„Já jsem měl to štěstí, nebo smůlu, že mě zavřeli s bláznem. Na psychiatra. (Byli jsme) sami dva. Člověče, přišla mu návštěva, přivezli mu čistý prádlo... On tu košili roztrhal na pentličky. On měl postel a já jsem měl slamník, na zemi. A žárovka na zdi, naležato. Ono mu to svítilo do očí, tak jsem vzal ponožku, natáh jsem ji na tu žárovku... Člověče, já jsem dostal takovej průser! Přišli dozorci, co měli noční službu a: ,Zhasnout a potmě!‘ (...) Na Pankráci jsou vysoko okna. A k tomu je taková hůl, kterou zahákneš, (zavřeš), tu hůl vyvlíkneš a... Ležím, probudím se v noci a on s tou holí (a ona byla na konci kovaná) nade mnou stojí. Povídám: ,Co je?‘ Povídá: ,Támhletoho tygra!‘ Povídám: ,Jakej tygr?‘ - ,No tamhle, nevidíte toho tygra v tom rohu?‘ Já povídám: ,Hele, půjč mně tu hůl, nějak to zlikvidujem.‘ Dal jsem si hůl pod slamník a... (...) Když jsme dostali polívku, tak on, aby ji sněd, tak se v ní vykoupal. Tak jsem řekl dozorcovi: ,Pane veliteli, co chcete, budu dělat, dejte mě na chodbu a budu (čistit) zábradlí, jen mě z toho vysvoboďte. To není možný s tím bláznem bejt.‘“
„Víte, kdy začaly konflikty? Když tam začali banderovci. Banderovci - to nebyla regulérní armáda - ti ve dne vorali a v noci vraždili. Hlavně šli proti Polákům. Vraždili - nemožnejma způsobama, nemožnejma způsobama. A ráno klid. Dal flintu domů a zapřáh kobylu (...) Vypalovali obce a ponejvíc pracovali v noci. Měli vyhlídnutý, kde co je... Setmělo se a už jste viděl: támhle hoří, támhle hoří... Kdo se banderovcům připlet do cesty, tak to odskákal životem.“
„Hlídal nás tam zakarpatskej Ukrajinec, nějakej Šeketa. Ten sloužil u spojařů nebo pátračů v naší jednotce na frontě. A oni většinou tihle podkarpatský šli k esenbákům, k policii, na dráhu... Ten Zakarpaťák, z toho se udělala taková sketa, že to s ním nebylo možný! Na svátky nám povolili malej balíček... Já jsem umyl podlahu, všechno připraveno. On přišel, to jsi musel vzít stoličku a dát mezi dveře, balík rozbalit... A on, sketa, mi do toho kop, že jsem měl cukroví až za ušima. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já jsem přeskočil tu stoličku, zmáčk jsem mu hrtan a byl bych ho udusil, už bělal... Hned alarm! Tak se tam dozorci sešli. Velitele tam dělal nějakej Pytlík. To byl děda, ale myslím, že spíše cítil s vězněma, než...“
„V té Machnowce jsme stáli v tom velkým statku a v lese okolo stála hájovna - tam sváželi raněný. A my jsme měli trošku klidu, i když to bylo v pohotovosti. Já jsem šel podél potoka, tak na úrovni té hájovny, a šel jsem se podívat (kolem) - bylo to blízko našeho palebnýho postavení. Tam jsem našel deku. Ale to byla deka větších rozměrů - v jednom rohu (oni to tam asi vyhodili) byla, když to řeknu lidově a prostě: posraná. Já jsem tu deku jsem vzal, vypral ten růžek v potoku a měl jsem pro sebe vybudováno. V noci jsem se do ní zabalil. Mezitím jsem přišel k našemu výkonnýmu a povídám: ,Láďo, za chvíli budeme za hranicema a podívej se: prdel mně kouká z kalhot a z bot mně koukaj prsty...' Byla tam ale výmluva: ,Nic nemáme, shořely sklady...' No tak když shořely sklady... Šel jsem kousek dál podél potoka a objevil jsem zabitýho, mrtvýho Němce... Takový krásný boty měl, vyfasovaný, jak oni měli takový ty půllitry... Tak jsem ho tak trošičku, no, jestli se nevzbudí... A ty boty jsem si od něj koupil. A měl jsem vystaráno do konce války."
