Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Pospíšil-Hanušová (* 1930)

• narozena 5. října 1930 v Praze

• v letech 1948–1953 studovala monumentální malbu u Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM)

• jako nestranice musela pracovat na volné noze a měla ztížený přístup k výtvarným potřebám

• v roce 1963 se seznámila s Josefem Pospíšilem, grafikem, malířem a politickým vězněm

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy Josef Pospíšil emigroval do Švýcarska

• po půl roce emigrovala i Eva Pospíšil-Hanušová, syn zůstal v Československu, neviděla ho 13 let

• roku 2023 žila ve švýcarském Bielu

Už jako malá dívka v předválečném Československu vnímala posilující tendence komunistických myšlenek. Její rodiče ještě před druhou světovou válkou vystoupili kvůli ideologii z církve. Eva Pospíšil-Hanušová se už tehdy komunistické propagandy štítila. Když v roce 1953 úspěšně ukončila Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (UMPRUM), ztratila jakožto nestraník možnost plnohodnotně se podílet na československé umělecké tvorbě. Navíc, jak sama říká, se z umění stal slouha režimu a ona mu sloužit odmítala. Její život proměnilo seznámení s Josefem Pospíšilem, který ovšem jen několik dní po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do Švýcarska. Pamětnici s ním pojilo nejen partnerské, ale i tvůrčí pouto, rozhodla se proto odjet za ním. V Československu zůstali její rodiče a také třináctiletý syn z prvního manželství. Pozdější nabídku k emigraci syn odmítl, doma byl v Československu, a tak se se svou matkou dlouhých 13 let neviděl.

Komunistické tažení jsem vnímala už před válkou

Eva Pospíšil-Hanušová se narodila 5. října 1930 v Praze. Její otec působil jako stavební architekt, matka byla účetní. Oba svou práci milovali, proto jí trávili velkou část dne. Pamětnice díky tomu prožívala dětství hlavně se svými prarodiči, se kterými rodina na Žižkově žila. Jelikož na ni rodiče neměli tolik času, naučila se brzy samostatnosti a vystačila si sama. Většinu dne trávila jako malá na zahradě, kde si hrála. Už během prvních let svého života si ovšem začala všímat změn ve svém okolí. Ještě před druhou světovou válkou její rodiče vystoupili z církve a plně se oddali komunistické myšlence. „Tehdejší inteligence se začala stydět za tmářství života v církvi. Viděli jako progresivní se připojovat k jiným tendencím,“ popisuje vnímání rodičů a dodává: „Na základní škole bylo normální chodit na náboženství a mě tam rodiče nedali. Najednou se objevilo něco, co bylo úplně absurdní. Byla to formace výuky pro ty, kteří nebudou chodit na náboženství. Jmenovalo se to strašně směšně – laická morálka.“ Podle jejích vzpomínek byla jednota národa už v předválečném období nahlodaná a bylo jen otázkou času, kdy se situace vyostří.

Během druhé světové války zažívala rodina nedostatek, jinak ji ovšem prožili bez větších problémů. Brzy měla přijít doba, která byla pro pamětnici mnohem horší. „V porovnání s fašismem byl daleko brutálnější komunismus. Bylo to podvodné, lživé a infikovalo to intelektuální lidi,“ říká. Její rodiče se ale po válce ve svých názorech ještě utvrdili a jak jen to šlo, vstoupili do Komunistické strany Československa (KSČ). Že život v komunistickém zřízení je utopický, nechtěli slyšet. „Během osvobození udělal tatínek hodně fotografií. Šel za vojenským lékařem a poprosil ho o adresu, že jim to všechno pošle. Ten mu řekl: ‚Já vám to nemůžu dát, protože my nebudeme mít adresu. Nás všechny pošlou na Sibiř.‘ Tatínek vůbec nemohl pochopit, o co jde, protože jsme nebyli informovaní,“ popisuje Eva Pospíšil-Hanušová.

Po válce získala výuční list v šití na škole pro ženská povolání. V té době ji začalo přitahovat umění, a tak ještě absolvovala večerní kurzy kreslení. Poté si na ministerstvu školství vymohla výjimku a už před svými osmnáctými narozeninami roku 1948 úspěšně složila zkoušky na UMPRUM.

Z umění se stal slouha režimu

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se ovšem vše změnilo. Nejinak tomu bylo na vysokých školách, UMPRUM nevyjímaje. Podle vzpomínek pamětnice se studenti i profesoři rozdělili na dva tábory – ty, kteří režim aktivně podporují, a zbytek. Část studentů prý dokonce na své spolužáky a profesory donášela. Jinak ale prožívala šťastná léta, měli dobrý kolektiv a studium je bavilo. „Nás nikdo nemusel honit do práce. Ráno jsme chodili přesně, abychom mohli v ateliéru stát u štaflí a pracovat. Byli jsme pro práci nadšení,“ říká. Eva Pospíšil-Hanušová studovala u kubistického malíře a sochaře Emila Filly takzvanou monumentální malbu. Jenže umění v té době nemělo sloužit potěšení pro smysly, nýbrž se „stalo slouhou režimu“. „V podstatě jsme tím měli zdobit budovy, které se za komunismu postaví. Mělo se to zdobit dělníky, jak se radují a všichni se usmívají. I když se pan Filla snažil dát nám něco víc, tak jsme kreslili a malovali portréty ve velikosti dvou metrů,“ vypráví. Svého profesora studenti obdivovali, měli ho rádi a cítili k němu obdiv. V říjnu roku 1953, jen pár dní před jeho smrtí, ho Eva Pospíšil-Hanušová ještě stihla pozvat na svou plánovanou svatbu, kam už nedorazil.

Mnoho předmětů na škole ztratilo pro komunistický režim svou důležitost a musely ustoupit do pozadí před těmi propagandistickými. „Hlavním předmětem, kterému se muselo věnovat více hodin, byl marxismus-leninismus a vojenská výchova – to nám nějaký generál chodil vykládat o tancích. Bylo absurdní, že dějiny výtvarného umění byly najednou to nejposlednější,“ říká a dodává: „Světově uznávaní malíři jako van Gogh nebo Gauguin byli označováni, že jsou to buržoazní kapitalisti a je to zvrácený kumšt.“

Roku 1953 studium úspěšně zakončila. Jako nestranice ale neměla zdaleka tolik profesních možností jako jiní. „Vybrali jenom čtyři sta, kteří byli komunisti, a to byli ti výtvarníci. My ostatní jsme dostali průkazky ‚výtvarníci z povolání‘. To znamenalo, že nemáme právo vůbec na nic,“ vzpomíná. Společně s dalšími, kteří odmítali vstoupit do komunistické strany, měla znesnadněný přístup k malířským potřebám. Kvalitní produkty dostávali jen ti vybraní, zbytek umělců musel pomůcky shánět, kde se dalo. Když konečně získala to, co potřebovala, vždy se jednalo o produkty nevalné kvality. „Když jsme v obchodě s výtvarnými potřebami ukázali průkazku, nic pro nás najednou neměli,“ popisuje tehdejší praktiky režimu. Po promoci se pamětnice vdala, roku 1955 se manželům narodil syn Jan. Svazek však dlouho nevydržel a brzy se rozvedli.

Eva Pospíšil-Hanušová zůstala sama se synem a musela je oba uživit. V oboru jako nestranice příliš peněz nevydělala, proto dva roky učila výtvarnou výchovu na škole v Záběhlicích. Když roku 1963 zjistila, že na lidové škole umění na Smíchově hledají učitele, neváhala a do konkurzu se přihlásila. Nakonec vybrali ji a Josefa Pospíšila, který se později stal jejím manželem. Od první chvíle je pojilo silné pouto nejen v partnerské, ale i v tvůrčí rovině. Společně si brzy zařídili ateliér.

Snad se někdy znovu sejdeme

Josef Pospíšil, který hrál v jejím osobním i profesním životě významnou roli, se narodil roku 1922 ve Slavkově pod Hostýnem. Od dětství ho matka vedla ke katolické víře, která mu v nejtěžších chvílích pomáhala. Během druhé světové války na Valašsku pomáhal partyzánům, kteří se ukrývali v okolních lesích. Na vlastní pěst jim nosil jídlo a další potřeby. Po osvobození odmítl vstoupit do KSČ. Roku 1949 nebo 1950 ho zatkla Státní bezpečnost (StB) kvůli pomoci místním sedlákům, které režim jakožto kulaky omezoval. Dva a půl roku strávil v hrozných podmínkách ve vyšetřovací vazbě v Uherském Hradišti, kde StB týrala a popravovala ty, kteří se znelíbili komunistickému režimu. Mezi nejkrutější vyšetřovatele patřil Ludvík Hlavačka, který začal používat při výsleších elektrický proud, speciálně upravené destičky vkládal vyslýchaným do bot nebo jim elektrody přikládal na genitálie a další části těla. Vyšetřovatelé mučili své oběti také psychicky, ponižovali je, nechali je hladovět.[1] Josefa Pospíšila nakonec neodsoudili a po dvou a půl letech ho propustili. Horší osud čekal jeho bratra Miloslava Pospíšila. Toho komunisté odsoudili k smrti za velezradu a 4. září 1951 popravili. Jeho spoluvězeň Jan Janků na jeho poslední chvíle vzpomínal takto: „Měli jsme zrovna rozehranou šachovou partii. Otevřely se dveře a ozvalo se: ‚No tak jdeme, Pospíšil!‘ Já mu chtěl podat ruku, ale to už nedovolili. Tak on se mne jen tak tou rukou dotkl: ‚Nevím, kdy ji dohrajeme. Ale jednou dohrajeme.‘“[2] Josef Pospíšil se musel vypořádat nejen se svými traumaty z věznění v Uherském Hradišti, ale také se smrtí milovaného bratra. Aby neohrožoval svou rodinu, přestěhoval se po propuštění do pohraničí, kde jedné z tamních továren navrhoval látky. Jeho talentu si všiml někdo, kdo působil na UMPRUM, a zajistil mu, aby mohl školu vystudovat. To se také podařilo. Josef Pospíšil se později zabýval tapiserií, textilním uměním, malbou, grafikou, kresbou a mozaikou.[3]

