Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Porubová (* 1936)

• narozena jako Marta Weiss dne 30. ledna 1936

• s otcem Gerhardem, matkou Bronisławou a starší sestrou Eleonorou vyrůstala v polském Radlinu

• otec narukoval do wehrmachtu, padl do zajetí na východní frontě

• v Radlinu sledovala transporty vězňů i pochody smrti

• zažila dramatické osvobozování rodného města na konci druhé světové války

• v roce 1947 se rodina přestěhovala do Československa

• otec zemřel na následky válečných zranění v roce 1949

• v roce 1953 se pamětnice provdala za Stanislava Porubu, se kterým měla dvě děti

• pracovala jako dělnice a vychovatelka

• celý život se amatérsky věnovala hudbě

• v roce 2021 žila pamětnice v Zašové na Valašsku

Marta Porubová, rozená Weiss, se narodila v druhé polovině 30. let v polském Slezsku. Otec Marty musel v průběhu druhé světové války narukovat do německého wehrmachtu. Pamětnice prožila dramatické osvobozování rodného města i pozdější stěhování celé rodiny do Československa (ČSR). V nové vlasti již Marta zůstala a založila zde rodinu.

Mamka německy neuměla, kdežto táta ano

Hranice našich severních sousedů se před druhou světovou válkou značně lišily. Největší část Slezska patřila Německu, jehož území nekončilo za státní hranicí u Liberce, jak je tomu dnes, ale sahalo až po Ostravu. Menší časti Slezska patřily ČSR a Polsku. V roce 1909 se ve hornoslezské obci Lubomia, nacházející se nedaleko českého Bohumína, narodil Gerhard Weiss. O pět let později přišla na svět v 27 kilometrů vzdáleném Radlinu Bronisława Brachman. Lubomia i Radlin tehdy náležely do Německého císařství, respektive po roce 1918 do Výmarské republiky. V regionu žilo z poloviny německé a z poloviny polské etnikum, což vzbuzovalo četné národnostní spory. V roce 1922 došlo k předání části tohoto území Polsku. Na počátku 30. let se Gerhard oženil s Bronisławou a začali společný život v Radlinu. Gerhard zde pracoval jako horník, Bronisława pečovala o domácnost. Manželům Weissovým se postupně narodily dvě dcery, v roce 1934 Eleonora a o dva roky později Marta. K jaké národnosti se rodiče hlásili, nemá Marta Porubová dodnes jasno: „Já jsem to nikdy nevysondovala, mamka německy neuměla, kdežto táta ano. Mezi sebou se ale bavili polsky.“ Otcova rodina mluvila převážně německy, proto je pravděpodobnější, že se Gerhard považoval spíše za Němce, kdežto u Brachmanů se mluvilo polsky, takže se patrně cítili víc jako Poláci. „My jsme tam žili úplně u nádraží. Tam byl takový velikánský barák a v tom byl řezník, potraviny a pekař. To byla taková dlůhatánská stavba a tam nahoře jsme bývali,“ vzpomíná dnes pamětnice částečně ve valašském nářečí.

Ti lidé plakali

V pátek 1. září 1939 zaútočilo nacistické Německo na Polsko, začala druhá světová válka. Přes Radlin se okolo páté hodiny ráno převalila vojska 5. pancéřové divize německého wehrmachtu. Slabší polská armáda se začala rychle stahovat, na předměstí Radlinu zvaném Głożyna proběhly boje, při kterých padlo pět polských vojáků. Teprve tříletá Marta prožívala těžké válečné chvíle se svojí rodinou v činžovním domě. Po přechodu fronty se pro malou dívku její dětský svět navrátil do původních kolejí, brzy ovšem nastaly velké změny. Samostatné Polsko zaniklo, jeho východní část zabral Sovětský svaz (SSSR) a v centrálním území vyhlásilo Německo tzv. Generální gouvernement, tedy jakousi správní jednotku okupovaného území. Radlin se stal přímo součástí třetí říše. Místní region byl plně podřízen nacistickému režimu, který v okolí Radlinu vybudoval několik táborů pro sovětské válečné zajatce. Z terasy nájemního domu pamětnice několikrát pozorovala transporty vězňů: „Mamka mě vždycky brala: ‚Pojď se mnů.‘ Byly jsme tam v rožku skrčené, takže jsem měla tu možnost vidět, jak ty vlaky jezdily do Osvětimi a tam všude. Jak ti lidé plakali, volali, možná se modlili. Zkrátka bylo to velice kruté.“ V roce 1942 Marta nastoupila do první třídy s výukou v německém jazyce. Mezi polskými a německými spolužáky nepozorovala žádnou nevraživost. Výuka se jí ale zdála velmi přísná, německý jazyk složitý, a proto se v něm nerada učila. Válečné dění zasáhlo přímo i do života rodiny Weissovy, Martin otec musel, stejně jako většina dospělých mužů z přilehlého okolí, narukovat do německé armády. Gerhard se dostal až na východní frontu, kde se stal nezvěstným a rodina o něm neměla žádné informace až do konce války.

Na cestách bylo i několik mrtvých

Začátkem roku 1945 se od východu nezadržitelně přibližovala sovětsko-německá fronta. Marta nad rodným městem několikrát zahlédla sovětská letadla: „Jak byl nálet, tak nás vypustili ze školy a utíkali jsme dom. Vím, že jsme lehli do příkopy. To bylo jedinkrát, kdy jsem se opravdu bála.“ Z asi 70 kilometrů vzdáleného koncentračního tábora Osvětim začali nacisté „evakuovat“ tamní vězně. Jednalo se o nechvalně známé pochody smrti, kdy byli arestovaní nuceni, za nesmírně krutých podmínek, putovat pěšky na území třetí říše, aby po osvobození nemohli svědčit o nacistických válečných zločinech. Vězni se dostali i do blízkosti domu, ve kterém žila pamětnice. „Židovské dívky u nás dostaly rozchod. Přišly k nám – a že by se chtěly vykoupat. Naša mamka jim honem dala vanu, vodu a ony se tam umyly. Ráno musely přijít na seřadiště a znovu šly dál.“ K přepravě vězňů přes Radlin docházelo i za pomoci nákladních vlaků s vagony bez střech. Martiny dětské oči tehdy viděly tyto každodenní krutosti: „A jak byl nálet, tak ten vlak zastavil a ti lidé utíkali. Oni tam na ně střílali, a tak tam na cestách bylo i několik mrtvých.“ Před příchodem sovětské armády se stupňovalo bombardování města. Pamětnice viděla v okolí nádraží mrtvé koně i nevybuchlou munici. Sedlákům hořely stodoly, ve kterých wehrmacht skladoval munici. V únoru 1945 proto Weissovi opustili svůj byt: „Šest týdní jsme byli ve sklepě. Tam jsme měli na zemákoch slámu, deky a na tem jsme spali. Tam nás bylo hrozně moc, protože v tom baráku bylo hodně nájemníků. Vařilo se enom v noci, aby přes deň nebyl kůř, aby prolétávající letadla neviděly, že tam někdo žije, protože tam padaly bomby, bylo to tam opravdu kruté.“ Jídlo jim ze svého pekařství dával syn majitele domu Brachmański.

Hledali Germána

Rudá armáda osvobodila, či spíše dobyla Radlin 27. března 1945, při bojích došlo ke zničení asi 25 procent městské zástavby. „Furt enom hledali Germána. A to jsem poprvní viděla Mongola, jak měl ty šikmé oči a v ruce samopal,“ přibližuje dramatické chvíle ve sklepním úkrytu pamětnice a dodává důležitý detail: „Vím, že naša mamka měla uvázanej šátek, aby byla jak stará ženská.“ Bronisławě vojáci neublížili, všechny obyvatelky města ale takové štěstí neměly. Marta v ulicích později zaslechla výkřiky pravděpodobně znásilňovaných žen na loukách v okrajových čtvrtích Radlinu. Brzo po osvobození se vojáci rozhodli vypořádat s místními „buržoni“, což málem odnesl smrtí majitel domu Brachmański. „Bylo to kruté,“ neustále připomíná Marta Porubová. Část osvoboditelů se poté ubytovala v domě, kde žili Weissovi, dokonce si tam zřídili provizorní nemocnici. Pamětnice přihlížela jejich primitivním hygienickým návykům: „Kůpali se tak, že nastavěli kyble s vodů, postavili se do řady a polévali se.“ V jednom se ale stal pobyt Sovětů pro Martu zlomovým. Několikrát sledovala vojačky, jak zpívají lidové písně, což jí učarovalo a způsobilo, že se hudba v budoucnu stala i jejím velkým koníčkem.

Zapíchnul mu je do zad

Gerhard Weiss se vrátil ze SSSR až někdy v roce 1946. V zajetí se dostal na venkov, kde pomáhal se zemědělskými pracemi. Pamětnice přibližuje jeho tehdejší osudy: „Jak tam skládali seno, tak byl na autě a přijel tam ruský voják a něco na ně řval. Táta mu cosi odpověděl a dál si ho nevšímal. A ten voják vzal vidle se dvěma hroty a zapíchnul mu je do zad.“ Gerhard, který měl následkem zranění poškozené plíce a srdce, musel uprosit lékaře, aby ho zachránil.

Po válce se nedostávalo práce, nemálo místních proto odcházelo do ČSR. Štěstí zkusil i Gerhard, našel si podnájem v Markvartovicích a práci ve Vítkovických železárnách v Ostravě. Rodina ho z počátku jen navštěvovala, v létě 1947 se za ním všichni přestěhovali. Marta zde začala chodit na základní školu, ve svém životě již ve třetím vyučovacím jazyce, v češtině. Novou řeč se brzo naučila a do kolektivu dobře zapadla: „Mezi žákama jsem nikdy nepocítila, že by mě odstrkovali.“ Rodinné štěstí v nové zemi ale netrvalo dlouho. Nezdravé prostředí železáren nesvědčilo Gerhardovu podlomenému zdraví, zemřel v září 1949 po opakovaných potížích s dechem. Rodina se ze dne na den ocitla bez finančních prostředků, Bronisława proto přijala těžkou práci zednice. Marta už v té dobé navštěvovala měšťanskou školu v Ludgeřovicích, kde si platila soukromé lekce hry na akordeon. Tomuto nástroji poté zůstala věrná mnoho desetiletí. V roce 1952 začala pamětnice pracovat ve Vítkovických železárnách na oddělení výpočetní techniky Hollerith, kde zpracovávala děrované štítky.

Měť svoju rodinu

„Bavilo mě vdať se a měť svoju rodinu a svůj život,“ tak začíná pamětnice vyprávění o své dospělosti. V 16 letech se seznámila s o tři roky starším Stanislavem Porubou ze Zašové na Valašsku, který v Ostravě pracoval jako horník. Začátkem roku 1953 se mladí lidé vzali a téhož roku se jim narodila dcera Danuše. V té době v ČSR ještě fungoval lístkový systém, kdy například oproti státem přidělené „šatence“ si občan směl koupit určitý druh a množství oděvů. Porubovi tak netrpělivě čekali na proplacení novomanželské půjčky, z jejíž části si chtěli pořídit výbavu. „No a až byla měna, tak přišlo pár korun,“ vzpomíná Marta Porubová na první červen 1953, kdy komunistická vláda občanům nuceně vyměnila bankovky, a tak je doslova přes noc připravila o většinu úspor. Krátce nato musel Martin manžel nastoupit na vojnu do Malacek na Slovensku. Po Stanislavově návratu žili manželé ještě nějaký čas u Martiny matky v Markvarticích. V roce 1961 se Porubovi přestěhovali do Zašové, kde si svépomocí postavili rodinný dům. Do roku 1965, kdy na svět přivedla syna Dalibora, pracovala Marta Porubová v Tesle Rožnov. Po mateřské dovolené pamětnice krátce uklízela a později si našla práci jako pomocná vychovatelka v dětském domově v Zašové, kde pracovala do roku 1975, kdy odešla do invalidního důchodu.

Tak nějak veselo bylo

O politiku se Marta Porubová nikdy příliš nezajímala, ve volném čase se nejvíce věnovala hře na svůj akordeon Weiltmeister. Lidé organizující spolkové zájezdy ji často brávali s sebou a ona jim na nich ráda hrála: „Aji tak nějak veselo bylo, zase se dělalo, zase se jelo, a tak nějak jsme ten život vesele, těžce prožili.“ Místní varhaník Miroslav Borovička Martu na počátku 80. let oslovil s návrhem, že by mohla vyučovat děti na základní škole hře na akordeon. Marta jeho návrh ráda přijala. Svému novému poslání se nadšená učitelka s vervou věnovala, v Německu sháněla noty, všemožně se vzdělávala a jedenkrát ročně rodičům na vánoční besídce předváděla posun svých svěřenců v herních dovednostech. Zhruba v polovině 80. let začala Marta s hraním na elektrické klávesy, stala se členkou kapely, se kterou vystupovala na mnoha kulturních akcích v regionu. Později se osamostatnila a až téměř do svých 80 let hrávala na různých oslavách, večírcích a silvestrech.

Vzájemná úcta aby byla

V době natáčení (2021) žila Marta Porubová se svým manželem a dcerou v Zašové. Dodnes je v kontaktu s rodinou v Polsku a v Německu a částečně vládne oběma jazyky. Její vzkaz pro budoucí generace zní následovně: „Ať každý žije tak, aby se nemusel za svůj život styděť, aby každý žil v pohodě k druhému a aby se lidé měli rádi. Vzájemná úcta aby byla.“