Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Popeláková (* 1939)

• narodila se 4. prosince 1939 v Jaroměřicích

• otec Eduard Popelák byl významný obchodník, veterán první světové války a amatérský fotograf

• jeho fotografický archiv zachycuje významné i vyhrocené historické okamžiky obce

• po roce 1948 zabavil jejich podnik komunistický režim

• ona i otec poté pracovali v průmyslové prodejně Jednoty

• udržuje přátelské vztahy s potomkem Ingeborg Thurn-Taxis, která žila na zámku v Jaroměřicích do roku 1945

• v roce 2023 žila ve svém rodném domě v Jaroměřicích

Ve středu 9. května 1945 stála tehdy pětiletá Dagmar Popeláková v přízemním okně rodného domu a spolu s maminkou mávala projíždějící Rudé armádě, která se valila Jaroměřicemi. Malá Darinka dobře cítila naději, kterou dospělí vkládali do příchodu těchto cizích vojáků. Zase budou moci rozvíjet těžce budovaný obchod, benzínovou čerpací stanici, obnoví se tatínkův milovaný Sokol a všechno bude jako dřív. „Najednou něco udělalo cvak a mamince praskl snubní prstýnek,“ vypráví pamětnice. „Vždycky na to potom vzpomínala, jak to bylo zvláštní, že praskl sám od sebe a právě v tu chvíli.“ Mohla to být předzvěst planých nadějí, protože komunistický režim, který nastoupil jen pár let po válce, sebral Eduardu Popelákovi úplně všechno, co měl rád. Oblíbenou živnost, Sokola, i možnost objevovat technologické novinky z celého světa. Zatímco prstýnek si nechala maminka Anastázie spravit a pamětnice ho má dodnes, škody, které napáchalo čtyřicet let totality, se napravují jen obtížně. Kromě obchodu Popelákových zaniklo v Jaroměřicích také Rovnerovo řeznictví a velkouzenářství, Hublíkovo pekařství, několik hospod a nespočet menších i větších zemědělců. Pod tlakem komunistických represálií nemohl Eduard Popelák už nikdy rozvíjet svého podnikavého ducha, přesto nezahořkl. „Táta byl moc hodnej. Prodával potom v Jednotě až do konce života a dělal to rád. Co na tom, že podnik nebyl jeho. On měl prostě obchod v krvi,“ usmívá se Dagmar Popeláková.

Očkování benzínem málem nepřežil

Dagmar Popeláková se narodila jako druhá dcera významného jaroměřického obchodníka Eduarda Popeláka 4. prosince 1939. Měla o tři roky starší sestru Alenu. Obě přišly na svět v domě číslo popisném 198, kde Dagmar Popeláková žije dodnes. V přízemí tatínek provozoval obchod se smíšeným zbožím, ale také třeba benzínovou čerpací stanici. „Tatínek miloval obchod. Od malička ho to k němu táhlo,“ vzpomíná pamětnice. „Narodil se v roce 1899 tady o dva domy vedle. V té době patřil tento dům i s obchodem panu Ernestu Rovnerovi a tatínek za ním pořád běhal. Už jako kluk.“ Po smrti pana Rovnera si obchod pronajal pan Dvořáček a u něj se Eduard Popelák vyučil. Jeho cestu k obchodnickému řemeslu, ale přerušila první světová válka. Okolo roku 1915 musel narukovat, nebylo mu tenkrát ani sedmnáct let. Válku prožil na bojištích v italských Alpách. Do rodných Jaroměřic se vrátil 28. října 1918 na pokraji života a smrti. „Nevím, co přesně se tam tenkrát stalo,“ vypráví Dagmar Popeláková, „ale když se blížil konec války, dělali armádní lékaři různé pokusy. Řekli tatínkovi, že když si naočkuje nohy benzínem, že ho pustí domů dřív.“ Touha po návratu byla veliká a Eduard Popelák pokus podstoupil. Místní doktor Jan Ladislav Skřipský mu musel opatrně rozřezávat boty, aby oteklé nohy mladého muže vysvobodil. Pacienta se mu podařilo zachránit, a přestože následkem toho musel Eduard Popelák dlouhá léta nosit gumové punčochy, nikdy si na nohy nestěžoval. V roce 1921 odešel do Valašských Klobouk, kde pracoval až do roku 1924 ve velkoobchodě Františka Gintera. Tady se také seznámil s maminkou Dagmar Popelákové Anastázií Raškovou. Vzali se v roce 1927 a usadili se v tatínkových rodných Jaroměřicích.

Obchod měl přednost přede vším

V té době si otec pronajímal malý obchod po panu Křivánkovi přímo na návsi. Ambice Eduarda Popeláka však mířily výš. Když se dozvěděl, že dům číslo popisné 198, kde se v mládí vyučil, je na prodej i s vybaveným obchodem, nemovitost koupil. „To víte, že se zadlužil,“ přikyvuje Dagmar Popeláková. „Dlouhé roky to potom splácel. Maminka občas láteřila, že nemá nic než obchod, ale on to prostě miloval,“ směje se pamětnice.

Vrak ve splavu si oblíbily děti

Devět let po svatbě se Popelákovým narodila první dcera Alena a o tři roky později druhorozená Dagmar. Obě přišly na svět v napjatém období druhé poloviny třicátých let. Zatímco Alena byla ještě občankou Československa, Dagmar už přišla na svět na území Protektorátu Čechy a Morava. Válečná léta si tak pamatuje jen letmo. Dobře si uchovala až vzpomínky na události okolo květnového osvobození v roce 1945, s čímž jí pomáhal také bohatý fotografický archiv zděděný po tatínkovi, vášnivém amatérském fotografovi. Za jeden ze snímků Eduard Popelák málem zaplatil životem. Už od února 1945 projížděly Jaroměřicemi kolony německých vojáků jako první předzvěst blížící se východní fronty. S postupujícím jarem byl jejich úprk čím dál zběsilejší a méně organizovaný. Armáda cestou zapalovala i jinak ničila vojenské vybavení. „Táta stál v okně a fotil, jak wehrmacht tlačí nepojízdné auto do potoka. Jeden z vojáků si toho všiml a vystřelil po něm ze samopalu. Kdyby táta rychle neuskočil, bylo by po něm,“ vzpomíná Dagmar Popeláková. Osobní automobil pak dlouhá léta stál ve splavu Úsobrnského potoka a stal se oblíbenou hračkou místních dětí.

Smrt zámeckého pána Friedricha Thurn-Taxise

Poválečné události v Jaroměřicích přinesly drama také do rodiny místního šlechtického rodu Thurn-Taxisů. Hlava rodiny Friedrich Thurn-Taxis sídlil na zámku v nedalekých Biskupicích. I díky jeho intervenci se tato česká obec připojila na podzim roku 1938 k Německu, což mu mnozí vyčítali. Den po skončení války 10. května 1945 byl za nevyjasněných okolností zastřelen, údajně partyzány. „Oni mu zazlívali, že se dal k Němcům, že nebyl správnej. Ale on byl hodnej. Ti biskupští si na něj nikdy nestěžovali. Nikomu tam neublížil,“ vrtí hlavou pamětnice.

Jeden ze dvou synů zastřeleného šlechtice Hugo Thurn-Taxis sídlil od roku 1943 se svojí ženou Ingeborg rozenou Šponerovou na zámku v Jaroměřicích. Zatímco Hugo trávil většinu času mimo domov jako důstojník wehrmachtu, jeho žena Inge se dvěma syny pobývala v Jaroměřicích. „Tady ji všichni říkali princka,“ vzpomíná Dagmar Popeláková. „Nebylo to myšleno hanlivě, lidi si to jen tak zkracovali,“ vysvětluje.

Ačkoliv se šlechtična hlásila k německé národnosti, obyvatelé ji měli rádi a během osvobozování ji skrývali před sovětskými vojáky. Za války působil na zámku správce jménem Ilja Lorek, a Ingeborg Thurn-Taxis s ním koncem války čekala dítě. Malý Jan Lorek se narodil ve dnech osvobození v zámeckém chlívě, kde se žena ukrývala před blížícími se Sověty. „Kdyby se vojáci dozvěděli, že je Němka, zastřelili by ji,“ vysvětluje pamětnice. Zámecký hospodář, pan Kořenovský ji schoval u sebe doma a stal se také jeho kmotrem. „Měli strach, aby neumřel nepokřtěný, tak ho pokřtili hned po narození. Pantáta Kořenovský mu šel za kmotra. Později se o ně starala taková hodná duše Žofie Pazdírková. Nosila jim jídlo a vše potřebné pro novorozeně.“

Kdyby se maminka nedala k Němcům, já bych vám tu střechu spravil

Hugo a Ingeborg Thurn-Taxis se po válce rozvedli. Hugo se dvěma syny odešel do Bavorska a Ingeborg se znovu provdala za Ilju Lorka, který se po válce stal významným brněnským politikem KSČ. Jejich syn Jan, narozený za dramatických okolností v posledních dnech války, dodnes žije v Německu a s paní Dagmar Popelákovou udržuje čilý kontakt. „Vždycky, když si voláme, posílá mě na hřbitov pozdravovat kmotříčka Kořenovskýho a stejně vzpomíná i na Žofinku Pazdírkovou,“ vypráví pamětnice. Když se Jan Lorek s maminkou po revoluci vypravil do rodných Jaroměřic, paní Pazdírková je nepoznala. „Až když řekla, že je princka, tak se jí rozsvítilo,“ vypráví pamětnice. Jaroměřický zámek byl stejně jako ostatní majetek rodu Thurn-Taxisů zkonfiskován a znárodněn. Krátce na to připadl obci, která v něm zřídila školku a obecní úřad. Stejnému účelu slouží dodnes. „Když jsme si s Jendou posledně volali, stěžovala jsem si, že mám děravou střechu a on povídá: ,Kdyby se maminka tenkrát nedala k Němcům, dostali bychom majetek zpátky a já bych vám tu střechu spravil,“ směje se Dagmar Popeláková. 

Majetek jim rozebrali pod rukama

Poválečné strasti německého obyvatelstva se v Jaroměřicích promítly i jinak, než jen v osudech rodiny Thurn-Taxisů. Pracovní úřad rodině Popelákových přidělil na práci sedmnáctiletou Němku Gerlindu Semlerovou z Moravské Třebové. „Bylo vidět, že je z nějaké lepší rodiny. Maminka jí nekázala dělat žádnou špinavou práci, nehodila se na to,“ vzpomíná pamětnice. Ačkoliv se k mladé Gerlindě Semmlerové chovala rodina Popelákových pěkně, když ji po skončení pracovní povinnosti Eduard Popelák potkal v Moravské Třebové, kam se vrátila, hlásit se k ní příliš nechtěl. „Ona k němu běžela, že ho obejme, ale on měl strach, aby se o něm neřeklo, že drží s Němci,“ vzpomíná Dagmar Popeláková.

Při jednom z odsunů německých rodin z okolních obcí se v Jaroměřicích utvořila veliká kolona koňských povozů naložená veškerým soukromým majetkem, který Němci dokázali uvézt. V nastalém zmatku se mnoho jaroměřických obyvatel na vozy bezostyšně vrhlo a bezbranným majitelům věci rozkradli pod rukama. Rozvášněnému davu se dalo zabránit jen těžko. Eduard Popelák použil svou jedinou zbraň – fotoaparát. Z dokumentárních snímků rabování mrazí dodnes.

Nová prodejna, nové zboží, nový vedoucí

Postupné zklidnění politické i společenské situace bohužel netrvalo příliš dlouho. Necelé tři roky mezi koncem války a Vítězným únorem roku 1948 utekly rychle. Pro Eduarda Popeláka znamenal nástup komunistů brzký konec milovaného podnikání. „Definitivní konec obchodu přišel před Vánocemi,“ vzpomíná Dagmar Popeláková. „Ani jsme ten rok neměli vánoční stromeček. Naši ztratili zájem úplně o všechno. Jenom plakali.“ Eduard Popelák se ale smutkem zlomit nenechal. V padesátých letech nastoupil jako vedoucí nové prodejny průmyslového zboží Jednota a práci vykonával svědomitě a s láskou, jak mu bylo celý život vlastní. „Tam to bylo všechno nový a moderní, to se tatínkovi líbilo. On měl rád všechny novinky. Jako jedni z prvních jsme měli telefon, psací stroj, taky foťák. Kdyby se dožil počítačů, jej to by se mu líbilo,“ směje se Dagmar Popeláková. To se bohužel nestalo. Eduard Popelák onemocněl a zemřel na jaře roku 1968. „Akorát,“ přikyvuje pamětnice. Srpnové okupace už se nedožil. 

Prodavačkou místo cukrářkou

Dagmar Popeláková vystudovala nejprve měšťanku v Jaroměřicích, později učňovskou školu v Ruprechtově u Vyškova pro obchodníky. „Mě obchod tolik nelákal. Mně se líbila cukrařina, ale tenkrát takové učení nebylo, tak jsem šla v tatínkových šlépějích,“ krčí rameny pamětnice. Z Ruprechtova se vrátila do Jaroměřic a od té doby, jak sama se smíchem říká, odtud nevystrčila paty. Stejně jako tatínek potom prodávala v jaroměřické Jednotě na náměstí. Zůstala svobodná a dodnes žije v domě číslo popisném 198, který zdědila po svém tatínkovi. Jeho fotografie uchovává stejně bedlivě jako kus jaroměřické historie. Za nejdůležitější v životě považuje poctivou práci. „Pořád se musí dělat. Tak to prostě je,“ uzavírá s úsměvem.