V druhé polovině šedesátých let trávila pamětnice svůj pracovní i soukromý čas s Josefem Pospíšilem, v němž našla svou spřízněnou duši. Zdálo se, že se vše znovu ubírá lepším směrem, brzy ale přišla rána. Když armády Varšavské smlouvy překročily v srpnu 1968 hranice Československa, rozhodl se Josef Pospíšil pro emigraci. Bál se, co ho jako bývalého politického vězně a spoluzakladatele organizace sdružující politické vězně s názvem Klub K 231 v okupované zemi čeká. Asi týden po invazi odjel do Rakouska, odkud se později přesunul do Švýcarska. „Rozloučili jsme se a řekli si, že se snad někdy znovu sejdeme,“ vzpomíná Eva Pospíšil-Hanušová, která se znovu ocitla sama. Následující měsíce pro ni byly náročné. Její partner jí chyběl a chtěla se s ním znovu shledat. Neodešla s ním kvůli synovi, kterému bylo 13 let. „Pak jsem si řekla, že později, kdybych synovi řekla, že jsem si kvůli němu zničila život, nejspíš by mi řekl, že jsem měla odejít,“ vysvětluje. Pamětnice se odhodlala k velkému kroku a asi půl roku po svém příteli se vydala na švýcarské velvyslanectví v Praze. Na pozvání švýcarského města nakonec mohla z komunistické země odletět. „Jediná maminka o mé emigraci věděla. Slíbila mi, že se o syna postará. Nechala jsem jí ho napsat do pasu, aby za mnou mohli přijet,“ říká.

Ve Švýcarsku jsme se nemuseli na nic ohlížet

Měsíc po jejím odjezdu se podařilo rodičům a synu Janovi přijet do Švýcarska. Pamětnice nechtěla se synem probírat citlivou záležitost, proto tak učinil její partner a zeptal se ho, jestli s nimi chce zůstat. Syn, který špatně snášel změny, se chtěl vrátit zpět do Československa, kde měl domov a přátele. Následujících 13 let Eva Pospíšil-Hanušová své jediné dítě neviděla. Jediný pravidelný kontakt, který udržovali, byl písemný. První půlrok po emigraci se žádný dopis od matky k synovi nedostal, zřejmě je zabavily komunistické úřady. I v následujících letech korespondenci s rodinou narušoval komunistický režim. „Jednou mi rodina chtěla udělat radost, tak mi poslali límeček z korálků. Přišel nůžkami rozstříhaný. Pak mi poslali paletu, kterou mi dal osobně Filla. Byla sekyrkou rozštípaná. Záměrně mi ty věci komunisté ničili,“ říká.

Pamětnice se ve Švýcarsku provdala za Josefa Pospíšila a usadili se ve městě Biel. Pospíšilovi se v nové zemi rychle asimilovali a místní je přijali bez větších problémů. Konečně žili svobodně a jak sama pamětnice říká, nemuseli se na nic ohlížet. Společně tvořili a vystavovali. Jejich díla nejsou jen u soukromých sběratelů, ale je možné je vidět i ve veřejných sbírkách, např. v reprezentačním sálu císařského paláce v íránském Teheránu, v Torontu v Kanadě, na mnoha místech ve Švýcarsku i v rodných Čechách.[4] Svého syna Eva Pospíšil-Hanušová znovu viděla na 14 dní až v roce 1982, kdy už měl manželku a vlastní dítě. Jejich vztah prý dlouhé odloučení nepoznamenalo. Po sametové revoluci se Pospíšilovi do Československa pravidelně vraceli. Pamětnice k tomu říká: „Domovy mám tři – Česko, Švýcarsko a taky trochu Krétu.“ Po smrti manžela v roce 2008 prožívala těžké období, které však překonala a znovu se začala věnovat umění. Roku 2023 žila ve švýcarském Bielu.

 

[1] Ludvík Hlavačka: Duchovní otec elektrických bot a elektrifikace drátěných zátarasů na hranicích? [online]. Brno, 2014 [cit. 2023-03-31]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/spepr/DP_-_Ludvik_Hlavacka.pdf. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Prof. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc.

[2] Abeceda komunistických zločinů: Trest smrti pro skauta, který se nekonal. iDnes.cz [online]. 2009 [cit. 2023-10-05]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/abeceda-komunistickych-zlocinu-trest-smrti-pro-skauta-ktery-se-nekonal.A090522_211207_domaci_jw

[3] JOSEF POSPÍŠIL. iDnes.cz [online]. [cit. 2023-10-05]. Dostupné z: https://www.verbum.cz/josef-pospisil/

[4] Tamtéž