Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Mým životním snažením vždy bylo vyloučit válku a hledat kompromis
narodil se 17. června 1931 v Německém Brodě
vystudoval Vysokou školu politických věd
orientoval se na fakultu mezinárodních vztahů
nastoupil do zpravodajské služby (Kanada, USA)
v roce 1961 se vrátil do Československa
orientoval se na proreformní křídlo uvnitř KSČ
stal se 1964 rezidentem rozvědky československé mise při OSN
v roce 1969 byl zbaven funkce
v roce 1989 pracoval jako ředitel bezpečnostního odboru MZV
v letech 1991–1992 byl vedoucím československé delegace jako velvyslanec pro kontrolu odzbrojení při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ve Vídni
zemřel 15. března 2019
O špionáži se v dobách předlistopadových mluvilo ve sdělovacích prostředcích vlastně jen v souvislosti s agenty imperialismu. Ti měli hlavně získávat informace o našich vojenských nebo strategicky významných zařízeních a vykrádat vynikající výsledky socialistické vědy a techniky ve prospěch amerických kapitalistů. Na naší straně nebyli špioni, ale rozvědčíci, kteří měli v cizích zemích tyto zločinné plány odhalovat a mařit.
Vyprávění JUDr. Polreicha podává mnohem barevnější a plastičtější obraz jak naší tehdejší rozvědky, tak západních výzvědných služeb.
Miroslav Polreich se narodil 17. června 1931 v tehdejším Německém Brodě, nyní Havlíčkově Brodě. „Ještě jsem měl sestru, o dost mladší. Otec byl takový – tenkrát se tomu říkalo strojník. Prostě uměl všechno. Protože byl politicky orientován nalevo, neměl tehdy, za první republiky, nejjednodušší život. Komunisty tehdy nesměli zaměstnávat na dráze, na poštách, v nemocnicích. V Brodě byl velký blázinec, tam by ho velice rádi zaměstnali, a tak mu navrhovali, aby přestoupil aspoň k sociálním demokratům, což on odmítl.“ Nezbylo mu než si vydělávat opravářskými či prostě řemeslnými pracemi po okolních vesnicích. Matka pracovala jako dělnice v místní textilce.
„Když přišla válka, tak abych doma neujídal z lístkových přídělů, šel jsem k dědovi na malou vesnici, která se jmenuje Ždírec, za Němců Serlenz bei Deutschnrod.“
Děda ho přibral ke svým asi čtrnácti dětem a Miroslav chodil do české školy ve vedlejší vesnici, protože Ždírec byl tehdy téměř výhradně německý.
Po válce chtěl Miroslav studovat, ale otec trval na tom, aby se nejdříve vyučil v nějakém kvalitním oboru. Rozhodnutí padlo na nástrojařinu. Vyučil se v chotěbořských Kovodělných závodech, kde pak s touto kvalifikací dále pracoval, a při práci absolvoval večerní kurz s označením ADK. To mu otevřelo cestu k vysokoškolskému studiu. V roce 1954 zahájil studium na jedné z nástupnických škol Vysoké školy politických a hospodářských věd (VŠPHV). Ta byla v roce 1953 zrušena a její jednotlivé fakulty se buď osamostatnily (např. hospodářská fakulta VŠPHV se stala základem Vysoké školy ekonomické v Praze), nebo byly začleněny do stávajících vysokoškolských institucí. Ke dni 1. září 1953 byla Fakulta společenských nauk zrušené VŠPHV včleněna do Filozoficko-historické fakulty Karlovy univerzity jako Fakulta mezinárodních vztahů. A právě tam studoval Miroslav. Za štěstí považuje, že děkanem byl dnes již nežijící Jiří Hájek, kterého si dodnes velice váží.
Na závěr ho čekalo překvapení: „Když jsme v roce 1954 končili čtyřleté studium, tak nás zavolali, každého zvlášť, na nějaké oddělení na ÚV KSČ. Tam byla nějaká paní, docela rozumná, a ta říkala: ‚Hele, ty jsi skončil vysokou školu, tak jsi připraven na práci v zahraničí, na ministerstvu zahraničních věcí. Vím, jaké máš výsledky, je to dobré. Ale já bych ti dala jiný návrh: Jestli nechceš jít pracovat do zpravodajské služby.‘ To bylo poprvé, kdy jsem se dověděl, že něco takového existuje. Říkala mi: ‚Víš, všude se slouží. Na ministerstvu zahraničí musíš psát, aby to bylo hezké, aby se to papalášům líbilo. Zpravodajská služba je jediné zaměstnání, které nejenže má právo, ale povinnost psát pravdu. Protože my musíme vědět, jaký je skutečný stav. Proto je zpravodajská služba.‘“
Po překonání počátečního šoku souhlasil a nebyl sám. Všichni Hájkovi studenti se nechali získat pro práci v rozvědce.
