Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Poslední (* 1955)

• narozen 16. července 1955 v Domažlicích

• od svých šesti let do současnosti žije v Chotěšově

• vyučený v oboru strojař-brusič

• základní vojenskou službu vykonal u tajného útvaru protivzdušné obrany

• bezmála dvacet let zastával funkci místopředsedy ve spolku Klášter Chotěšov

• v letech 2009 až 2018 kastelánem klášteru Chotěšov

Jiří Poslední prožil téměř celý život ve vesnici Chotěšov, která leží pouhých pár kilometrů jihozápadně od Plzně. Dnes je obec známá především díky rozsáhlému klášternímu areálu, jenže ne vždy tomu tak bylo. Za dob totality se více vědělo o blízkém vojenském letišti v Líních než o dominantě této obce. Objekt bývalého kláštera po dlouhou dobu chátral, přesto Jiřího Posledního vždy zajímalo, co se nachází uvnitř. Když se po roce 1989 změnil režim, pustil se společně s ostatními do náročné rekonstrukce, která probíhá dodnes. Klášteru tak do dnešních dnů zasvětil více než třicet let svého života a dokázal jej za pomoci ostatních pozvednout na současnou úroveň, kdy se stal jednou z nejvíce vyhledávaných památek nejenom v Plzeňském kraji. 

Zapomenutá vesnice Chotěšov

Jiří Poslední se narodil 16. července 1955 v Domažlicích, kde ale dlouho nepobyl. Po pár dnech se s rodiči vrátil do Holýšova, kde žili prarodiče. Když mu bylo šest let, rodina se přestěhovala. Zamířila do nedalekého Chotěšova, který byl před druhou světovou válkou výlučně německou obcí. Ačkoliv většina dřívější populace byla kvůli poválečnému odsunu nahrazena českým obyvatelstvem a zůstali pouze ti Němci, bez kterých by se zdejší hutní průmysl neobešel, jejich dřívější přítomnost byla v 60. letech stále znát. „V Chotěšově se po velmi dlouhou dobu mého mládí mluvilo částečně také německy… Spousta mých spolužáků byla z původních německých rodin… Nikdy nebyly s nimi žádné problémy. Naopak, ještě potom jsme jim říkali, že mají vlastně ty příbuzné v Německu,“ vypráví.

Jenže v době, kdy se rodina přistěhovala do Chotěšova, se jednalo o zapomenutou vesnici. „Konkrétně naše ulice byla prašná. Kolem těch domků byl vždy chodník, ale byl tam hluboký, jak se říká, pangjet neboli škarpy,“ vzpomíná na tehdejší podobu Chotěšova. Obdobně na tom byl také dům, kde bydleli. Při porovnání s dřívějším ubytováním se jednalo o propastný rozdíl. „Zajímavé je, že když jsme bydleli v Holýšově, tak jsme byli v zástavbě, kterou postavili Němci během asi tří čtyř let… všechny ty byty už tenkrát měly koupelnu a splachovací záchod. Když jsme přišli do toho Chotěšova, tak tam zdaleka nic takového v šedesátém roce ještě nebylo. Suchý záchod byl venku a koupali jsme se ve vaně.“

Obec byla zanedbaná a stejně na tom byl také bývalý klášter premonstrátek v centru celé vesnice, kde tehdy sídlila vojenská posádka. „Klášter byl již tehdy trochu zbědovaný, tak jak vypadá dneska. Samozřejmě do kláštera se nemohlo, protože v klášteře byla od roku 1955 do roku 1973 až 1975 vojenská posádka. Takže my jsme okolo kláštera chodili pouze zvenku. Pochopitelně, že to bylo ještě sem tam v lepším stavu, protože pak to neúdržbou, i po odchodu těch vojáků, kdy to v minulém režimu nikdo neřešil, tak ta záležitost chřadla. Takže to byla a dodnes je impozantní budova, okolo které jsme tak trošku tajemně chodili a vždycky jsme si říkali: ‚Copak je asi vevnitř?‘“

Byl to takový nepříjemný pocit

Jiří Poslední po nastěhování do Chotěšova navštěvoval místní školu a prožíval ničím nerušené dětství. V srpnu 1968 mu bylo čerstvých třináct let, a tak politické záležitosti šly pochopitelně kolem něj. Přesto si velmi dobře pamatuje na pocity svých blízkých ze dnů, kdy do Československa vtrhla invazní armáda Varšavské smlouvy. „Moji rodiče a všechny tety prožili druhou světovou válku, takže se na to začalo najednou vzpomínat a napojovat, co asi bude. Jestli se nevykoupí konzum a podobně. Protože se vědělo, že Rusové mají hlad,“ vzpomíná.

