Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Pospíšilová (* 1935)

• narodila se 21. září 1935 v Brně

• rodiče Lydie a Vladimír Štrofovi měli v Kloboukách u Brna mlýn

• v roce 1941 byl jakožto člen Moravské pětky zatčen strýc Jaroslav Trumpeš; popraven byl v Breslau (Vratislavi) v roce 1944

• v dubnu 1945 mlýn vyrabovala postupující armáda Malinovského

• na začátku 50. let byl rodině mlýn vyvlastněn

• v patnácti letech nesměla jít studovat, nakonec se přece jen dostala na obchodní školu

• v Praze se provdala za hudebníka Ladislava Pospíšila, člena České filharmonie

• v letech 1969 až 1971 žila s manželem a dětmi ve Švýcarsku

• pracovala jako stenografka v Reklamě obchodu, na Ministerstvu vnitřního obchodu a v Lidové demokracii

• v roce 2023 žila v Praze

Věra Pospíšilová se narodila jako dcera mlynáře. Mlýn, který v Kloboukách u Brna založil její dědeček, přežil Němce, armádu Malinovského i sovětské vojáky. Zruinovat ho dokázali až komunisté, kteří ho rodině sebrali v roce 1950. Přesto když měla Věra Pospíšilová v roce 1971 možnost zůstat v emigraci ve Švýcarsku, neudělala to a dobrovolně se s manželem vrátila do Československa.

Dětství jsem prožila v mlýně

Věra Pospíšilová, za svobodna Štrofová, se narodila 21. září 1935 v Brně, protože v nedalekých Kloboukách, odkud pocházeli její rodiče, nebyla porodnice. Tatínek Vladimír Štrof se narodil v roce 1908 a byl mlynář po otci Jakubu Štrofovi, který si parní mlýn pořídil někdy ve 20. letech. Jako tříletá si Věra Pospíšilová svého dědečka ještě pamatovala, brzy potom ale zemřel a mlýn stojící asi dva kilometry od Klobouk zdědil tatínek. Vzpomínky na rané dětství má pamětnice hezké – třeba na to, jak je mlynářští pomocníci, kteří v týdnu bydleli na šalandě a domů jezdili jen na neděli, pouštěli po skluzavce pro mouku. Tajně, aby to neviděla maminka.

Lydie Štrofová, dívčím jménem Oudrová, se narodila v roce 1915 a také pocházela z Klobouk. Brzy osiřela a během dospívání žila u své o patnáct let starší sestry Růženy v Bratislavě, kde působil její manžel Jaroslav Trumpeš na Komenského univerzitě jako úředník. Ještě před dovršením dvaceti let se Lydie Oudrová provdala za syna klobouckého mlynáře a zapojila se do všech prací s mlýnem spojených. Vařila pro celou chasu, starala se o malé hospodářství a mezi lety 1935 a 1939 porodila dvě dcery.

Vedle mlýna si Štrofovi zřídili ještě prodej uhlí a dřeva. Se svými zaměstnanci žili šťastně jako jedna velká rodina, dokud nepřišla válka. Věra Pospíšilová si vybavuje ten okamžik, kdy se o ní jako dítě dozvěděla: „Úplně nejranější vzpomínka na válku je, že sedíme v pohodě doma na verandě, byla tam maminka a ještě jedna teta, a tatínek přišel a řekl: ‚Děti, bude válka.‘“

Popravili tři kloboucké učitele 

Věra Pospíšilová si nepamatuje, že by za války nějak trpěla, i když mlýn musel plnit povinné odvody potravin. „My jsme hlad neměli, protože na venkově se lidi uživili a ještě mohli pomáhat dalším. Měli jsme třeba prasátka, to se vždycky jedno zabilo oficiálně a jedno načerno. A to se většinou rozdalo,“ vypráví pamětnice. I do školy se za války normálně chodilo. „Učitelé byli v Kloboukách osvícení. Tenkrát se musela zvedat ruka, když jste potkali na chodbě kantora. Tak to po nás nikdo nechtěl než ředitel,“ vzpomíná Věra Pospíšilová na měšťanku v Kloboukách.

Na smutný případ klobouckých učitelů si pamatuje dobře, stejně jako na jejich rodiny, i když všechna jména si už nevybavuje. Učitelé František Pacák, Jaroslav Kux a Ludvík Wolf se za války zapojili do odbojové činnosti v Obraně národa a v Petičním výboru Věrni zůstaneme. 10. března 1942 je gestapo zatklo přímo během vyučování. Trojici několik měsíců vyslýchali a mučili v Kounicových kolejích v Brně, až je tamtéž 9. a 11. června 1942 v době druhého stanného práva popravili.

