Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Pospíšil (* 1944)

• narodil se 10. července 1944 v polském Tarnówě

• potomek Volyňských Čechů

• 1945 reemigrace do Československa

• otec Vilém Pospíšil a dědeček Vilém Volanský byli odsouzeni za nepřímé vyzvědačství

• v roce 1971 promoval na pražské VŠE

• od roku 1981 baptistickým kazatelem

• od roku 1985 spolupracoval se Státní bezpečností

Dějiny 20. století jsou dějinami dvou totalit – nacistické a komunistické. Baptistický kazatel Jan Pospíšil (*1944) v podstatě prožil obě dvě. Jeho životem se vinou klíčové momenty jednotlivých dekád. V padesátých letech režim uvěznil jeho otce a děda, v letech šedesátých prožil Jan sovětskou invazi a pouliční střelbu, aby necelý půlrok nato stál nad rakví Jana Palacha. Během normalizace se ocitl ve spárech Státní bezpečnosti a během sametové revoluce stál se svými dětmi a ženou na Národní třídě.

Novorozeně v lese

Kořeny rodiny Pospíšilových sahají až do doby pobělohorské, kdy jeho předkové přišli z Německa do polského Zelówu a odtud dále na Volyni (oblast dnešní Ukrajiny) za příslibem dobré půdy a osvobození od placení daní. „To ale nebyla úplně pravda. Místo půdy dostali les, který museli nejprve vykořenit a zúrodnit. Půda je živila jen velmi těžko, a aby vůbec přežili, museli během zimy tkát či dělat podobné rukodělné práce. A také museli ze svého hospodářství odvádět vysoké dodávky,“ říká Jan Pospíšil, který se narodil v polském Tarnówě, kam se jeho rodina během válečných let přestěhovala. Jeho otec Vilém Pospíšil se zde výrazně zasloužil o rozvoj baptistického sboru.

Pohnuté události z válečných let slýchával Jan z úst svého otce, baptistického kazatele Viléma Pospíšila: „Neustále se kolem nás střídaly vlády. Jednou to byli Ukrajinci, jindy Poláci, pak Němci a potom Rusové. Každou chvíli přišel za hospodářem někdo z cizího vojska a chtěl potraviny, obilí. V Tarnówě byla silná židovská komunita, zcela vyhlazena během nacistických pogromů. Židy stříleli rovnou na ulici, jak se jim zachtělo. Na chleba se stály fronty klidně celou noc a den.“

Samotný konec druhé světové války prožila rodina ukrytá v lese. Před Tarnówem stála již několik měsíců fronta a spojenci se častými nálety snažili zničit německé protiletadlové pevnosti. Jan měl necelý měsíc života, když většina obyvatel města začala opouštět své domovy, aby se před nálety ukryla v lesích. Pospíšilovi tak vydrželi téměř tři měsíce – spali pod dekami, novorozence Jana omývala maminka v potoce. Potom je z lesa vyhnala zima.

Krátkodobé štěstí

Janova rodina patřila do jedné z prvních vln reemigrantů do osvobozeného Československa, která proběhla již na podzim roku 1945. „Jeli jsme transportem ze Zelówa, ve vagonech pro dobytek. Trvalo to několik dnů. Všichni se nesmírně na Československo těšili jako na svoji zemi, kterou budou po návratu líbat,“ vypravuje Jan Pospíšil. Reemigranty ale nikdo nevítal. Ve Vikýřovicích na Jesenicku, kam rodina přijela, bylo cítit nepřátelství a chlad. Lidé měli po válce obavu, že noví obyvatelé je okradou o práci a půdu.

Janův otec Vilém nastoupil ve vikýřovickém baptistickém sboru jako řádně zvolený kazatel. „Na tuhle část dětství vzpomínám velice rád. Bylo to krásné. Sbor se postupně rozrostl, měli jsme kolem sto sedmdesáti členů. U nás doma bylo stále živo, lidé k nám přicházeli poprosit o radu nebo jen tak na návštěvu, pořád jsem byl v něčí náruči,“ říká Jan Pospíšil.

