Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Pospíšil (* 1951)

• narodil se 8. dubna 1951

• strýc Vladimír byl za války v odboji a po roce 1949 emigroval

• prarodičům byl v roce 1949 znárodněn statek v Osenicích

• rodiče pracovali ve státním statku Semtiny u hradu Kost

• vyučil se optikem a poté vystudoval průmyslovou školu

• vystřídal řadu zaměstnání

• pracoval např. v Astronomickém ústavu v Turnově

• v důchodu se začal věnovat rodinné historii

Pavel Pospíšil se narodil 8. dubna 1951 Marii a Jiřímu Pospíšilovým. Měl ještě dva bratry. Jeho prarodiče byli sedláci, jimž byl v roce 1949 zkonfiskován majetek, statek v Osenicích.

Znárodnění majetku prarodičů

Po komunistickém puči prarodiče Anna a Jiří Pospíšilovi dobře věděli, že se bude znárodňovat. O rok později i jim byl zkonfiskován statek s 63 hektary polí. Děda měl odvahu a pod oficiální soupis konfiskovaného majetku červeným inkoustem napsal: „Souhlasím s počtem kusů, nesouhlasím s výší ocenění.“ Oba se stali zaměstnanci státního statku Humburky, k němuž byl jejich statek přičleněn. Ještě nějakou dobu zde mohli bydlet, ale jednoho večera přišli členové Akčního výboru Osenice a nařídili, že se mají do rána vystěhovat. Staří Pospíšilovi se rychle domluvili s farářem na Veliši, naložili na vůz nábytek a odstěhovali se na faru. Pamětníkovi rodiče se museli odstěhovat na hospodářský dvůr Semtina nedaleko hradu Kost. Otec Jiří tu pracoval jako vedoucí statku, matka Marie jako dělnice.

Příběh strýce Vladimíra

K rodinné historii ještě patří příběh strýce Vladimíra, bratra pamětníkova otce. Vladimír byl za války totálně nasazen ve Škodovce a následně se zapojil do odboje. Po válce studoval Vysokou školu obchodní, ale nebyl v roce 1949 připuštěn ke státnicím a emigroval. V Brazílii, kde zakotvil, zúročil svůj talent i píli a stal se významným obchodníkem. Splnilo se mu přání vidět matku, která za ním po 23 letech odloučení dorazila do Ria de Janeira. Komunistický aparát prý marně doufal, že zůstane se synem, protože by jí pak nemusel vyplácet starobní důchod. Pamětník říká, že přestože svého strýce naživo nikdy nespatřil, byl pro něj vždy velkým vzorem.

Dětství na statku a možnost uniknout ze zemědělství

Pavel Pospíšil měl podle svých slov kouzelné dětství, rád vzpomíná třeba na večerní poslech rádia v rodinném kruhu, nebo na společné Vánoce. Od raného dětství na statku pomáhal, ve dvanácti letech uměl řídit traktor, v patnácti kombajn. Nicméně pracovat dále v zemědělství rozhodně nechtěl, přestože byl do toho systémem tlačen. Práce v zemědělství byla velmi špatně placená a podle pamětníka i vnímána jako podřadná. Nakonec se jeho otci podařilo zařídit, aby se mohl učit optikem v podniku Dioptra Turnov. Studium ho bavilo, a proto pokračoval ve vzdělávání na průmyslové škole v Přerově.

Roky 1968 a 1969

Do roku 1968 pozoroval politiku spíše zpovzdálí. Dva tisíce slov mu dala k přečtení maminka, byl to pro něj zásadní článek. 21. srpna vstával brzy ráno a jako první z rodiny slyšel v rozhlase zprávu o okupaci. Na cestě do práce už dokonce potkal kolonu obrněných transportérů. Ještě toho roku emigroval jeho vzdálený příbuzný. Pamětník si řekl, že pro něj bude lepší zůstat doma a systém neprovokovat, jedině tak se mu tu bude relativně dobře žít. Počátek roku 1969 byl ve znamení Jana Palacha. Pamětník si dobře zapamatoval atmosféru pietních akcí k jeho poctě v Turnově, kde právě studoval.

Osobní život

Po skončení vojny v roce 1975 pracoval jako projektant ve Vojenském opravárenském závodě. Poté pracoval v několika různých zaměstnáních, mimo jiné pro Astronomický ústav či pro ČKD. Pavlovi Pospíšilovi a jeho manželce Aleně se narodily dvě děti, v současnosti má už šest vnoučat. V důchodu začal psát rodinný rodokmen.