Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Popperová (* 1932  †︎ 2022)

• narodila se 3. října 1932 v Českých Budějovicích

• smíšená česko-židovská rodina, otec právník

• v mládí se věnovala baletu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích

• v roce 1937 vystoupila v operetě Polská krev jako nejmladší členka českobudějovického baletu

• otec předstíral vážnou nemoc, aby se vyhnul deportaci

• otec zatčen v říjnu 1944, matka v prosinci 1944

• po zatčení obou rodičů Alena Popperová odchází ke strýci do Prahy, sestra k příbuzným do Chotěboře

• konec války prožila v Praze, kde zažila i několik náletů a Pražské povstání

• po válce se s matkou a sestrou vrátila do Českých Budějovic

• otec zahynul v Mauthausenu krátce před osvobozením

• matka se vrátila po válce z Terezína

• vdala se za Bedřicha Poppera (1909–1990), veterána západní fronty

• pracovala jako zdravotní sestra na radiologickém oddělení

• žila v Českých Budějovicích

• zemřela 3. listopadu roku 2022

Alena Popperová se narodila 3. října 1932 jako starší ze dvou dcer. Jejím otcem byl JUDr. Viktor Metzl (původem z Třeboně), právník v Českých Budějovicích, a matkou Marie Metzlová, rozená Vlašimská (původem z Prahy), která byla ženou v domácnosti.

Alena Popperová vyrůstala ve střední vrstvě. Spolu se svou sestrou Norou (dnes Hermanovou) žila v prvorepublikovém duchu v Českých Budějovicích. Jejich otec byl velkým patriotem, který pro výchovnou ránu nikdy nešel daleko. Alena byla odmala černou ovcí. Nebylo výjimkou, že se dopouštěla častého faux pas, kupříkladu když jako čtyřletá holčička (1936) hrála v Jihočeském divadle Královnu loutek a během představení vyplázla na diváky jazyk.

Po Mnichovu

Pro Židy přišly různé příkazy i zákazy. Nemohli vycestovat mimo své bydliště, nesměli studovat, provozovat sport, chodit za kulturou, příděly jídel měli pouze poloviční a museli chodit označení žlutou hvězdou.

Roku 1942 poslední starosta Českých Budějovic Friedrich David nechal odstřelit budějovickou synagogu, ve stejný rok bylo posláno více než devět set místních Židů do transportu směr Terezín. Alenin otec se transportu vyhnul, když mu doktor napsal, že není zdravotně schopný na tuto cestu vyrazit; navíc jeho manželka nebyla Židovka.

Poté, co Alenina teta Irma Metzlová, Viktorova nejstarší sestra, byla poslána do transportu, propadl tatínek depresi a nálada v celé rodině byla chmurná. Alena zrovna slavila své dvanácté narozeniny, když za otcem přišel známý policista, který ho přišel zatknout. Zůstal ve vězení v Českých Budějovicích, kam za ním společně se sestrou a maminkou pamětnice chodila. Stávaly pod oknem, až jednou vyvěsil písmena „Postl Edelmann“ – koncipient, který ho udával na gestapu. 

Každé zabouchání na dveře znamenalo nebezpečí a drtivá většina dříve velké rodiny byla zavřená nebo už po smrti.

Maminčino zatčení 

Dne 21. prosince 1944 navštívilo zbytek rodiny gestapo znovu. Tentokrát odvedli maminku. Alena s mladší sestrou Norou byly ponechány před zamčeným domem s příkazem, ať se tam zítra zastaví pro oblečení. Skončily nakonec u tatínkova švagra, kde strávily první noc bez rodičů. 

Druhého dne byla ve smluvený čas Alena s Norou před domem. S jedním z gestapáků mohla pamětnice dovnitř. Byt byl vyrabovaný, vzala jen pár nejnutnějších věcí pro sebe a svoji sestru. Propašovala ven i krabici vánočního cukroví a dva plyšové medvědy. 

Ukrývané děti

Spřízněná služebná Maňka se postarala o to, aby obě děti odjely do Prahy, kde se dál ukrývaly. Alenu si k sobě vzal strýc Arnošt, ženatý s herečkou Vlastou Matulovou. Nora bydlela na druhém konci města. 

Dne 14. února 1945 zažila Alena své první bombardování. Spojenci si Prahu spletli s Drážďany. Při květnovém povstání pamětnice viděla, jak se stavějí barikády, poslouchala Český rozhlas a byla svědkem toho, jak se svážejí mrtví. Na vlastní oči pozorovala, jak se Češi mstí na Němcích i jak Praha vítá ruské osvoboditele.

Maminka se vrátila, tatínek umřel

Jednoho dne přišla do domu hubená paní se slepenými vlasy. Když  uviděla pamětnici, zavolala na ni jménem. Alena se však utekla schovat do vedlejšího pokoje, protože zbídačenou maminku, která se vrátila z Terezína, nepoznala. Společně se pak shledaly i s Norou a vrátily se do Českých Budějovic, kde čekaly na příjezd vězňů z Mauthausenu. Když ten den konečně přišel a Alenina maminka volala na přijíždějící bývalé vězně, jestli neznají Viktora Metzla, u posledního auta na ni jeden z mužů zavolal: „Pana doktora Viktora Metzla znám. Ten zemřel.“ V tu chvíli se Aleně a nejvíce její matce zhroutil svět.