Štěstí ale nemělo mít dlouhého trvání: „To je zlé, za chvíli to dopadne i na nás. Nečekají nás dobré časy,“ pronesl Janův otec, když se v únoru 1948 komunisté chopili moci nad Československem. Byla to prorocká slova. Několik let nato si pro něj přišla Státní bezpečnost.

Tažení proti baptistům

Začalo to plíživě. Pospíšilovi s obavami sledovali vykonstruované politické procesy, na jejichž konci odsouzence vždy čekal kriminál anebo oprátka. Doma začalo platit pravidlo, že děti nesmí za žádných okolností ve škole říct, že rodiče poslouchají zahraniční rozhlas – Svobodnou Evropu, z níž čerpali informace nezatížené ideologií a propagandou. Komunisté se již od počátku chtěli tvrdě vypořádat s věřícími a jejich veřejnými představiteli – knězi a kazateli. „Již od roku 1951 byli vyšetřováni a zavíráni naši kazatelé ze sborů napříč republikou. Režim na osmnáct let uvěznil bratra Řičaře [Jan Řičař, 1894–1978], předsedu naší církve a mnoho dalších vysokých představitelů. Společně s nimi byl souzen i můj dědeček a kazatel Vilém Volanský. Tatínka to čekalo později,“ vzpomíná Jan Pospíšil na dobu velkého proticírkevního tažení.

Dědeček Volanský byl, stejně jako později jeho zeť Vilém Pospíšil, odsouzen za nepřímé vyzvědačství. To spočívalo v tom, že oba muži napsali do církevního ústředí dopis, v němž vypočítávají, kolik lidí ze společenstva je ještě možno přijmout do jesenického kraje na práci: „Psali, že si myslí, že je tu dost práce, protože je tu průmysl a pila – to byla hlavní vina. Komunisté nepravdivě tvrdili, že tyto ,špionáže‘ odcházejí jako informace rovnou do Spojených států amerických.“ Vilém Volanský dostal trest dva roky odnětí svobody.

Tatínka zavřeli, když mi bylo deset

Janova otce Viléma Státní bezpečnost vyšetřovala a vyslýchala několik let. Nejprve na svobodě – v návaznosti na politické procesy s ostatními baptisty. „Tak už je to jasné, zavřou mě,“ řekl Vilém Pospíšil, když se jednoho dne vrátil z obzvlášť dlouhého výslechu v Pardubicích.

Stalo se to až na jaře 1955. Jan se zrovna vracel ze školy. Modlitebna, kde Pospíšilovi žili, byla obsazena policisty v civilu. „Jak se jmenuješ? Jméno a příjmení!“ Ve dveřích stál tajemník Národního výboru, který Jana dobře znal: „Když na mě takhle vyrukoval, bylo mi jasné, že to je vážná situace. Udělali domovní prohlídku, celý byt převrátili naruby. Když tatínka odváželi, nesměli jsme se s ním ani rozloučit.“

Vilém Pospíšil dostal u olomouckého soudu trest tří let odnětí svobody, který si měl odsedět v obávané věznici ve Valdicích. První rok kriminálu pro něj znamenal také zostřenou vazbu – pobyt v cele převážně na samotce s nižšími příděly jídla a bez přikrývek. Když za ním rodina přijela na první návštěvu, vyděsila se. „Tatínek strašně zhubl a vypadal nezdravě, byl bledý. Ale snažil se nám říct, že se má dobře a nic mu nechybí,“ vypravuje Jan Pospíšil, jehož maminka Olga se tím, že asi půl roku před koncem trestu napsala žádost o propuštění, zasloužila o dřívější otcův návrat. Jednoho dne kdosi uprostřed noci zaťukal na dveře: „Bylo to nádherné setkání, vůbec jsme v to nedoufali.“

Poté, co jeho otce propustili, nesměl Vilém Pospíšil vykonávat práci kazatele. Jen s obtížemi sehnal místo v Českomoravských eternitových závodech, kde pracoval s azbestem. Tehdy se ještě nevědělo, že tento vláknitý silikát v mnoha případech způsobuje rakovinu. Vilém Pospíšil znovu získal státní souhlas ke kazatelské práci až o deset let později. Práce v „Eternitce“ se na jeho zdraví podepsala, v roce 1980 zemřel na rakovinu střev.

Premiant, který opakoval osmou třídu

Kvůli otcovu uvěznění neměl jeho syn vhodný kádrový profil k tomu, aby mohl vystudovat střední školu, přestože byl premiantem. Na konci 50. let se ještě základní škola vycházela v osmé třídě – a Jan ji proto, že jej nechtěli nikde přijmout, musel opakovat: „Všechny mé přihlášky byly zamítnuty. Na škole mi poradili, ať si osmou třídu ještě zopakuji, že se během toho roku možná situace změní.“

Ale nezměnilo se nic. Jan vynikal ve hře na klavír, ale ačkoli opakovaně vyhrával krajské soutěže a jeho škola mu napsala skvělé doporučení ke studiu na kroměřížské pedagogické konzervatoři, nepřijali jej. Talentové zkoušky udělal na výbornou – jako jednoho ze tří přijímaných uchazečů ze sedmdesáti by jej přijali, kdyby nedošlo na teoretickou část – politický pohovor. Ptali se jej na víru a Jan si ji dokázal ustát. „Když začali kroužit kolem náboženství, bylo mi jasné, že z přijetí nic nebude. Přestože škola opakovaně psala na národní výbor různé urgence, předseda si postavil hlavu,“ vzpomíná Jan Pospíšil, kterému se nakonec podařilo nastoupit jako učeň prodavač v Olomouci.

Jan se ale naděje na lepší vzdělání nikdy nevzdal. Poté, co se vyučil, získal automaticky „dělnický status“, a nebyl tedy problém přihlásit se na střední školu pro pracující, kterou v roce 1964 úspěšně zakončil maturitní zkouškou. A protože byl premiantem, vyučující jej ochotně doporučili ke studiu na vysoké škole. „Tehdy jsem prodával jízdní kola a šicí stroje a můj vedoucí měl se mnou velké plány, totiž že jednou přijdu na jeho místo. Nakonec mi díky tomu dalo podnikové ředitelství stipendium s tím, že půjdu studovat vysokou ekonomickou, což se také stalo,“ dodává Jan Pospíšil, který na pražské VŠE promoval v roce 1971.

Konec let šedesátých

Vysokoškolské studium znamenalo život v hlavním městě. Jan bydlel v podnájmu u jedné známé věřící ženy z pražského sboru baptistů. V nastalém uvolnění konce šedesátých let se objevily i nové příležitosti pro baptistickou církev, jejíž mládež až dosud nebyla více organizovaná: „Byl jsem v tom zaangažován a zvolili mne tajemníkem výboru mládeže. Dělal jsem to několik let. Uspořádali jsme několik opravdu velkých mládežnických srazů, třeba i s dvěma tisíci účastníků,“ vypravuje Jan Pospíšil.

Pražské jaro ale nakonec skončilo pod pásy okupantských tanků. Samotnou invazi prožil Jan o prázdninách doma na Jesenicku. Dozvěděl se o ní z rádia. Když se pak s otcem jeli na kole podívat do Šumperku, viděli na silnicích ležící lidské postavy, které se tak snažily zabránit průjezdu okupantských tanků. V září se Jan vypravil do Prahy – z loňského semestru mu chyběly ještě dvě zkoušky: „Vzhledem k situaci se žádné zkoušky nekonaly. Naše škola se připojila k okupační stávce. Vrátil jsem se tedy znovu až v říjnu. Tehdy ještě běžně jezdily tanky ulicemi s hlavněmi namířenými do oken.“ Během jedné cesty tramvají zažil Jan Pospíšil i střelbu, která se ozývala z nebezpečně blízké vzdálenosti. Řidič tehdy musel plnou tramvaj zastavit – nikomu se naštěstí nic nestalo.

Půl roku po invazi vojsk Varšavské smlouvy se v lednu 1969 dosud neznámý mladík polil hořlavinou a poté se na protest vůči všeobecné apatii zapálil. „Brzy po Palachově smrti jsem se vracel z Lovosic a na Václavském náměstí jsem viděl vyvěšené černé prapory. Hned potom jsem se zúčastnil všech pietních akcí včetně velké demonstrace, která nebyla předem povolena. Ve vzduchu visel strach, že zasáhne armáda, a celé procesí šlo pohroužené v absolutní ticho, bylo to strašlivě silné,“ vzpomíná Jan Pospíšil, který se také během těch dnů ocitl v mnohahodinové frontě vedoucí ke Karolinu, kde byla vystavena Palachova rakev: „Nikdy jsem nebyl nějaký hrdina, ale tohle jsem věděl, že musím udělat.“

Tajemníkem

Rok 1971 přinesl Janu Pospíšilovi hned dvě dobré věci – oženil se s Jiřinou a získal inženýrský diplom. Na příštích pět let nastoupil ve stejné fabrice jako kdysi jeho otec, jen jeho pracovní pozice byla jiná. Zatímco Vilém Pospíšil musel těžce dřít ve špatných zdravotních podmínkách, jeho syn pracoval jako referent odbytu. Protože vedení Eternitky vědělo, že do komunistické strany nikdy nevstoupí, chtělo po něm alespoň malou úlitbu: „Soudruhu, ve straně nejsi, ale alespoň trochu by ses angažovat mohl. A my bychom tě za to mohli povýšit na vedoucího obchodního odboru.“ Jan to odmítl.

Další pětileté období prožil v sobotínském Velamosu, během něhož si naplno uvědomil, že jej Bůh volá ke kazatelské službě. Nejprve mu nechtěli udělit státní souhlas, ale po měsíčních tahanicích s příslušnými orgány jej skutečně dostal. Nastalo radostné období: „V roce 1981 jsem začal kázat v Brně a ten radost a klid z rozrůstajícího se sboru trval asi dva roky.“

Po dvou letech zemřel baptistický tajemník a církev potřebovala na jeho místo dosadit někoho jiného – Jan Pospíšil se jí jevil jako vhodný kandidát. „Nechtělo se mi do toho, opravdu. Miloval jsem práci s lidmi, užíval jsem si velikou členskou základnu – a tady by mě čekala jen úředničina,“ vysvětluje pamětník, který však nakonec na nečekanou nabídku kývl. A s tím přišel i ďábel.

Osidla

„Tušil jsem, že jako tajemníka církve mne bude kontaktovat Státní bezpečnost. Někteří bratři mne předtím dokonce varovali, že to nastane. Říkali, že každý představitel církve musí toto podstoupit a že zároveň jako tajemníka chtějí právě mě, protože mi mohou věřit, že v kontaktu se Státní bezpečností nepřivedu nikoho do problémů,“ vzpomíná Jan Pospíšil na dobu, kdy o něj projevila zájem tajná státní policie.

Jan Pospíšil od samého počátku věděl, v jakém soukolí se ocitl a že z tohoto vlaku není možné jen tak vyskočit. Proto si hned na úvod stanovil jasné hranice, které pak Státní bezpečnost víceméně akceptovala: „Podívejte se, já nikdy na nikoho donášet nebudu. Můžu vám říct, co se v církvi děje, protože my neděláme nic ilegálního, a zároveň vám neřeknu nic, co bych nemohl říci kdykoli a kdekoli.“

Rodina se kvůli nové pozici přestěhovala do Prahy, kde zájem StB o Jana Pospíšila pokračoval. Vždy jednou za měsíc jej pozvali do kavárny či jiného restauračního zařízení za účelem získání informací o církvi. Jan se přísně držel svých nastavených pravidel, a aby dal najevo, co si o všem myslí, pokaždé odmítl pozvání na něco k pití a zároveň si ani sám nic neobjednal. Jen jednou mu „jeho“ estébák nabízel jako dárek jakousi ozdobnou vázu a prý velmi stál o to, aby Jan tento dárek přijal. Nepřijal.

Celá tato nepříjemná situace trvala až do sametové revoluce. Jan Pospíšil se doma svěřil manželce: „Věděli o tom i bratři z církve. Věděli, co se stalo. A věděl to každý, kdo měl alespoň trochu přehled.“ Tajní to zkoušeli ze všech stran – jeden z těch, kteří jej zvali na schůzky, tvrdil, že má stejně starého syna, a ten že má dokonce tytéž zdravotní problémy jako Janův syn. Když se jednoho dne po proběhnuvším Palachově týdnu kazatel vyjádřil nesouhlasně s brutálními policejními zásahy, estébáci přitvrdili. „Máte děti, hodně dětí. A v Praze jezdí hodně aut…“

Lituji, že jsem to neudělal dřív

S proměňující se dobou se měnila i Janova odvaha. V lednu 1989 už měl všeho po krk. V tu dobu probíhala v Praze tzv. palachiáda, známá jako Palachův týden – sled několika na sebe navazujících demonstrací, které byly surově rozehnány za pomoci obušků a vodních děl. „Byl jsem tam skoro každý den. Kordony policie a proti nim mladí lidé. Chodníky i náměstí byly plné. Jednoho dne jsem se rozhodl, že tam vezmu i svoji ženu a děti – plánoval se tam nějaký větší zásah a já jsem chtěl, ať to rodina vidí,“ vypravuje pamětník, který toho dne přišel již po policejním zásahu: „Mnoho lidí leželo na zemi a někteří byli ještě zpracováváni a bránili se, ale už byli v podstatě bezmocní. Když je nakládali do antonů, už se nebránili. Mlčelo se, lidé přihlížející z chodníků dávali svůj nesouhlas najevo pískáním.“

Brzy nato proběhla další ze schůzek se Státní bezpečností, která chtěla pochválit baptistickou mládež za to, že její dva studenti teologie nepodepsali petici proti brutálnímu zásahu během palachiády. „A toho já velmi lituji, že to nepodepsali,“ řekl Jan Pospíšil, kterého celá věc tak emočně rozjitřila, že se rozhodl upřímně na rovinu estébákům říct, co všechno si o nich a o komunistickém režimu myslí. A také vzal děti a manželku na Palachův hrob do Všetat: „Říkal jsem si: ,Když mě tam zavřou, je mi to jedno.‘ A lituji, že jsem to neudělal dřív – možná bych šel do kriminálu, ale měl bych čisté svědomí.“

Dobrý konec

Psal se sedmnáctý listopad 1989 a v Praze propukla sametová revoluce. Jan se v podvečerních hodinách rozhodl, že se půjde i s rodinou podívat na Národní třídu – o zásahu proti demonstrantům se dozvěděl z rádia Svobodná Evropa. Přestože večer již bylo po bitvě, kulisy Václavského náměstí vypadaly jako válečné pole. Na zemi bylo mnoho raněných lidí, pro které přijížděly sanitky. A všude ještě stáli těžkooděnci.

Revoluční dění se nevyhnulo ani baptistům – přímým nadřízeným jejich církve bylo tehdy ministerstvo kultury, které bleskurychle vypracovalo návrh na nové, procírkevní zákony: „Teprve když bratr Hromádka za naši církev vystoupil s tím, že už má připravené jiné zákony, které ovšem  nepočítají s žádnou participací ministerstva, teprve tehdy si to v tom mrazivém okamžiku všichni uvědomili – komunismus končí.“

S pádem totality se vyřešila jedna palčivá věc – Státní bezpečnost se o Jana Pospíšila přestala zajímat. Vzhledem k tomu, že jeho spis prošel skartací, není možné veškerá jeho tvrzení ohledně spolupráce s StB potvrdit či vyvrátit. Během editace však byla použita rešerše z Archivu bezpečnostních složek.

Jan Pospíšil složil během roku 1990 ze zdravotních důvodů svoji funkci tajemníka, aby se pro příštích čtrnáct let znovu ponořil do kazatelské práce. Za tu dobu vystřídal několik působišť po celé republice. Jan Pospíšil žil v době natáčení rozhovoru s manželkou Jiřinou v Rapotíně.