Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Pospíšil (* 1929)

• narozen v roce 1929 ve Štědrákově Lhotě

• jeho rodiče pomáhali partyzánům

• za kolektivizace bylo rodině zabráno hospodářství

• tři roky v Pomocných technických praporech (PTP)

• skaut

• v roce 1968 obnovoval skautský oddíl v Rudě nad Moravou

• kostelník v Rudě nad Moravou

• v současnosti žije v Hosticích

Miroslav Pospíšil se narodil v roce 1929 ve Štědrákově Lhotě. Kvůli své víře, rodinnému hospodářství a účasti ve skautské organizaci se stal nepřítelem komunistického režimu. Více než tři roky strávil v Pomocných technických praporech (PTP) a jeho rodině bylo při kolektivizaci zabaveno hospodářství. Své přesvědčení ale neztratil a po celou dobu vlády komunistického režimu zůstal pevný ve svých postojích.

Němci málem vypálili obec

Většina domů jeho rodné obce stála v údolí potoka Pstruhovce v Hanušovické vrchovině. Byla to jedna z nejseverněji položených českých obcí nacházející se na severozápadní Moravě, kterou jinak obývalo převážně německé obyvatelstvo. Miroslav Pospíšil v ní prožil celé dětství. Chodil tam do školy a již od mládí musel pomáhat rodičům s jejich velkým hospodářstvím, jehož polnosti, lesy a louky zabíraly 44 ha. Jako devítiletý chlapec byl svědkem toho, jak jeho obec a celé pohraničí po mnichovské dohodě zabralo nacistické Německo. Viděl také, jak za války zatýkali jeho sousedy pro napojení na odboj. Díky poloze Štědrákovy Lhoty totiž v jejím okolí pobývali partyzáni a těm místní často pomáhali. Do podpory partyzánů byli zapojeni také pamětníkovi rodiče.

Asi k nejvážnějšímu střetu mezi partyzány a vojáky wehrmachtu došlo podle vzpomínek Miroslava Pospíšila na samém sklonku války. Do prostoru severozápadní Moravy vstoupila osvobozující vojska 60. armády vedené P. A. Kuročkinem až 6. května. V té době už se všeobecně vědělo o Pražském povstání a značná část partyzánů a českého obyvatelstva již slavila konec války. V tu chvíli do Štědrákovy Lhoty přijelo auto s německými vojáky. „To auto přijelo až do Lhoty. No a tam byli partyzáni a už oslavovali osvobození. A teď viděli německý auto a začali na něj střílet. Jenomže si nevšimli, že za autem jela spojka na motorce. A ta, jak viděla, že je přestřelka s partyzánama, tak se otočila a ujela do Hostic pro posilu. Taky to tenkrát vypadalo, že vypálí vesnici, a to jak Hostice, tak Lhotu. Pozavírali chlapy z Hostic do jednoho baráčku v oplocené zahradě a ti to hlídali. Ale byl tady jeden starosta. Byl to sice Čech, ale znal dobře německy. A tak šel do Rudy (Ruda nad Moravou) k tomu starostovi obce. To byl zase Němec, ale znal dobře česky. Ten pan Straka byl u něho a orodoval, že se jedná o nedorozumění, že to bylo spíše jen s těma partyzánama ve Lhotě a že se to nějak spletlo dohromady. Potom je tady po několika hodinách propustili. Mezitím už prošla fronta, takže to takhle utichlo.“

Krátce po tomto incidentu se v okolí již objevili sovětští vojáci. Pamětník vzpomíná, že je šel přivítat do blízkých Hostic, kde se však ještě bojovalo, a on se nedopatřením v šestnácti letech dostal do jedné z přestřelek. „Z Kameničky šli Rusáci a tady z druhé strany na tom kopci ještě byli Němci, takže byla přestřelka. A my jsme přijeli tady do Hostic k druhýmu domu a tam jsme se chtěli schovat do šopně. Napřed jsme se chtěli schovat v domě, ale na verandě bylo zavřeno. Takhle jsme v té šopně viděli, že tam mají nějaké bedny, tak jsme tam spolu s panem Mazákem zalezli a zadělali se těma bednama. Už když jsme tam lezli, tak jsme viděli, jak tam Kubíčkům střílejí do střechy, jak se tam odráží kulky. Byli jsme schovaní pod bednama a měli tam vyrovnaný dřevo ze strany, kde se střílelo. Takže jsme měli jistotu, že se nám nemůže nic stát. A kdyby byl nějakej odraz, tak jsme byli přikrytí těma bednama. Potom ta střelba přestala, a tak jsme jeli dál. Předtím tam zastřelili paní Všetečkovou.“

Sebrali rodině statek a musel jít k PTP

První léta po válce probíhala pro pamětníka poměrně klidně. Nastoupil na obchodní akademii, kterou ukončil v červnu 1950 maturitou. To už ale dva roky neomezeně vládla komunistická strana a Pospíšilovi jako majitelé velkého hospodářství byli na její černé listině. Nejenže Miroslavův otec se odmítl podílet na vzniku JZD, ale rodina byla také věřící a pamětník byl jeden z členů, kteří v roce 1945 obnovili v Rudě nad Moravou skautský oddíl, a tak byl již tři měsíce po maturitě poslán na vojnu k Pomocným technickým praporům (PTP). Ty byly přitom založeny na návrh Obranného zpravodajství vedeného Bedřichem Reicinem teprve 1. září 1950 a podle toho to také vypadalo. „To bylo koncem října, už byla zima a nás převezli z Domašova nad Bystřici. Tam jsme jeli vlakem. Tam pro nás přijeli z Libavé nákladním autem. Auto bylo otevřený, zima byla a my jsme nebyli pořádně obléknutí. Přijeli jsme na Libavou. To byl taky zážitek, když jsme dostali uniformy. Některý byly ještě krvavý. Německý orlice na tom nebo to byly anglický uniformy. Zkrátka co bylo, tak jsme si na sebe vybírali. Boty jsme také neměli pořádný. Oblečení hrozný. I to ubytování, to si vzpomínám tu zimu. Teď to byly ještě baráčky, některý neobydlený, protože my jsme tam jako vojáci začínali.“ Pamětník byl přiřazen k 53. PTP, který sídlil v Městě Libavá.

