Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Pospíchal (* 1960)

• narozen 16. dubna 1960 v Brně

• vyučil se tiskařem

• roku 1976 poprvé získal přístup k samizdatovým materiálům

• v prvních týdnech roku 1977 se seznámil s prohlášením Charty 77, dokument opsal a dál šířil

• v březnu 1977 se zúčastnil pohřbu Jana Patočky

• v průběhu roku 1977 se seznámil téměř se všemi předními chartisty, do Brna začal pašovat samizdatové publikace a za pomoci pražských intelektuálů v Brně organizoval neveřejné kulturní akce

• v říjnu 1977 byl předvolán na svůj první výslech, navzdory nátlaku StB však dál pokračoval v disidentských aktivitách

• 4. května 1978 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen k jedenácti měsícům vězení

• od léta 1979 se aktivně podílel na činnosti VONSu a musel opět čelit silnému tlaku ze strany StB

• během základní vojenské služby se stal terčem ostré šikany, po jedenácti měsících u armády byl zatčen a ve zmanipulovaném řízení odsouzen k osmnácti měsícům vězení

• po propuštění opět navázal spolupráci s VONSem a znovu se stal terčem policejního pronásledování

• v polovině 80. let inicioval obnovení vztahů českého disentu s polským hnutím Solidarność

• v lednu 1987 byl zatčen a obviněn z podvracení republiky; proces byl nakonec pozastaven a Petr Pospíchal propuštěn na svobodu

• v roce 1988 se zasloužil o vznik Východoevropské informační agentury a až do sametové revoluce pomáhal zajišťovat její fungování

• do konce června 1990 byl členem nejužšího vedení Koordinačního centra Občanského fóra.

• od září 1990 do července 1992 pracoval v Kanceláří prezidenta republiky na pozici zástupce ředitele sekce zahraniční politiky

• od prosince 1992 do února 1998 byl historicky prvním velvyslancem České republiky Bulharsku

• působil jako poradce ministra zahraničních věcí (2002–2003)

• zasedal v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a od května 2003 do února 2006 byl jejím předsedou

• v současné době předsedá Programové radě Česko-polského fóra, věnuje se poradenské činnosti a jako publicista spolupracuje s Deníkem Referendum i s jinými médii

Na podzim 1983 měl třiadvacetiletý Petr Pospíchal již bohatou disidentskou zkušenost: v sedmnácti letech se zapojil do prostředí Charty 77, z politických důvodů měl být vyloučen ze školy, obtížně si hledal zaměstnání, zažil výslechy na StB, pronásledování i vojenskou šikanu a ve zmanipulovaných procesech byl dvakrát odsouzen k nepodmíněnému trestu. Od svých aktivit ale upustit nehodlal, tajná policie proto nátlak postupně zvyšovala.

Tři měsíce po druhém návratu z vězení jel mladý tiskař navštívit pražskou chartistku Annu Šabatovou. Při výstupu z vlaku musel uniknout agentům, kteří dostali příkaz jej zatknout; jenže v nádražní hale čekali další a ty už se Petru Pospíchalovi obelstít nepodařilo. Následovala honička, skrývání v soukromém bytě a půldenní zadržení na obvodní správě Veřejné bezpečnosti. To nejhorší však mělo teprve následovat. „Poslali mě vlakem do Brna s estébáky Batou a Machačem, které jsem znal z dřívějška. Celou cestu mi tykali, v Brně mě odvedli do nádražní místnosti a tam mě vyslýchali. Stmívalo se a já se cítil stísněně. Potom mě posadili do žigulíka a vyvezli ven z města. Na dálnici zastavili, jeden vystoupil, obešel auto a předstíral, že jde utřít světla. Já ale myslím, že si ve skutečnosti nabíjel pistoli. Dnes už vím, že se mi nakonec nic nestalo, ale měl jsem nesmírný strach. Přivezli mě do Břeclavi na okresní správu Sboru národní bezpečnosti. Jakmile otevřeli dveře, snažil jsem se jim proklouznout, ale po chvíli mě chytili a já zkolaboval. Odnesli mě do vstupní haly, polévali mě vodou, píchli mi nějakou injekci a svlečeného mě zavřeli do cely. Den mě nechali bez vody, teprve po dvou dnech jsem dostal zpátky oblečení. Pak mě propustili. Z Břeclavi jsem se vracel domů za vlastní peníze a měl jsem takový strach, že jsem po několiktýdnů nebyl schopný jakékoli činnosti.“

