Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Polívková (* 1939)

• narodila se 17. prosince 1939 v hornické osadě Pokrok u Duchcova na Teplicku

• v červnu 1957 maturovala na zdravotnické škole v Teplicích a nastoupila jako zdravotní sestra na dole Alexander

• roku 1958 se vdala za Bohumila Polívku

• v roce 1969 vystoupila z komunistické strany

• roku 1970 ji vyhodili z práce kvůli nástěnce připomínající Jana Palacha

• krátce pak pracovala v nemocnici v Duchcově, než se mohla znovu na své místo vrátit

• v roce 1977 založila v Duchcově Atletický oddíl

• v roce 1985 se přestěhovala s rodinou z osady Pokrok do Duchcova

• v roce 1990 iniciovala vznik naučné stezky k bývalé hornické osadě Pokrok

• v roce 1993 odešla jako zdravotní sestra do penze

• roku 2024 žila v Duchcově

Marie Polívková se narodila v prosinci 1939 v hornické osadě Pokrok u Duchcova na Teplicku. Otec pracoval jako hornický předák, matka se starala o pět sourozenců. Rodina migrovala mezi osadami Pokrok, Hrdlovka a obcí Břežánky podle toho, kde otec pracoval. Do základní školy chodila pamětnice do Jenišova Újezdu. Všechna tato místa postupně zanikla kvůli těžbě uhlí.

„Já vlastně nemám minulost. Něco vyprávím, mám fotografie, ale nemohu nikam jet, abych někomu ukázala, kde jsme žili a kde jsme bydleli,“ konstatuje pamětnice. V roce 1957 dokončila Marie Polívková Střední zdravotnickou školu v Teplicích a nastoupila jako zdravotní sestra na dole Alexander.

V roce 1968 po okupaci vojsky Varšavské smlouvy na stranické schůzi v zaměstnání přečetla dopis odsuzující srpnový vpád vojsk a následně vystoupila z komunistické strany. Dopis po jeho přečtení zničil nadřízený lékař. Tím ji ochránil před vyšetřováním Státní bezpečností, která po dopise pátrala. V době výročí upálení Jana Palacha v roce 1970 vytvořila na nástěnce před ordinací vzpomínku na jeho statečný čin. Za trest ji přeřadili ze závodní ordinace na internu do nemocnice v Duchcově.

Vyrůstala jsem v hornických osadách

Marie Polívková, rozená Škramušská, přišla na svět 17. prosince 1939 v hornické osadě Pokrok u Duchcova na Teplicku. Otec byl hornickým předákem a matka se starala o pět jejích mladších sourozenců. Rodina se stěhovala podle toho, na kterém dole měl otec práci. V roce 1945 do Břežánek, o tři roky později do hornické osady Hrdlovka. Roku 1952 se rodina pamětnice vrátila zpět do osady Pokrok. 

Do základní školy chodila nejprve pamětnice do Jenišova Újezdu, později navštěvovala školu v Hrdlovce. Vzpomíná na dětství v období války, na dobrodružné hry, které se často odehrávaly v odstavené a poničené vojenské technice nebo v krajině v okolí dolů. Ze šachet se na povrch vyvážela vytěžená hlína, která v sobě nesla zbytky uhlí. Zemina se odvážela za osadu Hrdlovka, kde tvořila takzvané kypy.

Marie Polívková zmiňuje tragédii, ke které došlo právě na kypách. Hrály si na nich děti a jednoho chlapce zasypala hlína. Jeho bratr se bál a neštěstí nikomu neoznámil. Chlapce už bez známek života našli až večer lidé, kteří se ho vydali hledat. „Pamatuji se, že chodil do první třídy. Přišli jsme se s ním rozloučit, ležel ve stříbrné rakvi a my jsme mu do ní dávali obrázky. Dostali jsme všichni vyhubováno a od té doby nikdo z nás na kypy nesměl,“ vzpomíná pamětnice.

Otec na konci války donutil Němce, aby se vzdali

V květnu 1945 volal Československý rozhlas o pomoc při Pražském povstání. Všichni už věděli, že válka je u konce. Kolem osady Pokrok bylo návrší, po kterém v minulosti vedla železniční trať. Za náspem měli úkryt němečtí vojáci. „Tatínek tam vběhnul a zakřičel na ně, aby se vzdali, aby mu odevzdali zbraně,“ líčí Marie Polívková. Němečtí vojáci byli podle ní tak vyděšení a zmatení, že mu zbraně odevzdali a nechali se zajmout. Otec pamětnice odvedl vojáky a zbraně odevzdal na radnici v Duchcově.

