Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Edvard Polok (* 1923)

• narozen 16. srpna 1923 v Prostřední Suché na Karvinsku

• 1939 – absolvoval polské gymnázium v Orlové, pak práce v dělnických profesích

• 1940 – zemřel starší bratr během nasazení na nucené práce v Německu

• 1942 – otec se přihlásil k německé příslušnosti (podpis Volksliste)

• 1942 – Edvard Polok povolán jako voják do německé armády, sloužil ve Francii

• červen 1944 – prožil invazi spojenecké armády v Normandii

• internován v zajateckém táboře v Marseille

• následně se přihlásil do polské armády generála Anderse

• účastnil se bojů v Itálii jako řidič u Kresowy pěší divize

• září 1946 – po demobilizaci polských jednotek byl přepraven do Velké Británie, kde zůstal osm měsíců

• březen 1947 – přes Polsko se vrátil domů na Karvinsko

• vystudoval zahradnictví a zemědělství v Brně a Lednici

• uznávaný odborník v oboru ovocnářství

• 1984 odešel do důchodu

• žije v Horní Suché

Když území dnešního Karvinska obsadili Němci, otec se přihlásil k německé národnosti, protože jinak by rodině hrozil odjezd na nucené práce. Pro pamětníka to znamenalo povolávací rozkaz do wehrmachtu. Byl poslán do Francie. Paradoxní situace: chlapec, pro kterého do té doby Němci byli nepřátelé, najednou bojoval na jejich straně. Přitom projel velkou část jižní a západní Evropy.

Edvard Polok se narodil 16. srpna 1923 v Prostřední Suché na Karvinsku, otec se jmenoval Josef Polok a maminka Pavlína, rozená Římanová. Měl o dva roky staršího bratra. Oblast, ve které žili, byla za druhé světové války německým územím. Jeho bratr s kamarády vykopal nedaleko jejich domku díru a do ní uložili zbraň. Byli mladí, naivní a nechali vedle hromadu hlíny. Výsledkem bylo, že o ukryté zbrani vědělo mnoho lidí z okolí a jeden z nich o tom promluvil. Edvard Polok na to vzpomíná takto: „Nějaký Komínek, bylo to v hospodě U Kuběny. On, jak vypil dvě tři štamprle, tak se mu huba rozběhla. Takových špiclů bylo.“

Přišel k nim domů strýc, že jednoho z chlapců už Němci zatkli. Bratr se polekal a odešel z domova. Vstoupil do organizace, která plánovala ve Varšavě zorganizovat povstání proti Němcům. Onemocněl však, a tak se vrátil domů. Zemřel na otravu krve. Rodiče se báli, že přijdou i o druhého syna, a proto podepsali takzvaný Volksliste, tedy dokument, že se cítí být občany Německa.

„Předtím se mě táta ptal, co má dělat. Táta se ptal mě, mladého synka. Říkal jsem mu, ať to podepíše, že nás to třeba zachrání, a mě stejně do armády Němci nebudou chtít, protože jsem měřil jen metr šedesát a vážil padesát kilo. Co by to bylo za vojáka, taková drobotina?“

Zanedlouho šel k odvodu. Malý vzrůst nevadil, Němci mu řekli, že má dobrou kondici, výborné plíce, a proto je vojenské služby schopen. Do dvou týdnů dostal pamětník povolávací rozkaz. Poslali ho k jednotce ve Francii.

Němci musejí prohrát

„Od začátku jsem si říkal, že Němci musejí tu válku prohrát. Hitler byl vůl a ani mnozí němečtí důstojníci ho neuznávali. Ale byli poslušní. Člověk musel být chytrý. Nelézt jim do zadku, ale chovat se takticky. Co řekli, to jsem udělal. Byla to nekonečná cvičení, dodnes bych německý samopal nebo pistoli rozebral do pěti vteřin,“ říká Edvard Polok.

