Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. ThDr. Ctirad Václav Pospíšil , Th.D. (* 1958)

• narozen 4. března 1958 v Trnavě

• v letech 1973-1977 studentem SPŠ elektrotechnické v Praze

• od roku 1980 členem ilegálně působícího františkánského řádu

• v letech 1980-1987 františkánská teologická studia

• v roce 1988 biskupem Peterem Dubovským tajně vysvěcen na kněze

• v roce 1989 účastníkem kanonizace Anežky České v Římě

• v letech 1990-1996 studium teologie na Papežské univerzitě Antonianum v Římě

• od roku 1996 pedagogická činnost na českých teologických fakultách

• v roce 2002 jmenován profesorem teologie

• v roce 2013 inkardinován do Arcidiecéze pražské

• od roku 2016 duchovním v Praze-Kunraticích

„Mou cestou je cesta Jeremiášova,“ říká Ctirad Václav Pospíšil. Cestu starozákonního proroka, cestu božího bláznovství a utrpení nastoupil v době nejhlubší normalizace jako tajně vysvěcený františkánský kněz a dnes v ní pokračuje jako uznávaný profesor teologie, který se nebojí nazývat věci pravými jmény, ať je to vhod či nevhod.

Cit, inteligence a výbušnost

Ctirad Václav Pospíšil se narodil 4. března 1958 v Trnavě rodičům Ctiradu a Heleně Pospíšilovým. Pamětníkova matka byla dcerou Antonína Ročka, novináře, jenž po únorovém puči roku 1948 přišel o práci a před těžším postihem ho zachránila až hospitalizace na psychiatrii. Maminka byla velmi citlivá, vnímavá, až úzkostná žena. Vystudovala sociální práci a většinu svého života pracovala jako vychovatelka v ústavu pro nevidomé na Hradčanech.

Pamětníkův otec se narodil v Praze. V roce 1945 jako osmnáctiletý mladík vstoupil ke komunistům, ale stranu opustil již po třech letech, poté, co byl jako člen volební komise na Vinohradech svědkem podvodů. Krátce nato, v době gradující komunistické tyranie, se nechal ve spořilovském kostele veřejně pokřtít. Silné sociální smýšlení ho přivedlo ke studiu medicíny, po jehož ukončení dostal umístěnku na Slovensko, kam ho následovala také žena Helena. Narození syna bylo pro rodiče impulsem pro návrat do Čech. Otec nastoupil místo obvodního lékaře v Lochovicích u Berouna, kde se v roce 1960 narodila pamětníkova sestra Jana. „Po tátovi jsem zdědil inteligenci, selský rozum a výbušnost,“ doplňuje své vyprávění pamětník.

Z tátovy strany je pamětník právem pyšný na dědečka Václava, absolventa matematicko-fyzikální fakulty, specialistu na oblast optiky, jenž své myšlenky korespondenčně konzultoval s Albertem Einsteinem. Po válce působil jako profesor Reálného gymnázia v Křemencově ulici. Když v roce 1961 zemřel, našla se v jeho pozůstalosti zednářská zástěra a legitimace. Jeho žena Vlasta, pamětníkova babička, pocházela z židovské asimilované rodiny.

Proti tomu se bojuje tím, že žiješ

Politické názory rodičů se velmi lišily od komunistické ideologie, která zaplňovala veřejný prostor. Své děti vychovávali ve víře, ale vždy jim ponechávali velkou svobodu. Od svých osmi let pamětník ministroval v kostele, za což byl ve škole soudružkou učitelkou před dětmi zesměšňován.

Srpnové dny roku 1968 prožíval jako desetiletý kluk. Živou vzpomínku si uchoval na 21. srpen, kdy táta přiběhl domů se slovy: „Ruský tanky jezdí po Praze a zabíjejí lidi.“ Pamětník vzpomíná, že vpád „spřátelených“ vojsk podstatně ovlivnil také klukovské hry. Jestliže si kluci do té doby s oblibou hráli na ruské partyzány, teď už partyzánem nikdo být nechtěl, všichni byli indiány. „Vinnetou patří k bořitelům komunismu,“ dodává s úsměvem. Když po smrti Jana Palacha jako jedenáctiletý kluk tátovi řekl, že se půjde taky upálit, dostal pár facek, okomentovaných slovy: „Proti tomu se bojuje tím, že žiješ!“

V roce 1969 rodina opustila Lochovice a přistěhovala se k babičce, do domu na pražském Spořilově. V místní farnosti byl pro pamětníka inspirující osobností farář, františkán Cyril Kadlec, a živé křesťanské společenství našel při kostele sv. Františka v Krči, kde se ve svých sedmnácti letech poprvé zamiloval.

Nejen láska k Bohu, ale také dobrodružství

Po ukončení základní školy pamětník absolvoval elektrotechnickou průmyslovku v Praze Na Příkopech. „Ohmův zákon platí všude, tím se uživíš,“ říkal mu tehdy táta. Po maturitě byl přijat na studia energetiky ČVUT, ale ta už nenastoupil. Při pravidelných setkáváních s františkánskými bratry Alešem Zlámalem a Vladimírem Řehkou byl jejich spiritualitou a osobním svědectvím natolik osloven, že se rozhodl svůj život zasvětit Bohu. Když své rozhodnutí stát se františkánem pamětník sdělil doma, táta s ním tři dny nepromluvil.

Za komunistického režimu působil františkánský řád v utajení. Komunity bratří žily v rodinných domcích, v nichž by nikdo nerozpoznal klášter. Bratři chodili do svých civilních zaměstnání a doma jejich život probíhal podle jasně daných řeholních pravidel. Dnes, s odstupem mnoha let, pamětník vysvětluje, že motivací pro vstup do tajně působícího řeholního společenství byla pro mladého člověka nejen láska k Bohu, ale také dobrodružství, které s tím nutně souviselo.

Novou rodinou mladého řádového kandidáta se stala komunita skrytě žijící v rodinném domku v pražských Kunraticích. Zaměstnání si našel v ČKD Polovodiče, kde pracoval jako vývojový technik. Dva roky po svém bratrovi vstoupila k sestrám františkánkám pod řádovým jménem Ludmila také pamětníkova sestra Jana.

Božím bojovníkem v lidové armádě

Období vojenské základní služby, kterou vykonával u spojařů v Pardubicích, bylo pro pamětníka velkou zkouškou. Za neskrývanou víru se mu nejvíc posmívali tzv. věřící kluci ze Slovenska a Moravy. Když s blížícím se výročím srpnové okupace roku 1968 před vojáky náhodně poznamenal, že „asi něco bude“, následoval desetihodinový výslech. „První půlrok byl těžkej, ale bral jsem to jako přípravu na kriminál,“ vzpomíná pamětník.

Mnohé o vztahu pamětníka k lidové armádě vypovídá tragikomická událost, kterou popisuje těmito slovy: „Já jsem požádal velitele naší jednotky, jestli bychom si mohli zazpívat hymnu ČSLA, a za to jsem dostal tři dny po službě vězení. No, protože to je modlitba ,Ktož sú Boží bojovníci‘. Takže ta hymna ČSLA se mohla jenom hrát a nikdy se nezpívala, protože to byl náboženský text.“

K těm se utíkám, těm bych se chtěl podobat

Mezi františkány byl oficiálně přijat na svátek sv. Františka roku 1980. Bratr Václav, jak znělo jeho nové řeholní jméno, byl nejdříve členem komunity bratří v Roztokách u Prahy, kde sloužil v místní LDN. Později žil v Liberci, kde pracoval jako osvětlovač v divadle a zaměřovač Montážních závodů. V tom období již pilně studoval teologii, která byla nezbytným předpokladem na cestě ke kněžskému svěcení.

Život ilegálních františkánských komunit v Československu narušil na květnou neděli roku 1983 zátah státní bezpečnosti, při kterém bylo zadrženo 15 řeholníků. Přestože po šesti týdnech byla, po tlaku zahraničních sdělovacích prostředků a diplomatických intervencí, většina zatčených propuštěna, bratři zůstávali v hledáčku státní bezpečnosti a permanentně jim hrozil další postih. Domovním prohlídkám a výslechům byl podroben také bratr Václav, kterého si StB vyhodnotila jako vhodného kandidáta pro spolupráci. Nabízené výhody - možnost studovat v kněžském semináři v Litoměřicích - však stejně jako nabídku spolupráce odmítl. „Měl jsem strach. Chodil za mnou major Sýkora z Ústí nad Labem, který mi nabízel spolupráci. Poslal jsem ho verbis expressis do prdele,“ vzpomíná na vypjaté období. Současně dodává: „My, co jsme byli v podzemí v 70. a 80. letech, tak to je neporovnatelný s tím, čím museli projít političtí vězni v 50. letech.“ Jeho osobními svatými jsou Josef Toufar, františkán Ambrož Tobola a lidický farář Josef Štemberka. „K těm se utíkám, těm bych se chtěl podobat.“