Strýce zatklo gestapo a teta se utrápila

Příběh hrdinství s tragickým koncem se za války odehrál i v rodině Věry Pospíšilové. Její strýc Jaroslav Trumpeš se v roce 1939 přestěhoval i s rodinou z Bratislavy do Brna, kde přijal místo aktuárního adjunkta na rektorátu Masarykovy univerzitě v Brně a kde se po vyhlášení protektorátu okamžitě zapojil do vysokoškolského odboje. Na přelomu let 1939 a 1941 se po prvním cíleném úderu gestapa proti českému národnímu odboji dostal do čela brněnské, později i moravské Obrany národa. Na jaře 1941 vstoupil do odbojové skupiny Moravská pětka, v níž zastával funkci zástupce pro železnici, pošty a vysoké školy. Během první heydrichiády ho ale v říjnu 1941 zatklo gestapo a odvezlo do vězení v Breslau, kde byl 19. října 1944 popraven.

„Manželka, ta maminčina sestra, se utrápila a umřela,“ vypráví pamětnice o pohnutých osudech rodiny Trumpešových. „Dcera, která byla o pět let starší než já, dostala zánět mozkových blan nebo nějakou podobnou hroznou nemoc. Ještě nebyla antibiotika, tak taky umřela. A zůstal jenom syn, to byl můj bratranec. Byli jsme stejně staří, jako dvojčata, tak šel bydlet k nám.“ Z celé rodiny Trumpešových zůstal opravdu jen malý Jiří, Věřin bratranec. Štrofovi si sirotka vzali k sobě do mlýna a vychovávali ho společně se svými dcerami.

Před osvoboditeli jsme se museli ukrýt

V roce 1945 v Kloboukách s nadějemi vyhlíželi konec války a blížící se osvobozeneckou armádu. „My jsme se těšili na osvobození, na ty Rusy,“ vypráví pamětnice. „Ve mlýně jsme měli děvče, které pomáhalo, Rozárka se jmenovala. A ta říkala: ‚Jen počkejte, jak to dopadne!‘ Té Rozárce bylo tehdy šestnáct let a ta jediná věděla, že to bude špatný.“

A bylo to ještě horší. V dubnu osvobodila vojska 2. ukrajinského frontu pod vedením maršála Malinovského Brno a postupovala dál. Němci prchli, aniž by způsobili v Kloboukách větší škody, totéž se však nedalo říct o osvoboditelích. „Všechny ženský se musely zazdít někde do sklepů, protože přišla osvobozující armáda Malinovského – a to byla katastrofa. Pár dětí tam po nich opravdu zůstalo,“ vzpomíná Věra Pospíšilová na týden hrůzy, kdy se Malinovského vojáci usadili v Kloboukách. Štrofovi na nic nečekali, nechali mlýn napospas osvoboditelům a utekli na nedaleké vinice. Tam se spolu s jinými obyvateli městečka ukryli ve vinných sklepech, aby v bezpečí přečkali nejhorší řádění vojáků.

Po návratu našla rodina mlýn zcela vyrabovaný. Nábytek rozštípaný, zásoby rozkradené; vojáci si dokonce udělali na zahradě zabijačku. „Jedli pastu na zuby a mou nejmilejší knížku, Káju Maříka, používali na WC, protože byla brožovaná. Byla to katastrofa,“ vzpomíná Věra Pospíšilová. Život ale šel dál, Štrofovi se vzpamatovali a mlýn postupně zase dali do pořádku.

Když vlakem přijeli další vojáci, nikdo je nevítal a čekalo se, co bude. Situace se naštěstí už neopakovala a na tyto Sověty vzpomíná pamětnice s úsměvem: „Jednou byl tatínek na zahradě a volá: ‚Jé, děti, první vlak!‘ Jenže první vlak byl plný ruských vojáků. Ti tam potom zůstali asi měsíc nebo dva, ale ti byli slušní. Bydleli u nás a vozili nás na koni. Ti byli opravdu slušní.“ Po odchodu posledního vojáka zažívala pamětnice podle svých slov ráj, který trval přesně do chvíle, kdy jim komunisté vzali živobytí i střechu nad hlavou.

Mlýn nám sebrali a mně zakázali studovat

Mračna se nad mlýnem začala stahovat v únoru 1948. Vladimír Štrof s obavami sledoval politický vývoj. „Všichni si mysleli, že to brzy skončí,“ popisuje Věra Pospíšilová poúnorovou náladu v Kloboukách. „Všichni žili s tou myšlenkou, že to nemůže vydržet, že to nemůže být pravda, protože to bylo tak nepochopitelný. Nikdo si nedovedl představit, že sedlákům všechno seberou.“ Ale obavy se staly skutečností v roce 1950, kdy komunisté mlýn opravdu vyvlastnili.

Vladimír Štrof přišel o majetek, práci i bydlení. S rodinou se přestěhoval do přístavby, kterou nechal zřídit hned po válce a která nesla jiné číslo popisné, takže mu zůstala. Zblízka však musel sledovat, jak národní správce přivádí mlýn na buben. Celá záležitost byla o to bolestnější, že tímto člověkem byl jeho bývalý zaměstnanec. A aby toho nebylo málo, musel Vladimír Štrof obcházet zemědělce a přemlouvat je ke vstupu do JZD. „Samozřejmě si s těmi lidmi spíš zanadávali, než že by je přesvědčoval, aby vstoupili do družstva. Ale měl to prostě nařízené,“ vypráví pamětnice. Otec začal za prací dojíždět do Břeclavi, matku zaměstnali v uhelném skladě, který rodině ještě donedávna patřil. Peněz bylo málo, ale žít se z toho dalo.

Komunistický převrat zasáhl i samotnou Věru. S otcovým kádrovým profilem neměla v patnácti letech ani tu nejmenší šanci dostat se na nějakou školu. Přesto se stal zázrak a ona směla skládat přijímací zkoušky na obchodní školu. Vzít ji museli, protože skončila jako první. „Někdo mě protlačil, že jsem mohla ke zkouškám. Protože já jsem vůbec nesměla do žádné školy. Otec byl velký kapitalista, i když mlynář – to nebyl nikdo tak důležitý, kdo by jim mohl škodit,“ vypráví pamětnice.

Do kostela chodili jen ti nejstatečnější

I chození do kostela přestalo být v 50. letech samozřejmostí. Věra Pospíšilová pocházela ze smíšeného evangelicko-katolického manželství a slavení nedělní mše považovala za běžnou součást svého života. To se však po roce 1950 podle jejích slov změnilo: „Třeba mého spolužáka, který vedl malou továrnu na hračky, okamžitě vyhodili, protože chodil do evangelického kostela. A takových bylo víc. Kdo se bál, že ho vyhodí z práce, tak do kostela nechodil. To jenom ti statečnější.“

Pamětnice si vzpomíná, že na kloboucké katolické faře bydlela perzekuovaná rodina spisovatele a básníka Václava Renče. Ten byl v roce 1951 zatčen a o rok později odsouzen k 25 letům žaláře. Manželka s třemi dětmi byla poslána do zahraničí, ale nakonec nalezla útočiště právě u katolického faráře Ladislava Simajchla v Kloboukách.

Dceru mlynáře vzali na ministerstvo

Věra Pospíšilová v Kloboukách dlouho nevydržela – po dvou letech studia na obchodní škole odešla do Prahy, kde si už při zaměstnání dodělala třetí a čtvrtý ročník obchodní akademie. Jako stenografka pak působila na několika pracovištích. V Reklamě obchodu na Václavském náměstí poznala například Františka Nepila, který tam byl podle jejích slov „ukrytý“. Odtamtud se poněkud nedobrovolně přesunula na Ministerstvo vnitřního obchodu, kde si ji vyžádali jako zdatnou stenografku. „Oni mi řekli: ‚Soudružko, na ministerstvu si vás vyžádali, abyste nastoupila u nich.‘ Já jsem říkala: ‚Ale mně se nechce.‘ ‚Ale, soudružko, vy musíte, protože my za vás dostaneme zaplaceno.‘ Takže mě prodali,“ konstatuje pamětnice.

S přijetím na ministerstvo se pojí úsměvná historka, kterou Věra Pospíšilová ráda vypráví: „Když mě přijímali na ministerstvu, tak mě tam uvedli a posadili na chodbě. Pak přišel někdo a říká: ‚Vy jste měla otce mlynáře?‘ Já jsem řekla: ‚Ano.‘ ‚A kolik měl váš mlýn stolic?‘ Podle toho se totiž poznala velikost mlýna. Já jsem řekla: ‚Víte, to já ani nevím.‘ Tak jsme hledali tatínka na telefonu málem po celé republice, abychom se zeptali, kolik měl mlýn stolic. Já jsem se modlila, aby měl hodně, aby mě nechtěli. Jenže on měl jen dvě! A tak jsem mohla na ministerstvo nastoupit.“

Odjeli jsme do Švýcarska

Pamětnice za sebou měla již jedno nevydařené manželství, když poznala Ladislava Pospíšila, violoncellistu a člena České filharmonie. Vzali se, založili rodinu a společně užívali uvolněná 60. léta, než přišel jak ledová sprcha srpen 1968. „Když se to pokazilo, tak si pamatuju, že můj muž omdlel a museli jsme ho odvézt do nemocnice. To víte, muzikanti, oni jsou takové citlivky. Samozřejmě mu nic nebylo a doktoři jen řekli, ať si zavře rádio. Protože to bylo hrozný,“ nerada vzpomíná na tu smutnou dobu.

A najednou se ukázala cesta ven – Ladislava Pospíšila oslovili z Basilejského komorního orchestru, kde nedlouho předtím hostoval s Českou filharmonií. Po úspěšném konkurzu odjel do Švýcarska s tím, že rodina se k němu připojí později. Věra Pospíšilová spolu s třemi dětmi opustila Československo 7. října 1969, tedy pouhý den předtím, než se zavřely hranice. Nešlo o emigraci, protože Ladislav Pospíšil odváděl 25 % mzdy Pragokoncertu. Přesto rodině začal nový život, život ve Švýcarsku.

O emigraci jsme doma hlasovali

Nejstarší dcera nastoupila v Basileji do gymnázia, s dvěma mladšími dětmi byla Věra Pospíšilová doma. Obchody naplněné zbožím a atmosféra svobody byly fascinující, po dvou letech ale před nimi stálo těžké rozhodnutí. „Dcera jako plnoletá tam už nesměla zůstat. Když jsme se rozhodovali, že buďto tam zůstaneme všichni, nebo se vrátíme, tak jsme hlasovali. A ona rozhodla, že se vrátíme,“ vypráví pamětnice, která ve Švýcarsku také nechtěla zůstat. V roce 1971 se tedy Pospíšilovi vrátili do socialistického Československa.

Doma je čekala normalizace. Není divu, že pamětnice vnímala návrat značně negativně: „Když jsme se vrátili, tak to byl teda šok. Když tam přijedete do toho lepšího, tak ten rozdíl ani tak nevidíte, jako když se vrátíte. To byla hrůza, lidi na sebe byli zlí.“ Přesto uznává, že se měli lépe než mnoho ostatních. Manžel opět udělal konkurz do České filharmonie a ze svých výjezdů do ciziny vozil domů pěkné věci, ona se vrátila k těsnopisu.

Za revoluce jsem seděla a stenografovala

Až do svých pětapadesáti let pracovala Věra Pospíšilová v Lidové demokracii. V lidoveckých novinách byla moc spokojená: „Když jsem byla na ministerstvu, tak se muselo říkat ‚Soudruhu, soudružko‘ a ‚Čest práci.‘ Já se tomu teda vždycky nějak vyhnula. Ale v Lidové demokracii se to nemuselo, tam se říkalo ‚Paní, pane.‘ To bylo fajn.“

Když zbýval Věře Pospíšilové rok do důchodu, přišla konečně sametová revoluce. Na Václavák si vždy jen odskočila z práce, protože zpráv bylo hodně a ona jako stenografka musela sedět a přepisovat telefonické hovory zpravodajů. Vzpomíná ale na to ráda: „To byla radost! Ono se to potom začalo trošku kazit, ale ten devadesátý rok a ještě pár let potom, to jsme byli šťastní.“

Mlýn jsme nedokázaly opravit

Tatínek Vladimír Štrof se revoluce nedožil, zemřel již v roce 1973. Maminka Lydie Štrofová však ještě žila, když Věra Pospíšilová se svou mladší sestrou zrestituovaly starý mlýn v Kloboukách. Po tolika letech byl však ve špatném stavu a ani jedna ze sester neměla sílu pustit se do rekonstrukce, a tak ho prodaly. „My jsme tam měli krásnou zahradu a doteď je tam binec. Takže když jedu kolem, tak kdybych se šla podívat zezadu, budu brečet,“ říká pamětnice.

V roce 2023 bydlela Věra Pospíšilová se svým manželem Ladislavem v domově seniorů v Praze. Měla tři děti a sedm vnoučat. Mladým lidem by ráda vzkázala, aby se nestarali jen o to, kolik vydělají, ale kolik dobrého toho mohou pro ostatní vykonat.