Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Harry Pollak (* 1923  †︎ 2014)

• narozen 24. 2. 1923 ve Dvoře Semtín u Votic

• 1938 – gymnaziální studia ve francouzském Nîmes

• 1940 – vstup do 1. československé divize ve Francii, obrana Francie

• odjezd do Anglie

• 1944–1945 – v 1. československé samostatné obrněné brigádě, obléhání Dunkerque

• 1948 – před ukončením studií vyloučen z vysoké školy

• 1949 – útěk přes Šumavu do Německa

• Valka-Lager u Norimberku

• únor 1950 – odjezd přes Francii do Británie

• v Británii zaměstnán jako kreslič v kanceláři

• získává titul inženýra

• vedoucím v továrně na klimatizační přístroje

• stává se expertem na analýzu hodnoty (podpora podniků v efektivnosti výroby), pracuje ve firmách Mead Carney a Dunlop

• získává místo ředitele londýnské banky zabývající se ozdravováním velkých společností

• jmenován čestným občanem Londýna (City of London)

• samostatně podnikající poradenský expert

• záchrana automobilky Aston Martin a dalších společností

• přestěhování do Švýcarska

• 2003 – doktorát na Vysoké škole ekonomické v Praze

• zemřel v roce 2014

 “Stal jsem se čestným občanem Londýna a k mým privilegiím patří, že můžu vést stádo ovcí přes londýnský most”

Harry Pollak se narodil 24. února 1923 ve Dvoře Semtín u Votic, pochází z židovské rodiny. Syn Pollakových se prý měl původně jmenovat Jindřich, ale poté, co v poslední den první světové války padl na italské frontě matčin bratr stejného jména, zvolili rodiče anglickou podobu. Jméno Jindřich se mu však vrátilo na gymnaziálních studiích ve francouzském Nîmes. Škola totiž při ověřování jeho rodného jména kontaktovala votického rabína a ten uvedl jeho českou podobu.

Maminku a tatínka si malý Harry moc neužil. Rodiče měli hospodářství a museli se o ně denně starat. O syna tak pečovaly hlavně  vychovatelky. „To byly vynikající osoby, adventistky. (…) To jsou věřící lidé, kteří také světí sobotu, a proto mají zájem být zaměstnáni v židovských rodinách. Já jsem měl dvě. Každá u mě byla tři roky.“

Harry navštěvoval gymnázium, nejdříve v Praze a poté v Litoměřicích. „Tam jsem dělal kvartu. Kvintu^[1] už jsem dělal ve Francii.“

Ve Francii na studiích v armádě

Československo v té době udržovalo přátelské styky s Francií, která pro něj byla do jisté míry vzorem západní demokracie. Francie v rámci těsné kulturní spolupráce rezervovala každý rok dvanáct míst na svých školách pro československé studenty. Harry se dostal do Nîmes v jižní Francii, kde dvouleté studium ukončil maturitou.

Hned potom se přihlásil do armády. Na svou válečnou anabázi nejen ve Francii, ale i v Anglii však nevzpomíná rád a nechce o ní příliš hovořit. Za svého působení v československých jednotkách se prý mnohokrát setkal s neúctou a nedostatky v jejich organizaci.  

Konfiskace majetku

Harryho rodiče byli za německé okupace zavražděni. Židovský holocaust z rodiny přežil pouze otcův bratr, který si vzal křesťanku a do koncentračního tábora v Terezíně se díky tomu dostal až koncem války. Nakonec se dožil 96 let.

Po návratu do Československa chtěl Harry nejprve zajistit statek svých rodičů. „V Kounicích mě národní výbor prohlásil za Němce a kolaboranta a okresní úřad zkonfiskoval náš majetek. To člověk vůbec nedovede pochopit. Jak mě Kouničtí - malinká obec, kde žije 1200 lidí a každý se zná s každým - mohli obvinit, že jsem Němec a že jsem kolaboroval? Vždyť já jsem tady vůbec nebyl! A přece to prošlo. Trvalo tři roky, než jsem dosáhl ospravedlnění. Teprve za tři roky jsem dostal pozemky nazpátek, navzdory místním občanům. To bylo ještě před komunisty.“

Majetek ovšem dostal zpět s velikým zadlužením. Musel tedy prodat budovy a takto získanými penězi dluhy splatit. Zůstala mu pole, ale brzy vyšel zákon, že lidé nesmí vlastnit více než 50 hektarů půdy. Nezbývalo tedy než 25 hektarů prodat a zbytek polí pronajmout. A pak přišla další rána – takzvaný vítězný únor.