V roce 1986 byl bratr Václav řeholními představenými přeložen do Prahy a o rok později, po ukončení teologického studia, byl biskupem Peterem Dubovským vysvěcen na kněze. Obřad svěcení proběhl za přísného utajení na Slovensku. Pamětník vzpomíná, že všichni jeho účastníci museli přísahat mlčenlivost a že on sám se ještě čtrnáct dní po svěcení nesměl jako kněz prezentovat ani ve své komunitě pro případ, kdyby někdo donášel.

Římské období

V listopadu roku 1989 se pamětník účastnil slavnosti svatořečení Anežky České v Římě. Cesty do „věčného města“ využil k návštěvě františkánských spolubratří na Papežské univerzitě Antonianum, kde mu byla přislíbena obedience pro jeho další případná studia. Tehdy nikdo netušil, jak brzy to bude aktuální. Sametovou revoluci, která propukla krátce po jeho návratu do Prahy, prožíval na Václavském náměstí. Změny ve společnosti přivítal s radostí, poprvé si mohl beztrestně obléct františkánský hábit a veřejně vykonávat kněžskou službu.

V červnu roku 1990 na příkaz generálního ministra františkánského řádu s dvaceti lekcemi italštiny odcestoval do Říma, kde na Papežské univerzitě Antonianum nastoupil teologické doktorandské studium se zvláštním zaměřením na christologii a ekleziologii. Pět let římských studií bylo pro pamětníka velmi náročných. Přišly těžké chvíle, nepříjemná zima, vlhko a různé zdravotní problémy a v neposlední řadě také nutnost vydělat si na živobytí službou v italských farnostech, když stipendium všechny nezbytné náklady zdaleka nepokrylo. Svá studia ve „věčném městě“ ukončil v roce 1995 úspěšnou obhajobou práce „Teologie kříže svatého Bonaventury“ a udělením titulu Theologiae doctor.  

Z lidského hlediska zoufalá záležitost

Po návratu do vlasti vyučoval systematickou teologii nejprve na teologické fakultě UP v Olomouci a po roce 2002, kdy získal titul univerzitního profesora systematické teologie UK, také na husitské a katolické fakultě v Praze. Úkol, jenž si předsevzal - přenést teologickou kulturu, kterou poznal v Itálii - do českého, komunistickým režimem deformovaného prostředí, byl však velmi obtížný. Jeho studenti byli zpočátku „vykolejení“, protože učil zcela jinak a nezřídka se setkával s nenávistí a pomluvami. Od roku 2018 zahájil pedagogickou činnost také na teologické fakultě JČU v Českých Budějovicích.

„Dělat řemeslo teologa v Čechách je z lidského hlediska zoufalá záležitost. Na univerzitě jsi za posledního šaška, ve společnosti taky a církev jako instituce o tvoji práci nestojí. Na druhou stranu je to krásný, protože zkušenost s Bohem je fascinující,“ popisuje svůj úděl pamětník a následně připojuje své přání: „Já si myslím, že Hospodin se se mnou dobře baví, já jsem jeho dvorní šašek. A to bych si přál na věčnosti, být obveselovač Hospodinův, šašek Boží.“

Vrcholový sport

Nesmírně plodným byl pamětník v publikační činnosti. Vedle bezpočtu odborných článků a publikací, zaměřených především na trojiční teologii, christologii, mariologii a soteriologii, je autorem řady knih, nabízejících neotřelé pohledy na osobnost Jana Husa a T. G. Masaryka.

„Knihy, co píšu, to je sázení stromů. Z toho lesa budou lidé těžit za 30, 40, 50 let. A já doufám, že to přispěje, že ta církev bude lidštější, křesťanštější a že bude lepší,“ říká o své práci a o svých nadějích pamětník. Tvůrčí psaní pak pojímá jako špičkový atletický výkon. „Já to nechci dělat rekreačně, já to musím dělat jako vrcholovej sport.“

Počátkem roku 2013, z důvodu více než patnáctiletého odloučení z komunity, odešel Ctirad Václav Pospíšil z františkánského řádu a jako kněz byl inkardinován do Arcidiecéze pražské.