Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Žofie Popovičová (* 1923  †︎ 2019)

• narozena 30. listopadu 1923 v Bukovci na Podkarpatské Rusi

• v šestnácti letech přešla hranici do Sovětského svazu

• na tři roky byla odsouzena do pracovního tábora na Sibiři

• propuštěna v roce 1943

• stala se spojařkou prvního československého pluku

• prošla Duklou

• manžel po válce tragicky zahynul

• udržovala známost s Fedorem Fosorem později odsouzeným za velezradu

• sledovala a vyslýchala ji StB

• v roce 2013 žila v Dolních Dunajovicích

• zemřela v roce 2019

Na ten den Žofie Popovičová asi nikdy nezapomene. Psal se rok 1940, bylo těsně po Velikonocích a ona se spolu s několika přáteli rozhodla tajně přejít hranici. Podkarpatská Rus totiž zažívala složité období. Území, jež bylo ještě nedávno součástí Československa, bylo okupováno maďarskou armádou a stalo se součástí Maďarského království. Byly uzavřeny školy. Sehnat práci bylo pro mladé lidi prakticky nemožné a ti tak po stovkách opouštěli své domovy. Neviděli tu žádnou perspektivu a raději se vydávali za nejistou budoucností do Sověty okupovaného Polska. „Bylo hodně takových, co utíkali. Nevěděli co mají dělat, tak utíkali pryč. Mysleli jsme si, jak se říká, že tam pro nás klobásy na stromech budou růst. Já jsem chtěla hlavně kvůli škole. Taťka četl noviny a říkal, že v Rusku se školy neplatí, když chce jít člověk třeba na vysokou. To mě přesvědčilo, chtěla jsem přejít hranici, že si tam dodělám školu.“ Bez vědomí rodičů si večer sbalila nejnutnější věci a spolu se starší sestrou Annou se vypravila na smluvené místo za rodnou obcí Bukovec. Odtud se pak celá skupina vydala na cestu.

Přes hranice do lágru a na Sibiř

Hranici se jim podařilo přejít bez potíží a kolem páté ranní se tedy rozhodli pro krátký odpočinek. U vody si rozdělali oheň a pustili se do snídaně. „Chlapci začali kuchtit a já najednou říkám: ‚Ježíšmarja, tam někdo jede na koni!‘ Ještě byl dost daleko, ale už jsem ho viděla. Přišel voják v uniformě, se psem. Třikrát vystřelil a za chvíli tam byl další voják. Sebrali nám všechny věci a museli jsme jít do jedné vesnice, Skolava se to jmenovalo. Tam jsme nakonec zůstali asi měsíc.“ Po měsíci v pracovním táboře byla Žofie Popovičová společně se svou sestrou a desítkami dalších zadržených odvezena k soudu. „Museli jsme přiznat, že jsme přešli hranici a že jsme špioni. Jací špióni? Já jsem měla šestnáct a půl, byla jsem ještě děcko! Řekli nám, že dostaneme tři roky. Já jsem se hájila. Sestra, ta byla starší o sedm roků, ale neříkala nic. Já jsem se moc hájila, nechtěla jsem to podepsat.“ Verdikt byl nemilosrdný. Tři roky na Sibiři. Za pár dní byli v transportu převezeni přes Kyjev do pracovního tábora v Novosibirsku. Oběma sestrám se naštěstí podařilo zůstat po celou dobu pohromadě, i když na práce byla nasazena každá jinde. Žofie šila v továrně oblečení pro armádu, Anna pracovala venku na poli.

Tři roky tvrdé práce v těžkých pracovních podmínkách, nedostatek jídla, odpočinku, svobody. To vše se podepsalo na stavu vězňů v novosibirském pracovním táboře. Když jim v roce 1943 bylo nabídnuto zkrácení trestu, málokdo odmítl. „Jakmile nás osvobodili, šli jsme si hned na bazar koupit jídlo. Byli jsme šťastní, smáli jsme se, srandu jsme si dělali. No a asi za dva dny hajdy do střední Asie. Tam nás už verbovali na vojnu. Ale jen toho, kdo chtěl, nemuseli jsme. Moje sestra nešla, onemocněla. I já jsem onemocněla, ale jak jsem se trochu vzpamatovala, prosila jsem, aby mě vzali na frontu.“ Když pak prošla zdravotní prohlídkou a krátkým výcvikem, stala se jako spojařka součástí prvního československého pluku.

Na frontě

Spolu s armádou postupovala přes Rusko a Polsko směrem k Československu. Jedna z vojenských operací ji však málem stála život. Přímo před její skupinou dopadla tanková střela. Dvě kolegyně zemřely, ona sama měla poraněnou nohu a od té doby špatně slyší. Musela jít na operaci a jako spojařka se už na frontu nevrátila. Z armády však úplně neodešla, působila nadále v týlu jako zdravotnice. S frontou postupovala až k československým hranicím a účastnila se také bojů u Dukly. „U tý Dukly, to bylo něco strašnýho. Tam to šlo jak na pásu. Takový mladý Volyňák, pěknej chlapec, dávala jsem mu čaj po lžičkách, když mě najednou chytl a říká: ‚Sestřičko já nechcu umřít!‘ Řekla jsem mu že ne, že má v klidu pít. Za chvilku mě stiskl za ruku a byl konec. To bylo strašně, co jsme u tý Dukly zažili.“

Cesta do Dolních Dunajovic

Po válce se Žofie Popovičová dostala do Bánské Bystrice, kde u armády působila ještě rok. Naskytla se jí také příležitost podívat se po letech domů, do Bukovce. „Dostala jsem propustku na dvacet jedna dní a tak jsme se, ještě se dvěma známými z naší vesnice, vydali domů. Cesty byly rozbitý, někde jsme jeli vozem, někde pešky. A když jsme přišli, tak se celá vesnice seběhla! To víte, to byla radost. Navíc rodičům řekli, že jsem padla na frontě, nevím jak se to k nim dostalo, ale mysleli si, že jsem zabitá. Tatínek za to dokonce dostával i nějaké peníze. A já jsem se najednou objevila.“ Zpátky na Slovensko ji nechtěli vůbec pustit. „Maminka a sestry, všechny začaly brečet a prosily, abych nešla. Jen tatínek uznával jak to je, že musím jít, že nemůžu zůstat.“

Po návratu do Bánské Bystrice se život začal vracet do normálu. Pracovala v armádě a budoucnost příliš nepromýšlela. Obrat nastal až na Vánoce roku 1945. Spolu s kamarádkou se Žofie Popovičová vydala trávit vánoční svátky za společnou známou do Znojma. V autobuse z Brna potkaly mladého vojáka, ve kterém poznala svého kamaráda z Bukovce. „Ptal se nás, kam jedeme a my že jedeme na svátky ke kámošce do Znojma. Říkal nám, že bývá v Dunajovicích a že jsou tam i další naši chlapci. A tak nás prosil, ať nejezdíme, ať jedeme s ním, že pojedeme až zítra.“ Kamarádky se nakonec daly přemluvit a díky náhodnému setkání se Žofie Popovičová poprvé vydala do vesnice, v níž měla trávit zbytek svého života. Mezi vojáky tu totiž poznala Vasila Popoviče, svého budoucího manžela. „Byli jsme dokonce z jedné vesnice, on byl o sedm a půl roku starší. Měli u nás obchod, kam mě mamka občas pro něco poslala, ale jinak jsme se neznali. On mi říká: ‚Ty poslouchej, já su svobodný, ty jsi svobodná, nebo máš někoho?‘ Řekla jsem mu, že nemám a tak jsme se nějak domluvili, že mě už ani nechtěl pustit.“ S Vasilem Popovičem se vzali a usadili se v Dolních Dunajovicích. V původně německé obci, kam tehdy proudili noví osídlenci, si novomanželé zabrali hostinec, který se rozhodli nadále provozovat. Brzy po svatbě se jim pak narodila dcera Eva. Jiný příběh by možná v této pasáži končil šťastným happy endem, ne však příběh Žofie Popovičové.

Bez šťastného konce

Necelý rok po narození dcery její manžel tragicky zemřel. V den, kdy malá Eva oslavila první narozeniny, strojila Žofie Popovičová svému muži pohřeb. Náhle zůstala na všechno sama. Na dceru i na hospodu. Ze všech sil se snažila udržet živnost, kterou s manželem provozovali. Místní národní výbor však na její počínání nenahlížel příliš vlídně. „Hospodu jsem vedla ještě do jednapadesátého, potom přišli a všechno znárodnili. Všechno mi sebrali. Ještě jsem koupila pult, v Břeclavi, za 55 tisíc, ten vzali taky. Všechno, co tam bylo, všechno šlo pryč. Nezůstalo mi nic.“

Několik let vychovávala dceru sama, jen s občasnou pomocí kamarádek. Pak se seznámila s desátníkem v záloze Fedorem Forosem, tehdy žijícím v blízkých Bavorech, který stejně jako ona pocházel z Podkarpatské Rusi. Postupně se sblížili natolik, že jej pozvala na Vánoce k sobě domů, aby mohli trávit vánoční svátky společně. „Tenkrát jsem měla motorku, kterou jsem koupila ještě na hospodě, pětadvacítku, čézetku. Fedor si ji chtěl ještě na Štědrý den půjčit, tak jsem mu ji půjčila. Na večeři, na kterou jsem ho čekala, ale nedošel. Nevěděla jsem nic, jen jsem čekala, ale už jsem byla rozrušená. Sama sebe jsem se ptala, proč, co se stalo.“ Ihned po svátcích vyrazila do Mikulova, kde měla známého, odbojáře Vasila Serbajla. „Říkám mu, že můj Fedor mi slíbil, že přijde na svátky na večeři ke mně, půjčila jsem mu motorku, ale nedošel. Říkám si, jestli tady nepřešel hranici. Řekl mi, že nic neví, ale že si mám po svátcích zajít do Mikulova na SNB a ohlásit to.“ Minimálně pětkrát se vypravila do Mikulova, aby zjistila co se stalo s ním i s její motorkou. Neřekli jí však vůbec nic. Nakonec se rozhodla, že se pojede zeptat na vyšší místa, na SNB do Brna. „Zavolali si mě tam do jedné místnosti, kde jsem jim řekla, že se věci mají tak a tak. Příslušník mi na to řekl, že Fedor je zajištěný, že je tady v Brně, pak vzal telefon, zatelefonoval do Mikulova a že si mám zítra zajít pro motorku. On tenkrát ani domů do Bavor nedojel, zajistili ho ještě na cestě.“

Fedor Foros byl odsouzen za velezradu kvůli svým stykům s agenty Ladislavem Malým a Vladislavem Kozákem. Údajně jim měl poskytovat nejrůznější pomoc při ilegálních přechodech státní hranice. Žofie Popovičová se ocitla ve složité situaci. O svém příteli nedostávala žádné zprávy, nevěděla ani, ve které věznici se nachází. Když později žádala o možnost ho navštívit, bylo jí sděleno, že je vězněn v Jáchymově. Navíc byla sama vyšetřována StB. „Kvůli vyšetřování Forose jsem byla v Brně aspoň desetkrát. Když přijeli, auto vždycky nechali na konci vesnice a přišli pro mě. Děcko jsem musela dát někomu na hlídání a nesměla jsem říct kam jdu a proč. Když mě pak vyslýchali, bylo to furt jedno a to samé, furt. Říkala jsem jim, že jsme nebyli sezdání, že jsme se znali tři měsíce, že mi neříkal všechno, co dělal, kde dělal, že nic nevím.“ Veškeré její kroky Státní bezpečnost také pečlivě monitorovala.

Když jí jeden známý poradil, aby zkusila podat žádost o Forosovo propuštění, poslala jich hned několik a úřady vytrvale prosila o ukončení trestu, aby spolu mohli žít v jedné domácnosti. Tehdejší předseda MNV v Dolních Dunajovicích dokonce kvůli ní svolal výborovou schůzi, kde se rozhodovalo, zda se může Fedor Foros v obci usadit. „Souhlasili, přišla jsem tam a on mi jenom říká: ‚Jo, až dojde, tak může bydlet s vámi.‘ Taky mi poradil, že tu žádost nemám dávat na poštu, ale že mám jet do Hradce Králové, na prokuraturu. Říkala jsem si: ‚Ježíšmarja, já se takhle nevyznám!‘ Zkusila jsem to, ale nic.“

„Nakonec jsem čekala pět roků. Pět si odseděl a dva mu odpustili. Původně měl odsedět sedm roků. No a když přišel, nastěhoval se ke mě a spolu jsme žili čtyřicet tři roků. Ať je mu lehká zem. A konec. Tak je to.“