Ještě před svými osmnáctými narozeninami se Petr Pospíchal seznámil se špičkami českého disentu, později sehrál důležitou roli ve Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, v září 1988 založil Východoevropskou informační agenturu,… Přesto vždy zůstával ve stínu jiných, starších a veřejně známějších osobností. Možná právě kvůli tomu si na něm vyšetřovatelé vylévali zlost a snažili se mu znepříjemnit každodenní život až na samu hranici únosnosti. Příběh Petra Pospíchala ukazuje, že i v době, kdy režim viditelně slábl a monstrprocesy 50. let byly dávnou minulostí, někteří disidenti kvůli svému přesvědčení riskovali nejen pohodlí či společenské postavení, ale také vlastní zdraví.

Pohřeb profesora Patočky byl vymezující událost

Petr Pospíchal se narodil 16. dubna 1960 v Brně jako syn psycholožky a odborníka na ekologii. V dětství se věnoval atletice, chodil sledovat sportovní zápasy, rád četl a poslouchal gramodesky. Od spolužáků se odlišoval zejména všeobecným rozhledem a širokým zájmem o svět; ten jej vedl mimo jiné k pravidelnému poslouchání Hlasu Ameriky. Nicméně o studium Petr příliš velký zájem nejevil – v deváté třídě se rozhodl následovat příklad nevlastního dědečka a za svůj obor si zvolil tiskařství. Na učilišti se kamarádil se spolužáky ze starších ročníků a mezi jinými si získal důvěru také Martina Šimsy, syna evangelického faráře Jana Šimsy.

Když v roce 1976 začal soud s členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, Martin Šimsa si ve škole vytipoval přibližně čtyři lidi, kterým dal k nahlédnutí samizdatové zprávy o procesu. Pro Petra to znamenalo první, nepřímý kontakt s prostředím českého disentu. Přestože oficiální média manipulovala fakta a pro mnoho dospívajících nebylo jednoduché rozlišit, na čí straně stojí pravda, Petr se v situaci zorientoval dobře, a když dva měsíce nato vyšla Charta 77, nelenil a obrátil se na spolužáka s prosbou, aby mu text přinesl, nechal mu ho přečíst, opsat a rozdat přátelům a známým. Petr totiž díky vysílání západních stanic věděl, že na seznamu prvních signatářů figuruje i jméno Martinova otce. Martinovi se podobný krok zdál riskantní a nechtěl do dění kolem Charty Petra zatahovat, po několika týdnech se ale nechal přesvědčit a od té doby Petrovi ilegální dokumenty předával pravidelně.

Další silný zážitek následoval v březnu 1977: oba učni se spolu s kamarády vraceli z výletu do Krkonoš a cestou do Brna se v Praze doslechli o tragické smrti Jana Patočky. „Na pohřeb nás šlo asi pět,“vzpomíná Petr Pospíchal.„Z celé skupiny jsem byl nejmladší, ostatním bylo tak o rok, dva víc. Jak jsme se blížili k břevnovskému hřbitovu, všimli jsme si, že kolem nás je čím dál tím víc estébáků.Pavel Landovskýnás přišel varovat, řekl nám: ,Kluci, jsou tam fízlové, jděte pryč, nebo vás seberou.‘ Ale my jsme se nedali odradit a pokračovali jsmedál – profesora Patočku jsme sice osobně neznali, ale jeho texty jsme pozorně četli a vštípili si je do paměti. Mezi smuteční hosty se vmísili estébáci, celý obřad fotili a filmovali. Aby nic nebylo slyšet, na přilehlém stadionutúrovalys co největší razancí motorky a nad hlavami nám létal vrtulník. Pohřeb měl silný emoční náboj, brali jsme ho jako vymezující událost: na jedné straně jsme si museli připustit, že je čeho se bát a že StB musíme chápat jako součást světa, ve kterém žijeme, ale na druhou stranu jsme si uvědomili, že za některé věci má smysl bojovat.“

