Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Pospíšil (* 1936)

• narozen 3. září 1936 v Dobrovítově Lhotě poblíž Ledče nad Sázavou

• dětství a mládí prožil na samotě Požírna

• od března roku 1945 rodina ukrývala raněného partyzána I. P. Kirejeva ze sovětského výsadku Za Prahu

• v letech 1952-1954 se vyučil v podniku Kovofiniš v Ledči nad Sázavou

• v letech 1955-1957 absolvoval povinnou vojenskou službu v Ostravě

• žije ve Světlé nad Sázavou

V krajině hrbolaté jako tvář stařeny, v lesích černých a na táhlých stráních Českomoravské vrchoviny odehrálo se na sklonku druhé světové války dějství, jež pokládá dodnes několik otazníků. Byli bychom my ochotni něčeho takového? Pokořili bychom svůj vlastní strach a obavy? Upřednostnit život cizince před čtyřmi životy svých nejbližších? Pojďme se přesunout v čase s panem Františkem Pospíšilem, který si dodnes tyto momenty vybavuje velmi přesně a vypráví o tom, jak doma ukryli sovětského partyzána Kirejeva.

Vesničky Trpišovice i Dobrovítova Lhota jsou položené ve stráni v úbočí vrchu Melechov. Hned za nimi na špici trojúhelníku stojí samota zvaná Požírna. Napospas lesům, doslova sežrána. Čtyři domy. Hájovna, opodál stavení Škvařilových a hospodářství Pospíšilových, kde se 3. září 1936 narodil František Pospíšil. Druhorozený syn kameníka, lesníka a dobrodince Aloise a jeho manželky Antonie. Vyrůstal po boku svého bratra Rudolfa, který byl o šest let starší, a spolu spáchali nejednu lotrovinu. Rodina Pospíšilových vlastnila několik políček, která bylo nutné po celý rok obdělávat, a proto přiložit ruku k dílu nebylo jen užitečné, ale především potřebné. Pracoval i František a vypomáhal každý, kdo mohl. 

První školní roky v Trpišovicích

Pamětníkovy první školní kroky směřovaly do tzv. jednotřídky v Trpišovicích a byly již doprovázeny neklidnou válečnou atmosférou v dobách protektorátních opatření. Do školy se chodívalo bosky, po cestě kolem hájovny, a pak prořídlým okrajem podmelechovského lesa až ke škole. Tudy vedla Františkova cesta, jeho každodenní rutina. Jenže už brzy se z poklidného lesa ponese střelba a štěkot pátrajících psů spolu s dusotem širokých rojnic ledečských gestapáků. Ale i tenhle školák si se svou dětskou fantazií jen stěží dokáže představit dějství, jež se za několik měsíců odehraje právě v jejich domečku na Požírně.

Samota Požírna na sklonku války

Je jaro roku 1945. Březen pomalu dohořívá a letos se slunce do strání opírá svou silou dříve, než bývá zvykem. Blíží se konec války a zbývá jen několik posledních týdnů do osvobození rudoarmějci. 

František vzpomíná: „Bratr Ruda se zrovna toulal po lese, když zpoza lesa na něj kdosi zamával a zapískal. Bratr přispěchal a neznámý muž k němu cosi nohama a rukama gestikuloval. Rozpoznal, že je to ruský voják, partyzán, a shání se po našem otci. Ruda se tedy rozběhl domů a po nějaké době se spolu s otcem vrátili na místo. ‚Ty Čech? Germán?‘ ptá se partyzán. ‚Čech,‘ odvětil otec. Voják pak poprosil tatínka, zda by ho u sebe neschoval. Ten se rozmýšlel, ale nakonec neváhal a zavelel: ‚Tak pojď!‘ Jenže milej partyzán nedokázal ujít ani krok, a tak ho otec k nám do domečku doslova donesl. Ukrývali jsme ho na půdě, a když hrozilo nebezpečí, tatínek ho nosil do lesa do úkrytu, který pro něj vykopal. Rodiče se to snažili přede mnou tajit. Měli obavy, že všechno prozradím. Tvrdili mi, že je to náš příbuzný z Dolních Kralovic, který utekl z nucených prací. Ovšem to se jim dlouho nedařilo a brzy museli s pravdou ven.“ 

„Byla to doba, kdy jsme na sebe neměli ani kousek hadru a o jídle ani nemluvit. Navíc celý Melechov, Kouty a přilehlé okolí byly prohledávány německými vojáky a čeští četníci prováděli domovní kontroly. I u nás byli. Stál jsem tenkrát na dvorku a jenom se díval. Ve skutečnosti mi nedocházelo, co se opravdu děje. Kirejeva ale nenašli.“ I v těchto zapomenutých končinách se nacházeli lidé, kteří by se zraněným partyzánem Kirejevem naložili zcela jinak. „Kdyby se tenkrát ‚Míchal‘ doplazil jen o několik metrů dál k hájence, kde tou dobou pobýval hajný Daněk, tak má osud zpečetěnej,“ míní František Pospíšil.

V posledních dnech válečného tažení se Kirejev ještě stačil zapojit do několika akcí místního odboje, třeba do útoku v Háji u Ledče nad Sázavou. Ovšem ke svému výsadkovému oddílu „Za Prahu“ se již nepřidal.

„Když partyzána vezli do Ledče nad Sázavou k lékaři, měli nějakou motorku, asi z Koutů po nějakých Němcích. Nabrali mě s sebou, ale neměli mě kam dát. Milej partyzán Kirejev seděl v lodičce, a tak si mě vzal na klín. Pamatuji si, že v Ledči u pana doktora Smejkala mu s tím nic moc už nevymysleli, protože ten výron už ustupoval,“ vzpomíná František Pospíšil.

Odjel a už se neozval

Podle výpovědi Františka Pospíšila se „Míchal“ po osvobození připojil k projíždějícímu konvoji Rudé armády, se kterou také odcestoval. Ačkoliv zachránce Aloise Pospíšila často nazýval svým druhým otcem, po návratu do své vlasti se Kirejev už nikdy neozval. „Tenkrát ho táta zkoušel hledat přes Rádio Moskva, někdo mu to zařídil. Ozvala se nám jeho sestra. Napsala nám dopis, že jí o mém tatínkovi Aloisovi často vyprávěl.“ 

František Pospíšil po roce 1947 pokračoval na druhý stupeň základní školy v Ledči nad Sázavou, kde po absolvování nastoupil i do učení v podniku Kovofiniš, kde se vyučil podle svých slov „černému řemeslu“. Poté stihl ještě brigádu v Příbrami, ale brzy už přišel čas povinné vojenské služby, a tak se pamětník stěhoval do Ostravy, kde strávil více než dva roky. V roce 1957 se z vojny vrátil statný chlapík, bohatší o nové životní zkušenosti. Nicméně toulavé boty se Františka Pospíšila stále držely, a tak pokračoval na brigádu do Dolní Rožínky, odkud se vrátil už nastálo domů, do Světlé nad Sázavou, kde se oženil a kde žije dodnes.

Ivan Pavlovič Kirejev
Voják Rudé armády, zdravotník a člen výsadkového oddílu „Za Prahu“
(ve vyprávění Františka Pospíšila figuruje jako „Míchal“).

Oddíl „Za Prahu“ 

Ivan Ivanovič Ivanov, Jiří Nezval, Josif Fomič Gil, Nikolaj Dmitrijevič Maslennikov, Ivan Semjonovič Kucharenko, Alichan Kosajevič Košikov, Alexandra Kapitonovna Poljaková, Ivan Pavlovič Kirejev, Ksenija Nikolajevna Abalovová, Juraj Pavlovič Basov, Boris Ivanovič Kristjuk, Alexej Leonťjevič Uzkij, Ivan Leonťjevič Kovalčuk, Gabit Bojazitovič Ždanov, Alexandr Michajlovič Koreckij.