Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Iva Pospíšilová (* 1954)

• narozena 17. března 1954 v Brně

• v letech 1973–1977 studovala teologii na Husově bohoslovecké fakultě v Praze

• od konce 70. let působila jako farářka husitské církve v Uherském Brodě a dalších obcích

• v 80. letech sledována StB, problémy s úřady

• v roce 2023 žila v Uherském Brodě

„Přišla jsem pozdě, práskla za sebou dveřmi, až se třída otřásla. Sedla jsem si a ozvalo se: ,Jéžišmarjá, já jsem si udělala oko!‘ A čekala jsem, co ten pan farář udělá.“ Tak Iva Pospíšilová vzpomíná na den, kdy coby žákyně devátého ročníku základní školy v Brně přišla na svou první hodinu náboženství. Otec ji tam přihlásil v roce 1968 poté, co „si najednou vzpomněl, že jsme byli všichni pokřtěni. O tom jsem do té doby neměla tušení.“ Psal se rok 1968 a po dlouhých 20 letech se lidé opět nemuseli bát hlásit se k církvi. Čtrnáctiletá Iva však o katechismu nechtěla ani slyšet a dělala vše pro to, aby tam chodit nemusela. A když se nakonec vůli otce přece jen musela podřídit, doufala alespoň, že ji sám farář vyhodí pro nevhodné chování. Ten ale nezareagoval podle očekávání. „Klidným hlasem mi řekl: ,Dobrý den, Ivo, vítám tě tu mezi námi. A protože jsi mladá dáma, rád bych tě upozornil, že dveře se nezavírají kopnutím, a pokud to půjde, chtěl bych tě poprosit, abys v tomto společenství nebrala jméno Boží nadarmo.‘ V ten moment jsem se strašně zastyděla,“ vzpomíná na úsměvnou historku. Po hodině šla Iva s farářem kus cesty domů a zapředli spolu hovor. „Zjistila jsem, že je to úplně normální člověk se zdravými názory, žádný zabedněnec a zpátečník, jak nám předtím vykládali o kněžích ve škole. Během těch cest z náboženství jsme spolu probrali spoustu věcí. Pak jsem si uvědomila, že takhle bych chtěla žít taky.“ Oním farářem náboženské obce Církve československé husitské v Brně byl Vratislav Štěpánek, pozdější biskup a poslanec. Z hubaté dívky, která práskla dveřmi, se nakonec jistě i jeho zásluhou stala farářka husitské církve.

Že mám sestry v dětském domově, jsem zjistila až v 15 letech

Iva Pospíšilová (rodným příjmením Ryšánková) se narodila 17. března 1954 v Brně. Její otec Josef Ryšánek byl v té době podruhé ženatý, první manželka, s níž měl dvě dcery, mu po válce zemřela na rakovinu. Z druhého manželství se narodili další čtyři potomci, z nichž Iva byla nejstarší. O existenci dvou starších sester z otcova prvního manželství se přitom dozvěděla až ve svých 15 letech. „Otec byl pruďas a pro ránu nešel nikdy daleko. Po letech jsem se dozvěděla, že jedna z těch starších sester stála ve frontě na mléko a když se domů vrátila pozdě, dostala takový strach z dalšího bití, že se nahlas rozbrečela. Zaslechli to sousedi, zavolali sociálku a obě sestry putovaly do dětského domova,“ říká Iva Pospíšilová. Hořkou skutečností bylo, že oběma sestrám poskytla institucionální výchova mnohem více lásky a bezpečí než despotický otec. Jeho výchovné metody pak pravidelně zakoušela i Iva se svými sourozenci a sama si dle svých slov několikrát zpětně přála, aby stejně jako sestry raději vyrůstala v dětském domově.