Tvrdí, že se dobře zapsal u velitele své jednotky, protože dbal na to, aby měl v pořádku uniformu. Nechal si od matky z domova poslat bílé límečky, které si často měnil, a to se německým velitelům líbilo. A tak cvičil a čekal. 

„Měli jsme cvičení v plné polní, to znamená maska, lopatka, puška, někdy kulomet. Bylo to těžké, ruce jsem měl vytahané jako opice. Tak jsme šli v noci deset kilometrů. Pak zaveleli odpočinek, já si dal helmu pod hlavu a do pěti minut jsem spal. Ale někdy, když byl úplněk, viděli jsme přelétávat americká letadla. Bylo to úžasné, přelétávala přes ten velký měsíc, jen to tiše hučelo. Říkal jsem si v duchu, aby už to rychle dodělali a já se mohl vrátit domů. Samozřejmě jen v duchu.“

Byl svědkem toho, jak Němci zabírali francouzské venkovské usedlosti a jak si z nich důstojníci odváželi cenné věci. 

Důstojník, který ho měl v oblibě, mu nabídl, aby jezdil na motorce. Tak se stal spojkou mezi jednotlivými útvary. Často převážel šifrované zprávy: „Nevěděl jsem, co v nich je. Jen mi řekli, abych zavezl to či ono, tam a tam.“ Byl součástí skupiny asi třiceti vojáků, kteří na motorkách zajištovali kontakt mezi jednotlivými německými útvary ve Francii.

„Ruce mě zábly, ale jezdil jsem jak ďas, někdy jsem se i vysypal na cestě. Francouzští partyzáni po mně často stříleli a já se modlil, aby mi neprostřelili nádrž. Byl jsem tak hubený, že se netrefili. Měl jsem štěstí,“ vzpomíná.

Němci podle něj dobře věděli, že se Spojenci ve Francii vylodí. Věděli to i místní obyvatelé. Říká, že jeden Francouz si všiml, že není Němec, a trochu rozuměl polsky. Nabídl mu, že když se Američané vylodí, pomůže mu, aby se u něj schoval ve sklepě. Pamětník si u něj připravil motorku, aby pak na ní mohl ujíždět. Přikryl ji slámou, sám se do ní také zahrabal a čekal. Pak ale dostal strach o sebe i o dotyčného Francouze, a tak motorku zase vyhrabal a vrátil se ke své německé jednotce.

Dej mi knoflík z uniformy

Jeho první setkání s americkými vojáky bylo poněkud absurdní. Jel právě na motorce a potkal Američana v autě. Ten mu přikázal, ať jej následuje: „Jenže všude byl takový zmatek a chaos, že se mi ztratil. Jel dál a vykašlal se na mě. Tak jsem jel zpět k mé německé jednotce. Vůbec nechápali, že jsem se vrátil, že žiju.“

Poté byl svědkem jednání německých a amerických velitelů: „Domluvili se. Byla sobota, naši důstojníci vyjeli s bílou plachtou na autě. My tři vojáci jsme za nimi jeli na motorkách. Dojeli jsme k místu, kde bydlel americký velitel. Kolem bylo plno černochů. Zastavili jsme motorky, oni se shlukli kolem nás a brali si naše knoflíky z uniforem jako suvenýry. Pak nám německý major řekl, že nemusíme mít strach. Znamenalo to, že se vzdává. Bylo to gesto. V neděli jsme se pak přesunuli do zajateckého tábora.“

Odevzdali zbraně, ale ti, co měli motorky, na nich mohli dojet až do tábora. Edvard Polok v něm strávil dva a půl měsíce a poprvé poznal, co je hlad. Nebylo se kde umýt, nebylo co jíst. Setkal se tam s pastorem, kterého znal z Karvinska. Ten pak napsal jeho rodičům, že žije. Dva a půl roku o něm nevěděli.