Komunistická zvůle

Harry se již musel vyrovnat s částečnou ztrátou majetku, a nyní mu těsně před ukončením vysoké školy odmítli udělit inženýrský diplom. „Zkoušky jsem udělal již v roce 1947, ale promoce byla v polovině února a to už zde byli komunisté. Na technice vznikl akční výbor, jehož předsedou byl vrátný z techniky na Karlově náměstí, a tento výbor usoudil, že zastávám nepřátelský postoj k lidově demokratickému režimu. Vyhodili mě ze školy a sebrali mi inženýrský titul. Ten pocit bezmoci jsem znal už z armády -  neměl jsem si kde si stěžovat.“

Harry byl v té době předsedou Klubu lidových akademiků. Patřil tedy k politickým představitelům, a jak sám připouští, komunisté měli podle svých ideologických hledisek podpořených právní mocí důvod k jeho vyloučení ze studií. Pamětník měl už slíbené místo ve výzkumu parních turbín ve Škodových závodech, ale tam po vyhození ze školy nastoupit nemohl. „Tak jsem došel na ministerstvo sociální péče na Palackého náměstí, přinesl jsem kopii české ústavy a požádal, abych si mohl o svém problému s někým promluvit. Přišel nějaký úředník a zeptal se: ‚O co se jedná?‘ Odpověděl jsem: ‚Jsem občan Československa. Tady je má občanská karta a podle ústavy, paragraf ten a ten, mám právo na zaměstnání. Ale protože mě akční výbor vyloučil ze studií, nemůžu dostat slíbené zaměstnání - dokonce nemůžu dostat žádné. Prosím Vás, vy jste tady zodpovědný, řekněte mi, co pro mě můžete udělat?‘ - ‚Tak to je jednoduché. Když do šesti neděl neseženete zaměstnání, tak já vám je najdu. Půjdete kopat hlínu do uranových dolů.‘ Namítl jsem: ‚To je přece velká ekonomická ztráta pro stát. Já jsem studoval inženýrství a vy mě teď pošlete do dolů kopat hlínu.‘ A on řekl: ‚Ne, tam nemůžete udělat tolik škody, jakou byste udělal na jiném místě.‘“

Útěk do Západního Německa

Pamětníkovi nakonec sehnal zaměstnání v oboru klimatizace jeho kamarád. V roce 1949 se Harry na Staroměstské radnici oženil se svou dlouholetou přítelkyní Jarmilou. Poznali se již po jeho návratu do Československa. Harry ale Jarmilu žádal, aby se svatbou počkali na dokončení jeho studií. Na to by však musela čekat dlouho a život mezitím nabral jiný směr.

Harry se rozhodl pro útěk do svobodného světa. Chtěl se dostat přes Šumavu do Západního Německa. Díky nejmladšímu bratrovi své ženy, který pracoval v pražském řeznictví, se dostal ke spojce ve Zdíkově na Šumavě. Zde žil redaktor s kontakty na sudetské Němce, kteří se museli vystěhovat a teď se živili jako převáděči. Tento způsob odchodu zvolil i Harry.

Vše muselo být perfektně naplánováno. Jarmila si zařídila nemocenskou a odjela se “zotavovat” do Zdíkova. Harry zrovna pobýval v Praze, když mu telefonoval redaktor, že němečtí pašeráci jsou připraveni. Musel tedy rychle sehnat auto a odjet na Šumavu. Jeho manželka už byla připravená a řidič je po přemlouvání ještě odvezl směrem k místu schůzky s převáděči, protože měli zavazadla. Poslední kilometr ale museli ujít pěšky ve škarpě. Nakonec se setkali s Němci, předali jim peníze a v osm hodin večer vyrazili k hranici. V horách již byl sníh a šlo se samozřejmě přes lesy, aby se vyhnuli minám a jiným vojenským nástrahám.

Putovali přes Boubínský prales a museli překonat i Vltavu. Na druhé straně řeky byla louka a nad ní les. Převáděč jim vysvětlil, že mají před sebou nejnebezpečnější úsek. Po louce měli co nejrychleji vyběhnout do kopce a dostat se do lesa. Když to nezvládnou, nebude pro ně moci už nic udělat. “Když jsem bez dechu přišel do lesa, koukám, kde je moje manželka, a ona nikde. Řekl jsem: ‚Musím se vrátit pro ženu.‘“ Průvodce však o tom nechtěl ani slyšet. Žádal Harryho, aby manželku prostě odepsal. “Řekl jsem: ‚To nepřipadá v úvahu.‘ Vrátil jsem se pro ni a zjistil jsem, že padla vysílením. Tak jsem vzal její tašku, co měla kolem krku, a táhl jsem ji poklusem nahoru. A podařilo se nám to.“ Les byl čím dál hustší, ale pak se před nimi objevil hraniční kámen. „To si nedovedete představit, jaký kámen nám spadl ze srdce. Ale byli jsme skoro mrtví.“