Do PTP byly posílány tzv. politicky nespolehlivé osoby a spíše se jednalo o pracovní četu než vojáky československé armády. Miroslav Pospíšil vzpomíná, že v Městě Libavá stavěl silnice, pracoval v lese a stavěl byty pro důstojníky. Vzpomíná také, že ze začátku se tajně konaly mše, ale záleželo vždy na veliteli, jestli tyto aktivity přehlížel nebo přísně trestal. V PTP byly velmi těžké podmínky. Vojáci nebo příhodnějším označením vězni měli vysoce nastavené normy, časté noční poplachy a šuškalo se mezi nimi, že budou všichni odvezeni do sovětských gulagů. Zdravotní péče byla velmi špatná, a když měl někdo bolavé zuby, rovnou se trhaly. Miroslav Pospíšil tak ve 21 letech přišel o přední zuby. Po práci vojáky často čekalo ještě politické školení, které ale na ně nemělo žádný vliv. „Profesoři z vysoké školy nebo z politické školy chodili na školení. Většinou to vypadalo tak špatně, že tam ani tu hodinu nevydrželi, protože oni něco řekli a ti naši kněží nebo profesoři byli v tom vzdělaní taky a porazili je. Vždyť to nemáte pravdu, vždyť to přece nebylo takhle a takhle. Vždyť si přečtěte to a to.“

Pamětník také vzpomíná, že v PTP se setkal s mnoha vzácnými osobnostmi. Byl to například římskokatolický kněz Josef Zvěřina, který patřil k nejznámějším odpůrcům režimu. Vzpomíná také na hraběte Kinského, otce a syna Alfonse Karla a Huga Mensdorffovy nebo pátera Josefa Žemličku z Lomnice nad Popelkou, který byl v PTP jeho nejlepším přítelem a stýkali se i po propuštění. To se však stále odkládalo a proběhlo až po třech letech a dvou měsících, které pamětník strávil v Městě Libavá, v Rajhradě u Brna a Rudné pod Pradědem.

Pořád měl problémy

V PTP Miroslava Pospíšila nepřevychovali, ale naopak získal větší odpor k režimu. Zvláště když jeho rodičům zabral celé hospodářství. Pamětník v civilu nastoupil do MEZ Postřelmov a v roce 1954 se oženil s Vlastou Rulíškovou a přestěhovali se do vedlejších Hostic, do malého hospodářství s 4,5 ha půdy, které jim ale nakonec bylo také zabráno.

Zrovna když čekali druhou dceru a manželka měla termín porodu, byl povolán na vojenské cvičení. „Dával mi povolávací rozkaz: Okamžitě nastoupit na vojenské cvičení. Jenomže v tu dobu jsme zrovna čekali druhou holčičku. Manželka měla termín. Tak jsem říkal, že nepůjdu. Že ji nemůžu nechat doma samotnou. A oni říkali, že musím jet do Šumperka na vojenský velitelství a že mě snad hned pustí zpátky. Tak jsem si nevzal ani holení a nic z těch věcí, co se berou. A přišel jsem na vojenský velitelství a tam mě dořval. Shodou okolností u nás bydlel za války, když se oženil. Pak se v padesátých letech udělal z vojína major. Tak on byl velitelem na vojenské správě. No a ten mě dořval, co si myslím. Že když jsem povolaný na vojnu, že se žádný takový ohledy neberou. Když tak jsem si měl vzít všechny ty propriety s sebou. A nepustil mě domů. To nás potom v noci odváželi autama na Moravský Krumlov.“ Nakonec byl přece jen po čtyřech dnech propuštěn.

V době určitého uvolnění komunistického režimu v roce 1968 se společně s knězem P. Ladislavem Filgasem rozhodl k obnovení skautingu v Rudě nad Moravou a stal se oddílovým vůdcem chlapců. Po nástupu normalizace byl ale v roce 1970 skauting opět zakázán. Přesto pamětník v podobné práci pokračoval a stal se členem Českého esperantského svazu, pod jehož hlavičkou se dál pořádaly tábory. Mohli se tak scházet lidé z katolických kruhů a vyhnuli se perzekuci ze strany komunistického režimu. Pamětník vzpomíná, že ale určité podezření panovalo a v roce 1977 do jejich tábora náhle přijelo několik estébáků. Naštěstí stačili do lesa schovat všechny věci, které svědčily o konání tajných mší v táboře, a nikdo z toho tak neměl žádný postih. I po roce 1989 byl skaut obnoven a pamětník je dnes členem Svojsíkova oddílu, který je určen pro skauty nad šedesát let.

Dnes Miroslav Pospíšil bydlí stále v Hosticích a vzpomíná, že pád komunistického režimu přivítal s nadšením. Z dnešní situace je však zklamán. „Dnešní dobu, abych byl upřímný, tak jsem si ji tak v roce 1989 nepředstavoval. Co se vlastně změnilo? Většina komunistů zahodila legitimace a přešla na druhou stranu a jsou dneska v parlamentu a dělají jenom pro svůj prospěch.“

Pro Post Bellum v roce 2010 natočila v roce 2012 zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam