Jana Pospíšilová

„Julek byl úžasný, velký duch uvězněný v bídném těle. Byl úžasný, měl načteno, byl vzdělaný, neuvěřitelně empatický. Já jsem ho obdivovala. Dokázal se bavit jak s teology vzdělanými, tak se staršími lidmi různého povolání, ražení, tak s námi puberťáky a stejně tak s dětmi. Nepamatuji si, že by byl někdy nepříjemný. Když měl někdy bolesti, tak jsme to na něm poznali tak, že se moc nezapojoval do hovoru, nebyl moc výřečný. A dokonce si pamatuji, že se nám snad někdy i omluvil, že není dost společenský, že ho trápí nějaké záležitosti. Říkali jsme, že se přece nemusí omlouvat, a že půjdeme pryč. On ale chtěl, abychom zůstali.“

„To, že režim má věřící za nepřátele, jsem si plně uvědomila v době, kdy jsem byla ve třetím ročníku na gymnáziu. My jsme jeli navštívit Josefa Hrdličku do Liptáně, on tam tehdy působil jako farář. Nějak se stalo, že nás tam legitimovali v té vesnici, vědělo se, že jedeme k němu. Já jsem pak byla přizvána k výslechu. Bylo mi sedmnáct a byla jsem tam s maminkou. Ještě před tím mě ale ten pan estébák navštívil na gymnáziu, kde mě s ním nechali samotnou. Měl takové hloupé dotazy, kdy se mě v červnu ptal, co jsem dělala 20. března, což jsem si vůbec nepamatovala. Ale příjemné mi to nebylo. Dobře mi z toho nebylo. Ptal se mě na takové různé věci a jestlipak chci dostudovat. Byl to pro mě velice nepříjemný zážitek. Tehdy jsem si právě uvědomila, že já jsem ten nepřítel. Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. Jaký já jsem nepřítel – já tady chci přece dělat dobro jako ten křesťan a mít všechny v lásce, a přesto jsem označena jako nepřítel.“