Jaroslav Popelka

„Přijeli tam lidé z ministerstva a odvezli si plné auto zboží a zeleniny, květin a pochopitelně to neplatili. Mám asi nějaký vzdor v genech, tak jsem říkal kamarádovi, který taky nebyl moc bojácný: ,Víš co, my to auto zastavíme na bráně a zavoláme policii. Oni to ukradli nebo si to neprávem odvezli.‘ Nakonec jsme to neudělali, ale byl to určitý spouštěč toho odporu, protože jsem viděl, jak ti vysoce postavení lidé kradou, jak zneužívají postavení. Ono to bylo už za komunismu. Pak ještě takový úplně poslední moment byl, když někdo z uzavřenýho skleníku ukradl velkou vzácnou rostlinu a odvezl ji autem. V Tuřanech se pěstovaly květiny. Byla tam spousta skleníků. Byly tam i ovocný stromy. Mohl to ukrást zase někdo z těch šéfů. To byla ta poslední kapka, která mě naštvala, a začal jsem proti tomu režimu otevřeně jít.“

„Strýc byl údajně zatčen, že byl členem odbojové skupiny. Ale pravý důvod byl ten, že nechtěl jít do družstva. Protože lidé v tom horském údolí byli potomky vzpurných poddaných, kteří utekli do hor, aby nemuseli sloužit pánům, a tam měli velkou míru svobody. Bránili hranice, bránili ten průsmyk proti Tatarům a jiným nájezdníkům a za to měli poměrně velkou míru svobody. V těch genech těch lidí to zůstalo. Taková nezdolnost, tvrdost. Takže když komunisté přišli, aby jim sebrali jejich pole, tak se bránili. Vzali nástroje, sekyry, vidle a zabránili těm lidem, co jim přišli vzít pole a krávy, aby to udělali. Kdyby to udělal jeden, tak ho celkem snadno zlikvidovali, ale oni to udělali všichni. Komunisté jim to nechali, aby nevznikl žádný skandál. Ale postupně ty lidi zavírali a likvidovali. A jedním z nich byl i můj strýc, který byl rok ve vyšetřovací vazbě. Pak se pomátl z toho, co zažil, a za několik měsíců zemřel. Takže toto bylo moje dětství. Atmosféra strachu, nesmírné bídy, zničené lidské osudy.“

„Za komunismu bylo samozřejmý, že odsouzení pracovali. Bylo tam několik pracovišť. Když jsem přišel z vazby, tak jsem měl na sobě už asi deset dní špinavou košili. Těšil jsem se, že dostanu čistou. Dostal jsem čistou, a jak jsem ji oblékl, tak... Byla to košile po někom, kdo pracoval se skelnou vatou. Bylo tam jedno pracoviště Vertexu, kde kluci pracovali při výrobě skelné vaty, a ta košile byla plná těch pichlavých vláken. Po půl hodině jsem ji sundal a byl jsem rád, že si můžu obléknout tu starou špinavou košili, protože se to nedalo vydržet. Kluci byli plní boláků, jak jim to rozpíchalo ruce. Strava byla ve vězení hrozná. Oni měli zákaz dávat vězňům syrovou zeleninu. Zřejmě aby je úplně fyzicky... Hlavní součástí jídla byly bílé knedlíky, řídká omáčka, chleba a občas také buchtičky na sladko se sladkou omáčkou. To stále vyrabuje vitamíny, minerály. Pamatuju si první dojem, když jsem přišel do lágru. Všichni byli šediví. Byli jak smečka vlků. Šedivé uniformy, šedivé obličeje. Když tam byl několik let, tak ti lidé většinou přišli o zuby, měli avitaminózu z nekvalitní stravy. Takhle ty lidi postupně likvidovali.“

„Nechali mě na přibyláku, jak se říká v lágrové mluvě. Je to barák, kam přijdou noví vězni a tam zůstanou podle okolností týden, dva, aby zapadli do toho režimu v lágru. Vychovávají je tam kápové. Dostal jsem se tam s nima do konfliktu, protože vězně šikanovali. Vyzval jsem je, ať si to nenechají líbit. Mezi spoluvězněma to začalo vřít. Začali se ozývat, začali se houfovat. Když to kápové zjistili, tak mě na chodbě napadli. Pamatuju si, že na mě tři skočili a zmáčkli pohotovostní červený knoflík, který signalizuje, že je tam případ vzpoury. Zmáčkli to a oznámili, že jsem je napadl nožem. Hodili ke mně nůž. Otevřel jsem oči, asi jsem na chvíli ztratil vědomí. Pamatuju si, že jsem hleděl do hlavně samopalu, a jak jsem ležel na zemi, tak jsem viděl rozšklebený tlamy psů. Hodili mě na samotku. Obvinili mě z napadení, za což byl minimálně rok navíc. Čekal jsem na samotce, co bude. Měl jsem vlastně štěstí, že nějací vězni slyšeli, jak se na mě kápové domlouvají. Řekli to, takže to bylo svědectví proti svědectví. Nakonec mně ten rok nepřidali a skončilo to tím, že jsem za pokus o vzpouru dostal čtyřicet dní samotky.“

„Ještě za mého života, to muselo být minimálně deset let po Únoru, tak otec splácel úvěr za poslední zboží, které do obchodu nakoupil. Komunisté to tak dělali běžně. Sebrali majetek, a když tam byly nějaké dluhy, nedoplatky nebo úvěr na zboží, většina obchodníků si brala úvěr, dluh jim nechali a museli to splácet. Nám zabavili obchod v tom domě, kde jsme žili. Byli jsme ve dvou malinkatých místnostech ve dvoře. Tam pořádně nesvítilo slunce, kde byly velice stísněné podmínky, a pamatuju si, že jsem se tam jednou přiotrávil tabákovým kouřem. Protože otec kouřil a mě zapomněl v té místnosti plné kouře. Taky mám ještě takový špatný zážitek z dětství, že jednou pro otce přišli. Nevím, jestli estébáci nebo kdo, a maminka se hrozně lekla. Svým způsobem to ve mně zůstalo. Buď jsem byl ještě v prenatálním stavu nebo jsem byl ještě maličké dítě. Děti jsou propojeny s matkou, takže spolu všechno prožívají. Zůstal ve mně takový pocit sevření, který trval léta. V podstatě ty důsledky neradostného dětství jsem nesl většinu života. Ta otrava tím tabákem a to leknutí, kdy otce odvedli a vrátil se podle maminky za tři dny celý rozmlácený. Aspoň že to přežil. Část mé rodiny nepřežila. Strýce ubili k smrti ve vyšetřovací vazbě. Sice se ještě vrátil, ale byla z něho troska. Já jako čtyřletý chlapec jsem slyšel rozhovor otce se strýcem, kdy strýc popisoval, co se dělo v lágru. Mysleli si, že jsem příliš malý, abych chápal jejich rozmluvu. Ale vím, že to se mnou otřáslo, co můžou lidi udělat druhým lidem.“