Vztahy navázané v sedmasedmdesátém jsou na celý život

Rok 1977 Petr Pospíchal popisuje jako neobyčejně dynamické období. K disidentskému prostředí zcela přirozeně tíhl, a jelikož se chartisté soustředili zejména v Praze, přibližně jednou měsíčně za nimi do hlavního města jezdil. „Lidé z Charty se ke mně chovali velmi vlídně a otevřeně. Běžně jsem je navštěvoval, i když mě neznali – přišel jsem, zazvonil, představil se, vysvětlil svou situaci a vždy se mi dostalo milého přijetí. Takto jsem se seznámil s Danou Němcovou, Martou Kubišovou, manželi Uhlovými a Šabatovými,Ladislavem Hejdánkem, Jaroslavem Hutkou nebo s Vlastou Chramostovou. Od konce 70. let jsem měl blízký vztah snad se všemi významnými představiteli Charty – s výjimkou Václava Havla. Své přátele jsem pak bez ohlášení mohl navštěvovat, mohl jsem u nich dokonce i přespat a druhý den jet zpátky do Brna. Ocitl jsem se tak v kolektivu mnohem starších lidí a na ostatní jsem jistě působil jako podivín; přesto vůči mně chartisté cítili jistý respekt, k podobnému kroku se totiž odhodlal jen málokdo. Tato přátelství mi vydržela dodnes – jak říkám, vztahy navázané v sedmasedmdesátém jsou na celý život.“

Nezůstalo však jen u návštěv a rozhovorů. Petr Pospíchal do Brna pašoval samizdatové publikace, jako čerstvě sedmnáctiletý začal do svého města zvát pražské disidenty a s jejich pomocí pořádal kulturní akce pro zvanou společnost. V různých brněnských bytech se tak uskutečnilo čtení z básní Jaroslava Seiferta v podání Vlasty Chramostové, koncert Vlastimila Třešňáka nebo přednáška Julia Tomina o řecké filosofii. Postupem času se Petr Pospíchal začal aktivně podílet také na vzniku různých petic a ilegálních dokumentů, není tedy divu, že mnozí disidenti jeho jméno znali dávno předtím, než se s ním setkali osobně.

Petrovy aktivity nicméně sledovala i Státní bezpečnost a v říjnu 1977 byl Petr předvolán na svůj první výslech. Šest hodin s vyšetřovateli odmítal spolupracovat, zatvrzele mlčel a na výzvu, aby podepsal protokol, nereagoval. Díky textu Petra Uhla, nazvaném Jak se choval při výslechu, měl přesné informace o právech vyslýchaného a věděl, jakým chováním by mohl uvést do nebezpečí nejen sebe, ale i své blízké. Od Miloslava Šabaty si Petr navíc nechal vylíčit vězeňské podmínky, tušil tedy, že v nejhorším případě ho – řečeno s trochou nadsázky – čeká pevný denní režim a několikaměsíční nuda. I proto se nenechal výhrůžkami zviklat a výslechy ho nijak neodradily od pokračování v jeho aktivitách.

Po osmi měsících ve vazbě jsem zkolaboval

Na jaře 1978 měl Petr před sebou poslední rok a čtvrt na učilišti, 16. dubna oslavil své osmnáctiny a vstup do světa dospělých hodlal stvrdit podpisem Charty 77. Od tohoto činu jej sice odradil Jaroslav Šabata, ale ochránit Petra od zatčení se mu už nepodařilo. 4. května se Petr poprvé v životě ocitl ve vazbě. Prvních šest dní strávil na cele sám a neméně nepříjemné pro něj bylo, že ani v nejmenším nemohl předvídat, jak se věci budou vyvíjet. S ničím dobrým nepočítal, zároveň si ale uvědomoval, že spolupráce s vyšetřovateli by mu mírnější rozsudek nezaručila. „Pocit strachu a nejistoty byl silný,“ říká Petr Pospíchal dnes a počínaje rokem 1978 se tato věta stává téměř leitmotivem jeho příběhu.

Ve zmanipulovaném procesu byl Petr Pospíchal odsouzen k jedenácti měsícům odnětí svobody, z nichž si celkem devět odpykal v malé vazební cele. „Cela měřila na dálku čtyři metry. Čas tam nebylo možné ničím naplnit, člověk neměl téměř žádné osobní věci, mýt se a vykonávat potřebu musel před spoluvězni, do místnosti mohlo kdykoli vlítnout komando a celou ji rozházet,… Bylo toho na mne příliš. Po osmi měsících jsem zkolaboval. Začal jsem trpět klaustrofobií, měl jsem pocit, že se na mě stěny řítí a že se z cely už nikdy nedostanu. Asi týden jsem se téměř nebyl schopen pohybovat, dokázal jsem stěží dolézt k umyvadlu nebo na záchod. A když mě po devíti měsících v Bohunicích převezli na Bory, měl jsem problém zaostřit na větší vzdálenost.“

V plzeňské věznici už Petra čekaly lepší vyhlídky: setkal se tu s Vladimírem Lašťůvkou, Otmarem Olivou, Petrem Cibulkou nebo Liborem Chloupkem a jejich společnost mu pomáhala snášet útrapy vězeňského života. Netrvalo dlouho a po dvou měsících byl opět volný.

Práci pro VONS jsem bral jako svou misi

Několik dní před Petrovým uvězněním vznikl v dubnu 1978 Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jenž si dal za cíl pomáhat politickým vězňům se zajišťováním právního zastoupení a zprostředkováním finanční i jiné pomoci a předávat zprávy o sledovaných případech západním médiím. Hned druhým případem, který tato organizace řešila, se stala právě kauza Petra Pospíchala, Petra Cibulky a Libora Chloupka. Když se tedy Petr v červenci 1979 účastnil zasedání Výboru, pro přítomné rozhodně nebyl neznámou postavou. S činností VONS Petr velmi sympatizoval, stejně jako v případě Charty nechtěl zůstat stranou, osmělil se a členům výboru nabídl své služby. Ti jeho nabídku přijali, ovšem pod podmínkou, že jeho členství zůstane nezveřejněné, aby se zbytečně nevystavoval zájmu novinářů a Státní bezpečnosti.

„Byla to odpovědná práce a já ji bral jako svou misi,“vysvětluje Petr Pospíchal. „VONS držel právní kulturu velmi vysoko, člověk musel být precizní, odpovědný a za pochodu se učit věci z trestního práva. Jako jediný aktivní člen VONS v Brně jsem zpracovával hodně případů – objížděl jsem celé česko-moravské pomezí i Slovensko. Ve VONS jsme všichni museli počítat s tím, že nás sleduje tajná policie, a počínat si opatrně. Proto jsme se scházeli pokaždé v jiném bytě a na setkání si sdělovali místo příští schůzky na kolujícím papírku, nikoli ústně. Vídali jsme se pravidelně jednou za čtyři, pět týdnů v uzavřené skupině dvaceti až pětadvaceti lidí, probírali jsme postupně jeden případ po druhém, radili se o tom, jak doplnit a dokončit potřebné materiály nebo jak a kdy je zveřejnit. Ojediněle se stávalo, že rodina vězněného si zveřejnění nepřála, o věci jsme pak debatovali a dospěli k jednoznačnému závěru, že na přání rodiny nesmíme a nebudeme brát ohled – soudní procesy probíhaly veřejně, takže společnost měla právo vědět o tom, co se děje.“

Demonstrace na podporu Petra Cibulky vzbudila nevídaný ohlas

Po návratu z vězení Petr Pospíchal s jistým údivem zjistil, že mu nic nebrání v tom, aby dokončil třetí ročník učení a v září postoupil do čtvrtého, posledního. Navzdory dosavadnímu pronásledování i jedenácti měsícům žaláře se nehodlal z veřejného prostoru stáhnout a brzy se odhodlal uspořádat demonstraci na podporu svého známého Petra Cibulky, který na propuštění stále čekal. Petr Pospíchal akci naplánoval na leden 1980, ohlásil ji příslušným úřadům i médiím a nestačil se divit, jak silné odezvy se mu dostalo. „Brno do té doby něco podobného nezažilo: v daný den bylo náměstí Svobodyobšancované, policie odvezla stovky lidí k výslechu a mne jako pořadatele zadrželi na celou dobu konání demonstrace.“

Několik dní nato Petra dokonce vyloučili z učení, s touto nespravedlností se ovšem nehodlal smířit. Když o příkoří, jež utrpěl, vyprávěl rodině svého nevlastního otce, shodou okolností tu byl na návštěvě slovenský disident Ján Čarnogurský; ten Petrovi hned slíbil, že ho v případu bude právně zastupovat, a přibližně za dva dny byla hotová žaloba. „Když státní podnik Tisk dostal slovensky psaný text obžaloby, vedení nabylo dojmu, že jsem si najal dobrého advokáta, a proces předem vzdalo. Věc ani nedošla k soudu a za šest týdnů jsme měli vyhráno,“ líčí se zadostiučiněním Petr Pospíchal.

Se známými disidenty jednali slušně, mě zbili

V červenci 1980 Petrovi začaly poslední prázdniny, celé léto se toulal po Československu a od září si obtížně hledal zaměstnání. Nakonec se našel manuální práci v Českých Budějovicích a mohlo by se zdát, že se na něj usmálo štěstí, kdyby v poslední den zkušební lhůty o místo přišel. Při nástupu do autobusu jej pak zatkli agenti StB, odvezli ho do lesa, tam se k němu chovali agresivně a hrubě, nařídili mu, aby si vyndal věci z kapes, a když jim Petr neslíbil, že se přestane angažovat, vyhrožovali mu smrtí. Výhrůžky se ovšem naštěstí ukázaly plané a po podivném výslechu v Budějovicích mohl Petr konečně odjet do Prahy.

Pocit ohrožení a bezradnosti ještě stoupl dva týdny poté, kdy schůzi VONS rozkryla tajná policie a všichni účastníci byli převezeni do Bartolomějské ulice k výslechu. „Se všemi ostatními tam jednali jako s váženými lidmi, ale se mnou si dělali, co se jim zlíbilo. V místnosti, kde jsem se nacházel, zhaslo světlo, dovnitř vběhlo několik chlapů a zmlátilimě. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, která byla i pro režim úctyhodnou osobou, si to vzala jako osobní věc, zastala se mě a napsala dopis Štrougalovi.“

Poslušnou roli, k níž chtěla Petra Státní bezpečnost přinutit, ale mladý tiskař hrát nehodlal, a tak pronásledovatelé přitvrdili. Krátce po incidentu v Bartolomějské šel Petr spolu s Janem Placákem na přednášku, jež se konala v bytě Dany Němcové, a vtom za sebou uslyšel dusot… „Někdo se za mnou rozeběhl, křičel na mě a sešlápl mi botu. Podařilo se mi utéct, ale měl jsem blízko ke zhroucení. Odjel jsem k Bendům, pak mě přijala rodina Ivana Medka, který byl tou dobou už v emigraci. Několik měsíců jsem prožíval velký strach a sám jsem vůbec nevycházel, ale ustoupit jsem nechtěl. Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo mě doprovodil, ať už jsem se potřeboval dostat kamkoli. Bylo mi dvacet a metody Státní bezpečnosti na mě zanechaly trvalé následky.“

Víte proč vás budím? Kvůli tomuhle člověku!

Situace se ještě zhoršila v momentu, kdy Petr nastoupil základní vojenskou službu; u útvaru totiž mnozí znali jeho kádrový posudek a najít zastání zde bylo výrazně složitější. „Přijímač jsem prodělal veStrašicích u Rokycan. Bylo tam afektované a agresivní prostředí. Malým jednotkám veleli absolventi vysokých škol a jednou se stalo, že jistý Slovák se opil a v noci vyhlásil planý poplach. Pak se to opakovalo ještě několikrát a při jednom z nástupů před jednotkou prohlásil: ,Víte proč vás budím? Kvůli tomuhle člověku! Vojín Pospíchal si myslí, že tu bude hájit lidská práva, ale já mu ukážu!‘ Po posledním planém poplachu řekl ostatním, že mohou jít spát a se mnou si to vyřídí. Přikázal mi, abych udělal sto dřepů, pak dvacet kliků a tak dále. Trvalo to asi hodinu. Byl ozbrojený a choval se velmi agresivně, proto jsem si netroufal utéct.“

Naštěstí i v armádě se našli lidé, kteří byli ochotní mladého disidenta chránit. „Druhý den po snídani si mě předvolal jiný absolvent,“vypráví Petr Pospíchal.„Na oko se taky tvářil agresivně, ale jen se zavřely dveře, dal mi najevo, že je na mé straně. Mluvil se mnou velmi pěkně, nesmírně mu záleželo na tom, aby mě uklidnil. Řekl mi, že jako absolvent nemá velký vliv, ale udělá, co bude v jeho silách, aby mi pomohl; že prý zkusí najít způsob, jak sdělit vyšším důstojníkům, k čemu předešlou noc došlo. Později jsem se od něj dozvěděl, že ačkoli toho Slováka nepotrestali, z šikany byl docela velký poprask; panovala totiž obava, aby někdo nevzal spravedlnost do svých rukou namísto StB. Můj ochránce se mi představil jako Pál Csáki a v kontaktu jsme zůstali dodnes, po celých třicet let. Po revoluci se Pál Csáki stal poslancem Slovenské národní rady, později zasedal v Národní radě Slovenské republiky, dnes je poslancem Evropského parlamentu.“

I ve vězení se vyjevují věci životně podstatné

Na počátku osmdesátých let, kdy Petr prodělával vojenský výcvik, se v souvislosti s opozičním hnutím Solidarność situace v Polsku vyhrotila a v případě potřeby měla být v sousední zemi nasazena československá armáda. Petr Pospíchal, autor pozdravného dopisu Charty 77 Lechu Wałęsovi, se za daných okolností zdál být osobou krajně nespolehlivou a armáda se jej hleděla zbavit. Po jedenácti měsících služby byl Petr zatčen, převezen do ruzyňského vězení a falešně obviněn z pobuřování. Tuto křivdu Petr nemínil přijmout jen tak a na protest začal držet hladovku, jež trvala celkem pětatřicet dní a skončila Petrovým kolapsem.

Vojenský soud v Litoměřicích Petra odsoudil k osmnáctiměsíčnímu trestu, jehož zbytek měl strávit v plzeňské věznici. Věděl tedy, že se ocitne v dobré společnosti – na Borech v té době zadržovali Václava Havla, Dominika Duku nebo Václava Valeše, bývalého místopředsedu vlády. S posledním jmenovaným Petra Pospíchala spojuje silná vzpomínka z listopadu 1982. „V roce 1982 se poměry začaly měnit a jakýmsi prvním znamením, že se věci dávají do pohybu, pro nás byla Brežněvova smrt. Že se něco stalo, jsme ve vězení zjistili díky tomu, že rozhlas po drátě donekonečna vyhrával rmutné melodie. Několik hodin nato přišli do práce civilní zaměstnanci a rychle se rozkřiklo, co za tím je. Po následující noční směně jsem se vracel z práce v dílně, kde jsem vyráběl skleněné korálky pro jabloneckou bižuterii. Má skupina vždy procházela přes pracoviště knihárny, bachař tam za námi musel zavřít, pak nás předejít a otevřít další dveře; tím vznikala přibližně dvouminutová proluka. Toho dne jsem v knihárně potkal Václava Valeše, zeptal jsem se ho, co myslí, že se bude dít dál, a on odvětil: ,To je v klidu. Po Brežněvovi to dostaneAndropov, ale ne na dlouho – není na tom zdravotně dobře.‘ Znělo to jako proroctví. Mezitím bachař otevřel dveře a my museli jít dál.“

Čas ve vězení disidenti trávili, jak se jen dalo. Mluvilo se o událostech ve světě, o víkendech se pořádaly šachové turnaje… Ničím nezaplněný prostor dával člověku také možnost snít, proti tomu se však Petr Pospíchal snažil bojovat, protože planým fantazírováním nechtěl oslabovat svou vůli ke smíření s vlastním údělem – namísto toho se učil věci přijímat tak, jak jsou. „Člověk má svůj osud vzít vážně. Přemítat o tom, že bych svůj život chtěl vyměnit za jiný, není poctivé. Krom toho se i ve vězení vyjevují věci životně podstatné a spříznění vzniklé vězeňskou zkušeností je hluboké.“

Po propuštění v září 1983 Petrovi zbývalo třináct měsíců vojny, armádě ale bylo jasné, že z odbojného mladíka užitek mít nebude, a tak Petrovi žádné předvolání k útvaru nepřišlo. Po dvou a půl letech se mohl vrátit domů, pomalu si zvyknout na všechny změny, jež se mezitím udály, a opět se zapojit do činnosti VONSu. Reakce StB na sebe opět nenechala čekat a Petr kvůli nátlaku utrpěl silný šok, z nějž se vzpamatovával několik měsíců. V těchto těžkých časech byli pro Petra velkou oporou Jaroslav Šabata i Václav Havel, který brněnského disidenta opakovaně hostil ve své chalupě na Trutnovsku.

Jeden z posledních procesů skončil fiaskem

V roce 1984 si Petr Pospíchal našel nové zaměstnání ve skladu nábytku, svou hlavní náplň nicméně dál spatřoval v práci pro VONS. V polovině osmdesátých let vytrvale poslouchal polské rozhlasové stanice, zlepšoval svou znalost polštiny a ze zpravodajství nabyl dojmu, že přerušené vztahy s polským disentem je nutné obnovit. Na konci roku 1985 proto požádal studenta historie Rudolfa Vévodu, který se polsky dobře dorozuměl a jejž bylo možné vyslat přes hranice jako kurýra, aby ve Varšavě kontaktoval Zbigniewa Janase a domluvil s ním schůzku s českými disidenty. V červnu 1986 se tak Petr Pospíchal a Jan Vinš setkali s Zbigniewem Janasem a Januszem Onyszkiewiczem, předními postavami hnutí Solidarność, a tím začala přeshraniční výměna samizdatů i tištěných dokumentů.

V lednu 1987 komunistický režim proti této iniciativě zakročil, Petr Pospíchal byl znovu zatčen a obviněn z podvracení republiky; tentokrát mu hrozilo pět až dvanáct let vězení a během prvních dní ve vazbě podstoupil řadu dlouhých výslechů. S výsledky vyšetřování byl Petr Pospíchal seznámen až po vypršení stanovené lhůty, a zatímco jeho advokát protestoval proti nedodržení zákonných postupů, Petr se rozhodl pro jinou strategii: při přelíčeních nechtěl vyhovět představě, že vyvíjel spikleneckou činnost nebo spoluutvářel nelegální struktury, a naopak se snažil doložit, že se nedopustil ničeho nenormálního a právně postižitelného. Například na soudcův návodný dotaz, zda udržoval telefonický kontakt s Pavlem Tigridem, odpověděl zdánlivě naivní otázkou, jestli je zakázáno zvedat telefon nebo někam zavolat. „Advokát z toho šílel. Za trest jsem padesát tři dní nedostal žádnou poštu; dokonce i bachaři mi pak mezi řečí naznačili, že něco podobného nepamatují.“

Z celého procesu ale nakonec sešlo – zřejmě kvůli tomu, že v Sovětském svazu se rodily snahy o demokratizaci režimu a posilování řad politických vězňů se jevilo jako nežádoucí. Petr Pospíchal pak najednou dostal na čtyři sta zásilek z celého světa, a když bylo řízení přerušeno, za pouhých patnáct minut byl propuštěn. Stíhání tím sice formálně neskončilo, ale žádná faktická omezení z něj pro Petra Pospíchala neplynula; spolupráce s českým i polským disentem tedy mohla pokračovat.

Šedá eminence sametové revoluce

Přibližně rok a půl před sametovou revolucí se Petr Pospíchal opět projevil jako člověk tvůrčí a organizačně schopný. Na jaře 1988 dostal nápad založit mezinárodní síť zpravodajských center, která by v zemích východního bloku shromažďovala a zveřejňovala režimu nepohodlné informace a předávala je západním médiím. Po půlročních přípravách pak vznikla Východoevropská informační agentura (VIA). Na fungování české pobočky se kromě Petra Pospíchala podíleli Jan Urban, Petr Uhl a v menší míře též Hana Holcnerová;1 tento malý tým získával zprávy z Maďarska, Sovětského svazu a Polska, přepisoval je do češtiny a publikoval v samizdatu. „Texty jsme podepisovali svými jmény, což naznačovalo, že informace nejen vybíráme, ale také garantujeme jejich věrohodnost,“ komentuje Petr Pospíchal. Možná i toto osobní ručení stálo za úspěchem projektu, jež se velmi dobře uchytil a později rozšířil i na Slovensko.

V listopadu 1989 byl Petr Pospíchal nezaměstnaný, práce však měl víc než kdy jindy. Zpočátku se zdržoval hlavně v Brně, neustále přijímal telefonní hovory, na základě různých zdrojů si vytvářel obraz o revolučním dění a komunikoval s BBC, Svobodnou Evropou či Hlasem Ameriky.

Na 21. listopadu se Petr Pospíchal přesunul do Teplic, kde se chystala velká debata o ekologii. V téže době Východoevropská informační agentura dostala zprávu o údajné smrti studenta Martina Šmída.2 Redakce delší dobu váhala, zda neověřenou zprávu publikovat. Petr Pospíchal s kolegy se nakonec rozhodli podstoupit riziko a informaci zveřejnit, brzy se ale ukázalo, že jde o pouhou fámu; tento nešťastný omyl tak představuje jakousi nešťastnou tečku za dlouhým a přínosným působením agentury.

V prvních týdnech po revoluci Petr Pospíchal výrazně ovlivňoval směřování naší země – odvolal dosavadní generální ředitele Československého rozhlasu i Československé televize; stal se spoluautorem návrhu rozsáhlé amnestie, kterou posléze vyhlásil Václav Havel; a do konce června 1990 byl členem nejužšího vedení Koordinačního centra Občanského fóra. Odpovědné funkce zastává Petr Pospíchal dodnes: od září 1990 do července 1992 pracoval v Kanceláří prezidenta republiky na pozici zástupce ředitele sekce zahraniční politiky; od prosince 1992 do února 1998 byl historicky prvním velvyslancem České republiky Bulharsku; následně působil jako poradce ministra zahraničních věcí (2002–2003), zasedal v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání a od května 2003 do února 2006 byl jejím předsedou. V současné době Petr Pospíchal předsedá Programové radě Česko-polského fóra, věnuje se poradenské činnosti a jako publicista spolupracuje s Deníkem Referendum i s jinými médii.

1Více viz: http://www.vons.cz/via-praha.

2Více viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Šmíd.