V roce 1969 jsem od komunistů odešla

V roce 1957 Marie Polívková po třech letech studia odmaturovala na Střední škole zdravotnické v Teplicích. Bylo jí teprve sedmnáct let, a nemohla proto v nemocnici sloužit noční služby. Nastoupila tedy jako zdravotní sestra ve zdravotním středisku na dole Alexander. V lednu 1958 si vzala za muže Bohumila Polívku a společně žili v osadě Pokrok. Postupně se jim narodily tři děti.

Na konci léta, 21. srpna 1968, do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci. „Celý den jsem probrečela. Bylo to velké zklamání. Na Pokroku byly cedule odsuzující příchod ruských vojáků,“ vzpomíná na ten den pamětnice. Ona i všichni z jejího okolí si mysleli, že vojáci přijeli jen na určitý čas, že jde o dočasný pobyt vojsk.

Rok po okupaci, 21. srpna 1969, si pamětnice a její nadřízený lékař MUDr. Pittner s manželkou připjali černé stužky. Marie Polívková byla v té době členkou komunistické strany. Ve stejné době se dozvěděla také o sovětských pracovně-nápravných táborech. Na stranické schůzi v závodě proto přečetla svůj dopis. „Napsala jsem, že strana, která zavírá lidi, brání se pravdě a udržuje svou moc násilím, nemá zájem o to, aby naše republika vzkvétala,“ vzpomíná pamětnice. Následně z komunistické strany vystoupila.

Dopis pamětnice poté, co ho přečetla, odevzdala do rukou lékaře Rédla, který byl předsedou KSČ v nemocnici v Duchcově. Hned druhý den o něj projevila zájem Státní bezpečnost. Rédl ho ale raději hned po přečtení zničil. Podle Marie Polívkové argumentoval Státní bezpečnosti tím, že se dopis po přečtení kamsi odložil a pak se ztratil, že neví, kde je. „Protože neměli dopis, tak nemohli nic dělat a já jsem z toho vyklouzla,“ konstatuje pamětnice.

Dům nám mohl v noci spadnout na hlavu

V lednu 1970 rodina pamětnice i s dětmi žila v bytovém domě, který patřil šachtě. Vedly pod ním důlní chodby vybudované v minulosti. „Bydleli jsme ve zvýšeném přízemí. Nad námi žil soused holdující alkoholu, takže bylo běžné, že v noci vysypával v bytě uhlí z kýble na zem anebo sekal dřevo. Na noční hluk jsme proto byli zvyklí,“ vysvětluje pamětnice.

Jenže v noci na 18. ledna 1970 hluk nevytvářel soused. Rodina přesto spala i s dětmi dál. Jak se později Marie Polívková dozvěděla, zatímco spali, hasiči a báňská služba evakuovali celý dům, který začal praskat. Betonová zátka, která měla bývalý důl Pokrok zabezpečit, praskla a lidé v domě stojícím nad ní se ocitli ve velkém nebezpečí. „Celý náš dům se začal trhat, všichni vybíhali jen s nejnutnějšími věcmi ven, ale na nás zapomněli. Ráno jsme normálně vstali do práce a záchranáři nevěřili vlastním očím, že jsme po celou dobu v domě spali,“ líčí pamětnice.

Rodině dali vybrat, jestli chtějí k příbuzným, nebo do hotelu. Bohumil Polívka pracoval jako důlní měřič, a rozhodl proto, že nikam nepůjdou, dokud nebude jasné, jestli dům nastalou situaci vydrží. Marie Polívková šla tehdy ráno do práce, děti do školy a manžel do zaměstnání. Později se ukázalo, že dům není staticky narušený a že po jeho opravě bude možné v něm dál bydlet.  

Kvůli uctění Jana Palacha mě vyhodili          z práce

V lednu 1969 se na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a na protest proti násilnému ukončení demokratizačních procesů v Československu upálil student Jan Palach. Připomínání Jana Palacha a jeho skutku komunisté trestali. Marie Polívková ale v den výročí upálení, 16. ledna 1970, v čekárně ordinace vytvořila nástěnku jako vzpomínku na Jana Palacha a jeho čin.

Druhý den přišla pamětnice málem o střechu nad hlavou vlivem poddolování domu, ve kterém žila. Po příchodu na zdravotní středisko pak zjistila, že kvůli nástěnce s Janem Palachem přišla o práci. Přesunuli ji do nemocnice v Duchcově. „Tam jsem musela sloužit i noční. To při třech dětech nebylo dobré. Naštěstí mi pomáhala maminka,“ vzpomíná Marie Polívková. Protestovat proti jejímu propuštění se na okresní výbor komunistické strany vydal otec pamětnice, který v té době vykonával funkci předsedy místního Svazu československo-sovětského přátelství.

Velkou podporu pamětnici vyjádřili horníci z dolu Alexander, kteří ji znali jako zdravotní sestru svého závodního lékaře na středisku. Sepsali petici, ve které požadovali její návrat k závodnímu lékaři. V září se proto mohla Marie Polívková vrátit zpět na své původní místo. „Manžel se rozčiloval, že strana slibovala svobodu projevu, a tohle přece žádná svoboda projevu nebyla,“ uzavírá pamětnice.

Z Pokroku jsme do Oseka nechtěli, lákal nás Duchcov

V roce 1985 se v osadě Pokrok konala Zahradní slavnost, která symbolicky uzavírala existenci této hornické osady. Její osud byl zpečetěn, protože musela ustoupit těžbě uhlí. Podle pamětnice se slavnosti zúčastnili všichni tehdejší její obyvatelé. Nálada tehdy nebyla podle Marie Polívkové smutná. Lidé věděli, co je čeká, a z bytů mnohdy v havarijním stavu se těšili do bytů v panelových domech s teplou vodou a topením. Loučení s osadou Hrdlovka před deseti lety bylo podle pamětnice mnohem smutnější.

Původně se ale měli „Pokročáci“, jak si říkali obyvatelé osady Pokrok, stěhovat do panelových domů v Oseku. To ale téměř všichni odmítali. Měli blíž k Duchcovu, kde měli pracoviště, školy i školky. Původní záměr vlády se pokusil překazit manžel Marie Polívkové Bohumil Polívka. „Jako předseda občanského výboru jel spolu s poslancem z Oseka do tehdejšího Federálního shromáždění, kde odevzdali petici obyvatel Pokroku proti stěhování do Oseka,“ vzpomíná pamětnice.

Snaha nevyšla na prázdno. Tehdejší vláda skutečně vyšla vstříc několika stovkám obyvatel osady Pokrok. V Duchcově pro ně nechala postavit tři panelové domy. Volné byty pro své občany tímto získalo i samotné město. A stejně tak v Oseku, kde panelové domy už byly připravené pro „Pokročáky“, mohla tamní radnice využít uvolněné byty pro svou potřebu.

Někteří přechod z domků do paneláků nepřežili

Opuštění osad a obcí, kde rodiny žily po několik generací, nebylo jednoduché. Stěhování z domu se zahrádkou do panelových domů někteří neunesli. Pamětnice uvádí pro příklad příběh muže z osady Hrdlovka, který se raději oběsil, než aby se stěhoval pryč ze svého rodného domu. „Ženy se většinou dožily vyššího věku než jejich muži. Na práci na zahrádce už pomalu samy nestačily, a proto se většinou do paneláků těšily,“ konstatuje pamětnice.

Ale nebylo tomu tak vždy. I když stát rodinné domky vykupoval, a lidé proto neodcházeli do panelových domů bez finanční kompenzace, pravidlo, že peníze nejsou všechno, se u některých projevilo beze zbytku. „Některé ženy, které měly zahrádky, pak v bytě v paneláku nevěděly, co s volným časem. Byly zvyklé ráno obstarat králíky, slepice, a teď sedávaly před paneláky na lavičkách a jedna za druhou umíraly. Psychicky to nezvládly. Kdo si nenašel nějakou činnost, odešel,“ říká pamětnice.

„Můj rodný domov byla osada Pokrok, ta je pryč. Pak Hrdlovka, ta je taky pryč, Břežánky a Jenišův Újezd, kde byla škola, taky už nejsou. Já vlastně nemám minulost. Něco vyprávím, mám fotografie, ale nemohu nikam jet, abych někomu ukázala, kde jsme žili a kde jsme bydleli, vnoučatům nemám co ukazovat,“ konstatuje pamětnice. Marie Polívková ale našla v Duchcově nový smysl svého života. Srazy původních obyvatel osad a obcí, které zanikly, pořádá dodnes.

Na počátku devadesátých let iniciovala Marie Polívková vznik Naučné stezky a Liptické vyhlídky v okolí Duchcova. Stezka připomíná místní hornické osady Pokrok a Hrdlovka, vede po okraji bývalých osad s výhledem na místo, kde kdysi stála obec Liptice, která musela také ustoupit těžbě uhlí. V březnu 2024 žila Marie Polívková ve svém bytě v „pokročáckém“ paneláku v Duchcově.