Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mstislav Pospíšil (* 1937  †︎ 2023)

• narozen 24. června 1937 v Českém Malíně na Volyni

• roku 1938 zemřel tatínek, maminka pracuje v cihelně

• dne 13. července 1943 vypálen Český Malín

• při této tragédii zavražděna velká část rodiny a také bratr Rostislav

• spolu s maminkou reemigrovali roku 1947 do Československa

• usídlili se ve Frankštátě, později přejmenovaném na Nový Malín

• roku 1954 ukončil školu v Nové Pace a poté pracoval u Silnic Šumperk

• až do důchodu pracoval u Silnic Šumperk

• zemřel 30. ledna 2023

Mstislav Pospíšil se narodil v roce 1937 v Českém Malíně na Volyni rodičům Josefovi a Anně (roz. Rezkové). Už od jeho dětství rodinu zasahovala jedna rána za druhou. Jeden z jeho tří bratrů umřel již v dětském věku na záškrt. Krátce na to  roku 1938 zemřel i tatínek, který dostal otravu. Maminka tak zůstala sama a s pomocí prarodičů se snažila uživit rodinu. Ti však posléze také umřeli. Vše vyvrcholilo 13. červencem 1943, kdy byl nacisty vypálen Český Malín a v obci bylo vyvražděno 374 Čechů a 26 Poláku. Oběti byly i ve vedlejším Ukrajinském Malíně, kde přišlo o život 132 lidí. Zavražděn byl i bratr Mstislava Rostislav a mnoho dalších příbuzných.

Mstislav prožil nejútlejší dětství za války a tak i jeho první vzpomínky nepatří k těm nejradostnějším. Vzpomíná si, že kolem Českého Malína se potulovalo  spoustu utečenců. Jednou se u nich doma objevila židovka s dítětem. „ Najednou k nám přišla nějaká paní s dítětem a chtěla vodu a to dítě, co měla sebou už bylo mrtvý. Já nevím, kdo ho zabil. No tak maminka jí dala vodu a ona chtěla k lékaři. Maminka říká: ‚Já nemám koně‘. Poslala ji na ten Zborov. To byla vesnice  možná tak půl kilometru. Aby šla ke starostovi. No tak odešla. Za chvíli přišli vojáci a takový měli hranatý čepice. Bylo to před vypálením, protože jsem byl malej kluk, a on že maminku chce do síně. Já jsem hrozně křičel a on říká: ‚Nic, nic.‘ Že se jenom na něco zeptá něco a že ji nechá být. No a tak se ptal na tu paní, co tam byla. No a maminka říkala, že ji poslala ke starostovi, jestli by ji někdo zavezl k doktorovi. Maminku nechali na pokoji. Ale pak jsme se dozvěděli, že stejně tu paní zabili a hodili ji tam do obilí.“

Do vesnice také často zavítali banderovci. Vzhledem k tomu, že byla maminka vdova, nechávali ale rodinu na pokoji. „Sami jsme byli, tak nás nechali na pokoji. No ale strach byl. Pořád. Že někdo zabuší.“

Vyvraždili skoro všechny obyvatele Českého Malína

Zrána 13. července 1943 vjeli do Českého Malína němečtí vojáci a rozpoutali peklo. Nic netušící české obyvatelstvo začali systematicky vraždit a vypalovat jejich chalupy. Mezi oběťmi byla i velká část rodiny Pospíšilovy a také Rostislav, bratr Mstislava. Nacisté nebrali na nikoho ohled. Vraždili  muže, ženy,  stařenky i starce a nezastavili se ani před dětmi. Počtem obětí bylo toto nacistické zvěrstvo mnohem větší než jakékoli jiné vypálení obce v Československu. Dokonce i v Lidicích zemřelo mnohem méně českých lidí než v této Volyňské obci. Proč se tomu tak stalo a proč se jednalo zrovna o Malín? Na to lze jen velmi těžce odpovědět. To vědělo jen gestapo v Rovně v čele s kreislandwirtem Fritzem Vogelem, kteří vymysleli a zrealizovali tento ďábelský plán. Hlavním cílem bylo nejspíš zastrašení českého obyvatelstva na Volyni, čímž si fašisté chtěli upevnit nadvládu nad ostatními národy.

V době tragédie bylo Mstislavovi jen šest let a spolu s maminkou se zrovna nacházel v blízké vesnici Zborov, kam je naštěstí odvezl 12. července strýc Kynšt. Celou tragédii pozorovali z blízké louky. Pan Pospíšil na tuto velmi bolestivou událost dnes vzpomíná takto: „Pořád tam hořelo, co pamatuju. Některý babičky, který byly takový starší jako naše babička, tak některou nechali, některou zastřelili. Třeba doma, když nemohla. Podle toho, kdo k ní přišel.“ On i maminka tragédii nakonec přežili. Měli velké štěstí. Z 444 českých obyvatel obce jich takových byla jen hrstka.