Pašeráci^[2] se museli dostat domů před rozbřeskem, a tak manželům Pollakovým ukázali cestu a odešli. Harry s Jarmilou poté došli k prvnímu stavení (pravděpodobně v blízkosti obce Philippsreut) a přihlásili se místnímu sedlákovi. Bylo přibližně pět hodin ráno a oni dostali první „německé“ občerstvení. Jarmila pak zůstala u sedláka a Harry odešel hledat hraniční stráž. Když zazvonil na strážnici, nějaký člověk mu z okna v prvním poschodí řekl, aby přišel později, protože otvírají až v osm hodin. “Tak už jsme v civilizaci, pomyslel jsem si.”

Poté přijeli Američané, kteří manžele Pollakovy převezli do Freyungu, kde je vyslýchali, a večer pak do Pasova. Až zde se poprvé vyspali. Harry měl díky svému působení v zahraniční armádě příslib britského víza. Myslel si, že vše brzy vyřídí a oni budou moci odjet. Cesta do Británie však byla ještě dlouhá.

Valka-Lager

Nejdříve museli do internace ve Valka-Lageru u Norimberku, kde pobyli tři měsíce. Příslib totiž platil pouze pro platný pas a ten s sebou neměli. Pollakovi v jednom z baráků “obývali” roh pokoje a třikrát denně dostávali minimální dávku stravy. Na konci chodby byl vodovod na omytí a záchod. V táboře se podle pamětníka nedalo nikomu věřit. „Byl tam katolický farář s kolárkem. Lidé se mu svěřovali a on se u zpovědi dozvěděl, kdo komu pomohl a já nevím co. Jednou jsme byli v Norimberku a koho nevidíme – faráře v civilu a se ženskou na ruce. Byl to prostě vyzvědač.“

Ven z tábora se člověk dostal pouze s tzv. kennkartou (průkazem totožnosti), na kterou potřeboval fotografii. Harry si nakonec vše potřebné zařídil, odjel na britský konzulát do Frankfurtu nad Mohanem a zažádal o nové vízum. K cestě do Británie však potřebovali tzv. Nansenův pas vydávaný uprchlíkům. Kvůli němu musel do Mnichova. Zde žádal o pomoc židovskou organizaci, ale protože chtěl do Británie a nikoliv do Palestiny, nemohli tam pro něj nic udělat. Dostal však peníze a vyřídil si Nansenův pas. Na konzulátu se ale jejich žádosti o vydání pasu dlouho nikdo nevěnoval. Čas se vlekl.

Cesta do Anglie

Z Frankfurtu pak konečně přišlo vízum a Harry získal od židovské organizace v Mnichově jízdenku na cestu k německo-francouzské hranici. Ve francouzském Nancy museli na příkaz průvodčího vystoupit, poté nasedli na další vlak a bez jízdenky dojeli až do Paříže. Zde se další pomoci nedočkali – Nansenův pas platil pouze dva dny a židovská organizace ani britský konzulát v Paříži nepomohly. Od vzdálených příbuzných však Harry dostal jízdenku do Británie.

V nové zemi zpočátku vydělávala peníze manželka, která v Londýně vypomáhala české rodině s vedením domácnosti. Harry dlouho nemohl sehnat práci – důvodem mohlo být odhalení německého špiona v Británii, který předával tajné informace Sovětskému svazu, a následná nedůvěra k cizincům. Po třech měsících pamětník získal zaměstnání kresliče technické dokumentace ke klimatizačním jednotkám pro automobily. Dne 17. listopadu 1950 se Pollakovým narodil syn.

Od práce v kanceláři k tzv. analýze hodnoty

Harryho kariéra prodělávala závratné změny. Přihlásil se na odbornou školu, kde navštěvoval kurzy se zaměřením na ventilaci a topení. Měl nejlepší prospěch a dostal cenu. „Dal mi ji ředitel topenářské firmy, u kterého jsem se před rokem a půl ucházel o místo a on tehdy řekl: ‚Pro takové lidi jako vy zaměstnání nemáme.‘ Tak jsem měl z ceny velkou radost.“

Odborné renomé potom Harrymu zajistily odborné články a výpočty v oboru topenářství a klimatizační techniky. Díky tomu ho zaměstnal americký podnikatel a později přešel na pozici vedoucího výroby. „Hledali jsme nějaký způsob, jak prodávat klimatizátory nejen v Arábii, ale i v Anglii. Angličané totiž  říkali: ‚Tady je prima podnebí, my klimatizaci nepotřebujeme.‘ Ale oni ji potřebovali – v laboratořích, v nemocnicích atd. Našel jsem potom prodejce po celé Anglii, kteří docílili prodeje těchto jednotek.“

Harry byl s touto prací spokojen, ale protože si chtěli s manželkou pořídit vlastní dům, potřebovali více financí. Nové zaměstnání našel v americké firmě Mead Carney, která pomáhala podnikům zvýšit efektivnost výroby tzv. analýzou hodnoty. Pamětník odjel do Frankfurtu a začal se tam věnovat této problematice. Analýza hodnoty je podle něj velice efektivní nástroj, který dokáže uspořit 6-20 procent výrobních sil. „Analýza spočívá v tom, že máte čtyři, pět či šest zaměstnanců - konstruktéra, zaměstnance ve výrobě, účetního, prodejce -, kteří se mají podívat na stávající proces výroby a vymyslet všechny možné alternativy, třeba i bláznivé. Každá z nich se pak analyzuje a většinou se najdou dvě nebo tři, které jsou vzhledem k nákladům lepší, než je ta používaná. Má to tu výhodu, že v podniku nemají pocit, že přišel někdo zvenčí a radí jim, co mají dělat. Jsou to jejich vlastní lidi.“ Harry se dostal do poradenského týmu, který se stal úspěšným partnerem řady renomovaných firem, například Krupp či Eisenwerke.

Naplnění snu o vlastním domě však museli manželé Pollakovi odložit, protože na dovolené ve Švýcarsku si Jarmila roztříštila kost a její léčení pak spolklo skoro všechny úspory. Následovala další dovolená, tentokrát ve Spojených státech, kvůli které musel Harry podat výpověď.

Čestným občanem City of London

Po návratu z USA si pamětník musel najít nové zaměstnání a tentokrát přijal místo u firmy Dunlop. V ní se stal vedoucím vnitřního poradenství a mohl dále rozvíjet své zkušenosti s analýzou hodnoty. Po třech letech přešel na pozici ředitele filiálky londýnské banky, která se zabývá ozdravováním velkých společností. „Byl to zenit mé kariéry v Anglii. Když jsem tam přišel, tak mě ten ředitel topenářské firmy nechtěl vzít a řekl:  ‘Takové lidi jako vy nemůžeme zaměstnat.‘ A teď jsem byl na daleko vyšší úrovni než on. Stal jsem čestným občanem City of London. Můžu volit starostu [Lord Mayor of London] a můžu vést stádo ovcí přes londýnský most. To je taky privilegium.“

Rodině se díky práci Company Doctor, “lékaře” velkých společností, změnil život. Nyní si mohli užívat společnosti vážených Britů. Harry se stal členem jednoho z nejstarších cechů a Jarmila se naučila hrát golf, jezdit na koni a věnovala se řadě dalších aktivit.

Nakonec museli banku prodat a Harry se osamostatnil. Stal se úspěšným podnikatelem a zachránil například firmu Aston Martin. Poté „uzdravil“ papírnu ve Švýcarsku, kam se nakonec i natrvalo přestěhoval. Do důchodu odešel v roce 2000. O tři roky později získal titul Ph.D. na Vysoké škole ekonomické v Praze, kam dodnes jezdí přednášet. „Tématem mé první přednášky na Vysoké škole ekonomické byl nevyužitý potenciál českých exportních společností v roce 2003, kdy mzdy těchto podniků v Praze byly pětinové oproti mzdám jejich konkurentů na evropském trhu. Mojí tezí bylo, že když Američané nebo Švýcaři musí se svými vysokými mzdami najít způsob, jak prodávat ty samé stroje za tu samou cenu jako vy, tak tady máte ohromný nevyužitý potenciál. A vypočítal jsem, že by mohli svůj zisk sedmkrát zvýšit. Bylo tam pozvaných 150 lidí, ale nikdo se nepřihlásil o slovo a nikdo za mnou nepřišel. Protože byli spokojeni.“

Harry Pollak je autorem publikací Jak odstranit neopodstatněné náklady (Praha: Grada, 2005) a Jak obnovit životaschopnost upadajících podniků (Praha, C.H. Beck, 2005). Jeho životní příběh je podrobně zpracován v knize Můj život: Muž, který zachránil Aston Martin (Praha: Mladá fronta, 2010). Pamětník žije v malé švýcarské vesnici, ale přes pokročilý věk plánuje, že se přestěhuje do Prahy.

V roce 2013 natočil a v lednu 2014 zpracoval Luděk Jirka.