V osudných srpnových dnech byl v Holýšově. Měl prázdniny, které trávil u své babičky. Zde se také poprvé setkal s okupačními jednotkami. Ačkoliv byl velmi mladý, v podstatě ještě dítě, stále si pamatuje onen nepříjemný pocit. „Když se jde z Holýšova na místní hřbitov, tak se musí jít kus za Holýšov při státní silnici Plzeň–Domažlice. Dneska tam mají krásný chodníček, tehdy nic nebylo. Chodilo se při kraji té silnici. Vím, že tam stála kolona obrněných vozů. My jsme teda bezprostředně procházeli kolem nich. Dalo by se říci, že nás sledovali. Byl to takový nepříjemný pocit,“ vypráví. „Nic špatného kolem toho jsem ale nezažil,“ vzápětí dodává.

Chodili jsme tajně oblečení v tankistických úborech

Události po roce 1968 se jeho rodiny významně nedotkly. Po absolvování učiliště a vyučení v oboru strojař-brusič tak nastala léta vojenská. Předpokládalo se, že na vojnu nenastoupí kvůli vadě na srdci. Odvodní komise ale rozhodla jinak. V roce 1976 tak musel nastoupit k vykonání povinné vojenské služby v Josefově u Jaroměři. „V té době to byl velice tajný útvar protiletecké obrany. Byly to sovětské rakety systému Krug. Dneska už to mohu říct. Chodili jsme tajně oblečení v tankistických úborech. Měli jsme i tančíky jako ty odznáčky. Absolutně nikdo nesměl vědět, od čeho pocházíme. Kolem nás byla pořád kontrarozvědka,“ vzpomíná na vysoký stupeň utajení.

Paranoia kontrarozvědky a obavy velících důstojníků z výzvědné činnosti agentů ze Západu byly ovšem natolik silné, že v průběhu jednoho cvičení padlo domnění na možnou špionáž na nevšední podezřelé. „Kolem toho našeho výcvikového prostoru vedla okresní silnice a zřejmě, protože to bylo na Moravě, která byla vždycky více pobožná, tam byl nějaký klášter. Zřejmě tam někam jezdily řádové sestry pracovat. Jemu to bylo ale strašně divný, že každý den jezdí okolo nás, a že to určitě musí být nějaká ta kontrarozvědka až do toho Vatikánu,“ vzpomíná na nadporučíka Svobodu, který nechal vybudovat do výcvikového prostoru závoru na lanku a ukryl tam strážného, který měl sklapnout nastraženou past. „Soudruh důstojník říkal: ‚Věřte tomu, oni to nevydrží. Oni budou zvědaví, jednou sem přijedou a vy zavřete.‘ Samozřejmě nikdy nezajeli,“ dodává s úsměvem nad celou podivuhodnou situací.

Jako šílenec řval na lidi, ať si koukají stoupnout

V roce 1978 vyšel Jiří Poslední branami kasáren v Jihlavě, kde zakončil dvouletou povinnou vojnu. Vrátil se do Chotěšova a do zaměstnání v plzeňských Škodových závodech. Jako většina obyvatel Československa žil obyčejný život v socialismu. Věděl, jak se věci pod vládou jedné strany mají. Když v podniku protestoval proti vysokým pracovním normám a nikdo se jich následně nezastal, rozhodl se, že již nebude přispívat do fondu solidarity. Netušil totiž, kam peníze následně putují. „Bylo mi řečeno, že to jde na odbojáře z kapitalistických zemí, kteří jsou na tom hrozně špatně a jezdí se sem rekreovat. Potom, když jsme je někdy viděli, odboráře, jak jsou na tom špatně a byli oblečeni lépe než my a přijížděli z Anglie a podobně, tak jsem nedal,“ vysvětluje. Postih na sebe nenechal dlouho čekat, ačkoliv se jednalo o „dobrovolný“ příspěvek. Jako jediný nedostal prémii za prvenství na veletrhu, přestože se jednalo pouze o malé přilepšení.

Normalizace přinesla nový pohled komunistické strany na loajalitu obyvatel. Výměnou za chaty a auta již přinejmenším nebyla vyžadována okázalá oddanost straně podobné té z éry Klementa Gottwalda. Jenže vždy se našli aktivní členové partaje, kteří ji požadovali po ostatních. Jedním z nich byl v zaměstnání Jiřího Posledního soudruh vedoucí Bažant. „Když měl pohřeb [Brežněv] a jaksi jej neudržíc lana velice rychle hodili do toho hrobu, tak to bylo dopoledne. Zrovna jsme měli svačinu, seděli jsme na dílně. Měli jsme takové stoly. On [soudruh Bažant] po té dílně jako šílenec, ačkoliv nemusel, běhal a řval na ty lidi: ‚Koukejte si stoupnout!‘ Přišel i k našemu stolu a řval jako tygr, abychom si stoupli,“ vzpomíná. Když později změnil zaměstnání a nastoupil do podniku Stavební stroje Plzeň, panovala zde odlišná stranická linie. „Když umřel Andropov, nikdo si stoupat nemusel,“ dodává.

(Ne)výhodná směna

Události na Národní třídě z listopadu 1989 jistě znamenaly zásadní přerod v našich dějinách, přesto tehdy ještě zdaleka nebylo jasné, jak bude tato transformace moci vypadat a především, jak skončí. Někteří členové vládnoucí strany se tak zoufale snažili o uspořádání prokomunistických manifestů s co nejvíce lidmi, aby tím demonstrovali vůli lidu pro zachování tehdejšího režimu. Obdobně tomu bylo v zaměstnání Jiřího Posledního. Ovšem zde na to šli rafinovaně. „Vždycky se samozřejmě hrálo na ten řízek se salátem. Dodnes si pamatuju, jak tam byla ta prezenční listina. My jsme věděli, že v té Praze je to jinak, ale na těch vesnicích to jinak nebylo, ale ani v Plzni. Tak za námi přišel jeden takový pohůnek od toho soudruha Drážského a říkal nám: ‚No tak, chlapci, pojďte se už podepsat, ať to máme už za sebou a může se roznášet ten řízek s tím bramborovým salátem.‘“ Někteří tak svůj podpis ochotně směnili za řízek s bramborovým salátem. „My jsme to někteří nepodepsali,“ dodává.

Zodpovězení dávné otázky

Jiří Poslední prožil téměř celý život v Chotěšově. Ačkoliv jeho rodiče byli, jak se lidově říká, náplava, jejich syn by se již dal označit za rodáka. Proto mu nebyl osud místního kláštera lhostejný. Poprvé se dostal do kláštera v roce 1988 při natáčení seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Konečně se mohl po tolika letech, co chodil okolo a ptal se sám sebe, co je asi uvnitř, dozvědět odpověď. „Do kláštera vedla velká železná plechová vojenská nevzhledná vrata. Za vraty už byl areál kláštera, který byl takřka neprodyšný. Zarostlý náletovými křovisky. Jenom byla jedna dvě cestičky k těm hlavním dveřím. Ten konvent se využíval pouze v tom přízemí. Sem tam byly nějaké drobné sklady za socialismu něčeho, co nebylo kde složit… Konvent byl v žalostném stavu. Nebyly tam okna. Proháněl se tam vítr. Lezli tam mladí kluci, řádilo se tam. Bylo to v naprosto neutěšeném stavu,“ popisuje s povzdychem tehdejší stav kláštera. „Člověk si pak říkal, zda to má spíš smysl rovnou zbourat, nebo s tím něco začít dělat.“

Jiří Poslední zastal onen smysl pro obnovu areálu. Postupně se tak dal dohromady s ostatními zájemci pod vedením Jaroslava Cuřína, kteří si kladli za cíl památku zrekonstruovat a uvést ji do původního stavu. „Pamatuju si, když jsme začali provádět první návštěvníky, tak jsme měli jednu místnůstku, ve které jsme měli tabuli, takovou pološkolní. Na ní jsme měli připíchnuto pár starých fotek, které jsme někde sehnali, jak to v klášteře vypadalo před válkou v dívčí škole, která tam byla. A to bylo všechno,“ vypráví.

Dnes je podoba kláštera úplně jiná než na začátku 90. let. Vznikl spolek Klášter Chotěšov, jehož místopředsedou byl Jiří Poslední bezmála dvacet let. Posléze byl v letech 2009 až 2018 kastelánem. Pod jeho taktovkou a díky spolku se dodnes pořádají v areálu kulturní a společenské akce a pro část prostorů se našlo nové využití v podobě lapidária. Jiří Poslední dodnes žije v Chotěšově, stále se zajímá o místní klášter a grafickou malbu, kterou si oblíbil již v mládí.