Po nástupu absolvovali všichni roční speciální školu pro rozvědku. Vedoucím školy byl Vladimír Štern, člověk, který pracoval za války v ilegalitě, dokonce se znal s Polreichovým otcem, když byl spojkou Prahy s Vysočinou a pravděpodobně se účastnil i občanské války ve Španělsku. Jeho žák Polreich chválí Šternovo pedagogické vedení k myšlenkové nezávislosti a ke kritickému přístupu. Štern podle něj tehdy patřil k nemnoha „starším“, kteří měli velmi mladé a nové myšlení, a proto později zákonitě skončil jako chartista.
Mladí absolventi po zařazení mezi staré rutinéry narazili na určitou rivalitu a reagovali bojovně.
„Skončilo to tím, že jsme zjistili, že tam ta rozvědka, co to vlastně bylo… Sledovat krajany, emigranty, protože ti mluvili česky. To není žádná rozvědka. Takže my jsme se vlastně trochu vyloupli a teď jsme zjistili, že tam ani nevedou dobře ekonomiku. Oni vycházeli z toho, že my jsme zpravodajci, to je extratřída, přece nebudeme počítat peníze! A tak jsme šli proti nim. Nějak jsem se do toho také zapletl, takže přišli za mnou: ‚Hele, jsi ženatej, máš dítě, tak bys mohl vyjet ven. Do Washingtonu.‘ Takže jsem byl víceméně vykopnut nahoru, poněvadž jinak do Washingtonu se dostávali lidé jen z protekce, to normálně nešlo.“
Na velvyslanectví ve Washingtonu nastoupil jako atašé v roce 1957 a setrval tam do roku 1961. Za tu dobu již získal dobrou představu o životě v USA a podstatně si rozšířil pohled na svět.
Po návratu do Prahy zaznamenal překvapivé změny.
„Mezitím se stal šéfem amerického odboru na rozvědce nějaký Míla Čech. Před tím byl zaměstnancem Mezinárodního svazu studentstva, velký kamarád s Pelikánem, redaktorem Listů, pozdějším poslancem za socialisty v italském parlamentu (s tím jsem se také seznámil, ale to bylo později). Tak tento člověk, aniž by mě nějak blíže znal, mi řekl: ‚Hele, já sleduji tvé analýzy, tvoje informace, budeš tady dělat mého zástupce.‘ Moc jsem nevěděl, co to obnáší, a on řekl: ‚Hele, naším hlavním úkolem je: Zaprvé se zbavit všech estébáků, kteří tady ještě sedí. To je první úkol. Zadruhé – musíme se odtrhnout od vnitra. S těmi nemáme nic společného, jen tu zneužívají všelijaké naše informace.‘ Tak já jsem se vrátil z té studené Ameriky, kde mne sledovali, a tady mi někdo řekne s důvěrou, že tady to stojí za prd, musí se to změnit. Čili zpravodajská služba byla jednou z prvních institucí, které začaly evokovat změny. Nemluvím o spisovatelích, novinářích, historicích, filozofech, znáte, jak to šlo, filmaři, ta vlna začínala začátkem 60. let. Tak já jsem si tam šéfoval to odděleníčko Severní Ameriky, on byl nad tím, měl ještě Jižní Ameriku, a už jsme jeli tímhle způsobem.“
Příslušníci StB nevynikali kvalifikací odpovídající požadavkům na rozvědku, a tak bylo poměrně snadné je odsunout na nevýznamná pracoviště v méně zajímavých destinacích.
„Řekli jsme: ‚Víš co, pojedeš někam do Mexika, budeš tam dělat domovníka nebo šoféra nebo šifréra, když se to naučíš…‘ Takže ne že by je někdo likvidoval, ale sami jsme se jich zbavili, a dost brzo.“
V dubnu 1961 napadli kubánští exulanti pod vedením CIA jižní Kubu. Tuto akci financovala a podporovala americká administrativa a cílem bylo svržení Fidela Castra. Operace však skončila naprostou porážkou.
