Josef Polívka

„Důvody jsem se ptal na vojenským velitelství okresním, že já jsem si odbyl čtyři a půl roku vojny a že jako už to nepovažuju za nutný, abych nějak to… To důvod, že povolávají odborníky, který byli jako na tanky, a že tanky dneska, ta zbraň že už jako jejich význam pomíjí a že to nastupuje letectvo, takže budeme přeškolený na letecký mechaniky. Přijel jsem do Lín, byl to podvod, měli to být… Pak jsme zjistili to už pozdějš, že jsme byli vlastně vzatý na vojnu, abysme nemohli snad, že bysme mohli pobuřovat při měnový reformě, která za dva dny, co jsme byli v Líních, proběhla. Proběhly nepokoje tady Škodováků v Plzni v té době. No a my jsme místo toho, abysme byli školený na letecký mechaniky, ten nadporučík, ke kterému jsme byli jako přidělený, říkal: ‚Chlapci, já nic tady nemám, já nevím, co s vámi, helejte, pojďte, půjdeme se podívat, já vám něco ukážu, možná že později mně něco dají, zatím nemám nic.‘ Takže jsme byli tam takový bez ňákejch povinností. Teď po tej měnovej reformě přišla sobota, neděle, chtěli jsme po tom veliteli čety, ke kterému jsme byli přidělený, byl to Slovák, bývalý četař, který podepsal, byl z Budějovic přeložen do Lín, to všechno jsme věděli potom. Byl to takový velitel, který, jak se říkalo na vojně: Čítať, písať neviem, ale vojnu vám urobím. Tak jsme říkali: ,Von nám ji urobil.‘ Byli jsme tam četaři, desátníci, já byl rotný. Tak říkal: ‚Súdruh rotný, teď vykopete latrínu, tady dozorčí desátník vám určí kde. Dostanete propustku.‘ To tedy se ve mně jako vzbouřilo, říkal jsem: ‚Heleďte, aby tady záložníci kopali latríny, my jsme přišli se přeškolit, buď se budem školit, nebo tady nebudem dělat nic.‘ Dopadlo to tak, že ty kluci, bylo nás tam asi pět, že ty tři, členové strany to byli tedy, řekli: ‚Hele, já radši to půjdu vykopat. Vždyť tady nic neděláme, tak to vykopeme a on nás pustí domů.‘ “

„To už byly dni, kdy začínalo mrznout, přišly potopy, přišly takový průtrže mračen, že se tam utopil, šel ze strážní hlídky, byl to četař, myslím Roznětínský že se jmenoval. Přecházel takový to vádí, kde už ta voda posunovala vraky, který byly vyhořelý italský auta, jenom ty šasi a ty kovový zbytky těch aut ta voda hnala před sebou, vyrvávala minový pole, vybuchovalo to tam. To byla hrozná noc. Takže to byla poušť, kde neměla bejt voda, a bylo tam tolik vody, že se tam utopil náš příslušník jeden.“

„Štědrý večer. Náš kuchař, který tam u té druhé roty, byl to stolař, žádnej kuchař tedy, ale byl vyučenej jako stolař, vařil a udělal štědrovečerní večeři. Lodní suchary rozmočil čajem, zamíchal do toho marmeládu a podával štědrovečerní večeři. Nic jinýho nebylo. Ale přivezli tam asi 16 nebo 18 zajatých Němců, který měla ta rota hlídat, než je odtransportujou dozadu do týlu. Udělal se takovej kruh v tom písku, za ten nesměli, a protože ti chlapci, kteří tam byli od tý roty vepředu, byli jako už dost vysíleni tím, že neměli přes ty noce, dvě noce neměli žádný oblečení, byli nastydlý a měli prostě potíže různý, tak my, co jsme přijeli, jsme se nabídli, že jim jako tu první stojku na to hlídání těch Němců jako vezmeme na sebe. Že to odhlídáme. Měli nás střídat někdy asi v jednu hodinu v noci, a některý z tý hlídky druhý, která byla, se ulakomili na hodinky a některejm těm Němcům je tam vzali. My jsme ale viděli, jak ti Němci byli už naučený, už to byli taky tam starý mazáci: jedni si lehli na zem, ty druhý na zem a tak se střídali, tak se zahřívali, protože ta noc byla opravdu studená. A ráno si Němci stěžovali, když pro ně přišli anglickej transport, stěžovali si, že jim vzali hodinky. Byl z toho obrovskej malér, obrovskej malér. Věděli, kdy se to stalo, tak se zjistilo, kdo jim vzal hodinky, museli jim je vrátit, museli se jim omluvit. Angličani byli ještě tenkrát…, to brali rytířsky. To se dělat nesmělo, tak se to taky dodržovalo.“

„Přijel jsem domů, to bylo pro mě jako… Bylo to hrozný… Ještě teď mě to dneska bere… Otec měl asi 50 kilo. Matka, sestra byly celkem jako v pořádku, ale otec už se z toho nikdy nezmátořil. Mě jsem jako jediný takový, co mi pomáhalo, že jsem odešel po dohodě s otcem, o tom, že jsem mu řekl, že bych mohl odejít, a on s tím souhlasil. Takže jsem jako tu věc měl za takovou polehčující pro sebe. Potom později, když už jsme se tomu smáli nebo jsme to brali v žertu, tak jsme říkali: ‚Vážil jsi jako pytlík cementu.‘ Člověk, kterej měl těch 80 kilo, takovejch těch normálních. Už je nikdy neměl. Zemřel v 68. roce, který už ten zbytek promarodil. To bylo jako jedna z těch věcí, která mě vedla k tomu, že jsem chtěl okamžitě propustit do civilu.“