Pamětník využil příležitosti, že se jako Polák mohl hlásit do tehdy formované polské armády. Tu vedl generál Wladyslaw Anders a tvořili ji polští vojáci, kteří byli původně sovětskými vojsky deportováni na Sibiř. Když ovšem Němci napadli Sovětský svaz, polská exilová vláda v Londýně podepsala se Sovětským svazem smlouvu, která umožnila, aby z těchto zajatců vznikly samostatné polské ozbrojené síly. Generál Anders je odvedl z Ruska přes Írán až do Itálie. Jednou částí vojska byla Kresowa divize, která působila v Itálii. Její součástí se pamětník stal. 

„Ve Francii nás nalodili na transportní lodě. Mezi Sardinií a Korsikou začala bouře. Měli jsme od Američanů konzervy, hladoví jsme je snědli a bylo nám hodně špatně. Leželi jsme v podpalubí, tři nad sebou v zavěšených sítích. Zvraceli jsme svrchu jeden na druhého. Držel jsem se lana a byl jsem přesvědčený, že to je můj konec.“

Dojeli do Neapole, kde nastoupili na nákladní auta a byli odvezeni do tábora polského vojska. Jeden z polských velitelů hledal vojáka, který je dobrý řidič. Edvard Polok měl znovu štěstí. Dostal americký džíp a stal se jeho osobním řidičem. Paradoxně teď bojoval proti Němcům, do jejichž armády donedávna patřil: „Já nebyl hrdina, ale říkal jsem si, že v té Itálii ještě trochu poválčím, abych pomstil bratra. A doufal jsem, že mě nezastřelí. Ale geroj jsem nebyl. Měl jsem velký strach. Není voják, který nemá strach. Kdo to říká, kecá.“

V Itálii zůstal do roku 1946. Polští důstojníci až do té doby věřili, že budou za podpory Američanů ještě válčit proti Sovětskému svazu. Jenže přišel rozkaz k demobilizaci a rozhodnutí, že všichni budou převezeni do Anglie. Jeli lodí přes Středozemní moře kolem Gibraltaru do Velké Británie. Vylodili se v Southamptonu. Tam bylo shromážděno okolo stovky tisíc vojáků. Dostali možnost se rozhodnout, zda se chtějí vrátit domů, nebo si najdou práci v Anglii. 

„Ne každý se chtěl vracet do Polska. Nechtěli hlavně ti z východního Polska, to patřilo Rusům. Báli se, že je pošlou na Sibiř. Já uvažoval, že v Anglii zůstanu. V zemědělství bych se tam mohl uchytit. Byl se mnou jeden voják, Karel z Bludovic. Říkal, že zůstaneme spolu a začneme pěstovat cibuli. Jenže jsem se dozvěděl, že má v Bludovicích manželku a dvě děti. Vynadal jsem mu, ať nedělá kraviny, a nakonec jsme se oba rozhodli jet domů,“ vypráví pamětník.

To už si dopisoval s rodiči. Maminka mu vzkazovala, že se nebude zlobit, když v Anglii zůstane, že hlavní je, aby se měl dobře. Ale jel. Lodí do Gdaňska a pak přes celé Polsko na jih, na hranici. Přivezl si z Anglie kvalitní vlněný oblek, rádio a spoustu cigaret, protože dostal peníze za to, že válčil na straně Spojenců: „Všechno jsem nechal v úschovně na nádraží a v anglické uniformě jsem mazal domů k mámě. Tak to všechno skončilo.“ 

S rodiči pak žil ve starém domku u šachty, ale kvůli poddolování o něj přišli a pamětník musel postavit jiný. Vystudoval dvě vysoké školy a stal se uznávaným odborníkem v pěstování ovoce. Ještě v devadesáti letech se dokázal postarat o vlastní velký jabloňový sad. 

Přesto Edvard Polok lituje, že se vrátil, protože je přesvědčen, že by měl ve Velké Británii lepší život: „Už mi ty poslední roky ani nebylo smutno po rodičích, na rodný dům jsem si ani nevzpomněl. Ve válce je jiný styl života, zapomenete na to, co dlouho nevidíte. Neměl jsem se vracet. Byl jsem vůl.“