Navíc se Castro rozhodl pro cosi jako odvetu.
V prosinci 1962 požádal zástupce kubánské rozvědky rezidenta I. Správy MV ČSSR o spolupráci. Takto začala akce Manuel. Praha se stala útočištěm pro více než tisíc osob vyslaných se zvláštními úkoly z Kuby.
O zmíněné akci StB neměl Miroslav Polreich tušení. Když vedoucí americké sekce onemocněl, připadl mu na tři měsíce i referát Jižní Ameriky. Mezi zaměstnanci jihoamerické části byly tři ženy, jež se staraly o akci Manuel. Ty ho informovaly o debaklu jim svěřené skupiny patnácti lidí, která byla celá odhalena a zlikvidována.
„Jen jsem to dostal, přišla tam tři děvčata, která se starala o akci Manuel. To byla akce organizovaná Castrem. Kubánci, a vůbec revoluční bojovníci z Latinské Ameriky, jezdili někam na školení o zbraních a jiných technikách a potom jeli přes Československo do Belgie, tam se jim vyměnily pasy, z Belgie jeli do Madridu, tam zase změnili identitu a pak odletěli bojovat do Latinské Ameriky proti imperialistům. Já to tehdy nevěděl (a do dneška se to moc neví), až za mnou přišly ty tři dámy, jedna brečela, já říkám, co je? Ona řekla: ‚Hele, my máme takovej problém, teď jsme vyslali skupinu asi patnácti z Prahy a oni je pochytali a všechny postříleli.‘ No, byli to mladý hezký kluci, ale většinou dost negramotný, to nebyli žádní bojovníci, byli odhodlaní zabíjet imperialisty, ale to bylo taky všechno, co uměli, nic jiného. Tak když jsem to viděl, tak jsem si to nechal vypovídat, co to vůbec je, ten Manuel, protože tehdejší systém zpravodajské služby byl nesrovnatelně uzavřenější. Tehdy i když jsme byli kamarádi, studovali jsme spolu, nikoho nikdy nenapadlo se bavit o práci druhých. Prostě, to se nedělá. Ani chlubit, ani radit. Prostě se nemluvilo. Tak já jsem o tom moc nevěděl. A říkám, tak tohle není dobrý. Tohle ne. Zaprvé jsem neviděl v tom smysl, aby tam nějakých deset, pět, patnáct, já nevím, kolik bojovníků převrátilo Latinskou Ameriku, to se mi moc nezdálo. A zadruhý to byli lidi, který my jsme nedovedli ochránit, a většinou je pochytali.“
Rychle došel k závěru, že se jedná o velmi pofidérní podnik. Nepovažoval za perspektivní posílat bojovníky s nadějí, že vyvolají v Latinské Americe revoluci, a jak už bylo řečeno, vnímal jako selhání, že ty lidi nedokázali ochránit.
„Tak jsem sednul a napsal dopis ministrovi, že tady probíhá takováto akce a že žádám, aby mi bylo sděleno, kdo dal příkaz k jejímu provádění, abychom věděli, kdo za to všechno nese odpovědnost. Odpověď žádná – a akce se zastavila.“
V roce 1964 se do USA vrátil, tentokrát jako první tajemník československé mise při OSN, což bylo ovšem krytí pro rozvědnou funkci. A jako správný rozvědčík se rozhodl absolvovat před misí řádnou přípravu. V té době se rozbíhala vleklá válka ve Vietnamu, o které málokdo něco věděl a o které byly od samého počátku pochybnosti. „Řekl jsem: ‚Hoši, tak já tam pojedu docela rád, ale nejdřív bych si šel zaválčit – do Vietnamu. Tedy ne zaválčit, ale abych mohl přijet do New Yorku a rozhlásit – tak já jsem se právě vrátil z Hanoje.‘ Protože to bylo, čím Amerika žila. V té době už začínal odpor proti válce v Americe, v New Yorku. Skončilo to milionovými demonstracemi v Central Parku, Kolumbijská univerzita stávkovala, intelektuálové odmítali platit daně, novináři, všichni byli proti válce. Takže jsem se najednou stal hvězdou.“
Kalkulace vyšla plnou měrou. Po četných pozváních na oběd či večeři od různých politiků získal i pravý špionážní úlovek:
„Přišel chlapík, jmenoval se James Ward a říká: ‚Já jsem ze CIA, odpovědný za vietnamské operace. Rád bych s vámi mluvil.‘ A začali jsme si povídat.“
Po této předehře následovalo také osobní sblížení, při němž vyšla najevo i blízkost názorů. Vedoucí linií v USA bylo vědomí, že tu válku je nutné vyhrát, už z prestižních důvodů. Ministerstvo zahraničí, většina prezidentových poradců, ti všichni považovali za nemyslitelné nechat se porazit od „mrňavých Vietnamčíků“. Naproti tomu…
„CIA byla první vlivová instituce, která přišla k závěru, že válku nelze vyhrát a že se musí hledat cesta, jak se ctí odejít, jak neztratit tvář.“
K tomu ovšem chyběl Američanům kontakt se skutečným protagonistou té války – se Sovětským svazem. Čína v té době totiž stála stranou, pouze povolovala transport vojenského materiálu přes svoje území. Jak si CIA zjistila, byl český diplomat Polreich zadobře se zástupcem sovětského rezidenta Dmitrijem Jakuškinem. A tak jeho prostřednictvím došlo ke kurióznímu spiknutí dvou nepřátelských výzvědných služeb, v němž společně hledaly cestu, jak ukončit extrémně nebezpečný válečný konflikt. Dalším paradoxem podle Miroslava Polreicha bylo, že starý válečník Robert McNamara se postavil za CIA, kdežto Henry Kissinger, nositel Nobelovy ceny míru, se zasloužil o protažení vietnamské války až do roku 1973.
Duch schůzky v Glassboro je pojem nepříliš frekventovaný, ale jeho význam v dějinách mezinárodních vztahů považuje pamětník za nedocenitelný.
Kromě vleklé války ve Vietnamu přinesl rok 1967 Spojeným státům další problém: Jejich spojenec Izrael provedl 5. června 1967 preventivní útok proti sousedním arabským zemím, který vyústil v šestidenní válku. Tím byl americký spojenec považován většinou členů OSN za agresora. Sovětský svaz současně velmi stál o snížení počtů strategických zbraní. Byl tedy oboustranný zájem na dohodě, která by oběma velmocem přinesla vhodný kompromis. Rozvědčík Polreich informoval o svých poznatcích tehdejšího předsedu vlády Lenárta, který se k věci postavil souhlasně. A tak začal jednat poněkud na vlastní pěst. Obratem se spojil se styčným důstojníkem CIA Vreelandem. Tomu nastínil situaci, kdy se Moskva snaží situaci co nejvíc vyhrotit, ale zároveň mu podal vymyšlenou informaci, že by se dalo jednat o mírnější formě. S tím Vreeland odletěl do Washingtonu.
„Jenomže okamžitě jsem volal toho Jakuškina a říkám: ‚Potřebuji s tebou nutně mluvit. Teď jsem mluvil s Američanem.‘ Sešli jsme se tam někde v sekretariátu a teď mu říkám, že si Američani uvědomují, že jsou v loji, že jsou na tom špatně a že jsou, jak jsem porozuměl, schopni se dohodnout o některých věcech, na kterých mají Rusové zájem. To bylo nešíření atomových zbraní, to byl SALT1 a další věci ve prospěch stability. On říká: ‚A to je zajímavý, ale to by znamenalo změnit koncepci, poněvadž Izrael je agresor…‘ To on byl a tam šlo o to, že má být označen jako agresor, sankce, případně vyloučení z OSN a tak dále. ‚Ale to tady nikdo nezařídí. Tady je Kosygin, ten nemá zahraniční politiku, to je ekonom, ten o tom nerozhodne.“
A tak se Jakuškin obrátil na centrálu v Moskvě a přinesl příznivou zprávu. Moskva souhlasila a další jednání už probíhalo pouze mezi oficiálními činiteli. Zúčastněné strany se shodly na tom, že by bylo vhodné uspořádat improvizovanou vrcholovou schůzku. To se nakonec podařilo a ruský premiér Kosygin se sešel americkým prezidentem Johnsonem v místě zvaném Glassboro. Na této schůzce se vlastně nic podstatného nedohodlo, nebylo nic podepsáno. Bylo však extrémně důležité, že došlo k navázání osobního kontaktu mezi oběma státníky a od té doby všechna oficiální jednání probíhala mnohem jednodušeji a úspěšněji.
V roce 1969 byl pamětník pro svůj postoj propuštěn a dlouho nemohl najít práci. Teprve po dvou letech dostal místo v podniku Řempo. Od komunistické strany měl striktně zakázáno pracovat na sebemenší vedoucí pozici. Jeho tehdejší nadřízený se k němu zachoval velmi solidně a přes nepřízeň politických špiček mu zajistil dobré pracovní a platové podmínky.
Propuštěný rozvědčík samozřejmě zůstal v hledáčku StB i nadále. Prvním obdobím „zostřeného dohledu“ byl rok 1970, kdy byla spuštěna sledovací akce Nora. Zvláštní zřetel měl být věnován pokusům o kontaktování pracovníka velvyslanectví USA Backera. Úkol sledujících ztěžoval fakt, že objekt POLO absolvoval školení v kontrasledování. Akce byla načasovaná zřejmě záměrně na období, kdy sháněl zaměstnání. Ze zpráv sledovacích týmů je zřejmé, že znalosti bývalého rozvědčíka v oboru kontrasledování jim práci poněkud komplikovaly.
Druhým obdobím „sledovací péče“ byl listopad 1979. V té době byl bývalý rozvědčík zaměstnancem podniku Řempo. Docela hubená složka o sledování nás provádí cestou sledovaného objektu NORA z domova do práce. Tam se objekt NORA začal chovat podezřele, neboť některé úseky cesty absolvoval během. Dramatické sledování skončilo zjištěním, že honil pronajatý autobus, který jej odvezl s ostatními zaměstnanci na podnikovou chatu v chatové oblasti Ždáň.
Svoje neúspěchy zaznamenávala 1. správa SNB v tzv. provalových kartách. Miroslav Polreich figuruje na třech kartách, z nichž nejzajímavější je pořadím druhá. Je použito krycí jméno Patera. Karta uvádí:
„agentka JAŠA byla vyslýchána a zbavena zaměstnání v objektu. Jinak nic nebylo proti agentce ani proti PATEROVI podniknuto. Patera zůstal ve Washingtonu do r. 1961
- zná ho TIŠLER /býv. voj. přidělenec na ZÚ Washington/, který v r. 1959 emigroval
- byl neustále v USA sledován a jeho styky podchyceny kontrou
- v září 1968 kontaktován sledovači a vytěžován k situaci v ČSSR
- znal ho BRYCHTA a MACOUREK, býv. příslušníci 1.SMV, kteří emigrovali
- 13.3.1970 - projevil o osobu PATERY zájem J. BAKER, rada ZÚ USA v Praze, při rozhovoru s KP pplk. BARTOŠEM - materiál PATERY
- v USA provedl v r. 1966 a do r. 1969 byl jeho řídícím org. kontakt spolupracovníka TULIÁNA Dr. Köcher Karel, který v r. 1971 v USA emigroval a dle dostupných poznatků vyzradil spolupráci nepřátelské službě. Viz sv. 81183/214
- v roce 1966 - 1968 na území USA absolvoval instruktážní schůzky s agentem RINO, který je podezřelý ze spolupráce s CIA/81183/105 čj. 1-080/33-77
- znal jej bývalý KP PRAVEC, který v roce 1980 emigroval do Jugoslávie. Viz záznam ve sv. 81183/201.“
Zůstával ve styku s Jiřím Hájkem, signatářem Charty 77, reformním komunistou, který měl blízko ke skupině Obroda. Jejich sociální smýšlení bylo velmi blízké jeho vlastnímu.
Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace a získal vysoce důležité místo ředitele bezpečnostního odboru MZV. V letech 1991–1992 vedl československou delegaci jako československý velvyslanec pro kontrolu odzbrojení při Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě se sídlem ve Vídni. Po odchodu Jiřího Dienstbiera MZV rovněž opustil a věnoval se přednáškové činnosti (většinou v USA), mj. i na National Defence University ve Washingtonu.
Dnes působí jako nezávislý zahraničně politický analytik, přednáší na vysoké škole. Publikuje rozbory s bezpečnostní problematikou. Kromě toho vydal dvě knížky, ve kterých dává nahlédnout do prostředí tajných služeb a koriguje mnohé nepřesné či zkreslené názory na jejich činnost. Jedná se o tituly Špioni v diplomacii a Utajená zákulisí, v nichž navíc prezentuje své zahraničně politické analytické názory.
K současnému vývoji je dosti kritický. Věří, že kdyby se členům sdružení Obroda podařilo zapojit se do polistopadového dění, věci by se odehrávaly příznivěji.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Karel Kužel)