„Byla tam ta možnost obhajovat se sám. Tak jsem se přihlásil sám (...) Ti, co mysleli, že mají advokáta. Jestli mu dal nějaký peníze, nic, nevysekal ho z toho. Povídám: ,Troubové...‘ - ,No a jak jsi se obhajoval?‘ (Do nahrávky vstupuje žena pana Ponikelského.) Já jsem tu svoji obhajobu postavil prakticky od narození. Vylíčil jsem jim, co a jak tak, že se ta soudkyně rozbrečela. Postupně přišly slzy ven... Promluvil jsem, poděkoval a šel jsem si sednout.“
Kapitán v. v. Vladimír Ponikelský, narozený 10. listopadu 1923, je pamětníkem a především aktivním účastníkem bojových operací 1. československého armádního sboru. Narukoval ve volyňském Rovně v březnu 1944 a byl tak jedním ze 12 000 českých dobrovolníků, kteří se přihlásili k československé zahraniční armádě na východní frontě. S ním se ke službě přihlásili jeho otec Václav, bratr Rostislav a strýc. Sestra a nevlastní matka zůstaly na rodinném hospodářství v české obci Máslenka poblíž Dubna, odkud rodina pocházela a kde Václav Ponikelský působil jako starosta.
Na Volyň původně přišel pradědeček Vladimíra Ponikelského a otec Václav se tam již narodil. Rodina obdělávala v Máslence menší hospodářství, a dokonce přijala i pravoslavné vyznání. Pro všechny tamější Čechy byla samozřejmostí i vícejazyčnost, protože Volyň byla mnohonárodnostní. Vedle Poláků tu žili Ukrajinci, Židé, Němci a Češi. Pro obyvatele Volyně se pak národnostní ambice především Ukrajinců staly životní hrozbou, stejně jako postup německých armád do SSSR v roce 1941. V roce 1944 tak byla Volyň již oblastí, kde se několikrát převalilo násilí - páchané Němci a ukrajinskými nacionalisty. Sovětští bolševici navíc pomalu přicházeli ke slovu.
Vladimír Ponikelský byl zařazen k dělostřelcům a prodělal několikatýdenní výcvik v Rumunsku. Bojovým křtem prošel se svou dělostřeleckou jednotkou v rámci Karpatsko-dukelské operace - nejdříve u Krosna, Jasla, vesnice Machnowky na předpolí Dukly a nakonec v samotném dukelském průsmyku, smutně proslulém největším krveprolitím v řadách československých vojáků. V květnu roku 1945 nakonec došel se svou jednotkou až do Prahy. V té době již věděl, že v průběhu Opavsko-ostravské operace padl jeho bratr Rostislav, jehož tank najel na minu. Válku nepřežil ani strýc, který zahynul pod německou palbou přímo ve vojenské kuchyni ještě během Karpatsko-dukelské operace.
V obnoveném Československu se Vladimír Ponikelský a jeho otec rozhodli zůstat natrvalo. Usadili se v obci Levonice u Postoloprt, kde jim bylo přiděleno menší pole o výměře 12 hektarů, a začali znovu hospodařit. Kvůli svému otci Vladimír Ponikelský dokonce opustil i armádu, kde mohl rozvíjet slibnou vojenskou kariéru. Jako mnoho volyňských Čechů, kteří bojovali na východní frontě, už se domů vrátit nechtěl. Sovětští komunisté Volyni rozhodně nepřipravovali příjemnou budoucnost.
Smutný příběh mu ale komunisté připravili i v jeho novém domově. V roce 1949 byl zatčen a odsouzen za neoznámení trestného činu. Neudal totiž známého, který se podle Státního soudu v Praze dopustil velezrady na komunistickém zřízení. Při témže monstrprocesu, při němž stanuly před Státním soudem v Praze na čtyři desítky lidí, byl Vladimír Ponikelský odsouzen na 10 měsíců. Předtím byl ale ještě během několikaměsíčního vyšetřování v Mostě mučen vyšetřovateli Státní bezpečnosti. Zbytek trestu odpracoval v jáchymovských uranových dolech. Po propuštění mu byla několikrát nabídnuta spolupráce s bezpečnostními orgány. Vladimír Ponikelský odmítl a nevstoupil ani do KSČ, což by pro něj jako bývalého malorolníka, nyní zaměstnance JZD, mělo nesporné výhody.
