Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Popp (* 1940)

• narozen 25. srpna 1940 v Lažištích na Prachaticku

• v únoru 1946 se rodiče přistěhovali do Horní Plané v rámci dosídlení pohraničí

• vyučil se u Vojenských lesů a v podniku byl zaměstnán do roku 2003

• v roce 1957 získal propustku ke vstupu do zakázaného pásma, kterou měl až do pádu železné opony

Celý profesní život strávil u Vojenských lesů a v lese trávil i svůj volný čas jako náruživý myslivec. Na svou práci lesníka nedá dopustit. Šumavu považuje za svůj domov. Přesto její současný stav sleduje s obavami, obviňuje ekology a nekompetentní politiky z kůrovcové kalamity a nehospodárného chování. „My, kdybychom hospodařili tak jako oni v národním parku, tak už nemají co chránit,“ konstatuje. Výhradami nešetří ani vůči porevolučním společenským a ekonomickým proměnám: „Lidi dneska opěvují demokracii, ale v podstatě jde o anarchii, protože si každý dělá, co chce.“

Dosídlení Horní Plané

Václav Popp se narodil 25. srpna 1940 v Lažištích na Prachaticku, malé obci obydlené téměř výhradně českými obyvateli, ležící ještě před hranicí sudetského záboru. Otec Jakub Popp byl rolník, malozemědělec, který před válkou pracoval na stavbě nedaleké Husinecké přehrady, a v obdobích, kdy byla práce v místě nedostupná, dojížděl i do Prahy. V únoru 1946 se rodina přestěhovala do čtyřicet kilometrů vzdálené Horní Plané, kde spolu s novým domem získala čtyři a půl hektaru zemědělské půdy. Někteří nově příchozí ještě v čerstvě nabytých domech zastihli původní obyvatele. V domě Poppových sídlil štáb americké armády, která Horní Planou předchozí rok osvobodila, a tak se s původními majiteli nesetkali. Tehdy šestiletému chlapci zůstaly na odsun jen matné vzpomínky, ve kterých vystupují neznámí lidé s bílými páskami na rukávech shromáždění u obecní váhy na náměstí s velkými ranci na zádech.

My jsme válku nezačali a zadarmo to nebylo

„Celá řada lidí si dneska myslí, že ti, co přišli do pohraničí, dostali všechno zadarmo. To je ale strašlivý omyl,“ upozorňuje Václav Popp. „Lidi neví o tom vůbec nic,“ dodává. Všechny dosídlované nemovitosti a pozemky byly oceněny a bylo potřeba stanovenou cenu uhradit. „A já jsem ještě doplácel, už byli rodiče mrtví, když jsem chtěl v restituci pozemky,“ upřesňuje. Dnešní kritický pohled na odsun Němců z českého pohraničí vnímá jako nespravedlivý a pomýlený: „Ono to bylo tak, že z každého baráku byli na frontě lidi. A víte, ani z našich představitelů v Praze nikdo nedokáže říct: ‚Vážení sousedi, vážení Němci. My jsme válku nezačali, my jsme ji neprohráli a vy se podle toho chovejte.‘ Bohužel, my se za ty zločiny v koncentračních táborech ještě omlouváme. Takže my jsme generace, která něco z toho pamatuje, něco málo, z vyprávění rodičů, a tak těžko mluvit o tom.“

Odepsaná generace

Václav Popp celý svůj pracovní život strávil jako zaměstnanec Vojenských lesů, v jejich výcvikovém středisku se také vyučil. Mělo jít o tvrdý výcvik obsahující i předvojenskou přípravu. V roce 1957 nastoupil jako dozor čety asi dvaceti vojenských technických pracovníků při odklízení polomů na Šumavě. „Už to nebyli takzvaní pétépáci, ale byly to technické prapory a ty tady zpracovávaly polomové dříví. A v tom roce 1955, 1956 padly polomy v množství snad do půl milionu, jednou 200 000, 300 000 metru krychlových. Takže to nebylo jenom teď jako v poslední době, jako Kyrill, to už bylo tenkrát v tom 55. roce. A to jsem zažil tři technologie. Ti vojáci to zpracovávali ručními pilami, loupalo se všechno dříví, pak přišlo období, kdy se začaly používat jednomužné motorové pily a to taky skončilo. V současné době jsou to harvestory a vyvážecí soupravy. Tehdy se říkalo, že kůň ubližuje kopytem kořenovým náběhům, pak přišly traktory a nevím, kdo tomu ubližoval víc. Teď jsou tam ty obrovské vyvážecí soupravy, tak si myslím, že to doznává dost škod v lese.“ Pracoval také v odbytu cenného a rezonančního dřeva, určeného na výrobu vybraného nábytku a hudebních nástrojů. Současné lesní hospodaření na Šumavě však vnímá jako zanedbané, hlavně s ohledem na poškození porostu kůrovcem, ekologům nemůže přijít na jméno. „My, kdybychom hospodařili tak jako oni v národním parku, tak už nemají co chránit,“ říká. Jako bývalý vedoucí lesní výroby totiž „nedopustil, aby kůrovec zahubil Knížecí stolec ve vojenském újezdu Boletice“. Je přesvědčen, že kůrovce je třeba hubit všemi prostředky a že „Šumavu jsme odstěhovali do Německa a do Rakouska“. „Beru to tak, že jsme generace, která už tomu nerozumí, a jsme jako generace v podstatě odepsaní,“ uzavírá.

Propustka do zakázaného pásma

Už od roku 1947 docházelo v okolí Horní Plané k výraznému omezení svobody pohybu. Město bylo slovy Václava Poppa „sevřeno v kleštích“. Nejprve byl na jeho severní straně zřízen vojenský újezd Boletice, o tři roky později jen několik kilometrů jižním směrem začalo vznikat hraniční pásmo, oddělené drátěným zátarasem. Následující rok bylo do drátů přivedeno vysoké napětí. Propustky do hraničního pásma byly vydávány jen důkladně prověřeným osobám na okresním velitelství národní bezpečnosti, zaměstnanci Vojenských lesů byli prověřováni velitelstvím Veřejné bezpečnosti v Praze. Václav Popp prověrkami pravidelně procházel a po celou dobu trvání tohoto opatření byl držitelem propustky do nejpřísněji střeženého zakázaného pásma, kam byl vstup možný jen v doprovodu příslušníků pohraniční stráže. Svou službu u Vojenských lesů začínal ve svých sedmnácti letech právě v zakázaném pásmu. Kritéria pro udělení propustky do nejpřísněji střeženého hraničního prostoru byla jednoduchá: „Kdo nesouhlasil s režimem, měl příbuzenstvo v zahraničí, tak mohl počítat s tím, že propustku nedostane. Většinou to posuzovali místní lidé, kdo měl na koho zálusk, nedal doporučení, nebylo. Dělali to místní lidi mezi sebou, protože ti cizí místní lidi neznali. A když vám někdo ublížil, tak to bylo vždycky z okolí… Neměl jsem potíže, v žádné politické straně jsem se nepletl… věděl jsem, že musím živit rodinu, chodil jsem do zaměstnání a poctivě. Do svých třiašedesáti let.“ Práce ho bavila a byl za ni vděčný. Myšlenka, že by využil propustky k úprku za hranice, tak „nepřipadala v úvahu“.

Most přes Lipno dnes chybí

V roce 1958 se poprvé napouštěla lipenská nádrž. Václav Popp vzpomíná, že se tehdy přemnožily štiky a „rybáři měli ráj“. Před napuštěním bylo potřeba odlesnit rozsáhlé plochy na dně budoucího jezera. V úseku lesní správy Horní Planá vznikaly problémy u Dolní Vltavice, kde byla rozsáhlá rašeliniště a dříví se odtud dostávalo jen obtížně. V souvislosti se stavbou místní litují snad jen toho, že z Horní Plané nebyl postaven most na druhý břeh Lipna namísto původního mostu přes Vltavu. Dnes by totiž asi o dvacet kilometrů zkrátil objízdnou trasu kolem jezera do již přístupného Rakouska. „V té době ho nikdo nechtěl. Statek tam nebyl za vodou, pohraniční stráži vyhovovalo tam most nemít, pochopitelně tam nebyl přístup lidí. A Vojenské lesy měly dřevosklad v Nové Peci, ta komunikace se tam opravila a dřevo šlo do Nové Pece. Takže Vojenské lesy, pohraniční stráž, nikdo nepotřeboval tady most. Pak, když ho všichni chtěli, tak už zas na něj nebyly peníze,“ vysvětluje Václav Popp. Objasňuje i záhadu pojmenování největšího ostrova přehrady nazývaného Tajvan, ležícího mezi Horní Planou a Černou v Pošumaví. Své jméno prý získal podle přednosty stanice z Černé, ze kterého si cestující v době napouštění přehrady utahovali, že vypadá jako Čankajšek střežící svůj ostrov Taiwan.

Vývoj nabral „strašný švunk“

Komunistický režim přinesla podle Václava Poppa poválečná doba. „Všichni na to naříkají, ale bylo to zákonné opatření a my jsme ho respektovali, museli jsme, nedělali jsme z toho holubník,“ vysvětluje. Je spokojený, že má důchod z minulého režimu, protože kdoví, jaký budou mít lidé později. Porevoluční dobu vnímá s nemalou dávkou skepse, problémy vidí jak v ekonomické, tak společenské oblasti. Tvrdí, že „lidi dneska opěvují demokracii, ale v podstatě jde o anarchii, protože si každý dělá, co chce“. Zklamala ho privatizace, vývoj porevolučního soudnictví a školství. Lidé podle něj nerespektují právní normy a „škola má v prvé řadě vychovávat – a to nedělá“, navíc pravomoci učitelů jsou dnes příliš omezené. „Pokud nebude fungovat školství a justice, ničeho se pořádně nedopracujeme,“ domnívá se. Škola by měla nadále fungovat tak, jak to zažívaly předchozí generace. Výsledkem takového vzdělávacího procesu by měl být respekt vůči autoritě. Vztahy k učitelům ilustruje na dopisu své třídní učitelky z druhého stupně, která i po více než šedesáti letech vzpomínala na mimořádně silné pouto, jež ji s jejími dávnými žáky pojilo.

Jde to proti rozumu a logice

Porevoluční restituce lesů a zemědělské půdy považuje Václav Popp za zvrhlé, podle jeho názoru měly být podmíněny závazkem hospodaření na svěřeném majetku, neměly být určeny „na kšefty“. Navíc byly podle něj jednou z příčin kůrovcové kalamity na Šumavě, když noví vlastníci nedokázali o nově nabyté pozemky řádně pečovat. Stejně to vidí i se zemědělskou půdou: „Lidi už vlastně chodili do zaměstnání, už věděli, co je to dovolená, poněvadž když měli dřív každý své hospodářství, tak to bylo ‚od nevidíš do nevidíš‘. Dřeli jak mourovatí, měli předepsané dodávky, museli odevzdávat vejce, museli odevzdávat sádlo, prostě byly předepsané dodávky. Dneska dostanou zelenou naftu a ještě dotace. Tak to jde proti rozumu, proti logice.“ S lítostí sleduje zánik tradičních místních zemědělských a výrobních podniků a rostoucí nezaměstnanost. Tvrdí, že každý režim má i své špatné stránky, k pádu komunismu ale má zásadní výhradu: „Proč jsme nezachovali všechno dobré? My jsme zničili úplně všechno.“ Podporuje rozvoj turistického průmyslu na Lipensku, ale nechápe argumenty ochranářů blokujících projekty, které mají na druhé straně hranice v Rakousku zelenou. Zároveň se ale obává přespříliš rychlého tempa technologického pokroku, protože ho nestíhá velká část společnosti sledovat. „Dnešní době už nerozumím… všichni sice táhnou za jeden provaz, ale každý na jiném konci,“ uzavírá. V roce 2021 žil Václav Popp v Horní Plané.