Maminka Iva, roz. Václavíková, pocházela z Březolup. Její otec MUDr. Jan Václavík působil jako lékař v ozdravovně na místním zámku. Za druhé světové války poskytl ošetření zraněnému partyzánovi, za což byl zatčen gestapem a v říjnu 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen. Iva Pospíšilová toto místo navštívila v roce 1993. Přestože byl po válce Jan Václavík in memoriam vyznamenán československým státem za účast v odboji, musela se jeho manželka s dětmi po konfiskaci březolupského zámku přestěhovat do Brna, kde zůstala v podstatě bez prostředků. Jako středostavovská rodina dříve váženého prvorepublikového lékaře se totiž zejména po únorovém převratu v roce 1948 ocitli v nemilosti nového režimu. Dodnes zaujímá jméno Jana Václavíka čestné místo po boku jiných obětí nacismu na pamětní desce v Březolupech.

Děti, Bůh neexistuje. Gagarin ho nikde neviděl!

Jak již bylo řečeno, neměla pamětnice jednoduché dětství. Zpočátku rodina bydlela u otcových rodičů, s nimiž neměla ideální vztahy, a po tříletém bydlení v obci Koryčany, na které Iva Pospíšilová vzpomíná jako na jedno z nejkrásnějších období v životě, definitivně zakotvila v Brně. Otec pracoval jako pomocný dělník, poté se stal řidičem tramvaje, ale kvůli nehodě, kterou sám zavinil, přišel o řidičské oprávnění a pracoval v opravně autobusů. Těžká práce mu přivodila zdravotní problémy a v konečném důsledku invalidní důchod. Maminka se ke zbytku rodiny do Brna přestěhovala až později, a tak musela Iva od raného věku zvládat domácí práce a péči o mladší sourozence. Po letech ovšem vnímá tuto etapu jako úžasnou školu života. „Žili jsme skromně, to nás naučilo vážit si věcí a znát hodnotu peněz.“ Přes tvrdou výchovu zároveň nemůže otci upřít, že základní věci rodině vždy dokázal zajistit.

V září 1960 nastoupila do první třídy. Na školní docházku vzpomíná jako na jeden ze světlých bodů nelehkého dospívání. „Škola, to byl můj svět. Nemusela jsem být doma, nikdo tam na mě nekřičel. Na prázdniny jsem se nikdy netěšila.“ Ve škole byla pilnou a snaživou žákyní a také hrdou pionýrkou. Tehdy si ještě plně neuvědomovala vliv vládnoucí ideologie, v jejímž duchu museli učitelé své svěřence vychovávat. „Vzpomínám, že v první třídě, to bylo v dubnu 1961, přišla paní učitelka a říká: ,Tak děti, teď už je to jasné, Bůh neexistuje. Gagarin obletěl zeměkouli a nikde ho neviděl.’“ Komunistickou indoktrinaci ze školy se v dětech od počátku snažila tlumit babička Václavíková, jejíž postoj k režimu byl vždy jednoznačný.

Po smrti Danuše Muzikářové se poměry nadobro změnily

Zlomem ve vnímání světa bylo pro Ivu období pražského jara 1968. „Začínalo se mluvit o rehabilitacích lidí odsouzených v 50. letech. Tehdy jsem poprvé slyšela o Miladě Horákové nebo našich letcích bojujících v RAF,“ ohlíží se zpět za dobou intenzivního, leč krátkého politického uvolnění. Jak známo, všemu učinila přítrž „bratrská pomoc“ pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v čele se SSSR. Tragické procitnutí do horkého letního dne líčí Iva Pospíšilová následovně: „Měla jsem od paní učitelky za úkol koupit přes prázdniny do školy odpadkový koš. Šla jsem pro něj do Rozkvětu [obchodní dům v Brně, pozn. autora] a viděla jsem, že obchody jsou vybílené. Pak jsem došla na Tržnici, kde jsem měla sraz s maminkou, a došlo mi, co se stalo.“ Skupováním „železných zásob“, zejména konzerv, reagoval na události i Ivin otec. „Pamatoval válku a bál se, asi jako všichni, že ta bída přijde zas.“

V prvních měsících okupace byla společnost semknuta v odhodlání situaci vzdorovat. „Se sestrou jsme chodily po městě s připnutými trikolórami a účastnily se protestů, kterých tehdy bylo v centru plno,“ vzpomíná Iva Pospíšilová, která v září toho roku nastupovala do poslední třídy základní školy. I učitelé zpočátku zaujali jednotné stanovisko a invazi před žáky vesměs odsoudili. „Odmítali jsme se učit ruštinu. A naše paní učitelka nám řekla, že pokud proti něčemu chceme bojovat, tak to musíme znát. Později jsem si na tuto její univerzální radu ještě několikrát vzpomněla.“ O jedné takové situaci, kdy si Iva radu ruštinářky připomněla, ještě bude řeč.

Odhodlání hájit svou svobodu tváří v tvář mocnému agresorovi ale lidem nevydrželo dlouho. Pamětnice si velmi dobře pamatuje postupně se měnící atmosféru ve společnosti i zoufalý čin studenta Jana Palacha, který se v lednu 1969 na protest proti nastupující letargii upálil, následován vzápětí Janem Zajícem a Evženem Plockem. Mnohem více se ale Ivy dotkly události, k nimž došlo o půl roku později. Lidé se tehdy na mnoha místech republiky u příležitosti prvního výročí invaze semkli k posledním projevům odporu. Proti demonstrujícím davům tvrdě zasáhli nikoliv sovětští okupanti, nýbrž čeští policisté a milicionáři. A právě v Brně zemřela jejich rukou osmnáctiletá Danuše Muzikářová. „Teprve tehdy mně došlo, že je to skutečně život ohrožující vážná situace a že je to důsledek těch změněných poměrů,“ přibližuje Iva Pospíšilová tehdejší atmosféru. Odhodlání vystřídal strach a rezignace. Normalizace mohla začít.

V tomto předmětu se hodnotí i světový názor

Ještě v roce 1969 byla Iva přijata na prestižní brněnské Gymnázium Křenová s důrazem na výuku matematiky. Tam už se nová doba projevila naplno. Kantoři opět museli spoustu témat zamlčovat a učit ve striktně vymezených mantinelech. Mnozí z nich byli angažovaní straníci. „V občanské nauce jsme museli povinně probrat Poučení z krizového vývoje [1]. Náš profesor mi dal dvojku na vysvědčení, i když jsem měla známky jasně na jedničku. A když jsem se dožadovala vysvětlení, sdělil mi, že v tomto předmětu se hodnotí i můj světový názor a ten můj není správný.“ Pamětnice naráží na své rozhodnutí studovat po maturitě teologii, neboť už tehdy našla smysl svého života ve víře. Když se o jejím úmyslu dozvěděli profesoři, snažili se ji za každou cenu odradit, protože absolvent studující takový „zpátečnický obor“ by na výběrovou školu nevrhl nejlepší světlo. Když svého nedosáhli, dala si komunistická zástupkyně ředitele za cíl nenechat ji odmaturovat. „Nakonec se jí to nepodařilo, i když z matematiky mě zkoušeli hodinu a málem mě nechali propadnout. Ale zastala se mě moje třídní profesorka a nakonec museli uznat, že to nejhorší nebylo. Později jsem se dozvěděla, že byla kvůli tomu vyhozena a musela jít učit na učiliště.“

Ivino rozhodnutí se nesetkalo s pochopením ani doma. V době maturity navíc už dva roky bydlela na internátu, kde se ocitla poté, co ji otec za pozdní příchod vyhodil z domu. Vysvětlení, že dlouho čekala s kamarádkou v nemocnici, ho vůbec nezajímalo. A právě od něj se profesoři na gymnáziu dozvěděli, že chce Iva studovat teologii. Neutěšená situace doma následně vyvrcholila rozvodem rodičů. Těžké období pomohla Ivě po finanční stránce překonat ředitelka internátu Eva Hlinovská, za což je jí pamětnice dodnes vděčná. Už na gymnáziu si na životní náklady musela vydělávat nejrůznějšími brigádami. Ty jí pak zčásti financovaly i studium na Husově československé bohoslovecké fakultě v Praze, kam po maturitě v roce 1973 nastoupila.

Boj duchovních s větrnými mlýny

Před nástupem do Prahy si ji ještě kvůli budoucímu studijnímu zaměření předvolala brněnská Státní bezpečnost. „Divili se, že chci jít s tak dobrými známkami na teologii. Když jsem se jich zeptala, jestli si myslí, že tam studují samí blbci, upozornili mě, že cokoliv řeknu, může být použito proti mně. Tak jsem už nevypovídala a dali mi pokoj.“ Na samotné studium v Praze vzpomíná pamětnice s láskou, škola pro ni byla ostrovem svobody v normalizačním bezčasí. Absurditu doby pak jen ilustruje fakt, že ani teologii, oboru tak vzdálenému marxistickému pojetí světa, se nevyhnula povinná výuka komunistických ateistických předmětů. Právě zde si Iva vzpomněla na radu své učitelky ruštiny, že pokud člověk proti něčemu chce bojovat, měl by to v prvé řadě dobře znát. Zkoušku z politické ekonomie tedy absolvovala na výbornou. „Ten zkoušející se hrozně divil, že to tak dobře znám, když ze mě bude farářka. Tak jsem mu tu dávnou radu paní učitelky přetlumočila,“ vzpomíná se smíchem.

Studium absolvovala v roce 1977. Byla již vdaná a s manželem Pavlem Pospíšilem, se kterým se seznámila na letním církevním kurzu, čekala dítě. Po mateřské dovolené nastoupila na uvolněné místo farářky Náboženské obce Církve československé husitské (CČSH) v Uherském Brodě. Do protirežimních aktivit se nezapojovala, zároveň si s ním ale ani nezadala. Nezalekla se dokonce ani zjištění, že mezi jejími ovečkami má StB informátora a dál vedla bohoslužby zcela otevřeně a v souladu se svým svědomím, přestože nad duchovními v době normalizace neustále visela hrozba odejmutí tzv. státního souhlasu k výkonu činnosti. Profese farářky nicméně ve své době přinášela problémy jejím nejbližším. Manžel měl zpočátku potíže sehnat zaměstnání a nejstarší dceru nechtěli přijmout na žádnou školu v okolí. Kromě Uherského Brodu působila Iva Pospíšilová i v jiných obcích.

Na konci 80. let, v době pozvolného rozkladu totalitního systému, se čím dál častěji dostávala do konfliktů s komunistickým úředním šimlem, např. kvůli výstavbě obchodního domu přímo v sousedství farnosti, což samozřejmě významně narušovalo její chod. Místnímu církevnímu tajemníkovi byla trnem v oku, a tak si předsevzal, že se jí zbaví. „Zpětně jsem se dozvěděla, že ten církevní tajemník o mě na stranickém školení učitelů prohlásil, že mě dá k dispozici biskupovi. Načež se přítomní začali smát a on prohlásil, že ve vší počestnosti, ne jak si myslí. Čímž se naprosto znemožnil a díky tomu se to řešení mojí situace nějak odložilo.“

Revoluční dění v listopadu a prosinci 1989 sledovala pamětnice v televizi, manifestací se přímo neúčastnila kvůli zdravotním problémům svého syna. Konec nesvobody pochopitelně přivítala s nadšením, církve ovšem podle jejího názoru promarnily příležitost, kterou po revoluci měly – začaly se vymezovat vůči sobě navzájem a nehledaly naopak společné průsečíky. Podle Ivy Pospíšilové si dnes lidé zvykli žít bez církve a k Bohu se obracejí jen v závažných životních situacích. Přála by si, aby lidé, ať už dělají cokoliv, činili tak především s láskou. Během svého vyprávění se pamětnice zmiňuje i o osudu jedné z nejslavnějších osobností husitské církve, faráře Rudolfa Babuly, který by roce 1945 popraven nacisty (viz fotogalerie). V roce 2023 Iva Pospíšilová žila a stále duchovně působila v Uherském Brodě.

[1] Dokument ÚV KSČ z prosince 1970, který interpretoval události r. 1968 v duchu normalizace.