„My jsme volili Národní socialisty, ti byli pak nejvíc perzekvovaní. Potom, když vyhráli komunisti, to bylo v roce 1948, tak ti potom zbaňkovali lidi tak, že volili komunisty, většina vesnice. Byli jsme tady asi jen tři, kteří nevolili komunisty.“ – „Čím to bylo, že jste nevolili komunisty? Většina ano, ale vy ne...“ – „Náš otec byl v zajetí [za 1. světové války v Rusku] a v roce 1917 tam pamatoval revoluci, tu ruskou. Říkal, že to byly hrůzy. Přišli rudí do vesnice, ten ukázal, že ten je bílý, a zastřelili ho. Nebo sedláky – zapálili jim statky, špejchary ti bolševici. Ale za pár měsíců nebylo co jíst, říkal otec. A pak se to střídalo – přišli rudí do vesnice a postříleli bělogvardějce, pak přišli bílí a postříleli komunisty. Byly to hrůzy. Táta říkal, že kdyby se to sem dostalo, byla by to hrůza. A někteří ruští vojáci [při osvobození v roce 1945] říkali: ‚My vám vezeme svobodu, ale to se budete divit.‘“
„Potom, když jsme byli vystěhovaní ve Štětkovicích, jsme zabili prase načerno. Samosebou ledničky nebo něco takového nebylo, a tak se to nakládalo, nasolilo se to a naložilo do soudku. Pán, u kterého jsme byli vystěhovaní, taky zabil prase načerno a kus prodal řezníkovi a ten to vezl na Prahu, jenže v Olbramovicích ho chytla kontrola, a tak hned přijeli. Byla u nás prohlídka a našli naše prase v soudku. Otce zavřeli a nakonec dostal rok basy. Byl na Pankráci, ale neodseděl to celé, protože to už bylo v roce 1944 a potom v roce 1945 ty lehčí vězně pustili domů.“
„Přišlo to nějakým příkazem a naši museli dojet do Benešova a museli podepsat, že všechna pole a budovy darují Velkoněmecké říši. Vysídlovací úřad byl v Benešově, tam to museli podepsat, že všechno darují Velkoněmecké říši. Nebylo vyhnutí.“ – „Jak došlo k tomu, že jste se vystěhovali právě do Štětkovic, to vám nařídili?“ – „ Ne, mohl si najít, kdo chtěl, co chtěl. Měli jsme tam známé. Když měl někdo známé, tak třeba vzali rodinu k sobě, takže většina [z Klimětic] byla ve Štětkovicích a v Menharticích. Známí, ke kterým jsme se stěhovali, měli koně a žebřiňák, tak nás stěhovali.“ – „A co jste si mohli vzít?“ – „Nábytek a dříví, to bylo jediné, co jste si mohli vzít.“ – „Nábytek a dříví na otop, ano?“ – „Ano. Ale my už jsme s tím počítali delší dobu, tak co šlo – mlátičku, motor a podobně – jsme odvezli... Ten ibung plac... byla trať Olbramovice–Sedlčany, a kdo už byl za tou tratí, tak tam SS - HOF už neplatil a tam se mohlo soukromničit, takže jsme to schovali tam někde. Měli jsme už i dříví na stavbu, že budeme dělat nový krov, tak to jsme tam taky odvezli.“
Miroslav Pospíchal se narodil 12. června 1933 v Kliměticích na Sedlčansku do rolnické rodiny Františky Dumské a Eduarda Pospíchala. Matka Františka pocházela z Klimětic, kde měla rodina rodový statek, zatímco otec Eduard se přiženil z Pelhřimovska, kde také vyrůstal na statku. Miroslav byl nejmladší ze čtyř sourozenců, rodina byla evangelického vyznání a víra hrála v jejich životě důležitou roli. V roce 1939 Miroslav Pospíchal nastoupil do první třídy v Hoděticích. V roce 1942 se musela rodina z Klimětic vystěhovat do Štětkovic, protože němečtí okupanti území zabrali pro vojenské výcvikové středisko. V roce 1944 byl Miroslavův otec odsouzen k ročnímu vězení v Praze na Pankráci za nelegální zabíjačku. V květnu 1945 se rodina vrátila zpět do Klimětic. V roce 1948 se Miroslav Pospíchal vyučil zahradním školkářem v Benešově a pracoval tam pět let až do odchodu na vojnu v roce 1953. Během vojny sloužil u Pomocných technických praporů (PTP). Pospíchalovi odolávali tlaku ke vstupu do JZD (jednotné zemědělské družstvo) až do roku 1959, kdy jim komunističtí funkcionáři vyhrožovali vystěhováním. V roce 1962 se Miroslav oženil s Lydií, kterou poznal v mládežnické evangelické skupině, a vychovali dceru a syna. Po revoluci 1989 získal Miroslav Pospíšil rodinný majetek zpět a se svým synem začal podnikat. Na rodinné farmě se specializují na produkci mléka. Roku 2024 žil pamětník v Kliměticích.
