Štefan Popjuk

„Nechali jsme kanóny, vybrali jsme závěry, zaházeli a šli jsme pryč. Potkali jsme jednoho chlapa (měli jsme na sobě uniformy s hodnostmi a čísly) a ten nám říká: ‚Hoši, dejte čísla, hodnosti, všechno dolů. Protože shánějí šestatřicátý pluk a ty, kdo u něj sloužili.‘ Tak jsme vletěli do skladu, převlékli se. Zahodili pláště a čepice, kde byly hodnosti a čísla, a šli jsme pěšky pryč. Vzal jsem pistoli, co byla ve skladě. Ještě jeden spolubojovník si vzal taky. Teď mi říká: ‚Ty jsi blázen!‘ I jednu krabičku nábojů jsem si vzal. Teďka jak to schovat?! Pořád jsme přemýšleli. Za první republiky měly pláště podšívku, tak jsem řekl: ‚Zašijeme tady pod tu podšívku pistoli. A náboje do druhé.‘“

„Přešli jsme přes hranice a druhý den měla vstoupit pěchota. V Polsku byly domy ze dřeva a Němci vybrali dům, probourali a dali do něj tank nebo kanón. Nebylo vidět, odkud pálí. Proto jsme tam ztratili tolik tanků. Já jsem byl na přímé palbě. Viděl jsem výstřel z okna – záblesk. Ale jen z lehké zbraně, ne z děla. Řekl jsem veliteli baterie: ‚Já tam několikrát vpálím.‘ Měli jsme málo nábojů: šestatřicet ran byla železná dávka, na ty se nesmělo sáhnout. Ale já už poslal vojáky pro zásoby. Velitel nechtěl, ale potom povolil. Vrazil jsem je tam a trefil se do kanónu, co byl v tom domě. Němci z domu vyskakovali a šli do rohu do zahrady. Tam měli kanón. Z pozorovatelny volali, že která baterie pálí, ať pálí dál. Taky jsme tam pálili a postoupili jsme hrozně daleko.“

„Jak jsme se připravovali, velitel dělostřelectva Sachar procházel po jednotkách. Přišel taky ke mně. Říká: ‚Šetřit živé materiály! Já vám nic nedám, protože nemám. Nikdo z jednotky nesmí bez vědomí velitele čety nic brát,‘ to dal rozkazem. ‚Buďte připraveni, kdybych potřeboval pro přímou palbu, budu brát četu, ne baterii.‘ V přímé palbě se předpokládalo, že padne nejvíc vojáků. Byli jsme připraveni. Moje baterie byla přejmenována ze čtvrté na první. Bylo nás třeba na přímou palbu. Přišel rozkaz: Popjuk s jednotkou na přímou palbu! Vybírat jsem si nemohl, tak jsem šel. Vyšlo to dobře, byl to úspěch a ztráta žádná.“

„Když jsme někde stáli, třeba týden, byl postavený tábor a kolem něj chodila hlídka. V táboře měl vždy jeden velitel čety službu a měl dva vojáky – mimo hlídky. Když zazněl výstřel, velitele vzbudili. Třeba já, když jsem měl službu: vzbudili mě, řekli, kterým směrem byl výstřel. Jdeme tam, přijdu k tomu místu a tam stojí civilista s koněm. Vezl seno. Nenechal hlídku zkontrolovat, co tam je. Přišel jsem tam a ptám se, proč nechce. Začal se vymlouvat. Tak jsem řekl, podíváme se na to. To už byli vojáci vycvičení. Prohledali jsme to a ze sena vypadl ruský důstojník, samopal, pistole. Měl dost nábojů. Vzal jsem ho, vojáci vzali ty pistole a samopal. Vedl jsem ho k náčelníkovi štábu. Tenkrát jsme neměli ještě stany, to jsme kopali. Náčelník štábu měl taky jen bunkr a u sebe spojku. Přijdu k němu a hlásím mu, co se stalo. Říká: ‚Vyveďte ho ven za tábor a pusťte ho.‘ On to slyšel. Říkám si, kdepak, já ho nepustím. Má samopal, pistoli, zvedne to, pokropí nás a budeme tvrdí. Tak jsem si v duchu říkal, že ho nepustím.“