Po této tragédii většina přeživších mužů v Malíně odešla do československé armády. Zpátky už se skoro nikdo nevrátil. Po válce už zůstali v Československu. „Většinou byli ty chlapi v armádě. Ve Svobodově. Některý  se už nevrátili. Málo. Jeden nebo dva. Jinak zůstali všichni v Československu, protože měli strach.“

Život z obci ani po tak obrovské tragedie nezmizel. Domy většinou neshořely celé, ale zůstaly po nich hliněné zdi. Do takto polorozpadlých domů se stěhují Češi z okolních vesnic a tyto příbytky si začínají opravovat.

Ještě před reemigrací, návratem Čechů do Československa v roce 1948, odešel bratr Mstislava  Josef do československé armády. Vzhledem k tomu, že mu v době války ještě nebylo 18 let, nemohl narukovat  a tak do armády vstoupil později  a rovnou v Československu, kde  sloužil v Žatci. Jedním z důvodů, proč z Volyně odešel předčasně, bylo neustálé ohrožení lidského života, jemuž byl na Volyni vystaven. Při jedné z návštěv strýce ho přepadají banderovci a jen s velkou dávkou štěstí si zachránil život.

Návrat do vlasti předků

Roku 1947 se pak také Mstislav Pospíšil spolu s maminkou vydal za lepší budoucností na dlouhou cestu do Československa. „Já jsem měl skoro deset roků, tak to bylo jako kdyby zábava. Nikdy jsme vlakem zatím nejeli, protože tam do Malína nebyla železnice.“

Vyjížděli z Lucku spolu s dalšími lidmi z obce a příbuznými. „Tam v tom Lucku to trvalo hodně dlouho. To není jak tady – šup šup. Za dvě hodiny a už to jede. Já nevím, jestli jsme tam tři dny nestáli. A to byla zima, ale přežili jsme to. Chlapi museli přidělat kamínka do vagónů, aby se  nepřevrátily. Naložilo se obilí a jiný věci a potom ještě dobytek. Myslím, že maminka vzala  sebou taky krávu. Takže vagóny byly zvlášť pro dobytek a zvlášť pro lidi. Vím, že jsme byli v peřinách a jeli jsme v takových těch prasečákách, jak byly. Byly uzavřený a my jsme tam byli  v těch peřinách. Zima nebyla, jsme se zabalili. Sem tam se zatopilo, když se vařilo. No, bylo to takový zábavný. Už jsme se těšili, že tam bude pokoj, že nás nebude nikdo otravovat.“ Když čekali na nádraží v Lucku, kolem vlaku se potulovala spousta utečenců a žebráků. Volyň i celé Rusko bylo po válce plné zbídačených lidí. „Žebráci, ti tam vždycky  tak stáli jako sochy na těch otevřených vlakách. My jsme jeli, já nevím, koncem února nebo jak, tak to byla zima, a sem jsme přijeli asi v polovině března. Byli to chudáci. Oni jezdili vždycky žebrat, aby pro tu rodinu něco  sehnali. Kdoví, odkud byli. To nikdo neví. Jenom jako dítě si tak vzpomínám.“

V Českém Malíně na Volyni zůstává z celé rodiny jen bratranec Minařík. „Zůstal tam ten bratranec. To byl od té maminčiny sestry syn,  Vašek Minařík. On  byl taky  ve válce. No a on někde mluvil s Němcema, přijel teda z tý války  a on  měl v Malíně děvče. Ukrajinku. A že Němci říkali, že když my tady do těch Čech pojedem, tak že oni přijdou a že nás stejně vyvražděj. Takže on měl strach, že sem nepojede, že zůstane tam. No a pak nakonec toho litoval. Byl tady asi dvakrát.“

V Československu se Pospíšilovi usidlili ve Frankštátu, který byl ještě v roce 1947 slavnostně přejmenován na Nový Malín, pravě z piety k vypálenému Malínu na Volyni. Rodina se nastěhoval k bratru Mstislava Josefovi, který tam  už byl zabydlen. Frankštát, jako bývalá německá obec, byl  celý nanovo obydlen. Stěhovali se tam  lidé z mnoha míst na Volyni, z vnitrozemí a z velké části právě z Českého Malína.

Mstislav Pospíšil nastoupil do místní školy. Na Ukrajině již absolvoval tři třídy, učil se česky u učitelky Libuše Čechové. V Novém Malíně základní školu dokončil. Roku 1952 nastoupil na učení v Nové Pace a po jeho skončení odešel roku 1954 pracovat do Šumperka,  pracoval  pro Silnice Šumperk jako opravář silničních strojů.

Roku 1957 odešel  na vojnu do Žatce. Pro úraz oka byl  krátce nato propuštěn a vrátil  se do zaměstnání. U Silnic Šumperk pak zůstal až do důchodu. V současné době žije v Šumperku spolu se svou ženou Danuší. Je už jedním z posledních  přímých účastníku malínské tragédie a i dnes je velmi aktivní ve Svazu volyňských Čechů a jejich přátel a snaží se, aby oběť malínských mučedníků nebyla zapomenuta.

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam