedl je za něj a zachránil ho tak před tvrdým trestem. „Dopadl tak, že ti, kterým pomáhal, se obrátili, byli z nich velcí komunisté a zlikvidovali ho. Musel se z tama vystěhovat jako kulak. Odstěhoval se do Bučovic do domečku, kde měl někdo výměnu, takový přístavek k selskému stavení na dožití pro staré rodiče. Tam někde dožil,“ popisuje Josef a dodává, že dvůr místní rozkradli a na jeho místě po něm nezůstala jediná stopa.

Po základní škole se Josef vyučil nástrojářem v PAL-Magneton Kroměříž. Při práci potom studoval na večerní průmyslové škole. „Naštěstí jsem ještě mohl jít do učení, ale sestra a bratr už ne, ti byli mladší. Když pocházeli ze zemědělství, tak museli dělat v zemědělství. Přestože rodiče měli jenom asi dvacet měřic, to znamená čtyři nebo pět hektarů pole, ale už byli malozemědělci,“ vysvětluje Josef.

U Pohraniční stráže umřelo hodně vojáků

Když bylo Josefovi dvacet let, musel splnit dvouletou vojenskou službu. Narukoval v krajském městě Gottwaldově (dnešní Zlín). Neřekli mu, kam bude přidělený, jen ho posadili s dalšími branci do vlaku a vezli přes celou republiku. „Ptali jsme se, kam jedeme. Vojáci nám to nesměli říct. Říkali: ‚Až tam. Až tam.ʻ Pořád se zastavovalo za Prahou a nakonec jsme opravdu dojeli až tam do Aše. Dál už to nešlo, protože tam byla betonová závora,“ vypráví Josef. Přidělili ho k Pohraniční stráži a vybrali do poddůstojnické školy. To se mu příčilo, nechtěl hlídat hranice, a jak sám říká, raději by utekl. Když se vzpíral, přidělili ho k záložní rotě těžkých kulometů do Chebu.

U záložní roty Josef většinou hlídal muniční sklad, vojenské vězení, kasárny nebo práškovací letadlo. Jednou z jeho povinností byla také účast na pohřbech vojáků. „Tam zemřelo hodně kluků. Měl ve službě pušku, napsala mu holka, že s ním přestává chodit, kluk si to vzal do hlavy a střelil se. Nebo třeba čural na dráty vysokého napětí, 500 voltů, tak to zkratoval a zabilo ho to,“ popisuje Josef častou příčinu smrti vojáků, kterou byly hraniční zátarasy nabité elektrickým proudem.

Mezi lety 1948 až 1989 zemřelo při hlídání státní hranice podle dosavadních výzkumů historiků 654 pohraničníků, většina z nich při nehodě a pouze deset při přestřelce s emigranty. Na státní hranici přitom zemřelo 450 civilistů, většinu z nich při pokusu o útěk zastřelili nebo je zabil elektrický proud.

Josef pracoval v PAL-Magneton v Morkovicích. Několikrát za život se ho snažili přesvědčit ke vstupu do některé z politických stran, ale on to vždy odmítl. „V každé vesnici byl někdo, kdo šel se všemi režimy, takzvaná korouhvička. Obyčejní lidé většinou doplatili na to, že neměli funkce. Peníze měli menší a je to doposud,“ říká Josef. Vidí nespravedlnost v tom, že lidé, kteří se nejvíce napracovali, dostávají na důchod malé peníze a nejmíň se jim přidává. Na závěr Josef dodává: „Komunistická totalita nadělala hodně škody, protože byla dlouhá. Lidi hodně vykořenila a deformovala.“